Úvahy o roce 1968

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 8. 2005

Twitter

Někteří lidé ve svém tažení proti společenskému pokroku rádi zneužívají některé historické události, jež byly spjaty s pokusem o vytvoření nového zřízení po skončení druhé světové války, a neboť společenský pokrok vytvářejí lidé, je pochopitelné, že cesta k němu není prostá chyb a omylů.

Naši kritici čas od času vytrhnou z kontextu historických událostí některou epizodu, aby pak na ní dovedně předvedli, jak jsou komunisté zlí a čeho se dopouštěli. Výročí jedné takové události se právě prožíváme v těchto dnech. Jistě správně tušíte, že mám na mysli 21.srpen 1968, tedy datum, kdy bylo Československo obsazeno spřátelenými armádami Varšavské smlouvy.

Toto téma je natolik citlivé a kontroverzní, že ani řada komunistů na něj nemá jednoznačný názor. Navíc se velice snadno zneužívá ve prospěch našich oponentů a právě proto soudím, že je třeba se k těmto událostem konečně jasně vyslovit. Především si je třeba uvědomit, že situace, jež nastala v roce 1968 v Československu byla do značné míry kritická, neboť došlo k ohrození společenských výdobytků dosažených od roku 1948, přičemž tehdejší vedení KSČ nedokázalo jednat dostatečně rázně a vlastně jen trpně přihlíželo, infiltrováno samo o sobě lidmi neschopnými nebo vyloženě nepřátelskými socialistickému zřízení, jež své názory skrývali za cosi, čemu se říkalo a dodnes říká „socialismus s lidskou tváří“, což lze pokládat za čistě propagandistické heslo bez hlubšího významu, neboť socialismus je pouze jediný a představuje sám o sobě vrcholně demokratický a lidský systém, takže snahy o to vytvářet „lidskou tvář“ jsou jen skrytými snahami o podkopávání socialismu jako takového.

Sovětské vedení několikrát poukazovalo na negativní jevy vývoje v Československu, ale ze strany našich představitelů nedošlo nikdy k přijetí opatření, jež by vedla k posílení socialistického systému. Naopak. Zásadoví komunisté byli zbavováni funkcí, na jejich místa přišli kariéristé, objevily se náznaky k restauraci některých buržoazních politických stran, jež po roce 1948 přestaly existovat, snahy o revizi vývoje, odškodňování bývalých majitelů znárodněných podniků a další aspekty zrady socialismu, jež v plné podobě známe z doby po roce 1989. K zachování socialistické cesty byl tedy vnější zásah evidentně nutný. Když tedy v roce 1968 burácely v ulicích československých měst sovětské tanky, přivážely svobodu, stejně jako více jak dvacet let předtím v roce 1945. Šlo jen o to, že protivník, jež stál proti sovětským vojákům v roce 1968 byl skrytý, nebyl vidět a přesto byl všudypřítomný, takže všichni dobře chápali, jak snadno se tohoto zásahu zneužije v rámci buržoazní propagandy. Mnozí z důstojníků vzpomínali na Československo roku 1945, které si zachovali ve vzpomínkách z doby, kdy jej osvobozovali, a nyní přijímali svůj úkol s pochopením jeho nutnosti a pocitem odpovědnosti za zachování socialismu. Je nakonec všeobecně známou skutečností, že jedním z účastníků osvobozování Československa v roce 1945 byl tehdy v hodnosti generálporučíka i nejvyšší představitel SSSR v roce 1968 Leonid Iljič Brežněv, jež se od květnových dnů pětačtyřicátého roku stal poctivým přítelem československého lidu a naši vlast si upřímně zamiloval, jak později mnohokrát uváděl ve svých knihách a vzpomínkách.

Kromě výše popsaných skutečností si je nutné uvědomit, že socialismus není věcí jednoho státu, nebo národa, či skupiny obyvatel. Socialismus nezná hranice, neboť čeští, němečtí, či jacíkoliv jiný proletáři mají shodné zájmy, bez ohledu na to, kde žijí. Z hlediska buržoazního práva byl vstup vojsk Varšavské smlouvy na naše území samozřejmě protiprávní. Naši nepřátelé to často uvádějí, ale zapomínají, že my na věc hledíme z internacionální hlediska, kdy v zájmu ochrany socialismu je nutno nasadit veškeré prostředky včetně krajních, jak se stalo v tomto případě. Nebylo by přeci myslitelné, aby pracující socialistických států ponechali československé soudruhy svému osudu a neposkytli jim podporu v okamžiku, kdy se hrálo o jejich budoucnost. Samozřejmě lze teď polemizovat o tom, zda cesta k socialismu z doby po roce 1968 byla tou pravou, či zda měla probíhat jinak, ale to není až tak důležité, neboť, jak jsem již řekl v úvodu článku, je jisté, že tvořena lidmi, nebyla prostá omylů. Důležité ale je, že se vůbec realizovala, bez ohledu na konečný výsledek, neboť do budoucna nám bude sloužit jako příklad pro budování nové socialistické společnosti, jež se již bude moci vyvarovat slepých cest, kterými jsme někdy mohli jít.

V závěru bych chtěl zdůraznit, že rok 1968 je třeba chápat v kontextu tehdejších událostí, nelze si vymýšlet hlouposti anebo lhát. Zásah vojsk Varšavské smlouvy u nás vedl k zachování socialistické cesty vývoje, naplnil očekávání a přání většiny příslušníků obou našich národů, pro které byl přechod ke kapitalistickému systému nemyslitelný. Nakonec si všichni dobře pamatujeme, jak v roce 1989 také zprvu o kapitalismu nikdo nemluvil a vše vyplynulo jaksi samo od sebe až v průběhu dalších měsíců. Je tedy neoddiskutovatelné, že rok 1968 mohl mít podobný průběh, ale díky pomoci socialistických států neměl. V roce 1989 byla již situace jiná. Jak u nás, tak celosvětově. Cesta k socialismu je ale nutná, jen by se napříště měla vyvarovat chyb, jež byly dříve učiněny. V tom je klíčový přínos období let 1948-89, které je pro nás školou.

Petr Takár

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >