Jak přežít anthropocén?

Podrobnosti

Vytvořeno 2. 7. 2021

Twitter

Příspěvek Věry Klontza-Jaklové na brněnském semináři "Buď socialismus, nebo barbarství - Současná levice, charakter a možnosti" 19. června 2021.

Cílem příspěvku je vysvětlit současnou krizi doprovázenou totální vyprázdněností společensko-ekonomického systému, a v závěru navrhnout řešení.

Začněme tím, že většina z nás, pokud ne všichni, si uvědomuje, že je něco shnilého v království dánském, ať už dochází k recepci kritického stavu na jakékoliv rovině a ať už je subjektivní interpretace jakákoliv. Na nutnosti nějaké zásadní změny se shodneme napříč politickým i ideologickým spektrem.

Titul semináře Současná levice – charakter a možnosti, svým způsobem podsouvá řešení, i když na základě upřímné víry a naděje. Může se pak zdát, že vyřešíme-li problém charakteru, jednoty levice, jsme z nejhoršího venku. Nepřistupuji k tomuto konceptu jako k a priori platnému, ale podrobuji jej kritice a omlouvám se předem, že argumentuji proti němu.

Podívejme se nejprve, co dělá drtivá většina lidí, když zjistí, že něco nefunguje? Pokračuje v opakování téhož s větší, nebo menší intenzitou, ale vlastně pořád jenom naráží hlavou do zdi. Např. Uspořádáme akci, dáme pozvánku na webovky, i když víme, že naši stránku navštěvuje minimum uživatelů internetu, dále na fb, i když víme, že ji uvidí minimum lidí, protože fb směřuje informace na základě ekonomického zájmu. Následně na akci přijde málo lidí. Co uděláme příště? Dáme pozvánku na webovky a fb, načež přijde málo lidí. Místo, abychom hledali jinou cestu, obviňujeme ty, o jejichž přítomnost stojíme, a tak příště dáme zase pozvánku na webovky a fb… Jenom menšina v řádu pár procent začne hledat jinou cestu, která se obvykle stane terčem kritiky ze strany těch, kteří opakují stále neúčinný postup.

Stejný vzorec chování funguje dnes mezi těmi, kteří volají po nutnosti řešit současnou krizovou situaci ve společnosti a ekonomice.

Běžná je reakce: bylo by nejlepší změnit celý systém, ale NEJDE TO. Když se zeptáte, proč se nesnaží vytvořit nový postup, řeknou, že to také NEJDE. To je agnosticismus hrubého zrna a je s podivem, jak často jsou takové závěry předkládány těmi, kteří se označují za marxisty a co víc? Jsou přesvědčení, že se chovají dialekticky.

Pak jsou tu další, kteří tvrdí, že oni vědí přesně, co udělat, a to zvlášť před volbami.

Takové postoje vyhovují současným vládním složkám. Je to vlastně sama jejich politika: „i my chceme pomoci, ale nejde to“. Utrpení lidí i přírody je prezentováno jako fenomén, jehož nevysvětlitelná podstata se nachází někde „mezi nebem a zemí“. Tudíž pokud děláme to, co oni, a třeba s jiným slovníkem, podporujeme jejich politiku.

Jak tedy najít řešení? Jak uvažovat jinak, tzv. out of the box? Jak na to jít od lesa?

Za prvé a zásadně: musíme na to jít VĚDECKY. Věda je nejlepší, neúčinnější a nejspolehlivější cesta poznání. Překonávání různých náboženských, fatalistických a jiných tmářských teorií, argumentace proti primitivnímu empirismu, boj za dialektiku vědy je proces, který vrcholí právě v Marxově díle a měl by nám být vlastní.

Položit si otázku, vytvořit metodologii, cestu k jejímu zodpovězení a pak výsledek kriticky zhodnotit  je proces, kterým se zabývá už Aristoteles. Pokud nebudeme používat vědu, dialektickou cestu poznání, ale dáme na různé selské rozumy, první dojmy, konspirační teorie, nejsme na tom o mnoho lépe než náboženští fundamentalisté. Pokud nám stačí smyslové vnímání, líbivé teorie bez ověřování, pak vězte, že se vracíme minimálně 500 let zpět, dokonce 2500 let ještě před první filozofy, do doby mýtů.

Tedy, abychom mohli začít řešit kritickou politicko-ekonomickou situaci, musíme jasně popsat formu, podobu i příčinné vztahy systému, ve kterém žijeme.  Je třeba vyjít z přesné charakteristiky současné situace a to po stránce ekonomické, sociální, environmentální, etické, kulturní a znalostní. Je zásadní definovat určující síly a vztahy, jejich trajektorie, rozeznat a „propočítat“ potenciál určujících sil. Následně rozeznat, co je pokrokové, nové, co reprezentuje rodící se novou epochu. To je však náročný, složitý, pomalý proces, rozhodně na to nestačí pouhý empirismus, špatně se to komunikuje, je v tom spousta prostoru, kde je možné dopustit se chyby, ale přiznejme si: je to jediná reálná cesta! Praxe i teorie potvrdily úspěšnost takového postupu.  Nakonec materialistická dialektika je běžným každodenně ověřovaným způsobem používaným ve vědě, i když nemáme potřeby si to dokola zdůrazňovat.

Věda nejsou chytrá slova. Věda je metoda, je to proces: otázka – hypotéza/model – metoda – kritické zhodnocení výsledku. Věda je proces ptaní se na skutečnosti a jevy, na něž neznáme předem odpověď. Věda je mapování neznámého.

Jak tedy současnou situaci charakterizovat?

Musíme najít ta kritéria, která když se změní, restrukturalizuje se celý ekonomicko-společenský systém. Jinými slovy dojde k epochální transformaci všech vztahů. Marx stanovil, že rozhodující je vztah práce a výrobních prostředků, míra vykořisťování. Tzn., když se dostane do stádia, kdy vládnoucí třída už nedokáže získávat více z práce podřízených složek, tedy těch, kteří výrobní prostředky nevlastní, následně nepomáhají ani technologická zlepšení, dochází ke zvyšování tlaku na podřízené složky společnosti, na mobilizaci ideologických konstruktů, na expanzi a nakonec masovou likvidaci slabších. Celý tento proces od jeho počátku doprovází násilí. Zde hrají roli dvě společenské síly: rozpory mezi skupinami elity (= vnitroimperialistické rozpory), ale hlavně: rozpory třídní: tedy střet zájmů elity a výrobních složek. To je v kostce Marxův rozpor práce a kapitálu.

Obvykle se vymluvíme, že marxismus je jenom teorie a prakticky výše řečené nemusíme brát vážně. Ale vždy, když jsme coby pracující, coby vykořisťovaní (a my všichni jsme primárně nebo sekundárně vykořisťovaní) měli úspěch, tak tehdy, když jsme aplikovali Marxovy vědecké metody poznání. Ti, kteří tvrdili nebo tvrdí, že v únoru 1948 prokázala revoluce československých dělníků, že je možné vzít dialektiku dějin hákem, že je možné historii přechytračit, nebo přemyslet, tak byli naivní, nebo v tom byl (a je) záměr. Historicky určující význam v daném rozporu má odhodlaná, ozbrojená – prakticky i teoreticky – dělnická třída.

Zpět ke kritériím hodnocení současnosti:

Po stanovení základního, určujícího vztahu  (práce versus kapitál),  v průběhu 20. století začaly být rozpracovávány další teorie vycházející z Marxova učení. Dokládají, že tyto epochální transformace nejsou určovány pouze jedním vztahem, ale řadou dalších dílčích cyklů, které také mají svoji dialektickou zákonitost. Jedná se tzv. teorie kolapsů komplexních společností, které jsou sice u nás spojeny s egyptoplogem Bártou, ale shrnutí těchto teorií je staré téměř 50 let. Otcem kolapsových teorií je americký antropolog a historik Joseph Tainter, který prezentoval ucelenou teorii kolapsu v roce 1982. Tainter a jeho následovatelé říkají, že v případě kolapsu systému nejde jenom o koncentraci kapitálu na úkor práce, ale že existují i jiné oblasti determinující průběh křivky nárůstu, vrcholu, krize a kolapsu: je to dosažení teritoriálního limitu, nezvladatelný nárůst mandatorních výdajů, krize ideologie. Když se společnost dostane k limitním hodnotám každé ze jmenovaných veličin, kolaps je jedinou jistotou. Systém se zhroutí.

Na přelomu tisíciletí přistupují k těmto teoriím také faktory přírodního prostředí: zde by mělo padnout jméno Jareda Diamonta, který říká, že sebelépe zorganizovaná společnost nemůže prosperovat v narušeném životním prostředí.

V posledních letech je rozpracovávána další stránka problému a tou je zákonitost vývoje lidského uvědomění. Jakou roli sehrává lidský mozek, jak se mění a jak se vyvíjí. Zde bychom měli zmínit Engelsovy průkopnické práce, ale také práce celé plejády kulturních antropologů jako byl Claude Levi Strauss, psychologů jako Lev Vygotskij, dnes např. Liane Gabora pracující s normativy kvantové mechaniky a lidského myšlení, kumulacemi kognitivních schopností.

Jaká jsou tedy kritéria a charakteristiky současného stavu:

1) výrobní základna, vztah k výrobním prostředkům, míra koncentrace kapitálu. Z toho vyplývá i stanovení vztahu vládnoucí třídy ke koncentracím kapitálu, geopolitická uskupení, indoimperialistické antagonismy. Také ale míra vykořisťování a zadlužení.

2) Stav uvědomění (sem patří subjektivní podmínky, jak je definoval Marx s Engelsem), stav poznání, přístup k němu, znalostní a ideologické systémy, způsoby šíření informací. Také technologie a přístup k vědeckým výsledkům, systém a strategie tvorby vědeckých dat.

3) Stav přírodního prostředí. Míra narušení a možnost exploatace (ve smyslu vykořisťování) dalších přírodních zdrojů.

Dnes se tedy nacházíme v období, které na základě prvního kritéria nazýváme státně monopolní kapitalismus. Připomínám, že to znamená, že státy jsou propojené s monopoly, které pokud jim to vyhovuje, určují politiku. Státy pak prosazují zájmy monopolů (rozhodně ne naopak). V této fázi apelovat, že stát musí zajistit nějakou úroveň života společnosti, je – byť obsažené v různých mezinárodních dokumentech – naivní. Monopoly jsou v mnoha případech objemově i dosahem větší než samotné státy. Např. farmaceutické firmy a státy v době covidové epidemie.

Nestačí zůstat na této úrovni definice systému: bohužel zde často řada komunistických, ale také sociálně demokratických, socialistických a obecně levicově existujících subjektů začíná a končí.

Vezmeme-li druhé kritérium, snadno dospějeme k závěru, že se nacházíme v kolapsové fázi. Zde tedy hovoříme o nazrání objektivních podmínek.

Pak přichází problém přírodního prostředí. Čelem k němu řada marxistů dochází k zjednodušenému závěru, že nejprve musíme vyřešit situaci ve společnosti. Někteří dokonce dodávají, že přírodu budeme využívat pořád i za socialismu a komunismu, že je to lidská přirozenost a nemusíme to řešit. To je nesmysl, který vyplývá z nepochopení organické jednoty světa. Jsme coby jedinci i společnost součástí přírody: Neplatí pro nás jiné fyzikální a přírodní zákony.

Na problém přírodního prostředí a nutnost chránit krajinu narazil již raný sovětský stát. Velmi záhy po revoluci vznikaly programy na péči o přírodní prostředí, tvorbu národních parků, plány na ekologická města a dokonce sám Stalin je autorem díla, které bylo daleko vepředu před tehdejším tzv. rozvinutým světem. V západním světě vlastně až do 50. let 20. století prakticky nebyly řešeny ekologické problémy. Až tehdy první aktivisté a vědci začali alarmovat proti ničení životního prostředí. Ekologická témata zaznamenává politická scéna až v 80. letech, kdy už se v mnoha západních metropolích prakticky nedalo dýchat. Stejně jako byl v této době vykořisťován člověk, vykořisťovala se i příroda, a obě strany pro to měly „ty nejlepší důvody“. Je fakt, že mnoho problémů životního prostředí nebylo tehdy možné (např. vztah freonu a ozónové díry).

Vývoj člověka, vývoj našeho mozku a následně společnosti je adaptační formou překonání krize. Lidstvo jako organismus má zakódovanou schopnost řešit krize, ale to neznamená, že i když si život cestu vždycky najde, abych citovala dr. Malcolma z Jurského parku, že krizi a kolaps přežijí všichni, většina, nebo průchod z krize do nějaké nové formy existence života bude bezbolestný, plynulý a procházkovým tempem. Život si sice cestu najde, ale jenom ten aktivní, ten který hledá a koná.

Nicméně studium dopadů lidské činnosti na přírodní prostředí na Zemi je staré nejméně 3 generace a dospělo také k mnoha zásadním znalostem a závěrům. U nás připomínám například aktivity prof. Šmajse spojené s tzv. právy Země, jenž prakticky celý život zůstává nepochopen mainstreamem a bohužel i levicovými silami.

Jak tedy charakterizovat naši dobu na základě kritéria přírodního prostředí, stavu přírody, krajin? Geologové a klimatologové říkají, že od počátku kapitalismu a objevení sekundárních zdrojů energie se chemismus země mění tak, že už nemůžeme používat termíny označující geologickou epochu na základě geologických nebo klimatických jevů: např. doba ledová, křída apod., protože geologii, klima i chemismus země určuje lidská činnost. Tak označují tuto dobu jako anthropocén.

Zde se musíme zastavit u teorií charakterizujících objektivní idealisty, subjektivní materialisty a podobné fatalistické teorie zakořeněné v prostorech, které označujeme jako oportunistická levice, sociální demokracie a podobně. Na první pohled by se mohlo zdát, že objektivně dojde ke krizi, pak v určitém momentu ke kolapsu a následně se na základě nějaké záhadné kauzality zformují nové společenské struktury. K tomu bychom mohli najít řadu příkladů, které jsou na první pohled neotřesitelné: např. vyhynutí dinosaurů a nástup třetihorních savců, téměř absolutní vymření lidí před zhruba 75.000 lety a nástup druhu homo sapiens, krize palácových civilizací a začátek doby železné s klasickým Řeckem jako jejím symbolem, rozpad středověku a nástup buržoazní, industriální kapitalistické společnosti. Následně je argumentováno, že nemůžeme ovlivnit přechod od jednoho ekonomicko-společenského řádu k dalšímu, že se jedná o objektivní zákonitost nezávislou na našem konání. Na úrovni každodenní politiky je pak prezentováno, že ještě nepřišel čas na změnu. Z toho pak vyplývá politika nutnosti zmírňovat dopady eskalující krize. Je apelováno na sjednocení levice (stejně vágně definované jako zákonitosti přechodu jedné epochy do druhé), aby byla nějaká šance na úspěch ve smyslu dílčích ústupků ze strany místní vládnoucí třídy. Tak se vracíme na úroveň myšlení utopických socialistů.

Tady by klidně mohl můj příspěvek skončit, ale chybí dva důležité aspekty, které nesmí být marginalizovány. Tím prvním je právě anthropocén, kdy člověk ovlivňuje přírodní procesy do takové míry, že přechod do nějakého vyššího stádia existence společnosti se nemusí vůbec udát. Život si sice cestu najde, ale klidně bez nás. Máme v rukou jaderné zbraně, hrozí klimatická katastrofa, kterou jsme spustili. Existují data a na jejich základě i prediktivní modely, které se zatím ukazují velmi reálné spíše v tom horším pravděpodobnostním spektru.

Poté je třeba zjistit, kdy, jak, na základě jakého mechanismu dochází ke  kvalitativním změnám z jedné epochy do druhé. Co je dnes pokrokové, co předznamenává novou dobu, co je východiskem z krize? To jsou zásadní konkrétní otázky, které reprezentují jakési báze, na kterých je třeba začít stavět.

Jak tedy dochází k transformacím společensko-ekonomických systémů? Je třeba si zjednodušit existující komplexní vztahy, rozdělit je na jednotlivé součástky, kroky, jednodušší mechanismy a poměry. V tomto procesu je naprosto klíčová archeologie coby analyticko-syntetická, strategická věda. Zkoumáme tedy tyto krizové situace, v obdobích vykazujících menší míru komplexity, abychom dokázali jasněji definovat hybné síly. Následně generujeme vzorec transformace, který je ověřován aplikací na ostatní krizové fáze vývoje společnosti. Je až s podivem, jak krize opakují stejný vzorec.

Provedli jsme několik pilotních studií pro období od konce doby bronzové po současnost a vygenerovali základní charakteristiky, které každý přechod od jednoho ekonomicko-společenského systému k druhému musí obsahovat. Učinili jsme základní zjištění: v případě, že se podřízené složky společnosti na krizi a kolaps připravovaly s tím, že vystoupí z daného systému a vytvoří úplně novou strukturu, tak se jim to podařilo bez ohledu na to, že se později vzdálily proklamovaným ideálům, dostaly se po nějaké době do stejné situace jako jejich předchůdci, ale rozhodně se život lidí alespoň na nějakou zlepšil kvalitativně i kvantitativně. Pokud ale v době krize byl řešen pouze problém, jak přežít, případně jak systém udržet a zlidštit, následoval neúspěch a období recese trvalo dlouho, v některých případech i několik století. Následně výslednou trajektorii zakončil opět vykořisťovatelský systém, který byl lepší pouze technologicky.

Z toho vyplývá, že jediným možným řešením je rezignovat na mrtvý systém. Je třeba jít do nového. Není jiné cesty, i když je velmi nepohodlná a vnitřně se tomu bráníme a upínáme své naděje k opakování neúčinných opatření. Zde by bylo dobré, pokud by byl čas, prezentovat výsledky výzkumů Vygotského, Gabory, Smithe, Száhmary ad., kteří se zabývají zákonitostmi změn v myšlení lidí. Pokud ale budeme budovat nový systém s rizikem, že nebude dokonalý, že to nebude lehké,  s cílem uspokojit přirozené potřeby jednoty člověka a přírody, pak nás čeká jenom úspěch. I když cesta nebude snadná.

Řešení

Jak na budování nového „světa“? Máme tedy kopírovat minulé pokusy? To je jedna z tzv. zavádějících, falešných otázek, na které se nedá odpovědět ani ano ani ne. Rozhodně – a ukázali jsme si to na mnoha dalších příkladech – humanitní vědy chápané a realizované jako holistické vědecké systémy, jsou důležité a zásadní při hledání odpovědí souvisejících s lidskou společností (coby součástí organické jednoty s přírodním prostředím). Musíme hledat, co bylo dobré, co bylo pokrokové směrem k lidským potřebám společenským i individuálním, směrem k přírodě, ale abychom obešli chyby, musíme studovat právě je; velmi kriticky hodnotit, co bylo špatně a proč: z důvodů selhání jedince, skupiny, systému, bylo to dáno stupněm poznání, vnějšími okolnostmi, apod. Je třeba velmi scholasticky pracovat s kontextem, jít do detailů a opět zobecňovat a stále dokola. Musíme být kritičtí, i když z propagandistického (volebního) hlediska se to může jevit jako nevýhodné.

Co je ale kritériem toho, co bylo dobře a co špatně? To, co zachovávalo kapitalistickou podstatu – trh, tvorba zisku, společenská hierarchie, sociální nerovnost, volební demokracie na úkor lidové demokracie, vytváření elit, vykořisťování přírody, nedialektický pozitivismus ve vědeckém přístupu – mělo být potlačováno a ne mnohdy rozvíjeno. Naopak lidové iniciativy: družstevnictví, solidarita, společenské rozdělování, rovný přístup k nejrozvinutějším technologiím a vědeckým poznatkům, ke kultuře, vzdělání, dostatek odpočinku a volného času, kritické a tvůrčí myšlení – měly být podporovány.

Dosud nám chybí ucelená, dialektická, systematická analýza naší socialistické minulosti. Mnoho nového však již bylo rozpracováno na základě současných dat.

Klimatologové a geologové apelují na vytvoření světové databáze, s jejíž pomocí by bylo možné centrálně řídit udržitelné využívání krajiny, její revitalizaci, rozdělování zdrojů.

Výpočetní technika je tak výkonná a programovací schopnosti takové, že dokážeme vymodelovat nejrůznější řešení. I my v archeologii jsme se dostali na hranu samotné technické inteligence, kdy dokážeme rekonstruovat velmi složité komplexity minulých společností kombinací dat a jejich vztahů v kvantitách a kvalitě, které by nikdy konvenční počítač, natož lidská hlava nedokázaly pojmout.

Jsou vytvářeny virtuální prostory, kde je právo na užívání základní hodnotou. Např. vytvořili jsme internetovou platformu Pandora, otevřený zdroj systematizovaných archeologických dat, které je možné sdílet a následně odebírat další včetně nástrojů na jejich zpracování. Jedná se o iniciativu skupiny vědců, která každým dnem nabývá na masivitě, ale začala z nuly. Není podporována žádným grantem. Existovaly snahy ze strany některých vědeckých institucí, aby nám tuto iniciativu zabraly, ale vlastně to není možné, protože to je vlastnictví všech, kteří sdílejí a odebírají.

Velmi propracovaný model prezentují Mark Muslin a Simon Lewis ve své knize the Human Planet, kde přesně strukturují, jak by mohla fungovat lidská společnost ve všech jejích aspektech, kde by se rozdělovalo podle potřeb jak lidí, tak udržitelné ekologické rovnováhy.

Dalším příkladem je třeba globální komunita Our World Heritage, občanská iniciativa zabývající se ochranou kulturního dědictví na bázi lokálních  komunit s historickým napojením na prostor, kde žijí, který je utvářel a který spoluutvářely. Na místních komunitách je právě zcela jasně patrné, jak je člověk jedno s přírodou.

Nebo, globální hnutí tzv. permakultury. Jedná se o dnes již velké komunity po celém světě, které usilují o zemědělství nenarušující harmonické ekosystémy.

Také skupiny typu Democracy@Work okolo prof. Richarda Wolffa, které dokládají nutnost lidových struktur, lidové demokracie, demokracie v procesu rozhodování, solidarity a vědeckého poznání a vzdělávání se.

Patří sem samozřejmě politická revoluční uskupení, jako např. Mladí komunisté v Itálii, některé komunistické strany, odborová hnutí apod. Určitě sem patří prozatímní výbor Komunistické internacionály (Initiative of Commnist and Workers’ parties – Iniciativa komunistických a dělnických stran) a jeho periodikum Communist review.

Takové iniciativy se musí tvořit lidé zezdola, je třeba je iniciovat, budovat, podporovat. Snaha tvořit volební uskupení je projevem lenosti a pohodlnosti, náplastí na černé svědomí. Vytvořit super leták, super heslo, vybrat super tvář, dát ji na super fotku a vyhrát volby. A pak? Prázdnota. Nepřipravenost. Marnost. Zklamání. I když záměry, naděje, víra určitě lemovaly celou cestu alespoň některých zúčastněných.

Zbraní hromadného ničení kapitálu a jeho noční můrou je poznání, pochopení, a jeho šíření mezi pracujícími. Věda je zásadní nástroj. Dělník, který neví, není nic. Je jako kráva, která má ohromnou sílu, ale nemá o tom ani páru a na provázku ji dovedete na jatka. Věda je elitní aktivitou jenom v třídní společnosti. Ne sice každý vymyslí hodinky s vodotryskem, ale každý může být součástí vědeckého procesu. Sem určitě patří projekty typu citizen science (občanská věda), což je zase záležitost, kterou bychom měli podporovat.

Revoluční dělnická strana, strana reprezentující zájmy pracujících by měla být avantgardou, ale je jí pouze, když na tom pracuje, když o to systematicky usiluje, když její členové vědí více a lépe než ostatní, když čtou, vzdělávají se, diskutují, tvoří znalost, šíří ji a vysvětlují. Když bojují proti tmářství. Měli byste se ptát, zda ti, kteří usilují o vaši podporu, staví se do čela stran, hnutí, politických proudů, skutečně vědí, zda šíří nové poznatky, za posunují hranice vědění dál, zda podněcují proces poznání. Jsou politické strany, hnutí a organizace, ke kterým se z nějakého důvodu přimykáte, vědecky napřed? Vědí více než buržoazní věda? Drží s ní alespoň krok? Přinášejí nové poznání? Šíří jej? To všechno v počátcích našeho hnutí bylo přítomno.

K tomu patří i rozvíjení schopností rozhodování zezdola, rozhodování o otázkách, které vyplývají ze skutečných potřeb, ne o nesmyslných dilematech hledajících kompromisy mezi zájmy kapitálu.

Shrňme si, že jedinou cestou je lidové hnutí.

Všechny změny iniciovaly a přinesly uvědomělé menšiny. Ne parlamentarismus.

Závěrečná věta: rozhodnutí je na každém z nás: buď se můžeme spoléhat na elitu, třeba pojmenovanou levice, nebo se sami zasadit společně s ostatními o novou dobu. Spoluvytvářet její koncept a cesty, které k ní povedou.

Ztracené bitvy jsou jenom ty, které jsme nesvedli.
 
Věra Klontza-Jaklová

Zdroj: http://dialog.kominternet.cz/jak-prezit-anthropocen/

• < Předchozí
• Další >