Celosvětový „majdan“

Podrobnosti

Vytvořeno 12. 1. 2022

Twitter

Strategie „Západu“ – spojit Rusko, Bělorusko a Ukrajinu permanentním konfliktem

Existence státu ve východní Evropě, který se ještě nedostal pod vliv kolektivního Západu, a co víc, je v úzké vojensko-ekonomické, politické a kulturní interakci s Ruskem, samozřejmě nemohla jen podráždit Západní „partnery." Řeč je samozřejmě o bratrském Bělorusku. V letech 2013–2014 Západ, poprvé po skončení Velké vlastenecké války nepřímou formou vpadl na území zahrnuté do zóny strategických zájmů Moskvy, osídlené převážně slovanským obyvatelstvem, a provedl převrat na Ukrajině. Stratégové Washingtonu a jeho satelitů se tím přirozeně nemohli zastavit, protože chtěli všemi prostředky vytvořit souvislou rusofobní frontu od Černého po Baltské moře na západních hranicích Ruské federace. V tomto schématu byla jedinou zemí, která si stále zachovávala část své suverenity, Běloruská republika. K jejímu odtržení od Ruska po vzoru Ukrajiny bylo zapotřebí tvrdších akcí než obvykle. Prezidentské volby v Bělorusku 9. srpna 2020 proto představovaly ideální okamžik pro pokus svrhnout současného běloruského vůdce a zároveň zabránit další integraci Ruska a Běloruska do jednoho svazového státu (minimální úkol). S tímto účelem byla provedena řada podvratných operací, které se jen na první pohled mohou zdát na sobě nezávislé.

Bolest hlavy Západu

V předvečer prezidentských voleb v Běloruské republice obletěla svět historka o údajně 33 „wagneristech“, (příslušnících soukromých vojsk Wagnera) kteří byli zatčeni běloruskými speciálními službami pro podezření z účasti na protivládních nepokojích a spáchání teroristického útoku. Již nyní je jasné, že ve skutečnosti proběhla speciální operace pod hlavním vedením Američanů, kteří se pomocí ukrajinských speciálních služeb snažili tyto lidi nalákat na území Ukrajiny a také je využít jako zdroj informací a prostředek pro masivní protiruskou propagandu. Dalším sledovaným cílem  bylo vytvoření výhodného PR efektu pro prezidenta Vladimíra Zelenského. Je zřejmé, že taková operace by mohla poskytnout dostatek příležitostí pro nepřátele Ruska využít tento případ proti Lukašenkovi. Navíc, pokud by byl výsledek pro organizátory této speciální operace příznivý, mohla by se objevit velká trhlina v základech budovaného Svazového státu, kterou by se společní nepřátelé Ruska a Běloruska nepochybně snažili rozšiřovat, dokud by se tento základ zcela nezhroutil. Jak víme, plány organizátorů selhaly, ale samotná operace s vysokou mírou pravděpodobnosti byla součástí všeobecného rozsáhlého koordinovaného útoku na Bělorusko a Rusko. „Po neúspěchu o provedení hybridní revoluce v Bělorusku začala éra informačních operací a provokací s cílem zdiskreditovat a vyvinout silný tlak na úřadujícího běloruského prezidenta Lukašenka i na prezidenta Vladimira Putina. „Není pochyb o tom, že wagnerovský příběh měl být součástí zahájení rozsáhlých protivládních akcí, včetně nepokojů a příprav na teroristické útoky. Jak nyní víme, během sčítání hlasů po prezidentských volbách v Bělorusku, začaly aktivní pomluvy  údajných falšování voleb ve prospěch úřadujícího prezidenta Alexandra Lukašenka. Byly vytvořeny falsifikace jako „JÁ-MY 97 %“, což naznačovalo, že údajně 97 procent populace Lukašenka nepodporuje. Kromě toho se v médiích objevila informace, že vzhledem k tomu, že běloruské úřady neumožnily různým opozičním kandidátům, jako jsou na příklad  Viktor Babariko a Valerij Cepkala, účastnit se voleb, nelze prezidentské volby považovat za legitimní. Navíc k takovým pomluvám o falšování při sčítání hlasů docházelo již před volbami, to znamená, že byla použita tzv. technologie preventivní delegitimizace voleb, ke které se kolektivní Západ, především Spojené státy, opakovaně uchýlily například ve Venezuele a Bolívii.

Je zřejmé, že taková operace by mohla poskytnout dostatek příležitostí pro nepřátele Ruska, V důsledku toho začaly vznikat řízené proti Lukašenkové nepokoje, ve kterých byla zvláštní role přidělena zmagarům - místní analogii Banderovců s bílo-červeno-bílou vlajkou. Do koordinace protestů a nepokojů se aktivně zapojil telegramový kanál Nexta, jehož šéfredaktor Roman Protaševič byl později zatčen běloruskými tajnými službami. Samotný kanál je řízen tajnými službami Polska a Litvy a jeho prostřednictvím byly koordinovány síly stojící proti Lukašenkovi. Do značné míry se taková koordinace mas lidu podobala tomu, jak probíhala protipekingské akce v Hongkongu v letech 2019-2020. Podle některých zpráv účastníci nepokojů a protivládních shromáždění v Bělorusku přenášeli data z telefonu do telefonu pomocí programů, které fungují na principu AirDrop. To umožnilo výměnu informací mezi uživateli bez přístupu k internetu. Tento druh dat byl odesílán do zařízení koordinátora, který je odvážel  na ambasády Litvy a Polska. Z diplomatických misí s vybavením pro satelitní internet odcházely informace mimo Bělorusko, kde byly určitým způsobem zpracovány a následně publikovány v médiích. Tímto způsobem vznikaly pro zákazníky potřebné subjekty prezentované pod určitým (samozřejmě proti běloruským a protiruským) úhlem.

My velíme, vy jednáte

Ve skutečnosti byl v Bělorusku pokus o státní převrat proveden na základě outsourcingu, kdy hlavní a nejvyšší (strategická) úroveň řízení byla prováděna ze Spojených států, která podle šéfa ruské SVR (Služby vnější rozvědky) Sergeje Naryškina se ujala úzkého vedení bývalé prezidentské kandidátky Tichanovské spolu s dalšími opozičními aktivisty, kteří byli povyšováni na „lidové vůdce“ a budoucí funkcionáře „demokratického“ Běloruska. Nižší stupeň rozhodování byl a stále je v Polsku, Litvě a na Ukrajině. Různé struktury těchto zemí se účastnily pokusu o státní převrat v Bělorusku. Například z Polska to je „Centrální skupina psychologických akcí“ (Centralna Grupa Dzialan Psychologicznych), která hrála a hraje roli informačního a koordinačního uzlu ve vyvolaných  nepokojích. Z území Ukrajiny navíc do Běloruska pronikaly a pronikají podvratné živly, převážejí se zbraně a munice, jak to osobně uvedl Alexandr Lukašenko. „Kolektivní Západ“ se tedy, aby se příliš nezviditelňoval, snažil v Bělorusku provést převrat rukama osob ze sousedních zemí, kteří byli z velké části zbaveni vlastní suverenity. Pokud obecně zhodnotíme, co se stalo v Bělorusku v roce 2020, lze tvrdit, že proti němu byla použita smíšená technologie státních převratů, částečně zahrnující metody a techniky těch, které již byly provedeny dřív,  nebo byl učiněn pokus o jejich provedení. v nedávné minulosti.

První technologií, ke které se běloruský případ blíží, je převrat (Majdan) na Ukrajině v letech 2013–2014. Stejně jako tehdy na Ukrajině i v Bělorusku jednali radikálové, kteří tvořili jádro nejaktivnějších účastníků protivládních nepokojů. Velkou roli sehrály také nevládní organizace, jejichž prostřednictvím bylo v roce 2019 a počátkem roku 2020 vloženo asi 20 milionů dolarů do organizování nepokojů v Běloruské republice, což také uvedl Sergej Naryškin. Kromě toho byly využívány sociální sítě, ale aktivněji než před osmi lety na Ukrajině. Rozdíl byl v tom, že na ukrajinském Majdanu byla mobilizace odpůrců Viktora Janukovyče provedena ve speciální zóně - na stejném notoricky známém „Náměstí nezávislosti“, jehož analog existuje ve všech klasických „barevných revolucích“. Navíc schválení této technologie na Ukrajině proběhlo již v letech 2004-2005 během tzv. „oranžové revoluce“. V Bělorusku žádný Majdan nebyl a je jasné proč. Faktem je, že státy – cíle agrese ze strany těch, které takové technologie využívají k demontáži politických režimů, se s nimi do jisté míry naučily vyrovnat (blokovat přístupy do velkých oblastí, modifikovat metody boje mocenských struktur s takovými formacemi, a tak dále), takže bylo potřeba něco nového ... S pomocí webového kanálu Nexta tak byly koordinovány skupiny proti Lukašenkovsky smýšlející části populace. V důsledku toho se organizátorům pokusu o převrat nejprve podařilo dosáhnout vysoké mobility mas a přizpůsobivosti v jejich reakci na akce donucovacích orgánů, což vytvořilo skutečné podmínky pro svržení Lukašenka. A pouze za cenu značného úsilí a určité vnější pomoci se vládním silám podařilo zničit kontrolní kanály, neutralizovat nejodpornější radikální prvky, eliminovat koordinační uzly, zahájit protiofenzívu v informační sféře, nad níž běloruské úřady zpočátku ztratily kontrolu, ale později ji obnovily, opět ne bez pomoci kolegů z bratrské země. V důsledku toho byl mobilizační potenciál účastníků protestů a nepokojů výrazně narušen a v současné době nevykazují žádnou vážnější viditelnou aktivitu.

Barevný zeleninový salát

Zároveň se objevily známky dalších technologií státního převratu, které Spojené státy používaly v regionech na druhé straně planety. Řeč je o technologii, které autor těchto řádků spolu se svým kolegou - profesorem Moskevské státní univerzity, doktorem politických věd Andrejem Manojlem, dali jméno venezuelského precedentu. Její podstatou, která má stejný význam jako klasické „barevné revoluce“, ale je technologicky odlišná, je najít jakéhosi opozičního kandidáta řízeného vnějšími organizátory převratu a prostřednictvím uměle vytvořené krizové situace jej uznat jako prezidenta, a následně mu předat kontrolu nad valutovými aktivy cílové země (pokud jsou v západních bankách). A na úkor cílové země a jejích obyvatel se pokusit o převrat. Toto schéma umožnilo značně destabilizovat situaci ve Venezuele, ale nedosáhlo konečného úspěchu. Jestliže ve Venezuele byl do role „uznaného prezidenta“ vybrán Juan Guaidó, pak v Bělorusku byla pro podobnou roli nalezena výše zmíněná Světlana Tichanovskaja, ovšem s jedním podstatným rozdílem: při vzpomínce na neúspěch s Guaidóem západní kurátoři Tichanovské ji oficiálně neuznali jako prezidentku (s výjimkou Litvy), ale chovají se k ní jako k faktické prezidentce Běloruska. Bylo to provedeno schválně, aby v případě něčeho mohli vždy říci, že ji neuznávali jako prezidentku, čímž si nechali prostor pro manévrování. Rozdíl byl navíc v absenci vojenského faktoru, který má ve Venezuele, stejně jako ve většině latinskoamerických zemí, značnou váhu. Všechny tyto znaky naznačují, že v Bělorusku byl testován smíšený režim státního převratu, který zahrnoval prvky ukrajinského Majdanu, (což je logické, vzhledem k podobným sociálně kulturním podmínkám a obecné genezi Běloruska a Ukrajiny jako součásti historického Ruska) Hong Kong (se zásadně lišil tím, že v Hongkongu probíhala „barevné revoluce“ mimo hlavní město, tedy se snahou odtrhnout Hongkong od Číny či vyostřit v ČLR situaci což byl prvek systémového tlaku v obchodní válce) a od Venezuely (technologie uznání opozičního vůdce prezidentem s následným převodem jejího majetku do USA, VB a EU). Západ však neměl co převést na Tichanovskou – běloruská vláda prostě tolik majetku na Západě nedrží, takže je poměrně obtížné ho zmáčknout podobným způsobem, jaký se použil ve vztahu k venezuelským chavistům. Agrese proti Běloruské republice ze strany kolektivního Západu tím samozřejmě neskončila. Stačí připomenout koordinovaný informační útok na Minsk po zatčení šéfredaktora kanálu Nexta Romana Protaševiče. Na běloruské vedení se snesla obvinění z mezinárodního terorismu a pirátství, přestože akce bezpečnostních sil byly vzhledem k okolnostem, za kterých letadlo s Protaševičem přistálo, naprosto legální. Nemluvě o tradičním cynismu, pokrytectví a dvojích metrech Západu. Stačí si připomenout případ bývalého bolivijského prezidenta Evo Moralese, jehož letadlo bylo v červenci 2013 na příkaz z Washingtonu nuceno přistát v Rakousku: Američané věřili, že na palubě letadlo by mohl být bývalý důstojník CIA a NSA Edward Snowden. To znamená, že došlo k jednotnému mezinárodnímu banditismu, protože prezident a jeho letadlo požívají imunity. Západ si však na tento případ buď nevzpomněl, nebo se snažil nedělat si reklamu, aby nevytvářel zbytečné asociace. Ve skutečnosti po neúspěchu „Bělomajdanu“ v Bělorusku začala éra informačních operací a provokací s cílem zdiskreditovat a vyvinout silný tlak na prezidenta Lukašenka, stejně jako na Vladimira Putina.

Současné vyhrocené období spojené s migrační krizí na polsko-běloruském pomezí je do jisté míry pokračováním konfrontace, v níž se západní mocnosti snaží migrační krizi prezentovat pro ně výhodným způsobem, včetně prostřednictví blokování přístupu k hranicím z Polska zástupcům médií, zamezující pokrytí situace s migranty. Tím se opět snaží vytvořit vhodné pozadí, na kterém je Lukašenko prezentován v negativním světle. Navíc nesmíme zapomínat, že situace se vyostřuje na pozadí obvinění Ruska z příprav invaze na Ukrajinu. Toto téma je nyní jedním z nejpopulárnějších v západních médiích. Svůj názor na tuto věc již vyjádřil Alexander Lukašenko: „Západ se pravděpodobně obává, že máme menší proud migrantů, protože tyto lidi (už to vidíme) využili k tomu, aby vyřešili naše vnitřní problémy a udrželi nás v napětí - řekl běloruský vůdce a dodal: „Velmi dobře chápou, že pokud se pouze Ukrajina pokusí rozpoutat konflikt s Ruskem, Bělorusko nezůstane stranou, takže běloruská armáda musí být udržena v napětí na západních hranicích. „Nelze přesně říci, jak pravděpodobný tento scénář je, ale eskalace v informační sféře je viditelná pouhým okem. Ve skutečnosti existuje souvislost možné eskalace na Donbasu s událostmi v Bělorusku. Takový krok je z pohledu agresorů logický, neboť takto jsou proti sobě postaveny tři slovanské větve jediného národa prostřednictvím řady různých konfliktů, účelově svázaných do pevného uzlu, s vytvořením negativního synergického efektu. Tímto způsobem by se měly vzájemně oslabit všechny tři země - RF, RB a Ukrajina. Ukrajina je již zbavena své suverenity, ale je využívána jako nástroj k dotlačení Moskvy a Minsku do hrozícího konfliktu. Západ zároveň zesíluje tlak a synchronizuje ho s touto záměrně vyprovokovanou konfrontací. Je téměř nemožné vypočítat přesné datum začátku aktivní fáze konfliktu, ale existuje důvod se domnívat, že jak se bude blížit rok 2024 – rok voleb v Rusku, Spojených státech a na Ukrajině – jeho pravděpodobnost se bude zvyšovat. A Moskva a Minsk na to musí být připraveny.

„Vojensko-průmyslový kurýr“ č. 50

27.12.2021

Autor: Konstantin Strigunov

Překlad K.K.

• < Předchozí
• Další >