Výsledky roku 2021

Podrobnosti

Vytvořeno 19. 1. 2022

Twitter

Jak se ze tří neúspěchů Západu stala tři vítězství Ruska

Pojem „černá labuť“ je ve filozofickém a obecně přijímaném smyslu dešifrován jako označení nějaké nejen zcela nečekané, ale v zásadě nepředvídatelné události, která může vážně napravit, nebo dokonce radikálně změnit stávající řád věcí, ne-li lidské dějiny, jako takové. Zároveň jsou tím zpravidla míněny některé negativní jevy, (no, samozřejmě - vždyť černá barva tradičně vyvolává právě takové asociace) i když zpočátku takový význam v tomto konceptu nebyl. V dávných dobách, kde je zakořeněn termín „černá labuť“, takový pták symbolizoval nikoli zlo nebo neštěstí, ale výjimečnou, neuvěřitelnou vzácnost. Rok 2021 se nesl ve znamení řady událostí, které se na první pohled nemusí zdát osudové, ale které velmi výrazně změnily ekonomické, vojensko-strategické a geopolitické uspořádání, která na planetě dlouho panovala. Většinou byly nějak propojené. Některé z nich opravdu všechny překvapily a šokovaly, jiné byly docela „předvídatelné“, ale přinesly nečekané výsledky a ovoce. Pojďme se bavit o třech hlavních „černých labutích“ roku 2021, které Rusku rozhodně prospěly.

„Kdo jinému jamu kopá“ – aliance tzv. „demokracie“ proti „autoritářství“

Minulý rok byl plný vyloženě zoufalých pokusů Washingtonu shromáždit své vlastní spojence, aby se postavili dvěma zemím: Rusku a především Číně. „Ideologický základ“ pro tyto záměry, což znamená vlastně jen neochotu vzdát se statutu centra „unipolárního světa“, shrnul nový šéf Bílého domu neokázale, ale velmi srozumitelně: Existuje „kolektivní Západ“, který jednoznačně zosobňuje společenství nositelů „vysokých demokratických principů a hodnot“, a existují k němu a priori antagonistické „totalitní“ nebo alespoň „autoritářské“ režimy, jako je třeba komunistický Peking, stejně jako Moskva. „Demokraté“ se musí sjednotit, aby prosadili svou agendu po celém světě a mohli čelit „zlověstným machinacím“ a „korumpujícímu vlivu“ autokratů. Vše se zdá být jednoduché, srozumitelné a veskrze pragmatické. Zároveň je třeba poznamenat, že chytří lidé jak v samotných Spojených státech, tak v táboře jejich spojenců panu Bidenovi velmi vytrvale radili, aby byl v této věci opatrnější. Jinak se stane to nejhorší ze všeho možného: Rusové a Číňané, když uvidí, že blokování jde proti nim, spojí se proti Západu, se kterým už mají dost napjaté vztahy. Nakonec se všechno změní v ještě větší problémy a potíže, protože tito „tyrani“ a „despotové“ jsou vážní chlapi, neradi žertují a mohou se vážně rozzlobit.

Prezident, jehož schopnost adekvátně vnímat svět kolem sebe a informace o něm periodicky vzbuzují docela vážné pochybnosti, neuposlechl varování a dál si aktivně vedl svou. Vše by se omezilo pouze na svolání virtuálního „summitu pro demokracii“, na který nebyli Putin ani prezident Si Ťin-pching vzdorně pozváni a kromě toho – stále docela slušný počet zástupců těch zemí, které hloupě považovaly Američany za své vlastní „spojence“. Žvanění by se v online režimu, v Moskvě i v Pekingu nějak dalo přežít. Mnohem vážnější už ale bylo vytvoření jasně proti čínského vojensko-politického bloku AUKUS, který sdružuje Spojené státy, Austrálii a Velkou Británii a který se stal skutečně naprostým překvapením i pro nejvýznamnější evropské členy Severoatlantické aliance. . Zde se mimochodem Washingtonu podařilo spáchat dvojnásobnou hloupost – nejenže přivedl Čínu takovým krokem do nepopsatelného rozhořčení, ale mezi Američany vypukl obrovský skandál s Francií, který tristně „hodili“ na nejdůležitější vojensko - průmyslovou zakázku. Výsledkem toho všeho byla další trhlina v „transatlantické jednotě“ a ... setkání Vladimíra Putina a Si Ťin-pchinga, během kterého vůdci oznámili „bezprecedentně vysokou úroveň vztahů mezi zeměmi“, a také učinili řadu velmi konkrétní rozhodnutí namířených proti Spojeným státům.

Již nejsou hegemon? Hanebný útěk z Afghánistánu

Toto kolosální geopolitické fiasko Spojených států a jimi vedené „koalice“ nikdo nečekal. Ne, řeči o nutnosti stáhnout vojáky z Afghánistánu, kde „demokratizátoři“ uvízli jako módní sporťák na naprosto neprůjezdné polní cestě, se vedou už dlouho – pamatuji si, že i Donald Trump se pokoušel „přivést své hochy domů". Nikdo si však nedokázal představit, že se vše stane tak rychle, tak katastrofálně a tak ostudně. Pro Pentagon, který v panice prchal ze země, ve které nechal zbraně a vybavení v hodnotě mnoha milionů dolarů „darované“ Talibanu se upřímně řečeno tento čin stal nejmenší částí problému. Mnohem závažnější je v tomto případě nenapravitelná poškození reputace, kterou Spojené státy utrpěly v očích doslova celého světa, šokovaného online snímky kábulského pekla a chaosu. „Nejsilnější armáda na světě"? Ona neprchla až při prvním skutečném bojovém kontaktu s Talibanem, ale již když se objevil na obzoru. „Neochvějné odhodlání podporovat spřátelené vlády jakýmkoli způsobem"? Jak se ukázalo, jsou to všechno jen prázdná slova a prohlášení, nenaplněná žádným skutečným obsahem. „Má vojenská, technická a politická spolupráce s Washingtonem obrovský přínos?" Všechno, co vytvořili Američané v Afghánistánu – armáda, státní aparát a tak dále – se zhroutilo před vousatými mudžahedíny a ukázalo se jako grandiózní fikce.

Nelze říci, že by afghánská katastrofa okamžitě zničila všechna vojenská spojenectví za účasti Spojených států nebo alespoň osvítila jejich zvláště horlivé přívržence ve stejné východní Evropě. Nicméně psychologický efekt, který to mělo, byl prostě kolosální. To bylo zcela zřejmé, jakmile se zvedla další vlna psychózy kolem „ruské invaze na Ukrajinu“. Západní země se stejně dojemnou jednotou navzájem soupeřily a vyjadřovaly sice „nejrozhodnější podporu suverenitě a územní celistvosti“ „nezávislé Ukrajiny“, ale začaly rychle prohlašovat, že nemají v úmyslu poslat na pomoc jediného vojáka Kyjevu – i kdyby „kremelští barbaři“ třeba třikrát „vtrhli“ do země. Británie sice začala prosazovat něco opačného, vyhrožovala, jakýmisi „výsadkáři speciálních sil“, ale jak se později ukázalo, v Londýně jim ve skutečnosti šlo jen o vypracování plánu evakuace svých vlastních vojenských sil, které bylo obtížné přivést na ukrajinské území jako instruktory. Lekce útěku bojovníků SAS z kábulského letiště v afgánských ženských šatech kryjících obličej se ukázala jako velmi snadno zapamatovatelná a názorná. Jistou roli i ve vývoji krize kolem Běloruska zřejmě sehrála představa, že by bylo hloupé se „zapojit“ do zájmů Spojených států a jejich přívrženců. Navzdory ječení Baltů a Poláků o pomoci, nikdo nezačal podnikat žádné náhlé pohyby směrem k Minsku, za jehož zády se v té době více než jasně rýsovala Moskva. Nyní se zdá, že na Západě je každý sám za sebe.

„Zezelenali“ do modré – energetická krize v Evropě

Rok 2020, poznamenaný kolosálním poklesem cen energií, dal některým vůdcům důvod hlásat skutečně hrozivé prognózy nejen Rusku, ale i všem dalším zemím, v jejichž ekonomice hraje jejich export významnou roli. Blázniví stoupenci „zelené revoluce“ se jako misionáři vrhli na Evropu (a nejen tam) s vítěznými výkřiky, pevně přesvědčeni, že „hlavní bod obratu“ v ní konečně nastal a ropovody a plynovody mohou být bezpečně předány do kovového šrotu. Ve skutečnosti se ukázalo, že pokles poptávky (a tedy i kotací akcií) po „černém zlatě“ a „modrém palivu“ byl čistě dočasný jev, především kvůli pandemii koronaviru. Rusko a další členové OPEC+ se dokázali přátelsky dohodnout a obratně regulujíce množství produkovaných uhlovodíků rychle překonali fázi svých nadbytečných dodávek na světových trzích. A pak, i když postupně, začala obnova světové ekonomiky. Tady to zasáhlo! V zásadě se dala předvídat nejvážnější energetická krize, která vypukla téměř po celém světě. A dokonce nutně. Sešlo se více faktorů najednou – od klimatických (zima není teta) až po přílišné nadšení z myšlenek „dekarbonizace“, na kterou musela doplatit i Čína. Nebeská říše, která se rozhodla být „v trendu“ s celou „světovou komunitou“, také začala „vykreslovat“ podmínky pro dosažení „úplné uhlíkové neutrality“ a skončila až u úplného výpadku proudu a zákazu používání mikrovlnných trub.

Evropa, která se bez mrknutí oka rozhodla přejít ze „špinavých“ tepelných elektráren na větrné elektrárny a další obnovitelné zdroje energie, je na tom mnohem hůř. K tomu se přidala maniakální touha místních byrokratů regulovat ceny zemního plynu pomocí „neviditelné ruky trhu“. Desetinásobný nárůst cen plynu, zavírání továren, kolaps pohonných hmot - to vše podle odborníků zdaleka není konec problémů, které mohou vzniknout. V rozporu s logikou a zdravým rozumem začíná ten či onen evropský politik mluvit o jakýchsi „tvrdých opatřeních“, která by mohla dopadnout na Moskvu v případě „vyhrocení situace na Ukrajině“, přičemž problém certifikace a uvádění do provozu „Severního proudu 2“, bez kterého může být situace v Evropské unii (a Německu na prvním místě) velmi, velmi špatná. V reakci na to Putin se sladkým úsměvem opakuje: „Ale my jsme vás varovali!“, což znamená práci na dlouhodobých smlouvách, a ne bodovou „horečku“, z níž samozřejmě v poslední době bylo hodně zisků, ale také dost zbytečných potíží. A pan Miller jako ředitel „Gazpromu“ si zároveň s tajemným úsměvem pohrává s ventily plynovodu Jamal-Evropa a naznačuje to, čemu každý rozumí. Probíhá proces „plynové výchovy“ evropských „partnerů“, kterým se na určitou dobu dostalo do hlavy, že mohou tlačit na Rusko a učit ho, co má dělat. Vypadá to, že je to správným směrem.

Jak je vidět, uplynulý rok byl plný překvapení, kterých Rusko dokázalo naplno využít. Něco mi říká, že další bude ještě zajímavější.

31.12.2021
Reportér
Autor:Alexandr Něukropnyj
Překlad:K.K.

• < Předchozí
• Další >