Odpověď anarchistovi

Podrobnosti

Vytvořeno 5. 4. 2006

Twitter

Za situace, kdy je v komunistickém hnutí velmi silný pravicový, „sociáldemokratický“ oportunismus, je přirozeně velmi důležité zaměřovat naši ideově politickou kritiku zejména proti tomuto směru. Je to důležité dokonce i v situaci, kdy uvedená maloburžoazní pravicová tendence by nebyla „velmi silná“, ale prostě by jen existovala. Avšak v nynějších podmínkách nejen že „velmi silná“ tato tendence je, ale kromě toho navíc opravdová, revoluční tendence marxisticko-leninská je naproti tomu zatím ještě pořád velmi slabá.

A po stránce organizačně-politické je stále ještě ve svých počátcích a doslova „zárodečné“ fázi svého nástupu – v našich současných podmínkách, ale bohužel nejen v našich domácích. Za takových okolností a zmíněných duchovně-politických poměrů roste nebezpečí také druhého protipólu maloburžoazních ideologických vlivů, a tím je pseudorevoluční anarchismus. Jelikož se vědecká kritika marxisticko-leninských stran musí obracet i proti němu, přinášíme zde jeden z příkladů takové polemiky, jež byla před necelými třemi roky vedena mezi zastáncem revolučně-komunistického směru P. G. a mezi představitelem směru anarchistického, A. F. V upravené podobě otiskujeme nejzásadnější pasáže stále aktuálního dopisu z listopadu 1999, jehož autor P. G. je v současnosti zároveň jedním ze zástupců mladé generace mezi marxistickými publicisty v ČR.

…Ve svém minulém dopise, kde hovoříš o svých výhradách proti komunistické politice, píšeš o „stranické diktatuře“, která prý byla politikou „cukru a biče“ vůči pracujícím. Píšeš o tom, že socialismus (ve smyslu diktatury proletariátu) považuješ jen za jinou formu státního kapitalismu, že pracující lid neměl možnost rozhodovat a podílet se na společenských záležitostech „svého“ státu… S tím nelze souhlasit. My, komunisté, jsme s vámi anarchisty zajedno v tom, že buržoazní mašinérie musí být rozmetána, zničena, že nestačí jen „participovat“ na její moci. Jsme s vámi rovněž zajedno v tom, že stát musí zmizet, že ani stát socialistický nemůže a nesmí trvat věčně, neboť každý stát je násilím jedné třídy proti třídě druhé, organizovaným aparátem vládnoucí třídy. Vy však chcete stát po revoluci (rozuměj vítězné protikapitalistické revoluci) odstranit hned, ze dne na den, ještě dříve, než budou odstraněny třídní přežitky, ještě dříve, než budou rozvinuty ekonomické a ideologické či morální předpoklady takové přeměny, zkrátka než zmizí všechno to, co existenci státu podmiňuje – jeho sociální podmínky, hospodářská základna, ale především třídní boj.
Jak však chcete účinně tento třídní boj vést i po porážce kapitalismu, když nebudete mít nic opravdového, účinného, efektivního, „hrozivého“, apod., co byste byli schopni postavit jako alternativu velice zkušené, dobře organizované, rafinované a neuvěřitelně silné buržoazii? Nebo jste snad také podlehli maloměšťácké iluzi, že po revoluci již není třeba vést třídní boj? Že snad formálním „zánikem“ buržoazie již žádné nebezpečí nehrozí? Ignorujete tak či tak reálné společenské podmínky, které je nutné brát v úvahu; Pro váš všeobecný odpor k disciplíně, pevnému postupu a silně fungující organizaci nechcete vidět, že ono vaše stanovisko je ve skutečnosti odzbrojením revoluce, podceňováním buržoazie, její organizace, její dokonalé mezinárodní koordinace a – v neposlední řadě – i jejího vlivu na masy, který může paralyzovat jen pevná, bojovná avantgardní strana. Ta nestojí „nad“ masami ani „nad“ nimi nedrží „cukr a bič“, nýbrž je jejich součástí, pokud ovšem její politika je správně prováděná a není-li zasažena žádným paralyzujícím revizionizmem, díky němuž by „uhasínala“ cílená, aktivní rezistence proti anti-proletářským (samozřejmě ve smyslu moderního a „sebe sama rušícího“ proletariátu) a proti maloměšťácko-byrokratickým tendencím v této panující straně. Tedy není-li ofenzivně postižena žádným politickým revizionizmem, díky němuž by tato rezistence „uhasínala“ pod maskou „všelidovosti“ a falešné umělé „jednoty“ či virtuální „neotřesitelnosti“ celé společnosti, jako se to bohužel v dějinné praxi našeho hnutí stalo.
Pokud je tedy politika oné avantgardy správně prováděna, pak je tato avantgarda vůči zmíněným masám takříkajíc jejich skutečným srdcem, jejich štábem a – poeticky, ale bez jakékoli frazeologie řečeno – nejobětavějším ohněm hrdinství, odhodlání, houževnatosti a příkladu, nezastavujícím se před žádnými překážkami, nelekajícím se žádných obětí. Jinak by zůstala vítězná revoluce jen pouhým planým snem krajně zradikalizovaných bojovníků, kteří však ve své „revolučnosti“ prozatím nejsou s to udělat reálný krok k reálné revoluční, byť přechodné, byť lidové, ale přece jenom státní moci. Bez tohoto zásadního pochopení, řekl bych, „třídního jádra“ věci, budou anarchisté, podle našeho názoru, v nejlepším případě možná upřímnými a poctivými lidmi, ale zároveň, aniž to chtějí a aniž si to uvědomují, pod plným (a o to všechno rafinovanějším) vlivem buržoazie, jejíž moc rovněž chtějí zničit.
Ani komunistická strana nemůže být „hrstkou politiků usilujících diktovat proletariátu“, jak se domníváte v souladu s Bakuninovou ideologií. Kdyby tomu tak bylo, tak by komunistická strana nemohla bojovat za rozbíjení státní buržoazní moci, neexistovalo by to nezměrné hrdinství, statečnost, sebeobětování komunistů, ani jejich pronásledování, represe proti nim, nenávist ze strany kapitalistické státní moci a všechno ostatní, co tak charakteristicky provází dějiny našeho hnutí a bohužel nejen dějiny. Myslím ovšem hnutí marxisticko-leninských, opravdu komunistických stran, a ne těch stran, které si sice říkají také „komunistické“, ale doopravdy jsou skutečnou „hrstkou politiků“ usilujících o „výhodnou“ participaci na špinavé, prohnilé, buržoazní moci, která je pak na oplátku za to vesele odměňuje nějakou tou mísou čočovice.
Pro nás je však důležité, aby nový stát, tj. diktatura (KOHO?) proletariátu, nikoli „diktatura (KOMU?) proletariátu“, byl státem opravdu demokratickým, opravdu revolučním, opravdu proletářským a přechodným, byť v historickém měřítku se „přechodnost“ může počítat i na mnoho desetiletí (ale to závisí na všeobecné síle imperialismu). A to stát typu komuny, typu sovětů, typu národních revolučních výborů, rozhodně byl, ovšem jen tím víc, pokud se ještě jednalo o diktaturu proletariátu (než byla smrtelně zasažena Chruščovovým mečem na XX. sjezdu 1956), a ne o následně „evolučně“ vítězivší diktaturu kontrarevolučních revizionistů, jež postupně, pozvolně a zákonitě otvírala (přes brežněvovský byrokratismus, zkostnatělost, elitářství, kariérismus, již značně rozbujený skrytý antikomunismus, atd. atd.) a nakonec i (počínaje gorbačovštinou) plně otevřela cestu restaurované diktatuře buržoazní, diktatuře transnárodních korporací! Do této doby a po tuto hranici však nesporně platí: Že jedině prostřednictvím nového, proletářského aparátu se pracující lid poprvé stává emancipovanou (to jest zbavenou antagonistického odcizení), vládnoucí třídou. Že jeho základní výrobní prostředky se potvrzují ve svém společenském vlastnictví a že jich tudíž používá ve vlastním, ne-egoistickém, lidsky bytostném a kolektivním zájmu. Podílí se na společenských a veřejných záležitostech své země, na jejich (poprvé v dějinách lidových) zastupitelských orgánech, na její soudní moci, na důležitých zákonech, na řízení výroby. Tento lid není pod „diktátem“ jakékoli strany. Marxistická strana, je-li skutečně takovou, zajišťuje pouze revoluční a z hlediska duchovních hodnot i sociálně alternativních norem v lidském slova smyslu autentické, kvalitativně nové směrování celé společnosti na základě již poznané humanitně-vědecké, společensko-filozofické teorie i (pluralitu názorů či svobodu svědomí nevylučující) jednotící emancipačně-etické ideje, kterou musí tato strana permanentně korespondovat se svobodnou, samostatnou tendencí lidu. To znamená, že tomuto lidu – zjednodušeně řečeno – jen ukazuje cestu jeho vlastní moci i jemu imanentního činného sebe-osvobození, osvětluje mu a v praxi pomáhá mobilizovat jej ve smyslu jeho vlastní demokracie, ale nestojí „nad“ lidem, nestojí „proti“ lidu.
Problém je jinde: jak zajistit, aby si strana svoji revolučnost zachovala a udržela? Jinými slovy: jak účinně potírat zkostnatělé, kariéristické, bezpodmínečný a dobrovolný, nadosobní altruismus zcela absentující nebo z hlediska anti-konzumního a radikálního humanismu nepevné či byrokraticky prospěchářské živly, které i za socialismu (i za socialismu!!) se nutně budou vyskytovat a „půjdou kapitalistickou cestou“? Že od roku 1956, pod „očistným“ praporem slavného hřímání proti „stalinskému teroru“, „represím“ a „paranoie“, došlo – za mohutného potlesku, pomoci a k radosti světové buržoazie – k osudovému a záměrnému oslabení bdělosti proti tomuto nebezpečí, jehož velká část za Stalinova období rozhodně nikoli nevinně končila v gulagu, to byla hlavní vnitřní příčina zrady marxisticko-leninského charakteru komunistických stran, jejich derevolucionizace, jejich manipulativní, kalkulující, „přizpůsobovačné“, oportunistické špinavosti a obyčejné zrady zejména jejích špiček, bez čehož by nikdy nemohlo dojít k oněm „listopadům 89“ a podobným kontrarevolučním křečím již dávno svržené třídy.
Komunistické hnutí se stále učí, a to i ze svých porážek a snad právě zejména z nich. Boj za vyšší společenský řád je pro člověka natolik náročný a veliký cíl, že na oné slavné i mohutné cestě za ním musí doslova nutně, s dialektickou nevyhnutelností existovat řada konkrétně a v jednotlivých časových úsecích podmíněných porážek, bojů i komplikací. Pařížská komuna trvala jen 72 dní. Byla to sice poražená, ale přece jenom už „první“ proletářská revoluce. Veliký Říjen 1917 dokázal, poprvé v dějinách – a to navzdory všem dnešním primitivním pomlouvačům i ještě primitivnějším zatajovatelům elementárních historických faktů – svrhnout a zničit starý utlačovatelský řád a dát veškerou moc pracujícím lidem, moc sovětům. K tomu všemu již komunistické hnutí obecně dospělo (pro zjednodušení teď nemluvím o ostatních proletářských revolucích, apod.), ale ještě nedospělo k tomu, aby se trvale, úspěšně a pevně dokázalo zajistit proti těm novým a v realitě nevyhnutelným projevům i důsledkům kvalitativně nových forem třídního boje, jejichž podstatu jsme částečně a letmo naznačili (stranický byrokratismus, „rudé“ výsady, novo-buržoazní egoismus, „komunisticky“ maskované majetnické prospěchářství, apod.). Chtít ostatně po nové společnosti, systémově naprosto nové, bez historických zkušeností a za nepřátelského „obklíčení“, aby byla na samém úsvitu svých vlastních dějinných začátků ihned a okamžitě silná k paralyzaci celého tohoto nebezpečí beze zbytku, by znamenalo buď ignorovat faktické, vlivem určitých regresivních vnitřních nebo vnějších faktorů tak či onak ztížené a často i velmi tvrdé (avšak nikoli principiálně neřešitelné) společenské podmínky, nebo žádat zázrak.
Hnutí jako celek však již bylo dostatečně silné k tomu, aby se toto nebezpečí podařilo – rovněž po složitých peripetiích, ale přece jenom – nakonec vyloučit alespoň tam, kde jed konzumního, sebe-uspokojivého a sociálně pasivizujícího „chruščovismu“, stejně jako apatického, inertního i novou, již rozbujenou a „stínovou“ buržoazii posvěcujícího „brežněvismu“, se nemohl dostatečně „efektivně“ uchytit. Tedy tam, kde bezprostředně a v permanentních konfrontacích lidé poznávali nepřetržitě a po celou dobu pravou podobu a povahu třídního nepřítele a kde vlivem jistých specifických dějinných vývojových podmínek, souvisejících s konkrétními třídními i mezinárodními vazbami, dokázali zachovat, zachránit a důsledně obnovit ucelenou revoluční linii a zároveň se ovšem i vyvarovat nejrůznějších kontraproduktivních, živelných maloměšťáckých chyb „z druhé strany“, jež by podkopaly pozitivní obsah předcházejícího vývoje. (S tím ovšem souvisí i tvůrčí zobecnění, zhodnocení a využití nejnovějších dějinných zkušeností a aspektů vůbec, včetně právě těch negativních, týkajících se světového vývoje posledních let…) A kde tedy právě proto (i nyní) existuje společnost trvale udržitelného životního způsobu jako bytostný, „ne-zcizený“ socialismus spolu se svoji skutečnou, nezfalšovanou a mnohdy až skoro překvapující demokracií pro pracující proti nepřátelům lidové moci – kde tato společnost existuje, dosud trvá a rozvíjí se, a to i za tolik těžkých podmínek tak neuvěřitelně heroicky, za podmínek, soustavně a nenávistně jí vnucovaných hlavně mocenskými fanatiky amerického Impéria i jimi řízené světové tržní globalizace.
Tímto příkladem, o kterým hovoříme, je samozřejmě a především ta malá, statečná, „kacířská“ a „neposlušná“, revoluční Kuba. Příkladem, zcela a naprosto politicky odlišným od všemožných zkrachovalých renegátů bývalých „komunistických“ stran východu, příkladem, který si svými konkrétními výsledky, a to zcela bez nadsázky, dosud získává stále větší sympatie dokonce i u širokých vrstev nekomunistické veřejnosti po celém světě. A rovněž příkladem, zároveň dokazujícím na těchto nových a nových obdivuhodných skutečnostech, ekonomických stejně jako společenských, lidských, politických, kulturních i dalších, na těchto zdrcujících faktech – tváří v tvář barbarskému a zostřenému embargu Bushovy vlády – že onen kontrarevoluční kolaps, jenž dočasně porazil socialismus ve východních zemích, vůbec nebyl jevem obecně a pro všechny případy nevyhnutelným, i když jistě nebyl ani jevem nahodilým… Ale zpět k našemu původnímu tématu.
Skutečně, naše autentické, opravdové komunistické (a nikoli pseudokomunistické) hnutí, již pomalu, ale jistě do sebe čím dál více absorbuje – a to právě i pokud jde o uvedené souvislosti – všechna potřebná, zásadně aktuální a marxisticky klíčová zobecnění politických zkušeností i světového vývoje. Kontrarevoluční zhroucení východního bloku mnohé osvětlilo. Dnes jsme již mnohem dále než kdysi. Dočasná porážka je a bude pouze dialektickou předzvěstí i základnou nového, daleko mohutnějšího a silnějšího postupu vpřed, který nejen opět hrdinsky vybojuje, ale i ochrání slavné plody revolučního vítězství nad prokletým kapitalismem. Takového vítězství, k němuž půjde a k němuž všude na světě nakonec dříve či později dospěje nepřemožitelné Marxovo i Leninovo hnutí, vedoucí aktivní a tvořivé masy, permanentně kované dějinnými zkušenostmi i vlastním bojem. Navzdory nezaměstnanosti i novým krizím, navzdory konzumnímu ohlupování, odlidšťující psychologické manipulaci, útlaku i „demokratickému“ neofašismu, navzdory všem novým zločinům proti člověku i přírodě, novému kolonialismu, novým válkám, hegemonistickým agresím či staronovým vojenským paktům. Navzdory uranovým DU-bombám, všelijakým „nejvědečtějším“ prostředkům ničení nebo zabíjení či „nejmodernějším“ atomovým zbraním… – i navzdory té nejvíce cynické, permanentní genocidě proti milionům bezmocných a v extrémním pauperismu živořících lidí na celé naší planetě a zejména ve světě „třetím“, včetně tamních novorozenců, kojenců i malých dětí, považovaných za „nadbytečné“ – skutečné permanentní genocidě, té dosud nejmasovější genocidě v dějinách, jež byla nazvána neoliberální globalizací. – Socialismus může prohrát bitvu, avšak není, nebyl a ani nebude nikdy poražen! To je stanovisko nás, nových dědiců a neotřesitelných žáků praporu Marxe, Engelse, Lenina i Stalina, velikých synů Historie, těch, kteří stáli na straně psanců, na straně bídy a spravedlivého boje. To je stanovisko komunistické strany!
…Pokud jde o určité represe proti vám ze strany socialistického státu, tak podle mého názoru nebyly v tomto případě zaviněné ani tak „kapitalističností“ socialistického státu [a to ani v případě pozdějšího, po roce 1956 už skutečně čím dál tím více jen (v uvozovkách) „socialistického“ státu], ale spíše vaším, promiň mi, příteli, ten výraz, dogmatismem v otázce právě nekompromisnosti a neschopnosti volit mezi tzv. „dvěma zly“, byť z vašeho hlediska. Podle vás, jakýkoliv stát rovná se naprosto stejné, rovnocenné zlo. Podle vás, kdo je pro stát, ten je kontrarevolucionář. Jsem pevně přesvědčen, že vše by bylo jiné, kdybyste se k socialistickému (a třebas už jen více či méně socialistickému nebo „socialistickému“) státu – za podmínek šíleného běsnění ze strany skutečného kapitalismu, ze strany zrůdného a militantního imperialismu – kdybyste se obecně vůči proletářskému státu (třebas bohužel oslabenému a paralyzovanému určitým anti-proletářským revizionizmem, anebo nikoliv) chovali takto: My, anarchisté, s vámi sice nesouhlasíme, i váš stát považujeme za zbytečný, škodlivý, atd., ale proti imperialismu půjdeme s vámi proti nim, v otázce strašlivého nebo jen eventuálního střetávání dvou táborů stojíme na vaší straně, v situaci, kdy se rozhoduje nebo má rozhodovat, zda diktatura fašizujících monopolů nebo váš nedokonalý, „stalinský“, státní, ale přece jen nesrovnatelně pokrokovější „kapitalismus“ (ve skutečnosti buď socialistická proletářská diktatura, nebo v horším případě kontaminovaný, „erodující“, nemocný socialismus, zachvácený chorobou politického revizionizmu), jsme jednoznačně na vaší straně, i když ze svých, anarchosyndikalistických pozic neustoupíme, ale tento „kompromis“ s vámi uděláme. To vše jen proto, že v analogicky dané situaci zvláště, jakékoliv oslabování, podrývání komunistické (nebo i jen „komunistické“!!) moci jako takové, nutně vede k posilování našeho společného (!) nepřítele – imperialismu, fašismu, militarismu, amerického hegemonismu, atd. …
To, že takové stanovisko vy, anarchisté, považujete zcela levičácky a dogmaticky za „zradu“, i přesto, že po vás nikdo nechce kompromis v ideologii, pak nutně muselo vést k určitým a různým odcizením namísto spolupráce, odcizením i nepřátelstvím, o kterých hovoříš. Místo, co bychom nyní však společně odstranili jejich příčiny a začali konečně spolupracovat v tolika blízkých otázkách a bezprostředních praktických úkolech antikapitalistického hnutí, raději budeme na bázi uchovaného odcizení vyvozovat další a další důsledky, další a další umělé i dodatečné racionalizace našeho nedorozumění nebo dokonce militantního nepřátelství, spolupráce tak bude pohřbena a začarovaný kruh zůstane zachován. Komu to však nejvíc prospívá a kdo z takovéto naší nejednoty těží nejvíc, Ti snad, drahý A. F., nemusím ani říkat. Pevně však věřím, že se to jednou změní a podáme si ruce, aniž by kdokoliv z nás zrevidoval třeba jen zrnko ideologie. A osobně doufám, že to bude co nejdřív.

P. G.

Poznámka autora (z října 2002, v druhém vydání v roce 2006 s menšími úpravami): Zanedlouho od napsání tohoto dopisu se vlivem čím dál většího prohlubování všech rozporů soudobého kapitalismu, i vlivem tomu odpovídajícího zákonitého rozvíjení i zesilování antikapitalistického hnutí vůbec, a zvláště proti imperialistické globalizaci, „demokratickému“ neofašismu a militarismu, počalo ukazovat, že se skutečně blýská na lepší časy i v otázce jednotného postupu – např. již samotný vznik Janovského sociálního fóra (GSF), Evropského sociálního fóra (ESF), apod. To všechno je sice teprve v začátcích, nic z toho není prosté překážek, problémů i konkrétních přechodných rozporů, ale přesto v celkovém horizontu všechny relevantní tendence společensko-politického pohybu nasvědčují tomu, že vývoj kontra-systémového hnutí jako takového pomalu, ale jistě k akční, demokratické, protikapitalistické i alterglobalizační jednotě opravdu směřuje. A s touto nejpodstatnější a základní tendencí není v absolutizovaném rozporu, nýbrž naopak ve skutečném vnitřním dialektickém souladu i stále silněji obnovovaná mezinárodní tendence vytváření, upevňování a vyzrávání nových marxisticko-leninských avantgardních organizací, stále rozhodněji očišťovaných od jakýchkoli projevů a forem moderního revizionizmu. I tento vývoj je teprve v počátcích, avšak je nezvratný a nevyhnutelný zrovna tak a přímo úměrně tomu, jako musí být a dříve či později také bezprostředně prakticky neodvratný bude i konec a revoluční krach celého soudobého, kapitalistického systému jako takového, bez ohledu na jakékoli hysterické snahy či zločiny jeho vládnoucí elity.

HASTA LA VICTORIA SIEMPRE !

(druhé vydání v březnu 2006)

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >