Tristní rekordy abnormalizace

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 4. 2006

Twitter

Ukájet se vidinou, že co právě je, je rovnou konec dějin, je diagnóza, známá už dlouhá staletí. Stejného dudlíka žužlali i Bourboni. Také se načekali věčnost, než je zvenku dostrkali zpátky do Versailles - skoro čtvrt století. Podruhé tam vydrželi jenom 15 let. Celebrity stačili nadělat z kdejaké prodejné nicky. Třetí liga bavičů pořádala seance - pro panstvo i lůzu, co s jakobíny nemluví . Často tím zametala stopy, jak se za kariérou honila - už za jakobínů. Neštěkne po nich všech ani vypelichaný ratlík. Francie si hrdě připomíná 14. červenec 1789 - i když jím začala krvavá lázeň, proti níž byla sebeobrana lidové moci u nás idylkou z lycea nedotčených panen. Kdy o ní ztratil naposledy slovo jediný francouzský politik?

V jednom však byli po Vídeňském kongresu poctivější: bourbonskému comebacku říkali restaurace - i mnohem hůř. Zaslouží si honosné pojmy ta dnešní fraška? Zrovna od nás, pro koho je žít v pravdě krédem - a ne prolhanou frází? My se snad máme nechat utáhnout na rozvařené nudli, že říše svobody nastala až teď? Lepkavá dotěrnost, s níž se to od nás žádá, už není ani salonfähig . Nutil snad někdo buržoazii, aby veřejně jásala nad svou porážkou? S ústavou a zákony nemáme problém - byť si je dokážeme představit mnohem demokratičtější a bez tolika nesmyslů než dnes. Jsme systémovou opozicí. Smrtelně vážně bereme, o čem je demokracie doopravdy. Opozicí, co nemá na rukou ani kapku krve. Žádné Choce a Mašíny, všechny ty tehdejší al-Kajdá - studené války proti nám. My nemáme žádné řídící důstojníky - venku, ani po ambasádách. Žádná konta pro cínové žoldáčky. My nehecujeme k válce proti své vlasti - k tomu, aby ji zvenku uzbrojili , potrestali , srazili na kolena. Být tomu jinak, jak by vypadaly ty protikomunistické zákony ? Jak asi, být jenom za nehet pravdy, co hučí v bedně akorát tomu Brettschneiderovi z Moravy ? Než si přidělávat starosti s Gliwicemi , co chtěl zfabrikovat za extremismus zleva , sebrali mu frčky sami.
Listopad 89 lidem sliboval, že si to vyřídí jen s komunistickou nomenklaturou . I v tom lhal, jak když tiskne , jako ve všem ostatním. Svou třídní podstatou se obrátil i proti většině těch, kdo si ho pomohli vycinkat. Naprosto nevyhnutelně - žádnou shodou náhod. Víru v opak nezbývá, než prominout amatérovi. Má ale na takové alibi právo politik ? Tím spíš kazatel moderny zleva ? Cínoví žoldáčci se zaklínali, že proti socialismu nejsou. I to, že jim v patách kráčí nezaměstnanost, žebrota a války, je prý všechno jen jedna komunistická lež . Zato řídící důstojníci, ti nikdy nepózovali jako holubice, co nám nesou spravedlivý mír. Finále studené války - vyhlásili hned a bez okolků - je vítězství Západu . Kde je vítěz, jsou i poražení. Varovat, kdo všechno to bude, bylo, jak házet hrách na stěnu . Čas trofejí a revanše brzy přišel. Nejen ve východní Evropě - ale všude, kde panstvu už lezlo krkem, jak moc si muselo brát servítky. Piplat dokonce tak nechtěného levobočka socialismu - jak to, co se eufemizuje jako sociální stát nazval německý sociolog Ulrich Beck. Panstvo už prostě nemusí - proto zvoní hrana i právům, jimž se léta nebránilo. To jen podzámčí se sype do očí: může za to nadbytek důchodců - a deficit mladých rukou . Panstvo však nemá práci - ani pro miliony těch rukou, tím spíš mladých, co už tu jsou. Sluší se tu komedii brát vážně - tím spíš mezi marxisty?
Tak frontální průlom do pozic, které už jednou ztratil, se kapitálu nepodařil ještě nikdy. Je pupeční šňůrou všeho, v čem se svět vůbec nezměnil k lepšímu. V čem se ani trochu nepodobá ráji na zemi, co tlampače studené války slibovaly do omrzení - do chvíle, než jim výsledek spadl do klína. Nikdy nechtěli vrátit svět jen tam, kde byl, než ji koncem 40. let rozpoutali. Ale hluboko před druhou - a v mnohém až první světovou válku. Tam až, kde směla neviditelná ruka trhu práskat bičem skoro bez zábran. Dobové kulisy se mezitím logicky změnily. Zmást to může jenom naivku. To vše je daň za mocenský zvrat, co právě u nás před 15 lety vrcholil. Iluzím spoustu překvapení ještě nadělí. Nejenom v tom, oč hlubší ještě bude propast - mezi bohatstvím a bídou; parazitním luxusem a dřinou za babku; člověkem a přírodou. Na prahu třetího tisíciletí jsme - i rukojmím s nožem na krku. Čekateli na další parte kolaterálních obětí . Teroru, jenž si to rozdává bez hranic. Žádná mírová dividenda - jen džihád z obou stran. Fundamentalismus bez citu a východiska. U jedněch ve stylu globálního Wagenknechta. Ty druhé si sám zplodil, vycvičil a vyzbrojil. Historii píší fakta, a ne iluze. Koho bude jednou zajímat, kolik mozků stačily zatemnit - a jak dlouho?
Co bylo třídní podstatou listopadu 89, trestá i buržoazní právo. Restauraci neuměl jinak, než vyvlastněním nás všech. Bez náhrady - v míře, jež nemá obdoby. Být to ne u bran kapitalismu, ale už na jeho půdě, zvláštní soudy by ihned zasedly. Tím spíš, že se rabovala kolektivní investice - "práce, úspor a odložené spotřeby nás všech. Kam se hrabe bývalé šéfstvo Enronu a všech Parmalatů. To mohlo vklady svých investorů jen znehodnotit - a ne rovnou zašantročit nebo ukrást. To v čele naší galerky stáli říznější chlapíci. Podobnými ciráty se nezdržovali. I proto ten kalup, že převrat potřeboval i svou sociální bázi . Ne z iluzí, co vyvanou. Ale z mamonu, co se vždy brání na život a na smrt - stokrát víc než čest, svědomí a dobrá pověst.
Soukromé vlastnictví umí bobtnat jen ze společenské práce. Než se stal z prťáka buržoa, trvalo dřív celá pokolení. Tím snáz se leckomu dalo nakukat, že kapitál nepochází z dřiny těch, komu zůstaly jen holé ruce - ale z prasátka, kam asketicky škudlil prťák i buržoa. V bludišti z tak křivých zrcadel dostala zázračný make-up i mzda. Tady není tím, co má holé ruce uchovat sice uchovat naživu - ale právě jen jako holé ruce. Tady se stává - div ne charitou Matky Terezy. Riskantní půjčkou , již si kapitál utrhl od huby. Za jaké že to ale podnikatelské riziko má být spravedlivou odměnou to, co si nahrabalo to dnešní privatizační baroko ? Kdo mu uvěří, že mzda, kterou platí - většinou málo, nerado a leckdy vůbec ne - je zálohou právě z jeho štědré kapsy ? Jen na to se celá ta navoněná bída zmohla - nabalíkovat se z výsledků socialismu. Aby tak vlastním mamonem, víc než čím jiným, vyvrátila svou jinou lež - o hrůzné devastaci , jíž tu prý socialismus způsobil. Vůči tomu jsou ovšem břídilové i ti Bourboni - nepodařilo se jim shrábnout ani všechno, co jim říkalo pane už před první emigrací.
Opakem všeho, zač se dodnes vydávají, byly i restituce. Většinou spadly do klína těm z "třetího kolene" - nebýt znárodnění, zrovna ty by to štěstí políbilo tak v jednom případu ze sta. Restituce měly "obnovit podnikatelské dynastie". Až na výjimky, zplodily jen rentiérské jmelí - to, co nemohl vystát už Adam Smith. Jen desetina našich polností, kde majitel také sám hospodaří, je rekordem i v celé EU. Restituovaly se majetky - ne však dluhy. Vázly na většině z nich - a splatit se je často nedařilo ani za desítky let. Místo kobylek a žebřiňáků se "vracely" - kombajny, moderní kravíny a dokonce rodinné domy ze 70. a 80. let. Restituce prodražily bydlení v desetitisících restituovaných činžáků - přes ceny pozemků však i v nových bytech. Stejně jako zboží a služby v každé provozovně, která je sama v nájmu. Ruinují tisíce živnostníků - ne Číňan nebo Ukrajinec, který ještě unese, co našince už položí. Za hlavu se hodila i omezení, zavedená už Masarykem - restituce v principu rakousko- uherských poměrů posílila i sudeťáckou drzost, před níž tak prozíravě varoval Beneš.
Co bylo znárodněno nebo združstevněno, si nepřisvojil žádný Gottwald. To až teď je zase politika "džob", kam se leckdo chodí hlavně "opeřit". Mnohonásobně víc rozdala lidem už Gottwaldova vláda - jak podle protifašistických dekretů, tak poválečné pozemkové reformy. Z čerpání produktivních a sociálních výsledků, jež nesly i znárodněná a združstevněná aktiva, nebyli vyloučeni ani jejich původní vlastníci. V životě většiny venkovanů to znamenalo skok kupředu - ještě mnohem větší, než u dělníků a zaměstnanců ve městech (včetně skoro celé "komunistické nomenklatury"). Přeje si snad někdo opravdovou restituci - ex ante se vším všudy ? Férový zápočet toho, co mu dali po listopadu - proti všemu, co dostal už předtím ? Co dostaneme my ostatní, koho předkové pracovali zadarmo na panském - ne čtyřicet, ale stovky let ? Za 3 - 5 korun denně i za první republiky ? Není už načase žádat jedinou skutečnou restituci : něco na způsob hnutí amerických černochů za to, aby je odškodnili za jejich předky ? Žít tak dnes Ezop nebo Krylov, napsali by ještě šťavnatější bajky - o hamižnosti, co si nevidí ani na špičku nosu. Třeba o dnešních nářcích těch restituentů, co napřed odmítli převzít pole s výnosem 3-4krát větším, než když družsrtva vznikala. Teď by chtěli milióny "na prkno" - kde je však vzít po "šokové terapii" ? Po všech těch náletech sarančat, co už přiletěla a odletěla - pod hesly "návratu ukradeného" ?
My jsme všem pořád jenom rozdávali - a ne komukoli brali jenom pro sebe. Listopad 89 okradl velkou většinu - a zůstal po něm jen "snědený krám". Kdyby posedl dřívější státní špičku nápad tak šílený, jako zbavit se všeho, co mělo živit i budoucí generace - všech těch Škodovek, ČKD, Tatrovek a stovek dalších podniků s jejich obchodní značkou, kvalifikovanými lidmi a obrovskými trhy - státní kase, a tím i nám všem, by to vyneslo tisíce a tisíce tehdejších miliard. Ta dnešní se však propadla do minusu - dřív, než celý ten bazar zavřela. Ubohé torzo hodnoty, již jsme ztratili navždy, mají i všechny vily, monstrózní autoparky, "domečky v Portugalsku" a bankovní konta, které nahamonilo dnešní "podnikatelské baroko". To si žádá věnce hned za několik rekordů : kleptokracie, třeskuté impotence a donebevolajícího bankrotářství. Polistopadový režim ho drží i co do poklesu ekonomického výkonu a výnosu. Hluboko pod hranicí z konce 80. let je v zemědělství. Dodnes se k ní nedoškrábal ani průmysl. Tehdejší kupní sílu stále nemají důchodci - ani však většina rodin v produktivním věku. I podle týdeníku EURO u nás produktivita práce v posledních 15 letech rostla jen o 0,8 % ročně. Celkový zisk podniků v letech 1990 - 2000 dosáhl maximálně šestiny toho, co by vytvořily před privatizací. Ekonomicky vzato, to kapitalismus u nás prohrál na celé čáře. Ještě mnohem víc však v celé východní Evropě. Velá část těchto zemí je dnes - ne tam, co před 15 lety, ale ještě o celé desítky let zpátky.
Klonovat pár Beverley Hills - to umí každá banánová republika. Také ta naše "abnormalizace" to dokázala jenom "na úkor". Víc ubylo kouře z komínů, kde se už vůbec nevyrábí - než toho, co ještě stoupá a bez síry. Vysokoškoláků sice přibylo. Čeká je však ruleta. Desetitisícům nezajistí práci v oboru - a mnoha dokonce žádnou stabilní práci. Většině rekordů, jimiž se zapíše posledních 15 let, však chybí i ten lesklý staniol. Tkví v bezpříkladném ekonomickém propadu oproti Evropě a světu - i v nebývalé dezindustrializaci země; v počtu lidí na dlažbě přesto, že vůli i schopnost pracovat prokazovali léta - i mládeže, která šanci normálně pracovat ještě nedostala; v počtu těch, pro koho je nedostižným luxusem už založení rodiny - i v desetitísících zprostituovaných žen, od čtyřicátnic až po školačky, jež by to před pár lety ani nenapadlo; v počtu vyhazovů čistě za názor - i v tom, že dokonce ve vládě už dávno nesedí jediný národohospodář (a až na Grégra ani člověk, který řídil aspoň větší podnik); v počtu "ochránců zákona" státních, obecních i soukromých - a zároveň sebevražd, vražd a zločinů všeho druhu; v mamutích rozměrech i nákladech státní byrokracie (i když ekonomiku už neřídí, ale jenom u ní kibicuje) - a v tom zároveň, jak těžko a často beznadějně se občan domáhá i svých nejzákladnějších práv; v lustračním "berufsverbotu" i do druhořadých postů - a zároveň v tom, že skutečný trestní rejstřík se léta nežádal ani při nástupu do bezpečnostních sborů; v počtu a příjmech bankovního úřednictva - přestože svou kolosální neschopnost, někdy i zkorumpovanost prokázalo víc, než kterákoli jiná profese; v tom, že bytů se staví podstatně méně a v průměru i mnohem menších - i v tom, že čtvereční metr stojí dvě až tři průměrné výplaty; že kdejaký poskok, například od zahraničního řetězce, se k českým partnerům chová s nadutostí, jakou by nikdy nezažili ani v Kremlu - i v servilitě vůči cizím zájmům, v níž dnešní garnitura zachází leckdy ještě dál, než ta za protektorátu. Tak lacino a bez boje, jako po listopadu 89, neházel výsledky práce našich lidí do cizího chřtánu ani Preiss za Háchy. Kdy u nás už byla tak vyprahlá intelektuální poušť - než za vlády těch, co se prohlásili za "svědomí národa" ? Kdy tu naposledy - mimo naše vlastní řady - na všechny, kdo má kuráž a potenci intelektuála, stačilo jen pár prstů ? Kdy se tu už, jako za "abnormalizace", o "rating" intelektuála soutěžilo tím, co všechno lidem ještě "seškrtat" - a ne čím jim život obohatit ?
Tolik másla na hlavě se nedá obhájit v demokratické diskusi - věcně a bez lhaní. Co je dnes hůř, než už jedno bylo, je pro panstvo fatálním zrcadlem - ještě víc, než jeho vlastní velkohubé sliby. K vrcholům trapných rekordů, které láme, patří i to, kolik lží a cenzury musí valit na minulost. Kolik podlostí, často útoků na zdravý rozum musí chrlitden co den - má-li udržet fikci svého "raison dřetre". Nemá-li se sesypat domeček z tak cinknutých karet, musí se "přepisovat dějiny" celé - ty naše, i ty světové. Kastrovat z nich úplně všechno, čím směřují právě k socialismu - a dnes už i velebit skoro všechno, proti čemu vedla naše trnitá cesta dějinami. To by pobouřilo nejen Masaryka, Palackého a Dobrovského - ale i Dennise a Herdera, ba lidi tak pravicového ražení, jako Alois Jirásek nebo rovnou Josef Pekař. Jinde to vzbuzuje snad až soucit : na obrazovku a plátno už smí každá Jiřinka až poté, co nám sehraje ještě jednu komedii o svém "nezměrném utrpení za totáče". Nutil snad kdy socialistický stát k podobné šaškárně Jana Wericha nebo Zdeňka Štěpánka - ba lidi s tak vážnými přešlapy za okupace, jako Vlasta Burian ?
Kalup, s nímž nás vlekli do NATO, nebyl o pár tisících Antonů Špelců, tuctu letadel a méně než kopě tanků. Ani do EU to nebylo proto, abychom snad neprošvihli "happy hours" u olympské hostiny. "Euroatlantické závazky" jsou hlavně svěrací kazajkou. Monreovou doktrínou "abnormalizace". Jejím policejním kordónem. Vlastní směnkou bez protestu všech kariér, které vyhnala prášky - s právem okamžitého výkonu exekuce. Ani z toho však neplyne, že šanci má leda "druhá sociální demokracie". Zrovna dnes, kdy padá volným pádem poptávka i po té "první". Jenom se "upřímně" culit, to už nezabírá. Mementem mori "levice" je - právě "snědený krám". Už tu po nás nezbylo skoro nic, z čeho by se dalo rozdávat - teď se bude jenom brát. ODS budou volit až za hrob všichni, kdo si nahrabali - lhostejno, v jaké žumpě skončí ten sešup ducha a vychování, co sílí v jejím vedení. Zato "blbá nálada", ta už houstne tak, že nechodí ani i ke "svobodným volbám" - jediné z listopadových dobrot, co jí ještě zůstaly.
Jedni kroutili hlavou. Jiní se rovnou pošklebovali. Ten zázrak se přesto stal. Nejsme sektou kdesi v pološeru. Ne přesto, ale právě proto, že jsme nikam nepřeběhli. Že nás nikdo nedonutí přidat se k těm srabům, co plivou na všechno, co tu komunisté pro lidi už stačili vykonat. "Vědu a umění" to chtělo vždycky. Nejvíc však, než muselo panstvo začít lavírovat - aby to nakonec vzdalo samo. V květnu to bude už 60 let, kdy mu vlak začal ujíždět. To byla laboratoř, z níž se máme co učit. Jak převzít iniciativu všude, kde má Achillovu patu revanš - ten u nás, i ten "globální". Jak ji převzít v každém střetu, který už lidé vnímají - jako hrozbu sobě samým. Skutečnou iniciativu - a ne jenom planý chiliasmus. Ani kuráž měřit jenom metrem, od nějž nevezme do zaječích i každý konjunkturální třasořitka. Jak vyrazit právě demokracii ze všech rukou, v nichž je jenom falešnou fanglí. Jak razit požadavky, které odmítnout nelze - a když, tak za cenu vlastního znevěrohodnění. Tak, aby lidem ulevily už zítra - a dláždily i cestu daleko za dnešní horizont. Jak razit hesla a cíle, o nichž je demokracie doopravdy - a proto je bude sabotovat ta dnešní "demokracie". Jak je razit jako v šachové hře - s plánem na několik tahů dopředu. I protitahů vůči vytáčkám, na něž budou narážet. To bude lidem otvírat oči vůbec nejvíc - a měnit v politickou sílu, co je zatím jen "blbou náladou". Tlačit na reálnou křižovatku i sociální demokracii. Před ní už neuteče k žádným šidítkům - z "upřímných" billboardů, ani z Bohumína. Kdo by si nepřipadal jako v blázinci : "blbá nálada" houstne - ale skóruje pravice, co jí má na svědomí nejvíc. Není to vůbec nejlepší vizitka, zač stojí ta dnešní "demokracie" ? Penicilin na iluze, které o sobě šíří ? Nástup pravice zvrátí jen opozice tak silná, již bude pravice nenávidět - ne však ignorovat. Jenom z nás by byla vždycky slabá. Za nás ji dohromady nedá nikdo. Kdo sní, že to stihne do Strakovky, než česká pravice dostane aspoň pat, ať radši včas naskočí do jiného rychlíku Teď se naplno ukáže, proč mělo smysl uchovat marxistickou stranu - i v zájmu těch, kdo s námi v lecčem nebudou souhlasit možná nikdy.
Kdybychom převlékli kabát, lidé nás přestanou volit - a ne volit víc, jak si leckdo namlouvá. Stejně nás hodnotí hlavně podle toho, co a jak jsme udělali u moci - ti, co žvástům nevěří, i ti, co jim zatím skáčou na špek. I Bourboni, jak známo, vyhořeli jak papír, když těch 15 let po comebacku chtěli vše vrátit tam, kde už to bylo, než vypadli s ostudou poprvé. I u nás dnes je stále rébus s otevřeným koncem. Za to, jak Česká lékařská komora brání péči o zdraví před kšeftem, by dostala červený diplom ve VUMLu. Většina otázek, kolem nichž se dnes vede střet, je totiž - obranou zbytků toho, co tu zůstalo z dob socialismu. Jen politický negramota by žádal, aby "tečku nad i" udělali i sami naši doktoři. Nemáme ji tím víc lidem ukázat my sami ?
Už jenom antikomunismus jim zbyl, z čeho lepí všechna ta svá "alibi". Aby se každý, kdo tuší, že ho nic dobrého nečeká, třásl jak pod kazatelnou jezuity - že skutečná změna je blud kacířův, ne-li rovnou cesta do pekel. O to víc třeba využít, v čem se hřiště změnilo. Ta tam je doba, kdy si o nás mohl lacino otírat hubu každý ňouma - stačilo pár pitomých nadávek a ještě pitomějších slibů. Dnes už má ale sám na hrbu "účet", který vidí všichni : bankrotářské "abnormalizace" - i pohrdání každým právem kdekoli po světě. Co všechno už socialismus dokázal, nám vůbec nemydlí schody - jen nemít zábrany to zrcadlo pořádně nastavit ! Nelézt do chomoutu "dvojího metru" - a vyrazit ho z ruky každému, kdo bez něj hází ručník do ringu. A vůbec neuhýbat ani před tím, kde nemáme jen čistý štít. Umět však ukázat i to, že a proč by socialismus dělal úplně jiné chyby, kdyby nás nechali na pokoji. Že ke šrámům, které na tváři máme, jsme jinde neměli jak přijít. Že všechna ta zvěrstva, co se teď dějí pod fanglí "trvalé svobody", jsou pořád ničím - proti tomu, co "osvoboditelé od komunismu" plánovali proti nám. Že na mušce byl i každý remcal - zrovna jako tisíce iráckých žen a dětí, z nichž zbyly jen "kolaterální škody". Pro nás je morálním traumatem každé příkoří - ať si je nezasloužil kdokoli. Kdy se však za zločiny, spáchané pod jeho politickým "logem", konečně omluví jediný liberál, amerikanofil, nebo křesťan ? Budeme jim donekonečna dopřávat ten luxus - "já nic, já muzikant" ? Tak jako dnes, nebyla pravda o socialismu třeba snad ještě nikdy. A také pravda o všem, co vše ho mělo vyhladit. Ne ta "aby se neřeklo" - přes cedník mindráků, k nimž není důvod. Ale ta ze srdce - a z výšin intelektuální převahy marxismu.
Gorbačov už dávno vykřičel do světa, že jak to před 15 lety dopadlo, bylo cílem - a žádnou náhodou. Myslel si, pravda, že ho "za zásluhy" nechají dál dřepět v Kremlu. A rovnou s ním řídit i "globalizaci" - kolosální to nebyl jenom křivák, ale také hlupák. Chamberlainovi nebylo vůbec "jedno", že na Hradě je ještě Beneš - a v Československu protifašistická demokracie. Spojeneckých závazků k Praze se potřeboval zbavit. Mělo to však vypadat jako naše kapitulace - a ne jeho nůž do našich zad. O nás už Gorbačov handloval i za pár rychlých úvěrů. Děravé necky svého "tureckého hospodaření" jimi stejně nezadrátoval. Runcimani u nás rejdili už dávno před listopadem - víc a s delšími prsty, než ekipa toho unylého lorda. V dějinách "přepsaných vítězi" z nich zůstala jen retuš - kdo je však vídal zblízka, tomu se žaludek zvedá ještě dnes. Buďme soudní : i kdyby u nás ve vedení sedělo po pěti Marxech, pěti Engelsech a pěti Leninech, jakou jsme měli šanci - když nás dali do frcu hůř, než car Aljašku ?
Socialismus vyžadoval modernizaci - v mnoha směrech dokonce zásadní. Naději, že je možná, však lidem nevzalo nic víc, než právě gorbačovská avantýra : plná huba "urychlení" - a najednou nebyly sirky ani v Moskvě; o všem, co bylo dřív, zelená všem baronům Prášilům - to však, v co "socialismus" znetvořili v Kremlu teď, už nebylo ani utopií, natož vědou; "nyní je na každém ze spojenců, jak dál" - ale chamberlainovské podrazy den co den (a pak už i hodinu co hodinu). Ne, nebyla to jediná příčina - ale bez ní by dnes jinak vypadal celý svět. Socialismus se dal modernizovat - jen, než "termidor" přišel, a ne až po něm. Leckoho však zajímala jen "operace" - co na tom, že pacient zemřel ? "Vidíte, já to říkal dávno," exhiboval rázem po všech "fórech". My to říkali také. Dávno před ním - a ne po hospodách s remcaly a cínovými žoldáčky. Ani nás nenapadne, "zviditelňovat" se teď historkami, na co a jak to naráželo. I kolik osobního rizika to někdy neslo. Kdo nebyl jen ješita - "ať to stojí, co to stojí" - nemohl, než snažit se vidět věci v celém kontextu. Vciťovat se i do dilemat těch, kdo nesli odpovědnost. "Reformy", které jim podstrkávali "prognostici", měly socialismus rozložit, a ne modernizovat. Před pár dny nám to ráčil připomenout rovnou Valtr Komárek. "Šéfprognostik z vůle strany" - "pečený vařený" u předlistopadového vedení KSČ.
Má-li být minulost zdrojem poučení, je k ničemu na ni civět, jako tehdy Letenská pláň. Jen tím, k čemu slova vedou v praxi, třeba měřit všem stejně - a ne jenom jedněm. Všechna slova třeba snést z nebe na zem : do alternativ, jež nám daly dějiny reálně - a ne až ve fotelu kaprálů po bitvě. Kdo by nepodepsal, že pro socialismus bylo rozhodující udržet krok ve vědě a moderních technologiích ? Jenže nevelké Československo - už před válkou desítky let za skutečnou špičkou - muselo za socialismu vyrábět až 80 % vší strojírenské nomenklatury. Protože pro velkou část obyvatelstva spojenců začala až socialismem - dokonce i alfabetizace, elektrifikace, celá moderní civilizace. COCOM, kde se nepřetržitě "aktualizovala" soupiska tisíců inovací a technologií, jež nám nesměly padnout do ruky, byl "dobrodiním" studené války - a ne fantasmagorií nějakého dogmatika. Pověsit si na zeď nápis "strnulý byrokratický systém" - a trefovat se do něj ze vzduchovky - to umí každý trouba. Kdy nám však už konečně sám zjeví, co konkrétně a jak se mělo dělat jinak ? Aby se technologická modernizace urychlila řádově - aniž by nás to vehnalo do dluhové pasti jako Caušesca, do dvojvládí se "Solidaritou" jako Giereka, nebo rovnou k listopadu 89 už roky předtím ? Ten "strnulý byrokratický systém" tu není už 15 let - i díky všem těm "geniálním reformám". Jsme technologické špičce blíž ? Má naše země jako celek větší užitek z krajně selektivní modernizace pár závodů, které jsou skoro všechny v rukou zahraničního kapitálu ?
Kdo by nepodepsal, jak důležité bylo, aby se lidé ještě víc cítili spoluvlastníky - a podíleli se na společném hledání a rozhodování ? Je to reálné téma. Fatálně důležité. Tím méně ho lze přenechat jen těm, co na socialismus umí "roubovat" - leda tu dnešní "demokracii". Čím a jak má socialismus vyvážit, že se sám, dobrovolně, ze své podstaty zbavil klacku, který kapitál z ruky sám nikdy nepustí ? Takové nadvlády nad existenčními podmínkami, jíž žádné volby samy nikdy neotřásly ? Vyděračské pěsti po nosem, jím dokáže i skrznaskrz "blbou náladu" udržet jen jako náladu - a zabránit, aby se stala politickou silou, co kapitál konfrontuje opravdu, podle zájmů a přání většiny ? O tak vážných věcech nestačí jen žvanit - a hecovat tím proti těm, kdo je musí řešit. To v lidech probouzí jen nereálná očekávání - a pak zklamání, že se nemohla naplnit. Věčná škoda, že se nikdy nemohla obrátit proti politicky negramotným "slibotechnám", jež to měly na svědomí - ale vždy proti moci, jež zájmy lidí bránila, i když ne bez chyb. Pokaždé ji to hnalo do defenzívy - právě když bylo třeba se pohnout kupředu. Kdo se od socialismu dožaduje, co bylo zatím nad jeho síly - v hranicích, a tím i konkrétní podobě, již měl - sám živí jenom mýtus, že "konec dějin" přišel nevyhnutelně.
Co se nepovedlo, je výzvou ke společnému hledání. Pro budoucnost, co znovu přijde - proč však ne už také pro dnešek ? Začnu jen pár příklady - neměli bychom jich spolu vyjmenovat mnohem víc ? Není právě to nejlepší způsob, jak najít novou inspiraci - i když k oslavám má důvod někdo jiný ?
Ano, spoustu lidí jsme neuměli získat z jejich vlastní zkušenosti - a jejich jazykem. Máme v tom čistý štít dneska ?
Ano, místo odpovědné, marxistické analýzy jsme dovolili leckomu, aby vršil jen hory technokratických frází. Není i to zrcadlo, do nějž bychom se měli podívat i my sami ?
Ano, máloco bylo takovou chybou, jako asistovat u slavobrány hrdinů, stavěné cínovým žoldáčkům. Často chyběla schopnost zahnat je, kam patřili, politicky - otevřít lidem oči, co jsou zač a oč jim jde. Jak se to daří nám dneska - kdy je to v něčem mnohem těžší, o to však lehčí proto, že masky už dávno spadly úplně ?
Ano, příště socialismus potřebuje ještě mnohem silnější oporu v širokých demokratických iniciativách a hnutích. Není však právě to naší hlavní slabinou už dneska ?
Ano, už dávno před listopadem 89 ubývalo těch, kdo lidem opravdu uměli vysvětlit, proč je socialismus pro ně miliónkrát lepší - a nechají-li si ho vzít, na spoustu věcí si mohou nechat zajít chuť "tuplm". Jak moc to umíme dneska ?

(Z vystoupení J. Skály na konferenci "15 let poté - o důsledcích společenského zvratu v ČR", konané 13. listopadu 2004)

{moscomment}
 

• < Předchozí
• Další >