Socializmus: úvahy a skutečnosti

Podrobnosti

Vytvořeno 6. 7. 2006

Twitter

Selhání socializmu v průběhu minulého století postačí k naplnění několika knih; vyvozované důsledky a představy pravděpodobně prosákly do většiny světových knihoven. Takže když zvažujeme takovou historii, musíme postupovat opatrně, mít stále na mysli vymoženosti pro lidstvo, které vznikly teprve se socializmem, a všimnout si, že sovětský kolaps nepřinesl žádnou z výhod, které přední kapitalističtí teoretici nabízeli.

„USA jsou jako žába, která se pomalu vaří ve vodě. Nevyskočí, protože si neuvědomuje, že je blízko smrti“

 (Steven Chu, ředitel Národního výzkumného ústavu v Berkeley, Kalifornie)

„Komunitarizmus“ Amitaie Etzioniho, „Bohatství a bída národů“ Davida Landese nebo „Konec dějin“ Francise Fukuyamy, ty všechny vykreslovaly s nastolením jediné mocnosti falešně optimistickou budoucnost a iluzorní získání míru. Sam Webb se tudíž ve svých „Úvahách o socializmu“ (CR podzim 2005, str. 24-32) může dívat na množství chyb uvnitř prvního socialistického státu, jež zásadně přispěly k jeho pádu, ještě pořád může vyhlašovat „nezbytnost socializmu v naší době“.

DALŠÍ ÚVAHY… Někomu se Webbovo tvrzení může jevit trochu ukvapené. Ale právě když se stát, který nám dal tolik počátečních výhod, začal dostávat do ideologických i praktických potíží, zrodila se nová varianta socializmu v Karibiku. Socializmus dorazil na Kubu jako přirozený výsledek téměř pěti set let revolučního boje, a my musíme porovnat nepochybný úspěch na tomto ostrově s též nepochybnými chybami sovětského prototypu.
Důležitost takové rovnováhy je zdůrazněna únavným opakováním obvinění, jež byla zplozena proti mladé bolševické republice, ze strany USA proti Kubě. Kapitalistické deníky stále píší o Kubě jako o „poslední zbývající výspě stalinské diktatury“ a vláda USA pokračuje v rozšiřování čtyřicetileté, a neefektivní, blokády.
Zkrátka neprodyšný kordón proti bolševizmu 20. let min. století byl přenesen do Karibiku, ale v pocitech i v praxi je stále s námi.
Na podporu Webbových tezí podotýkám, že je životně nutné nějaké rozvíjení. Můžeme začít tam, kde Webb končí, (1) že milióny lidí ztratily víru v socializmus, (2) že tisíce komunistů se spojily k drancování státního majetku a (3) že velmi málo jich předstoupilo, aby v r. 1991 bránili socializmus.

…A SKUTEČNOSTI Za prvé, zrození a růst prvního socialistického státu probíhalo za nejintenzivnějších ideologických i fyzických útoků po celou dobu. Tak surové podmínky si vybraly při vývoji socialistického systému svoji daň, když došlo ke zvrhlému výběru mladých komunistů nacistickými silami během napadení ve II. světové válce.
Tyto úděsné podmínky jsou dnes převážně zapomenuty v našem spěchu vyšetřit socialistické excesy a deformace. Naštěstí, jak narůstalo mírové hnutí během poválečného období, někteří autoři obnovili pátrání po skutečných začátcích „studené války“ a, díky podnětu veřejnosti, dokázali dostat své výsledky do tisku. „Začít na začátku“ (Phil Braithwaite, 1985) a „Když Británie napadla Sovětský svaz, konzul, který protestoval“ (Andrew Rothstein, 1979) nám daly jakousi představu o nevyhlášené válce k destabilizaci lidu zhrouceného carského impéria.
Taková pátrání byla studnicí v tradici dřívějších prací jako „Velké spiknutí proti Rusku“ (Khan a Sayers, 1945), a tento trend dnes pokračuje pracemi jako „Kdo platil Dudáka; CIA a studená válka“ Frances Stonor Saundersová, 1999) a „Obchod s nepřítelem; jak mnohé národy společně zásobovaly nacistické Německo během II. světové války“ (Charles Higham, 1983).
Mnozí čtenáři budou překvapeni rozsahem „kulturní války“ proti socializmu, zobrazené Saundersovou, a enormními sumami, jichž se dostávalo spisovatelům, grafikům, vydavatelům a filmařům, poskytovanými toliko těm, kdo by ukazovali socializmus ve špatném světle bez ohledu na to, co se dělo. Někdo může být také pobouřen faktem, že zatímco „naši chlapci“ bojovali v evropě proti fašizmu, běžný a dokonce rostoucí obchod USA a Británie s Německem běžel jako obvykle, jak ukazuje Higham.
Starší čtenáři si možná vzpomenou na absurdní vylíčení komunizmu George Orwellem jako „boty, otisknuté na lidské tváři…navždycky“. U mladších čtenářů je nicméně nepravděpodobné, že by potřebovali nějaké spisovatelské perverzní poučení, aby viděli kapitalizmus jako mučírnu, která se rozkládá od Guantanama po Abú Grajb, Filipíny a Haiti…a dál. Je dnes příliš fantastické poukázat na to, že první slova na podstavci sochy Svobody jsou „Dej mi“, a že ve skutečnosti má „svoboda“ (liberty; pozn.překl.) původ v USA?
Palebná clona proti socializmu začala už před r. 1917 a vždycky byla zaměřena přinejmenším stejně na nás, kteří jsme žili uvnitř kapitalistických společností, a tak naše soudruhy napadlo vystavět společnost socialistickou. Průběhem toho, co můžeme rozumně nazvat „zhoubnou osmózou“, zůstaneme do určité výše pod vlivem tohoto bombardování. Například „normálnost“ je pro mnohé z nás systém institucionalizované krádeže známé jako námezdní práce, poměr platů mezi pohlavími, rasové urážky a neurvalé vykořisťování lidu z bývalých kolonií.
Z těchto důvodů, a s těmito důkazy na mysli, se musíme snažit a získat vyvážený pohled na to, co se v socializmu dělalo špatně, a ne se nechat houpat našimi oponenty.
Za druhé, je překvapením, že komuinisté drancovali státní majetek. Přece kdokoli, kdo se oddává takovéto individualistické akci, podle definice není komunista.
Jeden bývalý ministr obrany labouristické vlády prý tvrdil, že „je komunista“, ale to je téměř totéž, jako kdyby Bush a Blair tvrdili, že jsou „křesťané“.
Za třetí, pro mnohé z nás bylo zarážející, že v socialistických zemích bylo tak málo těch, kdo se chystali bránit socializmus. Nyní je zcela evidentní, že jsme měli hodně iluzí o tom, jak se za socializmu dobře žilo. Ale, soudě podle nedávného dopisu od moskevského čtenáře pro Morning Star (16.března 2006), někteří moskvané začali uvažovat o „socializmu jako o staromódním politickém systému (…) a nyní, když žijí v kapitalistickém Rusku, žjišťují, že socializmus je jediným nástrojem, jak zachránit lidstvo“.
Často, a zbrkle, se říká, že první obětí války je pravda. Vezmeme-li, že studená válka byla zahájena rokem 1917, a navzdory tomu, co se nám snaží namluvit někteří žurnalisté, dosud neskončila, můžeme říci, že hodně z našeho kulturního a historického prostředí bylo, a stále je, slátaninou lží na obou stranách železné opony. Pisatel dopisu z Moskvy z toho objevil jednu „záplatu“ a další jsou denně odkrývány v Latinské Americe, Palestině, Iráku a Íránu, v ulicích Naw Orleans a Los Angeles.

DALŠÍ HODNOCENÍ Výše uvedené jsou některé práce, které oslavovaly pád socializmu. V protikladu k nim tady je pět věcných studií, které podporují socializmus, které bezpečně analyzují hodně z toho, co bylo špatné na sovětském „modelu“; šestý titul je detailním rozborem rozvojové socialistické společnosti.
První je „Perestrojka - marxistická kritika“ (Sam Marcy 1990), hodnotná především proto, že přetiskuje novinové články popisující, jak „perestrojka“ probíhala. V r. 1992 vyšla jako zvláštní vydání časopisu „Příroda, společnost a myšlenky“ kniha Heinze Holze „Pád a budoucnost socializmu“ a v r. 1997 přišla ˇ“Černé košile a Rudí“ Michaela Parentiho. Ještě později vydal Bahman Azad knihu „Hrdinský boj, hořká porážka“ a v r. 2004 napsali Roger Keeran a Thomas Kenny „Zrazený socializmus“.
Poslední a bezpochyby nejmenší je „Kuba, revoluce v pohybu“ (Isac Saney 2004). Diskuse o tomto tenkém svazečku různých hlubin demokracie, o tom, jak stát s vládou jedné strany může zůstat plně demokratickým a jak může tento stát být zbytku světa „dobrým samaritánem“- 25,000 kubánských lékařů v současnosti pracuje za mořem (Aktuality z Kuby, kubánská kampaň solidarity) - oživují ve světě představy, že určitě potřebuje socializmus a stejně tak i lékařské specialisty.
Kuba je jedinou malou socialistickou zemí, která nikdy neustoupila během celého dlouhého sovětského hroucení, navzdory své bezbrannosti vůči USA. Mimochodem, tento ostrov je jediným „malým“ ve smyslu, že náš vlastní ostrov, Velká Británie, je „malý“; tyto dva ostrovy jsou opravdu srovnatelné v celkové délce, ačkoli karibský ostrov je užší.
Jak se snažíme sestavit představu naší socialistické budoucnosti nebo dokonce, vzhledem k naší současné situaci, budoucnosti vůbec, potřebujeme nejen mít přehled o těchto zprávách o socialistickém selhání, musíme s jistotou zjistit, čeho Kuba aktuálně dosáhla a jak to dokázala. Ve svém „Havanském deníku“ z r. 1971 se jevil Andrew Salkey, že pochopil něco z podstaty kubánské revoluce, když napsal : „…(kubánský) lid všechno přežil v mnoha sračkách, ale s noblesou, tak trochu po americku, se všemi tretkami a cetkami a veteší. Ne že by neviděli druhou stánku, viděli ji. Věřím, že jsou unikátem mezi komunisty v tomto ohledu. Vždy měli fascinující život a vědí, co je to stálo“.
Pár Kubánců by se mohlo pyšnit, že jsou unikáty v tomto smyslu, ale zaručeně unikátně přispívají k socialistické teorii i praxi. Jedním význačným příkladem je, jak deníky, vystupující proti revoluci, o ní pojednávali během prvního revolučního roku. Věděly, že podle zákona o titulcích, jestli organizované složky dělníků pocítí, že jsou v tisku líčeni nepravdivě, mají právo následně po názoru listu podat vysvětlení. Tento zásadní prvek demokracie dovolil Kubáncům vidět obě strany pracovních problémů a zastavit prodej deníků, které lhaly. Nebylo nutné žádné drastické vystoupení vlády.
Socializmus, po tak dlouhou dobu jeden ze snů lidstva, dosáhl vědecké kvality s pracemi Marxe a Engelse. Jejich práce utvořila jádro, které je do dneška stále platné. Například dvě nedávno vydané práce vědců z USA mohou být mnohem snáze umístěny uvnitř odstavce vědeckého socializmu než v ustálené kapitalistické ideologii. „Zmatené myšlení“ (Bart Kostko, 1993) zkoumá svět „zmatené logiky“, který je nutně v souladu s tím, co bychom nazvali dialektickým materializmem, a ve stati „Žádná nula“ Robert Wright (2000) ukazuje, jak důležitá spolupráce ještě zbývá ve světě, který se chlubí především konkurencí; což by jeden nazval sociologií socializmu. V přírodních vědách existuje mnoho srovnatelných příspěvků, ačkoli od nich z různých příčin nemůžeme očekávat, že budou dodány pod hlavičkou „marxizmu“!
Pro každou vědeckou práci je vážnou hrozbou, že by se s ní mělo být jako se svatou a neměnnou, a je ironií, že marxizmus trpěl těmito dvěma viry ve zjevně marxistickém státě, Sovětském svazu. Z naší minulosti tu je mnoho oblastí dogmatu, které teď musíme posoudit.
Ale ironie osudu marxizmu je „zarámována“ když zjistíme, že v našem triumfu nad sovětským socializmem USA padají do podobné pasti. Například úvodník ve Scientific American z července 2004 naráží na „Bushovu éru Lysenkismu“, nedávná kniha vydavatelství Princetonské univerzity „Sovětská věda“ naznačuje, že problémy, které se pozoruhodně podobaly těm, o kterých psala Západní věda dneška a úvodník New York Times (23. ledna 2004) řekl, že Bushova administrativa „nestydatě překrucuje vědecká bádání z politických důvodů (…) nebo když jsou v rozporu s politickými cíli“.
Je v souladu se dvěma výše uvedenými odstavci, že závažnost citace na začátku tohoto článku se zřejmě stane evidentní.

SOCIALISTICKÁ BUDOUCNOST? Sam Webb vyjadřuje důvěru ve schopnost USA vybudovat demokratický socializmus. Historie USA podává důkazy o mnoha snahách o vybudování takové budoucnosti, ale mnoho znaků v současnosti říká, že společnost je sváděna opačným směrem. Je ve prospěch onoho „malého“ ostrova u pobřeží USA, že je v našem století obnovena platnost socializmu; pokrokoví lidé USA a Kuby, i dalších, se musí z jejich blízkosti hodně učit.

Roger Fletcher, KS USA

( ohlas na stať Sama Webba Ohlasy na socializmus, CR podzim 2005 )
-------------------
z angl. Orig. ( Communist Review, léto 2006) přeložil Vladimír Sedláček
{moscomment}

• < Předchozí
• Další >