O potřebě konkrétnější představy o socialismu

Podrobnosti

Vytvořeno 14. 3. 2007

Twitter

V poslední době se stále silněji volá po tom, abychom vypracovali a předložili veřejnosti konkrétnější představu o socialismu. Jednak jako účinný prostředek boje proti imperialismu, jeho zločinům a nebezpečí katastrofy, do níž vleče lidstvo. Také však jako základ objektivního hodnocení minulosti tzv. reálného socialismu, démonizovaného jeho nepřáteli. Především však proto, abychom si upřesnili náš nejbližší cíl a správně se zaměřili na hledání přístupů k jeho dosažení.

Splnění tohoto úkolu, o jehož důležitosti lze sotva pochybovat, vyžaduje řadu předpokladů teoreticko-metodologického či metodologicko-teoretického charakteru.
V minulosti tzv. reálného socialismu se doporučovalo vycházet pokud jde o teorii socialismu z praktických zkušeností. Při povrchně a krátkozrace pragmatistickém jejich hodnocení docházelo pak k vydávání zvláštního ba jedinečného za obecné, což vedlo nejen k opomíjení klasiky marxismu vypracovaných hlubokých představ, nýbrž dokonce k jejich zastírání až odmítání. Byl to ten falešný přístup, jejž Marx zkritizoval v své práci Ke kritice politické ekonomie. Tam jako vědecky správný postup - poté, kdy byly splněny určité předběžné předpoklady (o čemž je možno říci, že bylo ohledně socialismu do značné míry dosaženo) - označil jít od abstraktního ke konkrétnímu. To pro nás znamená: vypracovat obecnou teorii, obecný model socialismu a cesty k němu, aby se zvláštní a jedinečné dostalo do správného poměru k němu (což se vztahuje jak k minulosti, tak k budoucnosti). Tedy teorie (samozřejmě upřesňovaná na základě zkušeností, ale správně hlubokými analýzami zobecňovaných) jako spolehlivé vodítko praxe s jejími zvláštnostmi a jedinečnostmi.
Socialismus chápeme jako přechod od kapitalismu ke komunismu. Je proto třeba si ujasnit 1/ obecnou představu (jakéhokoli) přechodu, a 2/ specifičnost přechodu od kapitalismu ke komunismu.
1/ Každý přechod nese v sobě jevy starého i nového. Socialismus tedy "mateřská znaménka kapitalismu" a "výhonky komunismu". První je, při konkrétní znalosti kapitalismu, poměrně snadno odvoditelné. Ovšem s tím, že si ujasníme, co je z kapitalismu do socialismu možno a nutno převzít. Samozřejmě nikoli v původní kapitalistické podobě, nýbrž zbaveno specificky kapitalistických momentů, postaveno na nový socialistický základ a vhodně upraveno tak, aby to sloužilo socialismu a nikoli proti němu, s vyjasněním si podmínek, kdy, do kdy je zachování toho nutné, s vyjasněním si podmínek, způsobu a forem jeho postupného odumírání.
I tady je však třeba upozornit na zvláštní problém.
Současný kapitalismus je tlakem rozvoje výrobních sil, který je (jak Marx poznamenal už v Komunistickém manifestu - kapitalismu vlastní, vyvěrá z jeho vnitřní zákonitosti) dováděn k opatřením a formám, historicky už příslušejícím a vlastním, nejvlastnějším socialismu (internacionální integrace, vědecko-technická revoluce, intelektualizace práce, atd.). Jako feudalismus prodlužoval své trvání přebíráním prvků kapitalismu, tak i kapitalismus prodlužuje svou životnost podobným způsobem. Přejímá ovšem nové svým způsobem, deformovaně, v rozporu s historickým významem a smyslem přebíraného: integraci - ve prospěch velkých na úkor malých, VTR k rozvíjení stále ničivějších prostředků ničení, intelektualizaci práce, nesoucí s sebou ničení pracovních příležitostí a masovou nezaměstnanost.
V poměru k těmto tzv. novým jevům v současném kapitalismu existuje řada rozporných názorů. Jedni, ignorující specifiku přechodu od kapitalismu k socialismu (spočívající v tom, že za kapitalismu mohou vznikat pouze materiálně-technické předpoklady socialismu a nikoli diametrálně odlišné socialistické výrobní vztahy) vidí v těchto jevech buď přímo zárodky socialismu, nebo aspoň možnost reformistického přerůstání kapitalismu v socialismus bez socialistické revoluce. Tak interpretují tyto jevy často i ti, kdo je (v souladu s jejich historickým smyslem) správně nazývají postkapitalistickými. Za tzv. reálného socialismu docházelo k svým způsobem opačné chybě. Protože tyto jevy vznikají za kapitalismu, byly či jsou odmítány jako imperialistické (např. integrace; zpočátku i VTR narážela na nepochopení), namísto aby se v nich viděly předpoklady socialismu a aby si z jejich obecného průběhu, problémů atd. tzv. reálný socialismus vzal poučení pro sebe.
Vzniká samozřejmě otázka, proč tyto jevy vznikly vůbec dříve v kapitalismu než v zemích tzv. reálného socialismu. Z konstatování, že tyto země v své většině vyšly z poměrů, zaostávajících za nejvyspělejšími zeměmi kapitalismu, byly a jsou vyvozovány závěry, že dosavadní socialistické revoluce byly předčasné a že kapitalismus teprve dnes dozrává či dokonce teprve v budoucnosti dozraje pro socialistickou přeměnu. Dává se v této souvislosti za pravdu Kautskému proti Leninovi.
V pozadí těchto názorů je stará koncepce oportunistické sociální demokracie, tzv. koncepce výrobních sil, předpokládající, že pouhý jejich vývoj přivodí víceméně automatické zhroucení kapitalismu. Oproti Leninovi a historickým zkušenostem, že k nahrazení starého společenského řádu novým jsou dostačující elementární podmínky (které v světovém kapitalismu existují už dávno) a že teprve revoluce vytváří podmínky pro plné rozvinutí nového společenského řádu - oproti tomu se předpokládá, že přechod k novému bude možný až se v starém vytvoří plné podmínky nového. Tedy zase: až změna spadne automaticky do klína. Lenin proti těmto objektivisticko-ekonomistickým představám, ignorujícím nezbytnou aktivní činnost subjektu, správně ukázal: "Kapitalismus bude existovat do té doby, než bude smeten revolucí proletariátu."
Kapitalismus nejenže dozrál pro socialistickou přeměnu. Je už dávno přezrálý a svou hnilobou se stává hrozbou pro tuto planetu. Proto proti euforii vědecko-technického pokroku současného kapitalismu je třeba poukazovat na nebezpečí a na zhoubné a do slepé uličky zavádějící důsledky ponechání moderní vědy a techniky v rukou kapitálu, ženoucího se za svými zisky i před mrtvoly. A stavět proti tomu lidem před oči, jaké netušené možnosti by mělo využití už existujících a ještě více potenciálních, perspektivních prostředků moderní vědy a techniky, kdyby byly kapitálu odňaty a obráceny ve prospěch společnosti a všeho lidstva. Vyvracet absurdní tvrzení buržoazní propagandy o domnělém zmizení komunismu v propadlišti dějin nebo jen jako o neuskutečnitelné utopii, když ve skutečnosti nikdy ještě nebyla možnost komunismu tak blízko, ve světle moderní vědy a techniky doslova na dosah ruky.
Po tomto jistém, ale jak se domnívám - účelném odbočení, vrátím se k problému vytváření konkrétnějšího modelu socialismu, k jeho druhé stránce, totiž k problému "výhonků komunismu".
Tento problém je o to obtížnější, že se jedná o směřování k zcela a naprosto novému, dosud neznámému, o čemž máme zatím jen velmi obecné představy, i když s určitou možností přece jen teoretického přibližování a vyjasňování - podle geniálního Marxova vzoru. Při vší obtížnosti toho platí zřejmě i tady Marxovo obrazné vyjádření, že "anatomie člověka je klíčem k anatomii opice", jedním sovětským autorem (Pokrytan) formulováno tak, že socialismus (jako nezralý komunismus) je možno správně pochopit jen s pozice komunismu (zralého, plného). Je třeba jen doplnit: socialismus jako přechod je třeba chápat stále jako mezi kapitalismem a komunismem, i když už po zásadním rozryvu s kapitalismem a při uznání postupnosti vývoje od socialismu ke komunismu.
Naznačeným problémům se v minulosti nevěnovala náležitá pozornost. Byly - zbytečné - spory, zda za socialismu mohou vůbec existovat "mateřská znaménka kapitalismu" (viz diskuze o hodnotových a tržních vztazích, apod.). Nebylo často vůbec jasné, co za tato "znaménka" považovat (což např. v oblasti nacionálních vztahů vedlo dokonce k tomu, že obecně demokratické, historicky buržoazně demokratické, tedy předsocialistické úkoly, pouhý to předpoklad socialismu vlastního, byly odsouvány až do komunismu: např. sebeurčení). Nebylo jasné, co potlačovat a co nechat působit a jak, za jakých podmínek, do kdy. Podobně se to mělo s "výhonky komunismu". Některé nebyly jako výhonky komunismu vůbec uznávány (původní stanovisko k integraci, k VTR, atd.). Jiné byly neuváženě zaváděny, aniž by pro to byly vytvořeny náležité podmínky (např. pokud šlo o tzv. společenskou spotřebu a její šíři). Někteří autoři pak uznávání "mateřských znamének kapitalismu" a "výhonků komunismu"
odmítali, protože prý vede k chápání socialismu jako jakéhosi neorganického, mechanického konglomerátu (Butenko).
Tyto problémy je třeba rozpracovat,
a/ aby bylo objektivně zhodnoceno, co bylo v tzv. reálném socialismu správné a co nikoli (samozřejmě: při zvážení objektivní situace, objektivních možností i nutností, s přihlédnutím k rozdílným konkrétním podmínkám jednotlivých zemí, sfér společenské skutečnosti, atd.);
b/ především pak proto, aby se v budoucnosti nejen předešlo opakování chyb, nýbrž aby příští postup nemusil tápat a byl co nejsprávnější.
K tomu všemu je třeba vyrovnat se s ještě jednou otázkou, která se stále nechápe, což má neblahý vliv jak na hodnocení minulosti, tak na úvahy o budoucím novém nástupu k socialismu.
Jako nelze z kapitalismu přejít rovnou ke komunismu, nýbrž jen přes přechodné období socialismu, nelze ani k socialismu, plnému, "odpovídajícímu svému pojmu" - dojít jinak, než přes přechodné období, následující bezprostředně po socialistické politické revoluci. Toto přechodné období, bezprostředně vycházející z kapitalismu, musí mu být nutně ještě bližší kapitalismus a ještě vzdálenější komunismu než dovršený socialismus. Nejen co do obecných zákonitostí, úkolů, projevů atd., nýbrž i co do zvláštností a jedinečností, vyplývajících z konkrétních okolností, ještě daleko méně jím ovlivňovatelných než jak to bude možné plnému socialismu, zvláště při absenci nepříznivých vnějších vlivů.
"Bude" - protože tzv. reálný socialismus nikde ještě onoho plného socialismu nedosáhl, a ani dosáhnout nemohl - objektivně, bez ohledu na subjektivná chyby a omyly, podmínky pro jejichž vznik byly v tomto období nutně příznivější. Tzv. reálný socialismus byl pouze přechodným obdobím, pouhým nástupem k socialismu jako takovému; byl tedy socialismem, chápeme-li jej v plném smyslu slova, pouze programově, perspektivně.
Nepochopení toho, směšování tohoto přechodného období, které nikdy nebylo dovršeno, se socialismem jako takovým, a někdy dokonce s komunismem, bylo a je nesprávné a mělo a má negativní důsledky. Vedlo k falešnému sebeuspokojení nad nesporně dosaženými úspěchy při odstraňování dědictví kapitalismu. To však z velké části představovalo nevyřešené či nedořešené pouze předsocialistické úkoly, pokládané za dané situace za socialismu vlastní, jejichž hora však před reálným socialismem teprve stála. Nepřátelé pohotově využili situace, aby takto prezentovaný socialismus připouštěli snad jen pro zaostalé země, nikoli však pro vyspělé, kde právě objektivní podmínky pro skutečný socialismus byly a jsou nejpříznivější. Rozpor mezi vyhlašovaným dosažením socialismu a nedokonalou realitou stal se záminkou k obviňování komunistů ze lži a z klamání lidí. Vydávání nehotového za hotové mělo i závažné teoretické důsledky. Na jedné straně diskreditovalo učení klasiků marxismu, na druhé straně pak vedlo k jeho pokažení až opuštění, když se doň implantovalo nehotové a často i zcela chybné z tzv. reálného socialismu.
Nerozlišování stupňů vývoje má za následek stavění nereálných požadavků a neobjektivní hodnocení. Od tzv. reálného socialismu se požadovalo a požaduje to, co nemohl splnit a co odpovídá až úplnému socialismu či dokonce komunismu. Tzv. reálnému socialismu se např. vytýká jen jiná forma sociální nespravedlnosti, třebaže klasikové upozorňovali, že ani "hotový" socialismus nebude ještě zcela spravedlivý, protože v něm budou přežívat určité buržoazní poměry, i když bez buržoazie. Slibuje se pohodlná cesta k socialismu bez nutnosti revoluce. Přeměn se má dosáhnout metodami buržoazní demokracie, spontánním jednáním všech lidí a dokonce s pomocí kapitalistů. Hlásají se požadavky bezbřehé demokracie nezávisle na třídně sociálních poměrech. "Svobodný rozvoj jednotlivce jako podmínka svobodného rozvoje všech" - Marxem vyslovovaná charakteristika komunismu, se požaduje a hlásá bez uvědomění si podmínek, které k realizaci toho bude třeba splnit.
Přes to pochopení, že nelze o tzv. reálném socialismu hovořit prostě jako o socialismu vůbec, že nelze zaměňovat werdende Form za gewordene Form, werden za sein, přece jen postupně proniká do vědomí. Spíše však živelně a proto nedůsledně. Což nejen brání účinné obraně socialismu před jeho nepřáteli, nýbrž ztěžuje až znemožňuje reálné vidění problémů, které očekávají budoucí nástup k socialismu. Místo aby byly masy připravovány na těžké boje, jsou uspávány idylickými představami.
V první části tohoto materiálu naznačený úkol - konkretizovat naše představy o socialismu - vyžaduje na jedné straně: důkladnou analýzu všech jevů a kategorií kapitalismu - od ekonomiky až po nadstavbové jevy - z toho hlediska, co je možno a nutno, a jak, převzít v období přechodu od kapitalismu k socialismu, a potom i v socialismu jako takovém. A na druhé straně: pokusit se, pokud je to již dnes možné, pochopit podobně hlouběji komunismus jako úplnou beztřídní společnost, podmínky jejího vybudování a její existence, aby bylo možno stejně reálně jako v případě "mateřských znamének kapitalismu" pochopit výhonky komunismu v socialismu, případně už v jeho přípravné fázi bezprostředního přechodu od kapitalismu.
To je enormní úkol, řešitelný jen obrovským mezinárodním kolektivem. Něco bylo v tomto směru už vykonáno, což je třeba shromáždit, navázat na to a rozvíjet dál.
Je třeba iniciovat zahájení systematické, dokonce mezinárodní práce na onom velikém a nesmírně odpovědném úkolu.

K. Pavlík

• < Předchozí
• Další >