header

CookiesAccept

Upozornění: tato stránka používá cookies a podobné technologie.

Pokud nezměníte nastavení prohlížeče, souhlasíte s tím.

Rozumím

Učebnice a antikomunismus

Nevědecký antikomunismus tvoří jeden z pilířů buržoazních učebnic společenskovědních předmětů. Jeho gnozeologické základy – tmářství, slepá víra a fanatická nenávist, vyvěrající z pomluv a předsudků ke všemu, co má co do činění s myšlenkami i praktickou realizací vědeckého socialismu – plně zapadají do širšího rámce manipulativní racionality, kterou je prostoupeno společenské vědomí kapitalistické společnosti. Člověk, žijící v historicky přežilé společensko – ekonomické formaci, musí být od útlého věku manipulován tak, aby to vyhovovalo ekonomickým a politickým zájmům novodobé vládnoucí buržoazie.

Vědecká pravda o podstatě lidské společnosti a zákonitostech jejího vývoje musí být zakopána hluboko pod povrch zemský. A proto Jidášové s tituly před i za jmény subjektivně zrušili v rozporu s historickou skutečností na příkaz mocných společenské třídy, vykořisťování, třídní boj, konkrétní historickou situaci, materialistické pojetí dějin a ukájejí sebe i žáky v abstraktních nesmyslech absolutní svobody, všelidských hodnot, sociálního smíru a vakuální demokracie proto, aby odvedli pozornost ducha od stěžejní otázky společenského vývoje – změny vlastnictví výrobních prostředků. Tato stěžejní otázka společenského vývoje se v idealistickém výkladu uzamyká do 13 komnaty. A kdo by se ji rozhodl odemknout a předložil byť jen v úvahách návrh na překonání soukromého vlastnictví výrobních prostředků vlastnictvím společenským, ten pocítí „demokratickou“ pěst kapitalistického zákona.
Aby se mohl antikomunismus v učebnicích společenskovědních předmětů rozrůst do plné šíře, vybarvit do všech odstínů a získat zrůdnou podobu svých květů zla, musí přepsat historii již v lůně zrodu třídní společnosti. A tak zatímco historie jasně prokázala, že stát vznikal tam, kde společnost zabředla v důsledku výroby materiálních statků do neřešitelného rozporu sama se sebou, kde se rozštěpila na nesmiřitelné protiklady, které nebyla s to zvládnout, tam, kde hrozilo zničení protikladů i celé společnosti v neplodném boji, že právě tato situace si vyžádala vznik mocenského nástroje jedné třídy nad třídou druhou, tedy státu, který tak vstupuje do dějin jako výraz nesmiřitelnosti třídních rozporů, dle idealistických výkladů stát vznikl jako důsledek nutnosti smiřování různorodých vrstev společnosti, které tak přistoupily na dodržování právních předpisů.
Od lůna vzniku třídní společnosti pak šplhá cestička antikomunistických výkladů ke komolení historických typů a historických forem státu. Tento chaos umožňuje krásně manipulovat s dějinami. A tak vedle správných typů státu -otrokářského a feudálního - se objevují ve výkladech nesprávné typy států – demokratický a totalitní. Demokracie a totalita však mohou býti pouze formami určitých typů státu, mající jistou podobu v dané historické situaci, nemohou být však typy států se specifickým výrobním způsobem, který se odvíjí od vlastnictví výrobních prostředků. V tomto smyslu lze hovořit pouze o typu kapitalistického státu a socialistického státu. Každý z těchto typů státu má svůj specifický výrobní způsob, přičemž formy uvedených typů státu mohou být rozmanité – v případě kapitalistického typu může jít o konstituční monarchii, buržoazní demokracii, stejně tak jako o fašistickou totalitu, v případě socialistického typu o sověty nebo lidovou demokracii.
Komolení typů a forem státu je pro antikomunistické výklady ryze účelové, neboť rozehrává myšlenkovou manipulaci týkající se dělení států na demokratické, tedy kapitalistické, a nedemokratické, totalitní státy, kam – podle antikomunistických výkladů - patří fašistické Německo a všechny ostatní socialistické státy. Tato hranice myšlenkové manipulace umožňuje antikomunistům formulovat jejich stěžejní, subjektivní myšlenkovou konstrukci o ztotožnění fašismu s „komunismem“ pod hlavičkou totalitarismu.
Lživé ztotožnění fašismu s „komunismem“ otevírá pak širokou škálu možností antikomunistických výkladů o „zločinech komunismu“. A v nich se vrší hromady mrtvol bez důkazů.
Příkladem může být obraz meziválečného vývoje v SSSR. Toto období je zahlceno pomluvami o tom, že se v SSSR etabloval stalinský režim narušování tvůrčích sil a produktivních potencí, teroru a nenávisti.
Ti, kdož znají fakta, se nutně musí ptát, o jakémže narušování tvůrčích sil a produktivních potencí lze v tomto případě uvažovat, jestliže se v období 1928 až 1940 zvyšovala průmyslová výroba v SSSR v průměru o 11% ročně, jestliže se hrubá základní hodnota v průmyslu zvedla ze 34,8mld. rublů v roce 1928 na 75,7mld. rublů v roce 1933 (ve stejné době se světový kapitalismus zmítal v hluboké hospodářské krizi) a ze 119mld. rublů v roce 1937 na 170mld. rublů v roce 1940, jestliže produktivita práce v zemědělství vzrostla v letech 1928 až 1940 o 17%, jestliže k roku 1939 poklesla míra negramotnosti na 20%, ačkoli v roce 1928 činila 56%, a tak bychom mohli ve výčtu konkrétních čísel pokračovat. (Blíže viz B.Azad: Hrdinská bitva a hořká porážka, OREGO 2003.)
Otázka tzv. teroru a třídní nenávisti je prezentována jako jeden ze smyslů existence tzv. stalinistického režimu – „stalinismu“, ne jako důsledek příčiny, jako reakce na aktivní odpor vnitřních nepřátel revolučního přetváření společnosti, kteří za pomoci kapitalistického zahraničí usilovali o kontrarevoluční zvrat vývoje k předrevolučním poměrům.
Když byly zpřístupněny ruské archivy, ke slovu se začala dostávat fakta. Z nich např. vyplývá, že v lednu 1939, tj. v době, kdy tzv. „velké čistky“ dosáhly vrcholu, bylo v gulazích, pracovních koloniích a ve věznicích 2 022 976 vězňů. Z toho počet politických vězňů představoval 450 až 500 tisíc vězňů. Počet popravených v období, kdy v čele bolševické strany stál J.V.Stalin, činil 799 455 osob (tedy žádné miliony) a zahrnoval i ty, kteří ve dvacátých letech kolaborovali s intervenčními vojsky, ve čtyřicátých letech s německými nacisty a později se západními nositeli „demokracie“ v úsilí o likvidaci sovětského státu. (Blíže viz A.Schön: Dějinné lži – základy antistalinismu, Názory SKK, roč.14, č.1, K.Ondriaš: Bohové současných mytologií, Eko-konzult, Bratislava 2001.)
Na tato fakta je však v učebnicích uvalena cenzura ticha. Fakta neumožňují myšlenkovou manipulaci, nač tedy jimi „přetěžovat“ mozkové kapacity žáků.
Rovněž padesátá léta v Československu jsou vítanou příležitostí antikomunistických „důkazů zločinnosti komunismu“. Za symbol „komunistické tyranie“ v Československu je považována poprava dr.Milady Horákové. Poprava manželů Rosenbergových, stejně jako poprava Sacca a Vanzettiho se za zločiny kapitalismu nepovažují. V případě dr.M.Horákové jsou velkoryse přehlíženy příčiny, jež vedly k tomuto trestu. Její vůdčí úloha v ilegálním vedení národně socialistické skupiny, jež od srpna 1948 do září 1949 vyvíjela s podporou zahraničních spolupracovníků aktivní protistátní činnost, je bez důkazů označována za „vykonstruovanou“. Přitom sama Horáková přiznává, že program jejich skupiny byl „…program pro buržoazní vrstvy…“, který sledoval návrat továrníků do znárodněných podniků, a dále pokračuje: „Naše zásadní stanovisko od začátku naší ……. činnosti totiž bylo, že vnitřními silami zvrat dnešních poměrů nedocílíme. My jsme……počítali se souhrou světových událostí….Počítali jsme, že by hospodářským tlakem západních mocností proti Sovětskému svazu mohlo dojít i k určitým předpokladům a podmínkám, nutným, resp. umožňujícím i určitou přeměnu našich poměrů.“ Je zamlčována skutečnost, že skupina dr.M.Horákové počítala v této „souhře světových událostí“ i se ztrátou státní samostatnosti Československé republiky. V zájmu obnovení buržoazních poměrů byla připravena realizovat vytvoření tzv. středoevropské federace a obětovat tak státní nezávislost českého a slovenského národa. (Blíže viz Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice, Orbis, Praha 1950.)
Výše trestu, kterou řádný soud vyměřil dr.Miladě Horákové ne za její politické názory, nýbrž za její protistátní činnost, odrážela tehdejší stupeň odporu buržoazních sil doma i v mezinárodním měřítku. Formy společenského boje v dějinách a jeho ostří totiž určuje vždy ta společenská třída, která odchází z historické scény.
Že americký Kongres vyčlenil v této době částku 100 miliónu dolarů k rozvinutí nepřátelské propagandy, budování ilegálního podzemí, zpravodajství, diverzi? Že existovaly výcvikové centrály pro diverzanty a zpravodajce vysílané do Československa? Že existovaly balóny se štvavými letáky ohrožující leteckou dopravu? Že existovalo hospodářské embargo ze strany západních států? Že třídní nepřítel rozpoutal v tomto období skrytý i otevřený boj proti nastupujícímu socialismu? Že neváhal sáhnout i k takovým formám násilí, jako byly přímé útoky na funkcionáře strany a národních výborů, žhářství, sabotáže, vraždy? Že bílý teror měl v dějinách vždy prvenství? Že existovala i další ŽE? Ano, existovala, ale nezapadají do soukolí antikomunistické prezentace učiva, a tak dostávají nálepku NEŽÁDOUCÍ.
V antikomunistických výkladech budeme marně hledat jméno zavražděného Augustina Schramma, aktivního účastníka protifašistického odboje, vedoucího partyzánského oddělení ÚV KSČ, Rudolfa Šmatlavy, vojáka československé armády, který ve strážní službě odmítl antikomunistickým teroristům vydat svou zbraň, neboť „…prísahal len raz …“, Aničky Kvášové, funkcionářky KSČ, kterou vyznavači „pravé demokracie“ pod falešnou záminkou chladnokrevně zastřelili, jména desítek příslušníků SNB, kteří zahynuli v přestřelkách. Vraždy funkcionářů Místního národního výboru v Babicích pak mají být podle antikomunistických výkladů hodnoceny jako „oběti provokace Státní bezpečnosti“.
Antikomunističtí falzifikátoři dějin se rovněž snaží všemožně snížit úlohu SSSR ve 2.světové válce. Často se uchylují k tvrzení, že bez pomoci zahraničních spojenců by Sovětský svaz nebyl schopen ve válce obstát. Fakta jsou však taková, že zahraniční pomoc spojenců činila od 5% do 12% potřeb bojujícího Sovětského svazu a že tedy 88% až 95% potřeb pokryl Sovětský svaz z vlastních zdrojů.
Smyslem této falzifikace je vymazat z paměti lidstva blokádu Leningradu, boj o Moskvu, obranu Sevastopolu, stalingradskou epopej, bitvu v kurském oblouku, očernit nesčetné oběti komunistů Sovětského svazu, Evropy a celého světa. Vztyčení rudé vlajky na střeše německého Reichstagu čím dál více traumatizuje světovou politickou reakci. Symbolizuje totiž ekonomické, politické, vojenské i lidské vítězství vědeckého socialismu nad kapitalismem, který porodil fašismus.
Kdo by se domníval, že alespoň v okamžicích „vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí“ se antikomunističtí kreativci dotknou faktografické bilance, je na omylu. A tak se žáci nedovědí nic o tom, že v „zavrženíhodné a odsouzeníhodné době“ neexistujícího komunismu, tedy „totality“, národní důchod Československa vzrostl od roku 1948 (100%) do roku 1989 7,2krát (721%), průmyslová výroba vzrostla ve stejném období 14krát (1 438%), socialistické zemědělství bylo schopno zabezpečit potravinovou soběstačnost země, že hektarový výnos obilovin v českých zemích překročil 4,5t, na Slovensku 5,3t, v pšenici dokonce 5,8t. Že rozvoj hospodářství umožnil všem lidem pracovat. Že socialismus odstranil vykořisťování, nezaměstnanost, bezdomovectví, sociální nejistotu. Že životní úroveň rostla nejen „vyvoleným“, ale všem obyvatelům. Že se osobní spotřeba obyvatel od roku 1948 (100%) do roku 1989 zvýšila 5krát (491%) a pokud jde o bytovou výstavbu, pak toto období přineslo zásadně nové řešení bytové otázky, neboť bylo postaveno přes 3,5 milionu nových bytů, což znamená v průměru přes 83 000 bytů ročně. I zde lze ve výčtu konkrétních údajů pokračovat.
Smyslem antikomunistického výkladu dějin je zakrýt nehumánní podstatu kapitalismu. Nálepku nehumánnosti musí nést socialismus. V tomto falzifikovaném obrazu dějin se má zapomenout na obrovské zbídačování lidových vrstev jednotlivých národů při prvotní akumulaci kapitálu, která na území USA přerostla ve vyhlazení 30 miliónů původních obyvatel. Má být zakryta agresivita, kterou plodí ekonomický základ kapitalismu, jenž ve jménu svých zisků rozpoutal dvě světové války, v nichž zahynulo 60 miliónů lidí, jimiž byly promrhány materiální statky ve výši 4 338 mld. amerických dolarů, které uvrhly celé národy na pokraj fyzického vyhlazení a vystupňovaly rozsah lidského utrpení do rozměrů, které historie dosud nepoznala. Vztah mezi ekonomickou podstatou kapitalismu a jeho agresivitou musí být zastřen, protože umožňuje pochopit podstatu vnitřní a zahraniční politiky domácího i zahraničního kapitálu. Proto je umrtvováno historické myšlení žáků, které odhaluje tyto příčinné vazby. Bez historického myšlení mohou žáci přejímat lživá tvrzení, že socialismu jsou vlastní ostnaté dráty na hranicích, nezákonnosti, politické procesy a popravy. Neodhalí, že tyto jevy jsou důsledkem politiky mezinárodního kapitálu v konkrétních historických podmínkách.
Nevědecká základna antikomunistické prezentace učiva společenskovědních předmětů je významnou oporou gnozeologického protisměru. V něm spatřuje soudobá politická moc vítaného pomocníka při upevňování svého panství. Těmito praktikami však současně odkrývá svoji duchovní bezmocnost. Hysterické výlevy antikomunistických farizejů a pokrytců mají ukřičet vědeckou pravdu. Pravda se však nedá ani ukřičet, ani ukřižovat. O tom historie přináší bezpočet důkazů.

Čeněk Ullrich


Partneři:
partneri-kscm
partneri-sckp
partneri-sos
partneri-wdfy
partneri-solidnet
partneri-ceske-mirove-hnutípartneri-festival
partneri-kcp

 partneri-stripkyzesveta

©  Komunistický svaz mládeže

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .