Socialismus není o chudobě, ale o důstojnosti a lidskosti

Podrobnosti

Vytvořeno 27. 3. 2009

Téma dnešní konference je tak závažné, a zároveň průzračně jasné, že jsem se rozhodoval, zda by nestačilo pouze konstatovat následující tezi a jít domů. Teze by mohla znít asi takto: ?Kapitalismus vede k válkám a tím i principiálnímu porušování základního práva člověka - práva na život. Politickým náboženstvím kapitalismu je touha po moci, touha ovládat a rozhodovat o jiných. Jeho ekonomickým náboženstvím je touha po zisku, který získává přivlastňováním si vytvořené nadhodnoty nikoliv vlastní prací, ale přivlastňováním si výsledků práce jiných. Vykořisťováním nájemné pracovní síly. Prostřednictvím zisku ovládá svět politicky.

A v neposlední řadě, jeho ideovým náboženstvím k zachování a konstituování vlastní moci je antikomunismus.

Kapitalismus v současné podobě vede vždy k fašizaci společnosti. V globalizované podobě je finančně, politicky i vojensky úzce propojen s církvemi, mafiemi a teroristickými skupinami celého světa.

Takto se vyvíjející kapitalismus vede k drancování planety a následně k likvidaci samotného lidstva.

Změnit tento, k žalovu směřující stav, může jen mezinárodní hnutí pracující na vědeckém základě. A tím je marxismus. Věda o zákonech vývoje přírody a společnosti, o revoluci vykořis­ťovaných a zbídačovaných mas, o vítězství socialismu, o vybudování beztřídní společnosti.

Marxismus je teoretickým základem praktického boje komunistické strany za uskutečnění socialistické revoluce.

Marxismem-leninismem nazýváme marxistické učení prakticky rozvinuté Leninem v období imperialismu, socialistických revolucí a bu­dování socialismu.

Marxisticko-leninské přesvědčení ­je následně rozumové, citové a volní zto­tožnění se s marxismem-leninismem. To určuje životní zaměření a postoje lidí a projevuje se jako podnětná síla v jeho činnosti, uvědomění, jednání i chování.

Morální kodex budovatele komunismu, jako souhrn morálních principů (přijatý na XXII. sjezdu KSSS v roce 1961 a postupně se k němu přihlásila většina komunistických a dělnických marxistických stran), za hlavní zásady přijal: oddanost věci komunismu, svědomitá práce pro společnost, vysoké vědomí spole­čenské povinnosti, kolektivismus a sou­družská vzájemná pomoc, humánní vzta­hy mezi lidmi, poctivost, pravdivost, mravní čistota a skromnost, vzájemná úcta v rodině, péče o výchovu dětí, nesmi­řitelnost k nespravedlnosti a příživnic­tví, k nepřátelům socialismu a míru, bratrská solidarita s pracujícími všech ze­mí světa.

A tak můžeme poznání shrnout do poslední věty této teze: ?Bez nové, chcete-li marxisticko-leninské komunistické internacionály, nebude imperialismus poražen - poraženo bude lidstvo."

Jsem upřímně rád, že jsou dnes mezi námi přátelé z mnoha bratrských stran ze zahraničí. Pozorně a zodpovědně si vyslechneme jejich názory na jednotu komunistického a dělnického hnutí.

I když to bude znít možná paradoxně, můžeme v mnohém závidět těm stranám, které nikdy budování socialismu nezažily. Jsou totiž mnohem odvážnější i otrlejší v politickém boji, zároveň otevřenější v každodenní práci, teoreticky i organizačně připravenější. A hlavně jim nechybí to, co nám dnes v naší práci asi nejvíce schází a řekl to i na posledním zasedání ústředního výboru KSČM poslanec Stanislav Grospič - důvěra prostých lidí a každodenní mravenčí práce mezi prostými pracujících. Důvěra té drtivé většiny, která vytváří ničím nenahraditelné hodnoty a přitom je s ní jednáno jako s póvlem, jako s odpadem. Přesto, že například u nás tvoří téměř sedmdesát procent obyvatel.

Chápu jejich každodenní sny o bohatství, o lepším životě, bourácích, vilách apod. Kdo takový sen neměl. Jenže dnes u nás by mnohým stačilo, kdyby měli na splátky dluhů, na činži, energii apod. Vždyť nakonec levicoví i pravicoví politologové přiznali po nedávných volbách, že to bylo vlastně referendum proti pravici. A to nás hydra světové krize zatím olízla jen jedním jazykem.

A nutno přiznat i to, že se stále ještě většině našich lidí žije lépe než ve většině zemí světa a v mnohém i jak v USA. Jinak by se nemohl v americkém kongresu objevit scénář zveřejněný v Nordhstar compas, který mimo jiné konstatuje, co nás ještě čeká? Cituji:

Čtrnáctého března letošního roku se za zavřenými dveřmi Kongresu USA konalo tajné zasedání. Jednání mělo zůstat utajené před veřejností. Jednalo se o následujících tématech:

1. Zhroucení ekonomiky USA v září 2008.

2. Zhroucení severoamerického finančního systému v únoru 2009.

3. Možnost občanské války, jako následek předpovězeného krachu.

4. Preventivní zatčení politicky nespolehlivých lidí, podezřelých z účasti

     na povstání.

5. Jejich uvěznění v koncentračních táborech REX 84 v současné době

    dobudovávaných.

6. Možnost odplaty proti některým členům Kongresu, na které bude svalena

    vina za zhroucení finančního systému.

7. Zajištění bezpečného umístění některých členů Kongresu a jejich rodin

    během očekávaných nepokojů.

8. Nezbytné a nevyhnutelné sloučení USA s Kanadou z důvodů přírodních

    zdrojů a s Mexikem pro lacinou pracovní sílu.

9. Vydání nové US měny zvané AMERO pro všechny tři země, jako

     navrhované řešení pro nastávající ekonomický Armagedon.

(Tolik překlad článku Betty Mac Whinnie z kanadského časopisu

 Northstar Compass)

Jak se dnes ve světě argumentuje, můžeme posoudit například na tématu, kterým nás antikomunistická propaganda dostává po desetiletí do kouta: Pravda o obětech Stalinismu.

Na nátlak západu nechal Gorbačov v roce 1990 otevřít archivy pro vědecké studie. Úřední zpráva o sovětském trestném systému má téměř 9000 stran a byla v roce 1993 uveřejněna francouzskou akademií věd v časopise La Historia (vedoucím výzkumného centra N. Werthem) a v americkém časopise American Historici Rewiew (J. A. Gettym). Žádný z vědců nebyl socialista, spíše naopak, ale nebyli ochotni ohrozit svou pověst falšováním dat.

Fašisticko imperialistická propaganda západu proti Stalinovi je založena na ?odhadech" R. Conquesta, který byl ve Velké Británii 27. ledna 1978 článkem Guardianu odhalen jako agent desinformačního oddělení pro tisk anglické tajné služby IRD. Ta samá IRD byla také v té době zapletena do pravicového extremismu. Úkolem Conquesta bylo přispět k tzv. ?černé historii SSSR". Počet uvězněných a zemřelých zveličil více jak třicetkrát.

K porovnání předkládám tvrzení Conguesta a skutečná čísla z archivů:

Dle Conquesta                                                          Dle archivů

1939  12 mil. politických vězňů v prac. táborech        454 432

1937-39 3 mil. mrtvých politických vězňů                  166 424 mrtvých celkem,

                                                                                           pol. i nepolitických

1950    12 mil. mrtvých politických vězňů                   578 912

Celkem bylo v udaném období 2,5 mil. občanů Sovětského svazu ve vězení, což je 2,4 % dospělých obyvatel. V USA bylo 5,5 mil. vězňů, to je 2,8 % obyvatel.

Conquest tvrdí, že bolševici v období mezi 1930 - 1953 zabili 12 mil. politických vězňů, z toho 1 mil. při čistkách v letech 1937 a 1938. Vědci používali různých pramenů, které porovnávali, přitom dvojnásobné rozdíly byly běžné.

Dle správce archivů Volkonova bylo 30 514 osob od 1. 10. 1936 do 30. 9. 1938 odsouzeno vojenskými tribunály k smrti.

Dle KGB z roku 1990 bylo v letech 1930-1953 celkem 786 098 osob odsouzeno k smrti pro zločiny proti revoluci. Mnohé rozsudky byly změněny na vězení. Polovina politických vězňů byla odsouzena do 5 let vězení, druhá polovina na 5 - 10 let.

Příčiny skutečných úmrtí spočívaly v podstatě na všeobecně špatné zásobovací situaci v zemi a problémy s bojem proti epidemiím, což byl ale problém i na západě. (Teprve vynález antibiotik během druhé světové války umožnil úspěšný boj proti nakažlivým chorobám.)

Zatím co lži Conquesta, Solženicina a jiných byly přejímány jako berná mince leckdy i mnohými ?komunisty", faktické výsledky průzkumu archivů se setkaly s naprostým nezájmem tisku a televize. Dostaly se ve velice skromné podobě jen do odborných časopisů a k úzkému kruhu historiků. Je smutné, že ani komunistické noviny, jako třeba Haló noviny, výsledky průzkumu sovětských archivů neuveřejnily, ačkoli jsou zajímavé a pro objektivní argumentaci důležité.

*  *  *

Člověk je tvor společenský, všechno co činí se dotýká přímo či nepřímo politické oblasti.

Je proto nesprávné se domnívat, že existuje skupina tzv. apolitických lidí v každé společnosti. I oni chodí do škol, k lékaři, jezdí tramvají, rodí a vychovávají (nebo někdy také nevychovávají) děti, platí penězi, dostávají mzdu ne za vykonanou práci, ale za tržní cenu vlastní nájemní pracovní síly apod.

Přesto je v každé společnosti skupina právě takových netečných sobců myslících jen a jen na sebe a na svůj prospěch. Tvrdí o sobě, že jsou politikou nezasaženi. Určitě byli tací i v Bělorusku před druhou světovou válkou. A po válce? Nebyla jediná rodina, která by o někoho ze svých blízkých ve válce nepřišla.

Proto většina starších obyvatel národů bývalého Sovětského svazu, na jejichž bedrech porážka fašismu ležela, s neskrývanou obavou vzhlíží k vojenským aktivitám USA a NATO jak v Evropě, v Asii, tak i jinde. Proto vedení Ruska, ale i řadu rozumných politiků v dalších zemích znepokojují americké rakety v Polsku a vojenská základna USA u nás.

Z historie známe, jak se chovali vítězové bitev. Položme si otázku: Co jsme my zaplatili národům Sovětského svazu za jejich osvobození? Pohrdání a výsměch... Dvacet milionů padlých a my jsme si hráli v osmašedesátém na pupek světa. V té době, kdy naši nemakačenkové si hráli na kulturně společenské jaro, tak nebyla ještě v Rusku, Bělorusku, Ukrajině vyrovnaná mužská a ženská populace. A daleko ještě byla doba, než byly Sovětským svazem splaceny dluhy USA a Velké Británii za hospodářskou pomoc v době války.

V době kdy se u nás rodiny předháněly, zda si pořídí auto, chatu či rodinný dům, kdy pračka, rádio, televize byly samozřejmostí, tak se na mnoha místech Sovětského svazu v městech mačkali dvě tři rodiny v ?adnoj kvartire".

Stydím se za osmašedesátý rok u nás. Po kolikáté už se vyplnil Dallesův záměr. Vedení komunistické strany Československa a jeho tehdejší ambiciózní lídři celosvětovému pokrokovému hnutí zaměřenému proti válkám, za důstojnější život pracujících, za socialismus, který se šířil světem - namydlili pěkně schody.

A strýček Sam? Ten nemusel přeložit stéblo trávy přes cestu. Udělali to za něj kamerami oslnění funkcionáři strany. Ne horníci, oceláři či zemědělci, kteří vytvářeli ty nejzákladnější hodnoty, ani technici a vědci, kteří svůj um věnovali obětavě na překonávání rozdílů mezi fyzickou a duševní prací, za překonání rozdílů mezi městem a vesnicí, ...ale voluntarističtí pokrytci a zbabělci.

Nechci analyzovat či upřednostňovat ani vnitřní ani vnější vlivy osmašedesátého. Není to dnes naším úkolem, ale jedno vím zcela jistě. Za ránu do zad komunistickému a dělnickému hnutí neslo zodpovědnost vedení naší komunistické strany. A kdybych mohl, tak bych ještě dnes připojil svůj podpis pod ?zvací dopis". Ne proto, abych byl vlastizrádce, ale naopak abych patřil mezi vlastizachránce.

Jak by skutečně situace dopadla nebýt tehdejšího nepříliš racionálního kroku bratrských zemí, jsme v té mírnější podobě byli svědky o dvacet let později. Aktivní pamětníci té doby si dovedou vybavit a představit i mnohem méně mírumilovný průběh.

Dovolte mi malé osobní zamyšlení. Na jednom ze seznamů osob, které měly být v osmašedesátém roce zlikvidovány, byla i jména mých nejbližších. Že tam byl můj táta... bylo pochopitelné. Předválečný člen strany, syn delegáta ustavujícího sjezdu KSČ, znal se osobně se Šmeralem, Gottwaldem, Zápotockým a moha dalšími... Že byl na seznamu i můj nejstarší brácha... jsem taky chápal. Aktivní svazák, komunista... jako devítiletý slíbil Gottwaldovi, že půjde do dolů a také celý svůj život pracoval v hornictví... Byl aktivním průkopníkem Hnutí brigád socialistické práce..., které právě na Dole Nosek, kde celý svůj život pracoval, toto hnutí v roce 1958 vzniklo. Ale to, že na seznamu lidí nutných zlikvidovat byla i moje máma, která v té době již šest let byla chromá a připoutána na invalidním vozíku, bylo pro mne jasným důkazem, že osmašedesátý nebyl o čistším socialismu, nebyl o demokratičtějším socialismu, nebyl o důstojnějším životě pracujících..., byl to jen a jen vrcholící třídní boj. Byla to jen generální zkouška na Antiúnor, který se podařilo realizovat o dvacet let později.

A proč i toto připomínám? No mluvíme dnes přece o problematice jednoty komunistického hnutí. A v té naší současné straně se raději o osmašedesátém nemá mluvit. Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ jsme hned v prosinci 89 hodili do stoupy, ale nic lepšího jsme dosud - mimo Hellerových blábolů o stalinistech - nenabídli.

Alexandra Dubčeka chtějí na Slovensku div ne svatořečit a možná že i v tomto sále jsou tací, co se domnívají, že období, které je s jeho jménem spojováno patřilo k tomu nejsvětlejšímu v naší historii. Možná, že málo kdo z vás ví, že právě 17. listopadu 89 čekal Dubček v podloubí na Národní třídě, až se přivalí studenti... a určitě nechtěl protestovat proti zavraždění Jana Opletala... A někdy zapomínáme, že to byl právě on, kdo po převratu podepisoval znovu se rodící kapitalistické zákony této země.

Nedivil bych se, kdyby v mé bratrské zemi udělali z Dubčeka boha, když na hrobech slovenských fašistů neovadají kytky a třeba na Ukrajině byl osobností století v anketě zvolen Stěpan Bandera.

V osmašedesátém, kdy mě bylo dvacet, mě chtěli oběsit za to, že jsem stejná svině jako můj táta... v devětaosmdesátém, mě vymlátili okna, prořezali pneumatiky u auta a zastrašovali rodinu... A nebyli to přátelé s kterými jsem sportoval, ani horníci s kterými jsem rubal uhlí, a ani politici s kterými jsem se snažil dělat politiku pro lidi... Byli to pohrobci právě těch, co vůlí a rozhodnutím lidu přišli o své nakradené a vykořistěné majetky. O demokracii ať tady nikdo nemluví...

A proč to připomínám? No mluvíme dnes o problematice jednoty komunistického hnutí a my jsme umožnili, aby si kapitalismus udělal další zářez na pažbě antikomunismu.

 

*  *  *

Jan Amos Komenský kdysi řekl: ?Dítky příjměte učení od mladostí své." O pár století později Vladimír Iljič na III. sjezdu Komsomolu vysvětloval, čemu všemu se v nových podmínkách musíme učit. Doufám, že nebudu ukamenován, když prohlásím, že v tomto sále není ani jeden člověk, který by někdy to známé Leninovo učit se... učit se... učit se - nepoužil.

A přece... Od politicko ekonomických převratů v zemích nemalé části socialistického tábora, uplynulo téměř dvacet let a nebýt Phongjangské a bruselské deklarace, které fakticky podepsalo kolem stovky komunistických a dělnických stran (bohužel bez KSČM), k žádnému organizovanému sjednocování na bázi marxismu-leninismu nedochází.

A proč to připomínám? No mluvíme dnes přeci o problematice jednoty komunistického hnutí. Nazývejme proto věci pravými jmény. To se nám v poslední době nějak nedaří a přitom chceme, aby nám lidé rozuměli.

Například radar... Nemluvme o radaru. Mluvme o vojenské základně USA v nesvéprávné České republice. Copak je normální, že 70 procent obyvatel nechce cizí vojenskou základnu na našem území a vláda za jejich zády dále domlouvá, již dříve stanovený (mimochodem sociální demokracií) vojensko politický záměr.

Nebo mluvíme o levici a pravici. Co je to za marxistické pojmy. Je to jen úlitba novinářským bohům? Připomíná mi to ten kreslený vtip, kdy jde otec s malým synkem a se zalíbením kouká na pozadí mladé dámy jdoucí před nimi, která měla na levé půlce šortek napsáno levice a na pravé pravice... a syn se zeptal ?...a tati kam vlastně jdeme?"

Vždyť všichni víme, že to byla právě sociální demokracie se svými vůdci, která uvrhla naší zem po převratu do divokého kapitalismu. A dnes? Vladimír Iljič se musí obracet v Mauzoleu, jak se znovu, snad už posté, potvrdila jeho slova, že sociální demokracie je sociální na slovech a reakční v činech. Co jiného to je, když uzavírají v krajích pakty s modrými ptáky...

*  *  *

Jako kluk jsem byl hrdý, že to byl právě český král Jiří z Poděbrad, který zformuloval mírový plán spolupráce evropských národů. Můžeme být hrdi na mnohé osobnosti, které šly Evropou a rozdávaly moudro a touhu po mírové spolupráci. Vždy to však byla idealistická přání jednotlivců než systémový reálný záměr.

Ten přichází až s prvním teoreticko-praktickým programem mezinárodní dělnické organizace Svazu komunistů - Manifestem komunistické strany.

Vznik I. internacionály v roce 1864, původně nazývané Mezinárodní dělnické sdružení, představoval prvý pokus o vytvoření pevné mezinárodní organizace proletariátu, v níž se v převažující míře prosadil Marxův program vědeckého socialismu. S iniciativou k založení tohoto sdružení vystoupily dělnické a odborové organizace dvou tehdy nejvyspělejších zemí - Anglie a Francie. V Inaugurální adrese Marx přesvědčivě demonstroval sílu revoluční teorie, objasnil nutnost mezinárodní solidarity a spolupráce dělnictva a zdůvodnil historické poslání proletariátu, jež spočívá v dobytí politické moci a osvobození sebe sama i celé společnosti.

Stoupenci revoluční socialistické teorie museli o vítězství marxismu v dělnickém hnutí houževnatě bojovat. Významným mezníkem v historii I. internacionály bylo vyhlášení Pařížské komuny roku 1871, jež představovala prvý pokus o vytvoření státu nového typu - státu diktatury proletariátu.

Historický význam I. internacionály spočívá především v tom, že v průběhu své činnosti, a zejména po Pařížské komuně, vytvořila podmínky pro vznik samostatných dělnických stran a otevřela cestu k vítězství marxismu v dělnickém hnutí.

Po rozpuštění I. internacionály se pokoušely mnohé socialistické strany a skupiny obnovit internacionálu. Svolaly řadu konferencí a dělnických kongresů. Úspěšný byl teprve dělnický kongres v Paříži, který se sešel u příležitosti 100. výročí Francouzské revoluce. Rozhodl o založení nové mezinárodní organizace dělnické třídy - II. internacionály.

Rozhodující postavení ve II. internacionále získali stoupenci marxismu v čele s Engelsem. V závěru 19. století, v době masového rozvoje dělnického hnutí, početního růstu členské základny dělnických stran, sehrála II. internacionála významnou roli. Zasloužila se především o rozšíření marxismu v dělnických stranách, o mezinárodní sjednocení proletariátu a o organizaci mohutných akcí bojové solidarity.

Po smrti Engelse se ve II. internacionále rozšířil vliv revizionistických a oportunistických vůdců. Příčiny tohoto procesu nutno hledat v období klidného vývoje kapitalismu, v přeceňování úspěchů dělnických stran v parlamentní práci i početním růstu dělnické aristokracie. Revizionisté odmítali učení o socialistické revoluci, diktatuře proletariátu a revoluční podstatu marxismu vůbec.

Oportunistický prakticismus řady vůdců orientoval dělnické strany především na volební boj, úsilí o prosazení reforem a parlamentní kombinace. (Připomínám to dnes právě proto, že se po krajských volbách nacházíme v podobné situaci a nejsme na ni dostatečně ani vyspělí ani připraveni.)

Na půdě II. internacionály se ovšem formovala i revoluční marxistická levice, představovaná především bolševiky. Ta prosadila svá stanoviska především v otázkách boje proti militarismu a válečnému nebezpečí, jež se stávalo stále akutnější. Po vypuknutí I. světové války naprostá většina stran zradila přijatá usnesení, postavila se na stranu tzv. "obrany vlasti" a otevřeně podporovala válečnou politiku svých vlád. Lenin označil tuto platformu jako sociálšovinistickou. V průběhu I. světové války se začaly seskupovat levicové síly, které se staly zárodkem Internacionály třetí.

Ta, z iniciativy Lenina, vznikla v roce 1919 v Moskvě.

V době hospodářské krize 1928-30 měla mimo území Sovětského svazu nějakých 600 tisíc členů. Každý z kongresů Komunistické internacionály měl pro rozvoj komunistického hnutí nesmírný význam. Dá se říci, že se jí podařilo splnit základní úkol a tím bylo - co nejdříve vybudovat revoluční strany ve všech významnějších státech.

II. kongres (1920) uzavřel svými ?21 podmínkami" přístup do Komunistické internacionály všem ?oportunistům" a ?smířlivcům". Hlásal přechod od revoluční propagandy k revoluční akci.

III. kongres (1921) se sešel ve znamení odpadu revoluční vlny a ?Nepu" v Sovětském svazu. Odmítl teorii ?ofenzivy za každou cenu" a Trockého teorii o postátnění odborových svazů. Přijal do svých řad mimo jiné československou a německou komunistickou stranu. Nám kongres přikázal nezbytnost splynutí všech komunistických uskupení u nás. Kongres vyzval k zásadnímu obratu k masám.

IV. kongres (1922) schválil ?Nep" jako nezbytný přechodný útvar k budování socialismu, doplnil heslo ?jednotné fronty," a mimo jiné upozornil na skutečnost, že se buržoazie nikdy svého postavení dobrovolně nevzdá... a také, že dělnické hnutí bude muset být na ubránění revoluce připraveno.

V. kongres (1924) byl prvním bez Lenina. Nápravu z nezdaru měla přinést ?bolševizace" stran, jejíž součástí byl převod působení stran do závodních buněk. Zrušil tezi IV. kongresu o dělnickorolnické vládě, prohlásiv ji za synonymum ?diktatury proletariátu".

Období po V. kongresu bylo vyplněno těžkými zkouškami, k jejichž rozboru dnes není čas.

VI. kongres (1928) schválil program vypracovaný Bucharinem, taktiku ?budování socialismu v jedné zemi". Rozhodl o novém ?obratu do leva". Na první místo postavil boj proti imperialistické válce proti SSSR, kterou již šestý kongres předvídal.

V roce 1935 se v Moskvě konal VII. kongres Komunistické internacionály zaměřený na vytvoření jednotné fronty boje proti fašismu.

Domnívám se, že tehdejší vystoupení Jiřího Dimitrova by dnes měli znát všichni naši funkcionáři. Dostáváme se totiž, sice v určité časové spirále, ale fakticky do podobné situace. Náš boj proti neofašismu v různých podobách není adekvátní nebezpečí, které představuje. A nečekejte jen holé lebky či hnědé košile. Dnes chodí fašismus ve smokingu, a na letadlech, když bombarduje Bělehrad, má bílou hvězdu.

Jsem přesvědčen, že právě boj proti válkám, proti terorismu, fašismu, proti násilí... je tím průsečíkem, který by měl komunistické hnutí spojovat s mladou generací. Ne nostalgické vzpomínky..., ale moudrost, zkušenost z jedné strany a revolučnost a odvaha z druhé.

*  *  *

Lidstvo čas od času hledalo vzájemné pochopení. Nejčastěji to bylo po válkách. Podobné naděje vkládaly národy do Společenství národů, později Organizace spojených národů. Ale toto souručenství od počátku sloužilo a slouží kapitalismu. Kdyby sloužilo lidem, tak by nemohly každou vteřinu umírat tisíce lidí podvýživou a hladem.

Jen pár měsíců po skončení druhé světové války, v březnu 1946, Trumann s Churchillem otevřeně ve Fultonu vyhlašují Sovětskému svazu a jeho spojencům studenou válku. Nikoliv náruč ke spolupráci..., ale plány bombardování několika desítek rozhodujících míst Sovětského svazu atomovými bombami. To byla poválečná mírová politika USA.

Alan Dulles dokonce ještě před ukončením nejhrůznější války v historii lidstva, snove plány, jak ovlivnit celosvětové myšlení lidí, aby co nejrychleji zapomněli na nevyvratitelné hrdinství Sovětského lidu při budování základů socialismu v kapitalistickém obklíčení, ale i na vítězství ve druhé světové válce. Doslovně říká: ?...my použijeme všechno zlato, veškeré materiální síly k obelstění a ohloupení lidí!"

Trvalo to sice dlouho, ale díky ústupu komunistických stran od Leninských principů stranické práce, se jim to podařilo.

Proto také již padesát let obdivně vzhlížíme k hrdinnému lidu Kuby a jeho představitelům, kteří se takové síle a ekonomické, obchodní i teroristické podlosti dokázali ubránit.

Věřím, že mohu z tohoto místa, jménem přítomných popřát kubánskému lidu u příležitosti blížícího se padesátého výročí vítězství kubánské revoluce, ještě hodně odvahy k překonávání přetrvávajících problémů spojených s politicko-ekonomickou blokádou jejich země a vyslovit přesvědčení, že vzdělaný, moudrý a odvážný lid Kuby ve svém boji vytrvá až do konečného vítězství.

Tento ?Ostrov svobody" je bohužel jedním z mála ostrůvků současného světa, ke kterým s určitými nadějemi vzhlíží i čeští a slovenští komunisté.

*  *  *

Na sedmý sjezd KSČM jsem jel, abych se pokusil vysvětlit nenahraditelný význam ideologické práce pro naši stranu... nenechali mne. Jel jsem na sjezd podpořit do vedoucích funkcí několik skutečně přesvědčených a uvědomělých komunistů... nepodařilo se. Chtěl jsem předložit sjezdu návrh, aby každý člen strany a sympatizant odebíral alespoň jeden den v týdnu Haló noviny... nedovolili mi to. Požadoval jsem skutečnou odbornou analýzu naší minulosti... zamítnuto. Dal jsem impuls k základům nového uspořádání komunistického a dělnického hnutí ve světě... neprošlo. Chtěl jsem delegátům strany ukázat, jaké knihy v literatuře faktů mohou vycházet k vlastnímu vzdělávání se... zakázali mi to.

A přitom průběh sjezdu i následná zasedání ústředního výboru, ale i vystupování našich představitelů ve sdělovacích médiích, jednoznačně potvrdil oprávněnost požadavku na nezbytnost systematičnosti v ideologické práci strany. Všechny rozpory a nedorozumění, které se na sjezdu objevily, vyplývaly právě z absence této, tak významné oblasti. Bohužel bude tento stav pokračovat i nadále.

A proč to dnes říkám? Například proto, že v oblasti teoretické a politické literatury vychází po celém světě nepřeberné množství marxisticko-leninských moudrostí, ale my o nich nevíme.

*  *  *

Komunistické hnutí má obrovskou výhodu. Má unikátní teoretický základ a také bohaté praktické zkušenosti. Tak, jak se střetával odpor proti buržoazii, imperialismu i fašismu, tak se zoceloval a prohluboval i teoretický odkaz klasiků našeho hnutí. To připomínám nejen proto, abychom si uvědomili bohatství, které máme, ale také proto, že toto bohatství dostatečně nevyužíváme.

Naši předci ve svém boji vycházeli jednotně z ideových základů komunistického hnutí, a to my bohužel již delší dobu neumíme. A přitom frontální antikomunistický útok na šedou kůru mozkovou našich spoluobčanů nejenže trvá, ale s prohlubováním se vnitřních rozporů a inklinací mladších lidí k levici, také sílí. O to víc se skláním před všemi velikány naší historie, co umně pranýřovali kapitalistickou společnost a lid jim rozuměl a věřil.

Před pár lety jsem knižně vydal vystoupení komandante Fidela Castra (kterého bych chtěl i z tohoto místa na dálku pozdravit a popřát mu pevného zdraví), které pronesl na venezuelské univerzitě v Caracasu. Přesně v ní předvídal charakter současné celosvětové finanční krize. Sedmihodinovou přednášku bez jediného listu papíru sám nazval ?Revoluce je dcerou vzdělanosti a idejí". Výstižný název tnoucí do podstaty problému i u nás.

Komunisté se ve své historii vždy řídili těmi nejlepšími poznatky vědy. Ucelené učení o společenském vývoji odhalené Marxem a rozvinuté teoreticky i prakticky Leninem na období imperialismu, a po desetiletí dotvářené dalšími představiteli světového komunistického hnutí, tvoří trvalý základ úsilí pracujících za sociálně spravedlivou společnost.

Za společnost bez vykořisťování člověka člověkem a bez přivlastňování si jednotlivci nadhodnotu vytvářenou většinou pracujících.

Diktatura kapitálu mající internacionální charakter a mocensky ovládající celosvětové politické dění je porazitelná pouze jednotným mezinárodním postupem vykořisťovaných mas.

Celosvětově i národně nás může sjednotit jen učení mající vědecký základ, pravdivý obsah a uchopitelnou formu. A zároveň - stranící většině pracujících.

Základ procesu sjednocení tvoří marxismus-leninismus, tvůrčím způsobem rozvíjený na počátku třetího milénia, kdy neokapitalismus v postsocialistických zemích a neokolonialismus ve třetím světě sice na kvalitativně vyšším základě, ale řešící stejné sociálně společenské problémy.

Svět je nachýlen k novým mezinárodním katastrofám. Kapitalismus, ať má jakoukoliv podobu, řeší své problémy vždy násilím.

Nerovnováha v mezinárodních vztazích, způsobená dočasným pádem socialistického tábora, stupňuje eskalaci násilí proti zbytku světa budující lidovou demokracii.

Současný kapitalismus je v zájmu zachování mocenského postavení dokonce ochoten jít i cestou vlastního oslabování ?požíráním" slabších souputníků.

Proti hrozbě nových světových válek má šanci jedině kompaktní mírové a protikapitalistické hnutí. Ke sjednocení pokrokových sil však muže dojít jen na ideově obhajitelných základech.

Evropská unie je globálně imperialistická integrace, uzákoňující neoliberální kapitalismus, vytvářející nadstát s nadvládou několika zemí, potlačující práva národů a jejich států, usilující o jejich zničení rozbitím na euroregiony a podporující protiprávní agrese USA a NATO.

Tomu slouží i prosazování tzv. Lisabonské smlouvy. Domnívat se, že tato integrace, dále se vyvíjející záporným směrem, může být cestou k spravedlivé socialistické společnosti, je nerealistický nesmysl. Na tom nic nemůže změnit 40 europoslanců Evropské levice.

Je proto nezbytné připravovat podmínky pro vznik Nové komunistické internacionály. Ta však nikdy nevznikne bez jednotného ideového základu. Je to stejná hloupost jako Strana evropské levice bez některých evropských komunistických či marxistických stran za přítomnosti stran antikomunistických.

Nedávnému 7. sjezdu KSČM jsem předložil několik návrhů. A protože jsem tušil, že nebude prostor pro velké mudrování, koncentroval jsem tyto návrhy do čtyř prostých vět.

Inspirován Leninem, čemu všemu bychom se měli učit, a v obavě, že posvátné nesmrtelné myšlenky a ideály komunistického hnutí nebude mít kdo realizovat a za ně bojovat, jsem předložil návrh základních úkolů, které by měl sjezd ústřednímu výboru uložit:

1. Provést analýzu vývoje členské základny strany;

2. Provést objektivní analýzu historie komunistického hnutí u nás;

3. Vybudovat systém ideologické práce strany;

4. a konečně za čtvrté - Iniciovat podmínky pro vytvoření

    Nové komunistické internacionály.

Čtyři jednoduché věty, kterým rozuměli i moji vnuci. Vedli mně k tomu zcela prosté důvody.

Dnešní průměrný věk ve straně, i když stále nejpočetnější v naší kotlině, je kolem 70 let. Abyste mi dobře rozuměli. Respektuji, že mladý je každý komunista a skláním se hluboce před všemi těmi členy a funkcionáři, kteří místo aby po celoživotní obětavé práci pro vybudování sociálně spravedlivější společnosti, nezřídka na úkor své rodiny i zdraví, užívali důchodu a krás naší země, přečetli si konečně to, na co neměli čas, studovali pro své potěšení v univerzitách třetího věku... tak fakticky drží celou stranu nad vodou. Nezřídka pak odchodem jednoho takového funkcionáře do ?marxových lovišť" dnes zaniká funkčnost celé stranické organizace.

Jsem přesvědčen, že bojový duch tohoto kádru funkcionářů přetrvá všechny naše kotrmelce, ať páchané úmyslně či z neznalosti. Ale každý z nás asi cítí, že komunistické hnutí je velké právě svou pravdivostí, svou životností, svým učením i zkušeností předávanou z generace na generaci. A nám, na rozdíl od mnohých dříve nesocialistických zemí, ta střední a mladší generace chybí. Proto také apel na potřebu analýzy vývoje členské základny.

A položili jste si někdy otázku proč nám ta střední a mladší generace chybí, i když jsme před převratem přijímali do strany také 40 tisíc kandidátů ročně? Není to zase až tak složité. Ti co vstupovali do strany z přesvědčení, pro ideály a myšlenku, bez jakýchkoliv vedlejších úmyslů a také se podle toho v pracovních kolektivech chovali, jednali a pracovali... ve straně zůstali, nebo se stranou spolupracují a mají mezi lidmi přirozenou autoritu. Ti ostatní odpadli. A nemuselo to být jen pro křivost charakteru, či že byli do strany ?nasazeni", jak to dnes předvádějí a potvrzují funkcionáři většiny nekomunistických stran u nás. Mohl to být i strach, existenční důvody a mnoho jiných. Po převratu se vyrojilo i mnoho dalších neopodstatněných výmluv.

Například poslední volby v okrese Praha-východ. Co ukázaly? Přestože jsme za poslední čtyři roky přišli o více jak 300 členů, obdrželi jsme fyzicky o 700 hlasů více. Přestože máme ze 110 obcí jen ve 40 z nich základní organizace a z toho ještě polovinu spíše pasivních než aktivních, tak vyjma jedné miniobce s 29 voliči jsme ve všech ostatních obdrželi hlasy pro komunistickou kandidátku.

Proč to připomínám v souvislosti s nutností objektivní analýzy komunistického hnutí u nás?

No protože jen v případě, že celou svou historii pravdivě pojmenujeme, že se otevřeně přihlásíme ke všemu, co se nám nepovedlo, ale také tvrdě obhájíme vše, co jsme ve prospěch lidí a spolu s lidmi za téměř devadesátiletou historii naší strany udělali, tak jedině za těchto podmínek budou moci k nám mladí lidé otevřeně přijít. Oni se totiž musí vnitřně ztotožnit s pravdivostí našeho hnutí. Nejenom přijmout ideály či teoretické základy. Ano, ty jim pomohou ve snazším chápání politiky i historie... Nejenom mít v sobě dávku revolučnosti a přirozeného protestu. Ano, ten je nezbytný, aby vůbec člověk ten ?úkrok ze stáda" udělal... Ale musí perfektně znát historii komunistické strany, aby se nestyděli, že jsou jejími členy a funkcionáři, aby se neroztřásli při primitivní argumentaci neofašistů a nezakolísali pod permanentním nánosem antikomunistického slizu.

Objektivní analýza naší novodobé historie je dluh, který tato strana vůči přicházejícím generacím má. Můžeme se holedbat encyklopedickými mozky, ale pokud neslouží straně, jsou nám k ničemu.

V té souvislosti je však na pováženou (je to asi nějaká sociálně demokratická infekce), když v argumentaci nikým nepodepsané, ale shůry dané, ve smyslu doporučení naším stranickým funkcionářům jak reagovat na Štětinovu supliku k ústavnímu soudu, a ve které jsem měl tu čest být několikrát jmenován, jsou faktické hlouposti. Jako třeba ta, že ?...komunistická strana Čech a Moravy nemá s Komunistickou stranou Československa nic společného. Možná dnes ekonomicky, protože nám po převratu všechno antikomunisté znárodnili, možná registrací na ministerstvu vnitra, možná obsahem Stanov či vystupováním našich nejvyšších představitelů, ale jisto jistě ne členskou základnou a většinou voličů...

Požadavek na nezbytnost vytvoření systému ideologické práce jako celku, protože od převratu se v této oblasti systematicky nepracuje, jsme na našich konferencích nejednou probírali. Mimo jiné i na té poslední, a pravděpodobně ještě mnohokrát ?propírat" budeme. Dokonce si platíme lidi za to, aby zdůvodňovali proč ideologickou práci systematicky nedělat. O to více je zarážející, že se ve vystoupení předsedy ČSSD Paroubka na celostátním výkonném výboru minulý týden (9. 11. 08) objevila nemalá pasáž apelující na nezbytnost výchovy a přípravy kádrů ČSSD, obnovení činnosti Masarykovy dělnické univerzity a vyčlenění nemalých finančních prostředků na ideologickou práci. (Asi se Paroubkovi dostal do rukou sborník z naší poslední konference.)

Jsem přesvědčen, že právě pro absenci systematické ideologické práce, nám voliči nerozumí. Neumíme argumentovat, neumíme vystupovat v televizi, neznáme základy propagandy, nevzděláváme se, neupevňujeme ideovou jednotu strany v dialogu názorů, neumíme ani leckdy argumentovat doma a ve svém nejbližším okolí načež potom v obklíčení divokými antikomunisty či fašisty, jak to předvádí např. veřejnoprávní televize.

Za stejně závažnou považuji i jednotu komunistického hnutí, kterou pracovně nazývám Nová komunistická internacionála. Je až zarážející jak některým našim špičkám naskakuje husí kůže odporu, když se tato myšlenka objeví.

To, že je imperialismus internacionální, to jim nevadí. To, že 300 nejvlivnějších osob a korporací ovlivňuje dění po celém světě, to jim nevadí. To, že mezinárodní měnový fond a nejsilnější finanční ústavy de facto jen rychlým elektronickým přesouváním číselných hodnot peněz po polednících dennodenně oddalují zatím finanční krizi většího rozsahu, tak to nám nevadí. Cpát se do kapitalistické Evropské unie, tak to nám nevadí. Podporovat Stranu evropské levice, kde jsou sice zastoupeny i antikomunistické subjekty, ale za to do ní nemohou vstoupit některé evropské komunistické a dělnické strany, to nám nevadí... Ale vytvoření ideově, organizačně a akčně jednotné mezinárodní komunistické organizace, tak to nám vadí.

Kdo má s takovou iniciativou přijít, když ne my, komunisté.

Vím, že v mnohých zemích světa k těmto pokusům docházelo. Asi před deseti lety jsem provedl i já pokus a požádal jsem o stanovisko k tomuto problému Genadije Zjuganova. Dodnes jsem odpověď nedostal, přestože jsem se na něj obrátil jako na nejvyššího představitele strany, která stále v podvědomí mezinárodního komunistického společenství nese kredit strany Leninovy. Kredit strany, pod jejímž vedením národy bývalého Sovětského svazu zachránili Evropu od fašistické genocidy. Strany, která obětovala vyšší životní úroveň vlastního obyvatelstva na úkor principu solidarity a podpory mnoha zemí třetího světa, ale i socialistického tábora.

Co jsem si před těmi deseti lety dovolil navrhnout:

1. Vytvořit mezinárodní přípravný výbor, který by vycházel ze signatářů Bruselské a Phjong jangské deklarace a byl schopen oslovit všechny komunistické, marxistické a dělnické strany.

2. Za základ přihlášení se k Nové komunistické internacionále a sjednocovacích prvků považovat tři základní oblasti:

a) Strany sdružené v NKI se hlásí k marxismu-leninismu, a vycházejí z něj v metodologii poznání vývoje společenských procesů i ve své politické práci;

b) Základním smyslem NKI je nezbytnost jednotného postupu v boji proti imperialismu a jeho exkrementům - neofašismu a antikomunismu, za vytvoření sociálně spravedlivé beztřídní společnosti, při zachování člověka jako druhu, akceptaci nejmodernějších výdobytků vědy, ochrany přírody a nezbytných prvků mezinárodní solidarity;

c) Všechny členské strany podporují NKI ekonomicky

3. Doporučil jsem, aby jednacím jazykem byly angličtina, ruština, němčina a španělština. (Jsou to jazyky, kterými mohou podle stupně kulturního a společenského rozvoje, hovořit a komunikovat téměř všechny národy a zároveň veškeré teoretické bohatství minulosti komunistického hnutí je v těchto jazycích pro budoucí generace zachováno.)

4. Dále jsem doporučil, aby v přípravném období, všechny politické subjekty, které by se k NKI přihlásily, platili za každého člena stanovenou částku, kterou by přípravný výbor v sídle přípravného výboru (původně jsem myslel na Moskvu nebo Peking, ale mohl by to být klidně Brusel nebo i vzhledem k přesunu revolučního hnutí do Latinské Ameriky i třeba Havana) využil především, k překladům Programů, Stanov a základních dokumentů jednotlivých účastníků do uvedených jazyků.

5. Veškerá přípravná fáze by probíhala v elektronické podobě a prostřednictvím web stránek NKI.

Na tento uvedený syrový projekt navazovaly další konkrétní kroky a časový harmonogram.

Troufnu si říci, že pokud si členové našeho ústředního výboru strany neuvědomí nutnost některých, zde uvedených základních kroků, nebude strana schopna realizovat svou politiku jako strana komunistická, ani měnit kvalitu stávajícího společenského systému u nás ve spolupráci a koordinaci s bratrskými komunistickými stranami.

Zatím kapitalismus u nás svou činností spíše v tom chátrání udržujeme.

Věřím, že mnozí v diskusi myšlenku nezbytnosti mezinárodní spolupráce v boji proti imperialismu podpoří.

Děkuji za pozornost.

Příloha: Pro připomenutí a poučení 21 podmínek pro vstup do III. Internacionály schválené na druhém kongresu KI.

 

Podmínky příslušnosti ke Komunistické internacionále jsou:

1. Veškerá propaganda a agitace musí mít skutečně komunistický ráz a musí odpovídat programu a všem usnesením III. internacionály. Všechny stranické tiskové orgány musí být redigovány spolehlivými komunisty, kteří dokázali svou oddanost věci proletariátu. O diktatuře proletariátu se nesmí mluvit jako o běžné naučené formuli, nýbrž musí být propagována tak, aby její nutnost vyplývala pro každého řadového dělníka, dělnici, vojáka a rolníka z událostí běžného života, soustavně denně zaznamenávaných naším tiskem.

Periodický a neperiodický tisk a všechna nakladatelství strany musí být zcela podřízeny ústřednímu výboru strany, nezávisle na tom, je-li strana jako celek v daném okamžiku legální nebo ilegální. Je nepřípustné, aby nakladatelství zneužívala své autonomie a aby prováděla politiku, která by plně neodpovídala politice strany.

V novinách, na lidových schůzích, v odborových svazech, v družstvech - všude, kam mají přístup stoupenci III. internacionály, je nezbytné soustavně a nemilosrdně pranýřovat nejen buržoazii, nýbrž i její pomahače, reformisty všech odstínů.

2. Každá organizace, která se chce připojit ke Komunistické internacionále, je povinna plánovitě a soustavné odstraňovat z každého odpovědnějšího místa v dělnickém hnutí (stranická organizace, redakce, odborový svaz, parlamentní frakce, družstvo, obecní správa atp.) reformisty a stoupence centrismu a nahradit je spolehlivými komunisty, bez ohledu na to, že zpočátku bude někdy nutno nahrazovat "zkušené" pracovníky prostými dělníky.

3. Téměř ve všech zemích Evropy a Ameriky vstupuje třídní boj do období občanské války. Za takových podmínek nemohou mít komunisté důvěru k buržoazní zákonnosti. Jsou povinni všude zřizovat paralelní ilegální aparát, který by v rozhodující chvíli pomohl straně splnit její povinnost vůči revoluci. Ve všech zemích, kde komunisté v důsledku stavu obležení nebo výjimečných zákonů nemají možnost provádět veškerou svou práci legálně, je bezpodmínečně nutné spojit legální práci s prací ilegální.

4. Při rozšiřování komunistických idejí je zvláště nutná houževnatá soustavná propaganda těchto idejí ve vojsku. Tam, kde je tato agitace zakázána výjimečnými zákony, musí být prováděna ilegálně. Odmítnutí takové práce by se rovnalo zradě revoluční povinnosti a bylo by neslučitelné s příslušností k III. internacionále.

5. Je nutná soustavná a plánovitá agitace na vesnici. Dělnická třída nemůže upevnit své vítězství, nemá-li na své straně byť jen část zemědělských nádeníků a chudých rolníků a jestliže nedokázala svou politikou neutralizovat část ostatního obyvatelstva vesnice. Komunistická práce na vesnici nabývá v současné době mimořádného významu. Musí být prováděna hlavně prostřednictvím revolučních městských a zemědělských dělníků-komunistů, kteří mají spojení s vesnicí. Upuštění od této práce nebo předání této práce do nespolehlivých rukou poloreformistů se rovná upuštění od proletářské revoluce.

6. Každá strana, která chce k III. internacionále, je povinna odhalovat nejen zjevný sociálpatriotismus, nýbrž také neupřímnost a pokrytectví sociálpacifismu: soustavně dokazovat dělníkům, že bez revolučního svržení kapitalismu nemohou žádné mezinárodní smírčí soudy, žádné smlouvy o omezení zbrojení, žádná "demokratická" reorganizace Společnosti národů zachránit lidstvo před novými imperialistickými válkami.

7. Strany, chtějící patřit ke Komunistické internacionále, jsou povinny přiznat nutnost naprosto a absolutně zúčtovat s reformismem a centristickou politikou a propagovat toto zúčtování v nejširších kruzích členů strany. Bez toho není možná důsledná komunistická politika. Komunistická inter-nacionála bezpodmínečně a ultimativně žádá provedení tohoto zúčtování v nejkratší době. Komunistická internacionála nemůže připustit, aby všem známí oportunisté, jako například Turati, Kautsky, Hilferding, Hillquit, Longuet, MacDonald, Modigliani a ostatní, měli právo považovat se za členy III. internacionály. Vedlo by to k tomu, že by se III. internacionála velmi podobala zmizelé II. internacionále.

8. V otázce kolonií a utlačovaných národů je nutno, aby byla zvlášť výrazná a jasná Unie stran těch zemí, kde buržoazie takové kolonie ovládá a utlačuje jiné národy. Každá strana, která chce patřit k III. internacionále, je povinna nemilosrdně odhalovat uskoky "svých" imperialistů v koloniích, podporovat každé osvobozenecké hnutí v koloniích nikoli slovy, nýbrž činy, žádat, aby její domácí imperialisté byli z těchto kolonií vyhnáni, vypěstovat v srdcích dělníků své země skutečně bratrský poměr k pracujícímu obyvatelstvu kolonií a utlačovaných národů a provádět ve vojsku své země soustavnou agitaci proti každému utlačování koloniálních národů.

9. Každá strana, která chce patřit ke Komunistické internacionále, je povinna provádět soustavnou a vytrvalou komunistickou práci v odborových svazech, v dělnických a závodních radách, v družstvech a jiných masových organizacích. V těchto organizacích je nutno vytvořit komunistické buňky, které trvalou a houževnatou prací musí získat odborové svazy atd. pro komunismus. Tyto buňky jsou povinny při své každodenní práci neustále odhalovat zrady sociálpatriotů a kolísavost "centra". Tyto komunistické buňky musí být úplně podřízeny straně.

10. Každá strana, patřící ke Komunistické internacionále, je povinna houževnatě bojovat proti Amsterodamské "internacionále" žlutých odborových svazů. Každá strana musí mezi odborově organizovanými dělníky důrazně propagovat nutnost roztržky se žlutou Amsterodamskou internacionálou. Musí všemožně podporovat rodící se mezinárodní sjednocení rudých odborových svazů patřících ke Komunistické internacionále.

11. Strany, které chtějí patřit k III. internacionále, jsou povinny přezkoumat členy svých parlamentních frakcí, odstranit z nich nespolehlivé živly, podřídit tyto frakce nejen slovy, nýbrž ve skutečnosti ústředním výborům stran, žádat od každého komunistického člena parlamentu, aby veškerou svou činnost podřídil zájmům skutečně revoluční propagandy a agitace.

12. Strany, patřící ke Komunistické internacionále, musí být vybudovány podle zásady demokratického centralismu V současném období zostřené občanské války může komunistická strana splnit svou povinnost jen tehdy, bude-li organizována co nejcentralističtěji, bude-li v ní vládnout železná kázeň, hraničící s kázní vojenskou, a bude-li stranické centrum mocenským autoritativním orgánem, vybaveným rozsáhlou plnou mocí a těšícím se všeobecné důvěře členů strany.

13. Komunistické strany všech zemí, kde komunisté pracují legálně, musí pravidelně provádět čistky (novou registraci) členstva stranických organizací, aby strana byla soustavně očišťována od maloburžoazních živlů, které se do ní nezbytně vetřou.

14. Každá strana, chtějící patřit ke Komunistické internacionále, je povinna obětavě podporovat každou sovětskou republiku v jejím boji proti kontrarevolučním silám. Komunistické strany musí neustále provádět propagandu za tím účelem, aby dělníci odmítali opravovat předměty válečné výzbroje posílané nepřátelům sovětských republik, musí provádět legální nebo ilegální propagandu ve vojsku, vyslaném k zardoušení dělnických republik atd.

15. Strany, které dosud podržely staré sociálně demokratické programy, jsou povinny v pokud možno nejkratší době tyto programy přehlédnout a vypracovat s ohledem na zvláštní podmínky své země nový komunistický program ve smyslu usnesení Komunistické internacionály. Zpravidla musí být program každé strany, patřící ke Komunistické internacionále, potvrzen řádným kongresem Komunistické internacionály nebo jejím výkonným výborem. V případě, že výkonný výbor Komunistické internacionály nepotvrdí program té či oné strany, má tato strana právo odvolat se ke kongresu Komunistické internacionály.

16. Všechna usnesení kongresů Komunistické internacionály, jakož i usnesení jejího výkonného výboru, jsou závazná pro všechny strany, patřící ke Komunistické internacionále. Komunistická internacionála, pracující za nejostřejší občanské války, musí být vybudována mnohem centralizovaněji, než jak tomu bylo v II. internacionále. Přitom jsou Komunistická internacionála a její výkonný výbor přirozeně povinny mít ohled na různost podmínek, za kterých bojují a pracují různé strany, a musí činit všeobecně závazná usnesení pouze o takových otázkách, o kterých je to možné.

17. V souvislosti s tím musí všechny strany, které chtějí patřit ke Komunistické internacionále, změnit své jméno. Každá strana, chtějící patřit ke Komunistické internacionále, musí mít název: komunistická strana té a té země (sekce III., Komunistické internacionály). Otázka názvu není jen formální, nýbrž je velmi důležitá. Komunistická internacionála vypověděla rozhodný boj celému buržoaznímu světu a všem žlutým sociálně demokratickým stranám. Je nutno, aby každému prostému pracovníku byl zcela jasný rozdíl mezi komunistickými stranami a starými oficiálními "sociálně demokratickými" nebo "socialistickými" stranami, které zradily prapor dělnické třídy.

18. Všechny vedoucí tiskové orgány všech zemí jsou povinny otiskovat všechny důležité dokumenty výkonného výboru Komunistické internacionály.

19. Všechny strany patřící ke Komunistické internacionále nebo které učinily prohlášení, že si přejí do ní vstoupit, jsou povinny co možná nejdříve, nejpozději však do 4 měsíců po II. kongresu Komunistické internacionály, svolat mimo řádný sjezd nové strany, aby byly projednány tyto podmínky. Přitom se musí ústřední výbor postarat, aby se všechny jejich organizace seznámily s usnesením II. kongresu Komunistické internacionály.

20. Strany, které by nyní chtěly vstoupit do III. internacionály, které však dosud radikálně nezměnily svou dřívější taktiku, musí se před vstupem do Komunistické internacionály postarat, aby členy jejich ústředního výboru a všech nejdůležitějších ústředních institucí strany byly nejméně dvě třetiny soudruhů, kteří se již před II. kongresem Komunistické internacionály veřejně jednoznačně vyslovili pro vstup do III. internacionály. Výjimky jsou přípustné po schválení výkonným výborem III. internacionály. Výkonný výbor Komunistické internacionály má právo činit výjimky také pro zástupce "centra", jmenované v § 7.

21. Členové strany, kteří zásadně odmítají povinnosti a teze vytyčené Komunistickou internacionálou, musí být ze strany vyloučeni. Totéž platí také o delegátech na mimořádné stranické sjezdy.

Milan Havlíček

Konference s mezinárodní účastí s tématem "K aktuální problematice jednoty komunistického hnutí", se uskutečnila 15. listopadu 2008 ve velkém sále ÚV KSČM. 

• < Předchozí
• Další >