Deklarace k současné ekonomické krizi

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 8. 2009

Ve dnech 15.- 17. května 2009 se konal v Bruselu 18. Mezinárodní komunistický seminář  pod heslem "Mládež - současná situace mládeže, práce komunistů mezi mládeží a začleňování nových generací do komunistických stran". Při této příležitosti byla přijata i "Deklarace k současné ekonomické krizi".

I. Krize kapitalismu potvrzuje nevyhnutelnost socialismu 

1. Kapitalistický systém je vystaven nejhlubší krizi od deprese v roce 1929.Nejde o dočasnou a konjunkturální recesi, ale o všeobecnou krizikapitalismu, jejíž podstatou je krize z nadvýroby. Krize bude dlouhá a hluboká a nyní  stojíme pouze na jejím počátku. 

2. Strukturální a systémový  charakter krize demonstruje historické limity  kapitalistického systému a jeho chaotickou a destruktivní povahu. Krize je přímým potvrzením základních tezí  Marxe, Engelse a Lenina o nevyhnutelnosti krizí za kapitalismu.Její základní příčinou je rozpor mezi soukromým vlastnictvím výrobních prostředků a trvale se zvyšujícím společenským charakterem výroby, což vede k anarchickému rozvoji výroby a vzniku kapitalistických krizí.  

3. Aktuální krize nevyhnutelně změní tvář světa. Rovnováha sil mezi největšími státy se prudce změní. Vyostří se třídní rozpory. Pracující a národy již nyní doplácejí na krizi řadou nových opatření ve prospěch monopolů, snižováním počtu pracovních míst, zesílením vykořisťování cestou zavádění nových daní a omezováním sociálních vymožeností.  Všichni ti, kdo pracují proto, aby mohli přežít, budou ještě více trpět nejistotou zítřejšího dne, hladem a bídou. 

4. Před pracujícími a národy světa stojí úkol  bojovat za základní změny ekonomických a sociálních struktur, s perspektivou revolučního svržení kapitalismu a výstavby socialismu. Je to jediná účinná odpověď systémové krizi, jediný způsob jak zabránit tomu, aby se kapitalismus, po překonání krize a reorganizaci trhu, mohl obnovit na  stejných základech a užívat si ještě další období  kapitalistického rozvoje a intenzivních spekulací. 

5. Ve snaze předejít veřejným diskusím, zpochybňujícím životaschopnost samotného ekonomického systému,  podporují vlády kapitalistických států úmyslně lživou představu o tom, že nynější krize začala ve finanční sféře. Přísnější regulace finančních struktur a operací mají postačit k tomu, aby se vše vrátilo do původního stavu.  Závratný spád výroby prezentují jako důsledek problémů finančního světa, který je možné řešit obnovou důvěry spotřebitelů a investorů. 

6. Je evidentní, že po krizi 70tých let začala hrát finanční sféra mnohem významnější úlohu. Stačí konstatovat, že v létech 1980 - 2007 se  hrubý světový produkt zvýšil 5x  a finanční akcie 14x. Prohloubila se propast mezi  výrobní a finanční sférou, uměle nafouknutou gigantickým růstem hodnot spekulativních finančních produktů.  Exploze finanční bubliny, jejíž objem se trvale zvětšoval vytvářením  nových rizikových finančních produktů,  obnažila a posílila její základ, krizi z nadvýroby.   

7.  Počátkem 70tých let procházel kapitalistický svět klasickou systémovou krizí, vyvolanou čtyřnásobným zvýšením ceny ropy v roce 1973. Tím skončila poválečná etapa poměrně rychlého a stabilního růstu kapitalistické ekonomiky. Nastala světová krize z nadvýroby.   

8. K ovládnutí trhů a vytlačení konkurence, cíle každé kapitalistické skupiny nebo podniku, vede jediná cesta - zvyšovat  vykořisťování pracujících, donutit je vyrábět více, rychleji a levněji. Tato cesta vede k vyostřování rozporů mezi rozvojem produkční kapacity na straně jedné a relativním snižováním koupěschopnosti mas, na straně druhé. Tento rozpor se v kapitalistických výrobních vztazích, kdy malá skupina vlastní výrobní prostředky a obohacuje se vykořisťováním pracovní síly, nevyhnutelně sám reprodukuje. Engels charakterizoval krizi z nadvýroby takto: "Dělnickým masám se nedostávají  prostředky existence, protože jich vyprodukovaly příliš mnoho." (Anti-Dühring, 1878). 

9. Tentýž mechanismus, který vede ke krizi z nadvýroby, vede i ke snižování míry zisku. Frenetický proces kapitálových investic zvyšuje organické složení kapitálu a snižuje celkovou míru zisku. Marx uvedl, že skutečnou překážkou neomezeného rozvoje kapitálu je sám kapitál. Míra zisku se ještě více snižuje v období krize z nadvýroby. Krize počátku 70tých let se přeměnila v dlouhodobou strukturální krizi s pomalejším průměrným ukazatelem růstu a rychlým, dlouhodobým růstem nezaměstnanosti ve všech kapitalistických státech. S cílem čelit snižování míry zisku,  se americký imperialismus orientoval na agresivní neoliberální politiku a intenzifikaci militarizace ekonomiky.   

10. V létech 1979 - 81 zahájil imperialismus kampaň proti odborům, s cílem ulehčit cestu požadavkům kapitálu na restrukturalizaci. Otevřela se tím cesta k politice tvrdšího vykořisťování, k dalšímu obohacování buržoazie a k likvidací sociálních vymožeností, dosažených za poslední desetiletí a umožněných existencí socialistické světové soustavy. Tyto tlaky se zvýšily po tom, kdy kontrarevoluce svrhla socialismus v SSSR a státech Východní Evropy. Triumfující kapitál vyhlásil "konec historie" a počátek tzv. "nové éry, která nemá žádnou alternativu"  (There Is No Alternative). Tato etapa nyní skončila, poněvadž nynější krize potvrdila, že neoliberální řešení oslabila celý systém a přivedly ho téměř ke kolapsu. 

11. Světovému kapitalismu se podařilo získat nové trhy privatizací veřejného sektoru a vnucením volného  trhu bývalým socialistickým a rozvojovým zemím. Kapitalismus globalizoval ekonomiku, zejména finanční trhy. Prosazením rozvoje úvěrů a spekulací se mu podařilo uměle  vytvořit  dočasnou poptávku. Následovala úplná deregulace pohybu kapitálu a finančníci,  prostřednictvím tzv. "derivátů", vytvořili enormní množství toho, co Marx nazval "fiktivním kapitálem" , který trvale usiluje o lichvářské zisky. Kapitál, který trvale hledá možnosti rentabilních investic, toto východisko přivítal, protože krize z nadvýroby je vždy doprovázena přemírou akumulace. Nevzniká  deficit kapitálu, ale naopak jeho přebytek, který však není možné uplatnit ve výrobní sféře. 

12. Dochází k destrukci sociálně demokratického mýtu o existenci zdravého a produktivního kapitálu na straně jedné a parazitního finančního kapitálu na straně druhé.Lenin uvedl, že imperialismus je charakteristický spojováním průmyslového a bankovního kapitálu ve finanční kapitál. Ale ani jejich vzájemné propojení nevylučuje trvalé rozlišení mezi vlastnictvím kapitálu a jeho aplikací do výroby, rozkol mezi rentiéry a podnikateli. Lenin uvádí: "Nadvláda finančního kapitálu nad všemi jeho ostatními formami znamená hegemonii rentiérů a finanční oligarchie. Znamená to, že malá skupina finančně silných států dominuje nad všemi ostatními." Hegemonie rentiérů a finanční oligarchie dosáhla svého maxima po vzniku nových finančních produktů jako "fondů rizikových akcií" (Hedge funds) a "fondů soukromých podniků mimo burzy" (Private equity funds), diktujících reorganizaci podniků a nové zásady finančních trhů - povinnost rentability výrobního sektoru alespoň 15%.  

13. Privilegované postavení malé skupiny finančně mocných států, popsané Leninem, se týká především Spojených států. Vedoucí postavení mezi imperialistickými mocnostmi jim dovolilo žít nad prostředky, zvyšovat zahraniční dluh a díky přílivu zahraničního kapitálu utrácet více a více peněz,. Spojené státy mohly pokračovat v rozsáhlém zbrojení, vedení intervenčních válek a nejvyšší vrstvy společnosti vydávat stále více prostředků za luxusní zboží a služby. Pokračující úroveň spotřeby v USA, přiživována dalším zadlužováním, sehrála významnou úlohu v rozvoji světové ekonomiky. Tato situace byla umožněna díky postavení dolaru jako hlavní světové rezervní měny. Krize posiluje tendenci změn ve vztahu sil na světovém trhu.Snížením podílu USA na hrubém světovém produktu ve prospěch ČLR, Indie, Brasilie a EU, došlo k vážnému ohrožení vedoucího postavení Spojených států na světových trzích. 

14. Nejmocnější státy (členové OECD) rozsáhle intervenovaly k záchraně bank a průmyslových monopolů, aby zabránily kolapsu světového finančního systému. Po úplné liberalizaci finančních trhů a podpoře "neviditelné ruky trhu" byl nyní přivolán volán na pomoc stát, aby zachránil, co se dá a zaplatil účet. Je tak likvidován další sociálně demokratický mýtus o tom, že stát již nesehrává žádnou úlohu, zřeknuv se dobrovolně možnosti intervence do ekonomiky, aby ponechal kapitálu absolutní svobodu. Všechny kapitalistické státy kopírovaly neoliberální politiku USA,  včetně těch, ve kterých byly u moci sociálně demokratické vlády. Maastrichtská smlouva i Lisabonská strategie, prosazené neoliberály a sociálními demokraty, vyostřovaly konkurenci mezi imperialistickými státy a vedly k intensifikaci vykořisťování pracovní síly, liberalizaci trhu, privatizaci podniků i sociálních služeb, zejména školství a zdravotnictví, vytváření dočasných pracovních míst, omezování sociálních vymožeností, zejména zvyšování věku pro odchod do důchodu a privatizaci penzijního zabezpečení.  

15. Aktuální znárodňování slouží pouze k  ochraně zájmů velkého kapitálu využitím státních financí. V podmínkách krize volí kapitalistický stát  takovou cestu k tomu, aby učinil bankovnictví  opět rentabilním a pak ho předal zpět  soukromému sektoru. Dochází tak ke zvyšování  koncentrace kapitálu. Státní fondy a státní záruky, které stát dává k dispozici soukromému kapitálu, dokazují stupeň parasitismu systému. Privatizuje zisky a zespolečenšťuje ztráty. 

16. Krize prohlubuje propast mezi bohatými a chudými. Většina států světa bude vystavena katastrofální degradaci, která zasáhne zejména rozvojové země, závislé na exportu surovin a zemědělské produkce. Pouze některé z nich mají vlastní produkci zboží, která je rovněž orientována na export. Diktatura MMF, Světové banky, USA a EU ničí strukturu místních ekonomik a zemědělství a podřizuje je nadvládě nadnárodních korporací. Ekonomiky těchto zemí se tak stávají plně závislými na rozvinutých státech. Po markantním snížení cen exportního zboží a zhoršení úvěrových podmínek, se dostaly tyto země do hrozivé  situace.  Poté, již snadno zranitelné, jsou státy znovu zatahovány do uzavřeného kruhu úvěrů, dluhů a podrobovány imperialistickému diktátu. Dělníkům a rolníkům hrozí rychlý růst nezaměstnanosti, bídy a sociálního vyloučení. 

17.  V období "Velké deprese" nevyvedla kapitalistickou ekonomiku z krize politika prezidenta Roosevelta "New Deal", ale II.světová válka. Nyní nás očekává období vyostřování rozporů, ve kterém se kapitál stane mnohem agresivnějším. Bude se zvyšovat riziko válečných konfliktů. Současná krize vytváří nesmírnou hrozbu likvidace sociálních a demokratických vymoženosti a jak potvrzují dějiny, předpoklady pro vznik autoritativních režimů a rozvoj militarizmu. 

18.  Světová ekonomická krize  je doprovázena planetární ekologickou hrozbou. Kapitalismus není schopen vyřešit oba problémy. Harmonický rozvoj  světové ekonomiky a udržení životního prostředí vyžaduje rozvinuté plánování, neslučitelné s honbou za ziskem. Z toho vyplývá i nevyhnutelnost vyvlastnění finančních a průmyslových monopolů a zavedení plánování ekonomiky, jakož i nahrazení vlád, představujících diktaturu trhu a zisku, demokratickou, lidovou mocí, představující společenské vlastnictví výrobních prostředků.  

 

II. Úkoly komunistů 

19. Státy sdružené v G 20, MMF a Světová banka si vytyčily dva úkoly:

• ucpat díry v systému a zachránit kapitalismus
• přenést břímě krize na bedra pracujících a národů světa.

Rovněž před komunisty stojí dva úkoly i když naprosto opačné. 

20. Především chceme mobilizovat masy k radikálnímu střetu s logikou a praxí dosahování největších zisků. Záměrem kapitalistů je stabilizovat systém na úkor lidu, cestou  tzv. keynesianských reforem (limitovaných státních zásahů do ekonomiky), s cílem zabránit tomu, aby masy požadovaly reformy mnohem zásadnější. Chce retušovat finanční systém, beze změn v oblasti výrobních vztahů a soukromém vlastnictví výrobních prostředků. Proto je nezbytné objasňovat odpovědnost velkého kapitálu a jeho politických přisluhovačů za světovou krizi. To ale nestačí. Je potřeba usilovat o realizaci takových reforem, které by připravily cestu k revoluční změně systému vykořisťování a utlačování.  Zejména je nezbytné prosazovat  třídní linii v odborech a hnutích, která reprezentují dělnickou třídu a její spojence. 

21. Za druhé: budeme prosazovat a podporovat boj proti pokusům nechat platit za krizi její oběti,  bojovat za udržení a vytváření nových pracovních míst, ochranu nezaměstnaných a rodin dělnické třídy, udržení sociálních vymožeností, podstatné zvýšení kupní síly a jiný systém přerozdělování zisku.Chceme využít všech dostupných možností k boji proti privatizacím. Budeme bojovat za udržení demokratických práv a proti růstu rasizmu, fašismu, militarizmu a všech forem buržoazní ideologie. Zejména v době kapitalistické krize se imperialisté snaží rozvinout antikomunismus, s cílem rozpoutat ofensivu proti jediné alternativě prosazované komunisty: svrhnout kapitalismus a budovat socialismus.   

22. Musíme zahájit důležitou ideologickou diskusi o selhání kapitalistického systému a převaze socialistického projektu. Musíme rovněž překazit pokus vyřešit krizi využitím sociálně demokratické verze apologie systému, podle které stačí volný trh dokonaleji regulovat a kontrolovat. Pod těmito a podobnými hesly, která se mohou jevit jako celkem přijatelná k předstírání hloubky reforem zkrachovaného systému, se povedou buržoazní média kampaň k ospravedlňování systému.   Naše kritika se musí soustředit na podstatu ekonomického systému a nikoli pouze na odsouzení "přehánění", "zneužívání" nebo "chamtivosti" bankovního sektoru.

23. Současně s tím zůstává naším úkolem udržovat spojení s pracujícími masami, drobnými a středními zemědělci a živnostníky, abychom mohli reagovat na jejich problémy, podporovat jejich požadavky a vůli k odporu. V nejbližším období se naskytne mnoho možností k rozvoji aktivity komunistů. Ale samotná krize nevede automaticky k boji. Strach může odpor dočasně paralyzovat nebo potlačit. Na lidové masy musíme působit přesvědčivě a trpělivě,  odkrývat jejich kreativitu a vědomí solidarity, poněvadž nakonec to bude právě dělnická třída a pracující masy, kdo určí chod dějin. 

24. Je velmi důležité organizovat a posilovat komunistické strany. To se stane rozhodujícím faktorem  pro využití možností, které se otevřou před národy a pracujícími v budoucnosti a k pokračování v cestě k socialistické společnosti, společnosti bez vykořisťování a útlaku kapitálu. 

25. Musíme upevnit mezinárodní spolupráci komunistických stran a vytvořit jednotnou strategii postupu proti imperialismu, jako základní podmínku pro rychlejší postup k budoucnosti pokroku, spravedlnosti a míru a proto, abychom stáli na úrovni, kterou od nás bude požadovat řešení úkolů, které stojí před námi.

 

Seznam signatářů

 

1. Argentina, Strana svobody
2. Arménie, Jednotná pokroková komunistická strana Arménie
3. Austrálie, Komunistická strana Austrálie
4. Ázerbajdžán,  Komunistická strana Ázerbájdžánu
5. Bělorusko, Za jednotu a Komunistická strana jednoty
6. Belgie, Dělnická strana Belgie
7. Brasillie, Komunistická strana Brasilie, 
8. Brasilie, Strana svobodná vlast
9. Bulharsko, Strana bulharských komunistů 
10. Kanada, Komunistická strana Kanady
11. Kolumbie, Komunistická strana Kolumbie
12. Chorvatsko, Socialistická dělnická strana Chorvatska
13. Kuba,  Komunistická strana Kuby
14. Dánsko, Komunistická strana Dánska
15. Dánsko, Dánská komunistická strana
16. Estonsko, Komunistická strana Estonska
17. El Salvador, Komunistická strana El Salvadoru
18. Francie, PRCF
19. Francie, URCF
20. Gruzie, Jednotná komunistická strana
21. Řecko, Komunistická strana Řecka
22. Maďarsko, Maďarská dělnická strana
23. Irsko, Komunistická strana Irska
24. Irsko, Irská dělnická strana
25. Lotyšsko, Socialaistická strana Lotyšska
26. Libanon, Komunistická strana Libanonu
27. Lucembursko, Komunistická strana Lucemburska
28. Malta, Komunistická strana Malty
29. Maroko, Demokratická cesta
30. Nepál, Komunistická strana Nepálu (jednotná)
31. Holandsko, Nová komunistická strana Holandska
32. Pákistán, Komunistická strana Pákistánu
33. Palestina, Lidová fronta osvobození Palestiny  (PFLP)
34. Peru, Komunistická strana Peru
35. Filipiny, Komunistická strana Filipin
36. Portoriko Komunistická obnova Portorika
37. Rusko, Komunistická strana Ruské federace
38. Rusko, Ruská komunistická dělnická strana, Revoluční strana komunistů
39. Rusko, KSSS
40. Jižní Afrika, Komunistická strana Jižní Afriky
41. Španělsko, Komunistická strana Španělska (M-L)
42. Španělsko, Komunisická strana Španělského lidu
43. Španělsko, Proletářská jednota
44. Švédsko. Komunistická strana Švédska (KP)
45. Sýrie , Sýrská komunistická strana
46. Taiwan, Taiwanská strana práce
47. Tunis, Vlastenecká a demokratická strana práce
48. Turecko, Komunistická strana Turecka
49. Spojené Království, Komunistická strana Velké Británie (M-L) 
50. USA, Svobodná cesta socialistická organizace
51. USA, Strana za socialismus a svobodu
52. Ukrajina, Komunistická unie
53. Venezuela, Komunistická strana Venezuely
54. Vietnamská Socialistická  Republika, Komunistická strana Vietnamu

 

• < Předchozí
• Další >