Úvahy o socializmu

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 3. 2006

Twitter

Hlavním politickým úkolem v této době je soustředit nezbytné společenské síly a porazit Bushe a jeho stoupence v Kongresu i jinde. Naléhavost tohoto úkolu by však neměla být zaměňována za národ pro socialisty a komunisty, aby opomenuli socialistickou alternativu. Naopak, musíme jít se svou vizí socializmu na veřejnost, vždyť jsme komunistickou stranou a socializmus je jádrem naší identity.

Není překvapující, že vládnoucí třída neváhá vytvářet „populární“ chybné pohledy na socializmus. Dokonce ideologové režimu po zhroucení Sovětského svazu a jiných socialistických zemí řekli, že socializmus není jen prostě poškozen, ale je zničen do té míry, že jej již nelze spravit.

Mezi tím na druhém konci politického spektra se tato otázka opět pomalu dostává do politické diskuze. Na první pohled by nás to mohlo překvapit vzhledem k tomu, že socializmus utrpěl před desetiletím tak prudký otřes.

Ale při bližším zkoumání na tom není nic tak divného.

Právě rozvoj kapitalizmu má ve svých důsledcích nové opoziční síly. Jsme si ovšem vědomi, že tyto síly ještě nezahrnují socializmus takový, jak ho chápeme my, ale představují si společnost bez strastí, útlaků, starostí, tlaků a nezkrotné chamtivosti, které jsou znakem a strukturou dnešního kapitalizmu. Touží po budoucnosti, která přináší hmotné nebezpečí a smysl solidarity, trvající na tom, aby mohli rozhodovat o svých životech, touží po novém zrození svobody a radostném životě a chtějí „malé nebe“ na této zemi.

Tato struktura pocitů se očividně nedá bezprostředně vtělit v masové hnutí za socializmus, ale určitě znamená, že můžeme svoji vizi prezentovat daleko širším vrstvám obyvatel. A tento postup může mít jedině pozitivní vliv na probíhající třídní a demokratický boj – nemluvě ani o dlouhodobějších výhledech pro socializmus. Není náhodou, že nejdalekosáhlejší reformy ve 20. století byly uskutečněny v obdobích, kdy socialistické ideje se šířily v nejširších lidových vrstvách.

Charakteristika

Hlásáme-li dnes socializmus, nemůžeme jen prostě opakovat, co řekli Marx a Engels. Říkejte tomu, jak chcete – požehnání nebo břímě – nemůžeme se tvářit, jakoby socializmus nebyl charakteristickým rysem světového vývoje ve 20. století. A tato zkušenost byla přinejmenším plná chaosu a rozporů.

Na jedné straně, socializmus přetvářel a modernizoval zaostalé společnosti, zabezpečoval významná ekonomická a sociální práva, pomáhal zemím osvobodit se z kolonializmu, přispěl rozhodujícím způsobem k vítězství nad nacizmem, vykonával svoji pouhou přítomností nátlak na vládnoucí třídy v kapitalistickém světě, aby učinily ústupky pracující třídě a demokratickým hnutím a současně působil téměř 50 let jako protiváha k agresivním snahám imperialistických USA.

Na druhé straně, slabiny a chyby v oblasti politické, ekonomické a kulturní – nemluvě ani o ohavných a neomluvitelných zločinech proti sovětskému lidu a sovětskému socializmu v období stalinizmu – byly tak závažné, že nakonec Sovětský svaz (a východoevropské státy) se zhroutily, aniž by jejich občané nebo jejich vládnoucí strany vyřkly jediné slovo protestu.

Toto vše – spolu s podmínkami, výzvami a citlivými problémy naší doby – se musí zevrubně zkoumat a vyvozovat z nich závěry, aby se vytvořila vize socializmu zaměřená do budoucnosti. Ale naštěstí nejsou žádné šibeniční termíny, které nás nutí uspěchat tento proces. Můžeme své diskuze vést téměř v pohodě, protože socializmus v naší zemi – lze klidně říci – není za rohem.

Ovšem, marxizmus by měl vévodit této diskuzi, ale měli bychom jeho zásady a metody uplatňovat tvůrčím způsobem. Marxizmus, pokud se uplatňuje správně, je otevřeným systémem, který vstřebává nové zkušenosti a přizpůsobuje dřívější hodnocení a pojetí novým skutečnostem.

Abychom měli co nejplodnější diskuzi, měli bychom vytvořit atmosféru, která podněcuje soudruhy, aby zkoumali předmět bez klapek na očích a novými způsoby, bez politického nálepkování, které se stává náhražkou za promyšlené a adresné hodnocení stanovisek odlišných od našich.

Nikdo by se neměl cítit nucen obhajovat všechno, co komunistické hnutí hlásalo a činilo v minulosti a nikdo by si neměl osobovat úlohu obhájce marxizmu-leninizmu. Je to úloha kolektivních orgánů a dokonce kolektivní orgány by měly tuto funkci plnit promyšleným způsobem.

Engels jednou poznamenal, „Slovo „materialistický“ slouží mnoha mladým spisovatelům v Německu jako pouhá fráze, kterou se všechno nálepkuje bez dalšího studia, to znamená, že ulpívají na této nálepce a teprve pak promýšlejí příslušnou otázku. Ale naše pojetí historie je především průvodcem ke studiu socializmu a celá historie musí být prostudována znovu.“

Marx samozřejmě sdílel tento názor. Tito velcí myslitelé si byli vědomi dynamické povahy světového kapitalizmu a trvali na tvůrčím rozvíjení svých poznatků v souladu s měnícím se světem. Nikdy se nepokoušeli uměle přizpůsobovat skutečná fakta teorii, jejich přístup byl nezaujatý, tvořivý, kritický a nezkreslený.

Doufám, že tento materiál odpovídá tomuto měřítku. Jde mi hlavně, ale ne jedině o to, aby odpovídal přechodnému období revolučního procesu. Snažím se být co nejkonkrétnější, ačkoliv jsem si vědom skutečnosti, že zobrazení tohoto přechodu musí být nutně kusé.

Proč ? Protože při každém přechodu od jedné společenské formace k další jsou nové rysy nepředvídané události, náhlé zvraty a dokonce i možnost společenské reakce. Historie společenských přechodů všeobecně a zejména rozmanitá povaha přechodu k socializmu ve 20. století ukazují, že cesty společenského vývoje nejsou ani stejné, ani předpověditelné.

„Historie jako celek a obzvlášť historie revolucí“ napsal Lenin ke konci svého pohnutého života, „je vždy obsažnější nebo bohatší, rozmanitější, mnohotvárnější, živější a důmyslnější, než si ji představují i ty nejlepší strany třídně nejuvědomělejší avantgardy nejpokrokovějších tříd. To je zcela pochopitelné, protože i nejskvělejší avantgardy vyjadřují třídní uvědomění, vůli, náruživost a představivost desetitisíců, zatímco ve chvílích velkého vzplanutí a vypětí všech lidských schopností probíhají revoluce třídním uvědoměním, vůlí, náruživostí a představivostí desítek milionů lidí poháněných nejprudším třídním bojem.“ (Dětská nemoc levičáctví v komunismu)

Socializmus – stará idea

Sen o spravedlivé a beztřídní společnosti má dlouhou genealogii. Po staletí rozněcoval naděje žen a mužů otřesených vykořisťováním, chudobou, útlakem a válkou.

Vzpoury otroků ve starověku, stejně jako novější doby, byly živenou ideou, jako byly selské bouře ve feudální Evropě. Taková vize motivovala rebely na zemi i na moři, kteří bojovali proti vzmáhajícímu se kapitalizmu Atlantické ekonomice 17. a 18. století. Nejradikálnější lidé ve válce za naši nezávislost byli podněcováni k činům díky vizi alternativního způsobu života založeného na solidaritě, rovnosti a sounáležitosti.

Dělnické hnutí raného 19. století šlo za vidinou družstevního společenství výrobců. Předmarxističtí utopičtí socialisté sestavovali složité plány rovnostářských společností.

Takže nemůžeme tvrdit, že Marx a Engels objevili ideu společnosti vyznačující se společným vlastnictvím, vzájemností, svobodou a rovností.

Ale socializmus byl jejich celoživotním cílem a na rozdíl od utopistů nemělo spekulativní myšlení v jejich spisech významnější místo. Byli materialisty a jejich východiskem byla objektivní realita se všemi jejími složitostmi a rozpory.

Jejich analytická metoda jim umožňovala proniknout hluboko pod povrch rozvíjejícího se kapitalizmu a odkrývat jeho vykořisťovatelskou dynamiku, tlaky a zákony pohybu – nemluvě ani o hlavních třídních a společenských silách, které vyvstanou, aby se střetly s kapitalizmem.

Co opravdu řekli

Ale protože socializmus ještě nebyl materiální realitou a nemohl být jako takový studován, spokojili se pouze s nejobecnějšími poznámkami týkajícími se jeho obsahu, obrysů a historickým průběhem.

Tyto poznámky však – nemluvě o jejich filozofii a metodologii (dialektický a historický materializmus) – zůstávají nesmírně cennými a měly by sloužit naší socialistické analýze a vizi ve 21. století.

Některé z nejdůležitějších tezí jsou:

Především je rozpor v kapitalistické společnosti mezi společenskou povahou výroby a soukromou formou přivlastňování je základem, ze kterého vycházejí objektivní a subjektivní podmínky socialistické společnosti.

„Tento rozpor“, napsal Engels, „obsahuje zárodek všech sociálních rozporů dneška“. Lze namítnout, že Engels zde přehání, ale jedna věc je jasná: šíření a prohlubování kapitalistických vztahů proměnilo časem kapitalizmus v téměř univerzální systém, zredukovalo téměř všechno, co tvoří lidské touhy na formu peněz a zboží, vstřebalo stovky milionů lidí do sítě tkaniny námezdní práce a zplodilo nové rozpory, nerovnosti, hierarchie a antagonizmy v rozsáhlejším měřítku – toto vše vytváří materiální základnu socializmu. A tak socializmus pramení z obecné logiky kapitalistického vývoje.

Druhý poznatek je, že dělnická třída, pro své postavení v systému společenské výroby, je hrobařem kapitalizmu. Z jejího pohledu žádná jiná třída nebo společenská vrstva nemá ekonomickou a politickou sílu, aby se úspěšně střetla s mocí velkých společností. Dělnická třída nevylučuje důležitou roli spojeneckých sil, ale ty se jí nezdají být hlavním pilířem socialistického hnutí.

Dalším poznatkem Marxe a Engelse je, že přesun politické moci od kapitalistické třídy k dělnické třídě a jejím spojencům je základním požadavkem socialistické revoluce. Tento přechod moci však není předzvěstí, příchod skutečného socializmu však spíše tvoří první fázi přechodného období, během kterého dělnická třída a její spojenci demontují struktury starého státu a budují nové, které jsou nekonečně demokratičtější.

Marx a Engels také upozornili, že jádrem socialistického projektu je eliminace soukromého vlastnictví k hlavním výrobním prostředkům a nahrazení tržních mechanizmů ekonomickým plánováním. V Komunistickém manifestu píší Marx a Engels, že „teorii komunismu lze shrnout do jediné věty: zrušení soukromého vlastnictví“.

Pátým poznatkem zakladatelů moderního socializmu je poslání komunistů „pozvednout proletariát do pozice vládnoucí třídy a vyhrát bitvu za demokracii“. A pak napomáhat dělnické třídě „zmocnit se postupně veškerého kapitálu buržoazie, k centralizaci všech nástrojů v rukou státu, to je:

organizování proletariátu jako vládnoucí třídy a co nejrychlejší zvýšení celkových výrobních sil“. (Komunistický manifest)

Konečně, socialistické společnosti, podle Marxe a Engelse, jsou dynamickými společenskými formacemi procházejícími fázemi růstu a vývoje, směřujícími nakonec k přechodu ke komunizmu, v němž zanikají třídy a všechny formy nerovností a útlaku, stát jako nástroj útlaku odumírá, rozdíly mezi městem a venkovem se překonávají a stará dělba práce, která odsuzovala pracující lid k mrzačícím pracovním rutinám a dlouhým pracovním dobám, mizí.

Jinými slovy, vláda nutnosti ustupuje vládě svobody a nad jejich dveřmi jsou vytesána slova „Každému podle jeho schopností a každému podle jeho potřeb.“

Marx a Engels řekli toho o socializmu mnohem více, ale doufám, že tento výtah nám dává rámcovou informaci.

Socializmus a nutnost

Chtěl bych konstatovat, že socializmus se stává – vzdor tomu, že byl historicky ve 20. století poražen – novou nutností pro 21. století.

Od svých nejranějších dob kapitalizmus napáchal všem obyvatelům této planety nedozírné škody. Prvotní akumulace, světové války, otroctví, různé formy pracovního poddanství, nemilosrdné mzdové vykořisťování, územní anexe, koloniální a mezistátní války, rasizmus, útlak žen a další formy útisku – to vše a ještě více zaujímá přední místa v historickém mapování kapitalizmu USA a světa.

Ať je to sebepříšernější historie, budoucnost by mohla být ještě horší z jednoduchého důvodu: ničivá moc kapitalizmu, poháněná svou vnitřní logikou k vysávání hodnot ze svých prvovýrobců a k ovládání globálního vesmíru, ještě exponenciálně vzrostla v porovnání s minulým stoletím. Pokud tato moc nebude omezena a nakonec zničena, může tato moc ještě napáchat nenapravitelné škody na životě ve všech jeho formách.

Před sto lety Rosa Luxemburgová, významná komunistická představitelka, pronesla slavný výrok, že lidstvo má na výběr „socializmus nebo barbarství“. O sto let později je její varování ještě naléhavější.

Zvažte alespoň některá nová nebezpečí, která činí socializmus ještě potřebnějším.

Za prvé je to vyhlídka na nekonečné války a masovou destrukci. S ústupem „studené války“ se většina lidí domnívala, že se zmírní nebezpečí konvenční i nukleární války. Následující události však i tyto skromné naděje zmařily. Jaderná hrozba zůstává a konvenční války ničí krajiny a brutálně ničí miliony životů lidí.

Naše vlastní vláda s největšími zásobami zbraní hromadného ničení pokračuje v hromadění ještě ničivějších prostředků, ale co je ještě horší: na rozdíl od svých předchůdců si Bushova administrativa přisvojuje výhradní právo použít takové zbraně „preventivním způsobem“ a ne teprve jako poslední východisko.

Zároveň administrativa démonizuje, uplatňuje sankce proti zemím, ohrožuje a vede boj proti zemím, které buď vlastní, nebo možná vlastní jaderný potenciál, popř. představují překážku Bushově administrativě - jejím globálním záměrům. Ačkoliv tvrdí pravý opak, neo-konzervativci v Bílém domě a Pentagonu usilují o světovládu a skrývají své záměry cynicky a vychytrale řečmi o „boji proti terorizmu“ a provádějí jej vojenskými prostředky.

A bez protiváhy k jejich moci, pociťují imperialistické USA jen málo zábran jejich schopnosti vést válku. Dokonce od okamžiku, kdy Bushova klika ukradla v r. 2000 prezidentství, rozpoutaly peklo, jak předvádějí vojenskou moc Pentagonu před očima celého světa.

Někdo říká, že zatímco nebezpečí místních a regionálních válek vzrostlo, jsou války mezi imperialisty a jaderné konflikty mezi soupeřícími kapitalistickými zeměmi méně pravděpodobné vzhledem k očividné převaze vojenské moci USA nad jinými kapitalistickými státy k současné úrovni integrace světového kapitalizmu, k váhání některých vrstev kapitalistické třídy ke zvážení jaderné možnosti jako možné a k celosvětové opozici proti militarizmu a agresi USA.

V této argumentaci je více než zrnko pravdy. Nicméně bychom nikdy neměli zapomínat, že válka je za kapitalizmu vždy latentní a má svou vlastní logiku. I nejchytřejší politici se dopouštějí chybných kalkulací a nebo snadno podléhají událostem, které jsou mimo jejich kontrolu.

Navíc by mohla v některých regionech světa, řekněme na Taiwanu, v Severní Koreji, Jižní Asii, na Středním Východě napětí snadno eskalovat do mnohem širší války, s možností jaderných střetů.

Současná rovnováha sil je také labilnější než se zdá. Např. Číma by mohla vystoupit jako antagonistická síla proti imperializmu USA v ne příliš vzdálené budoucnosti, i když Bushova administrativa a nejreakčnější kruhy kapitálu říkají, že to nepřipustí.

Nakonec by se neměla podceňovat připravenost Bushovy administrativy k užití jaderných zbraní. Nedávná zpráva ve Washington Post popisuje, jak administrativa má k dispozici globální údernou sílu, která může spustit útok, a to i jaderný, kdekoliv na světě během několika hodin. A pokud by došlo „ke střetnutí mezi vítězoslavnou létorikou o globálním prvenství a pochmurnou realitou setkání v praxi, ocitl by se prezident někde ve světě tváří v tvář porážce své politiky, využil by skutečně jaderné možnosti“. (Jonathan Schell, The Nation, June 13, 2005)

Toto vše nabízí vážné důvody pro zintenzivnění boje za mír, jakož i boje za novou společnost, která přemění meče v lopatky pluhů.

Kde je trvalý vrchol konjunktury ?

Dalším silným argumentem pro novou nutnost socializmu je, že ekonomické zpomalení světové kapitalistické ekonomiky na počátku 70. let nebylo překonáno. Politické elity doufaly, že ekonomická restrukturalizace, deregulace, privatizace liberálního obchodu a hromadné finanční manipulace – slovem neoliberalizmus – vytvoří podmínky pro trvalou celosvětovou ekonomickou expanzi, ale ta nikdy nenastala.

Ano, ekonomika roste a její výnosnost se obnovuje. Režim mezinárodní výrobní sítě přerůstá staré Fordovské metody. Finanční sektor vzrůstá závratným tempem a v sektoru služeb byly vytvořeny miliony pracovních míst s nízkými příjmy. Avšak k silnému a dlouhodobému růstu nedochází.

Neoliberalizmus dokonce způsobil po celé zeměkouli nesmírné lidské utrpení. Žádná země, včetně naší vlastní, neunikla jeho důsledkům ve vysoce konkurenční světové ekonomice, která se topí v nadvýrobě zboží.

Vzhledem k tomu všemu lze těžko posoudit, zda dlouhodobý růst v období 1945-70 byl spíše výjimkou, než – jak se má všeobecně za to – norma, ke které se ekonomika nakonec vrátí.

Zatímco o tomto ještě uvažuje, kapitalizmus ve své neoliberální formě je na globální úrovni jasně neschopen vyřešit rozpory a obtíže, které vytváří: nezaměstnanost a nedostatek pracovních příležitostí, přemisťování průmyslových odvětví a lidí, pokles životní úrovně, rostoucí nerovnost, rasová a mezi muži a ženami (diskriminace žen v zaměstnání), rostoucí zadluženost a zhoršování hospodářské situace celých zemí a regionů.

Bez radikální restrukturalizace světového ekonomického řádu lze si těžko představit, jak by se mohly současné ekonomické důsledky jakýmkoliv rozhodujícím způsobem měnit. Britský marxista David Harvey je přesvědčen, že vstupujeme do období, kdy akumulace kapitálu probíhá takovou měrou vyvlastňováním a krádeží – legální i jinou – veřejných a soukromých aktiv, sociálními opatřeními a škrty v životní úrovni, jako formou rozšířené výroby zboží.

Bolestivá devastace životního prostředí

Další hrozbou pro budoucnost lidstva je devastace životního prostředí. Téměř denně slyšíme o vyhynutí celých druhů živočichů, globálním oteplování, drancování přírodních zdrojů, kácení lesů, vznik nových pouští a stepí atd. do té míry, že si pomalu začínáme zvykat na zvyšování se katastrof tohoto druhu.

Naše planeta se nemůže donekonečna vypořádávat s důsledky chamtivého kapitalizmu, usilujícího o bezmezný růst. Mnozí vědci říkají, že pokud nezměníme radikálně své výrobní metody a spotřební návyky, dosáhneme hranice, kdy škody na životním prostředí budou nenapravitelné.

Musíme se zaměřit na trvalý rozvoj, který marxista John Bellamy Foster popisuje takto: (1) ukazatel tempa využívání obnovitelných přírodních zdrojů se musí přizpůsobit tempu jejich obnovy; (2) počet obnovitelných přírodních zdrojů se musí přizpůsobit tempu jejich obnovy; čerpání neobnovitelných zdrojů nesmí přesahovat rozsah, v jakém se rozvíjejí trvalé alternativní zdroje; (3) znečištění a destrukce přírodního prostředí nesmí přesahovat jeho „asimilační schopnost“.

Očividně tato kritéria ani zdaleka nesplňujeme. Země vysílá svým obyvatelům poplašné signály, které budou stále výraznější, dokud nebudou uvedeny společenskými vztahy výroby v soulad s ekologickými vztahy spotřeby a dokud reprodukce kapitálu bude dominovat reprodukci přírody.

Přesto velké nadnárodní společnosti brzdí i ta nejskromnější opatření ochrany životního prostředí. Tím naléhavější je přechod k socialistické společnosti.

Inherentní nerovnosti

Lidskost je také ohrožena hlubokými a neustálými nerovnostmi rasovými, regionálními, jakož i mezi muži a ženami, které existují po celé planetě.

Existence těchto nerovností je zcela zjevná: masový hlad a podvýživa, chudoba, pandemické choroby, každodenní a institucionalizovaná brutalita proti lidem s barevnou pletí, systémové zneužívání a útlak žen, prudký nárůst brlohů kolem velkoměst, masivní migrace dělníků a rolníků hledajících lepší životní podmínky a upadající městské a venkovské komunity a celé regiony.

Zatímco tyto podmínky existují v celosvětovém měřítku, můžeme si být téměř jisti, že země jižní hemisféry prodělávají nejhorší formy bídy a nerovnosti.

Tyto nerovnosti jsou inherentní samotným strukturám, hierarchiím a celé dynamice kapitalistického rozvoje. Nepředstavitelný nadbytek a bohatství na straně jedné a nevýslovná chudoba, vykořisťování a útlak na straně druhé, jsou pohonnou hmotou, která pohání motor globálního kapitalizmu.

To vše je dalším důvodem pro nezbytnost nové společnosti.

Demokracie

Poslední hrozbou je mnohostranný útok na demokracii vyvolaný v poslední době dvěma vzájemně spjatými jevy: nová agresivita světového imperializmu a politickým nástupem neokonzervativců v USA.

Tříštění práva na pracovní práva občanů, právo hlasovací, práva žen, imigrační právo, práva homosexuálů a lesbiček a fyzicky postižených je nesmírně nebezpečné. Ale úloha demokratického hnutí je nenaříkat nad tím, ani nekřičet, že bezprostředně hrozí fašizmus. Jeho rolí je energičtěji bojovat za zachování a rozšíření demokratických práv. Na počátku období studené války jsme toto nedělali a tím jsme přispívali ke své vlastní politické izolaci. Nechceme dělat znovu stejnou chybu a nechceme ani, aby ji dělali jiní.

Doufám, že to, co jsme shora řekli, nejen dokazuje, že socializmus je dobrý, ale že je přímo nezbytný - nezbytný k zachování míru a naší planety, nezbytný k obhájení a rozšíření demokracie, nezbytný k vyloučení hrubých ekonomických, rasových, nerovností podle pohlaví a jiných nerovností a nezbytný k vytvoření bezpečného života pro miliardy lidí na celém světě.

Neříkám, že myšlenku nezbytnosti socializmu podceňujeme – i když ji mimochodem řečeno – chápeme příliš mechanicky a povrchně, ale jsem přesvědčen, že chápání socializmu jako „nezbytnosti“ má ohromný význam a masovou odezvu.

Jak bude vypadat svět

Boj za socializmus se dnes rozvíjí ve světě, ve kterém je vládnoucí třída USA, a obzvlášť její nejreakčnější vrstva, odhodlána uchovat si své dominantní postavení.

Avšak Bushova administrativa přes svoji nespornou převahu vojenské moci poznává, že svět není nekonečně poddajný. Podrobení si Iráku se ukázalo daleko obtížnější než politici očekávali a prokázalo nejen sílu imperialistické moci USA, ale i její meze. Invaze se zvrhla ve vyčerpávající okupaci, nepopulární jak mezi iráckým, tak americkým lidem.

Navíc, je to jen jeden výraz četných forem opozice, na které imperializmus naráží ve svých politických a ekonomických ambicích. Přiznejme si, že aktéři společnosti (regionální seskupení, národy, mezinárodní orgány a především stamiliony lidí), které kladou odpor, jsou rozmanité a různě motivované. Nicméně rozsah této opozice, jakož i hluboké změny v politické ekonomii a v mocenských vztazích světa kapitalizmu jsou tak výrazné, že teoretická adekvátnost unipolarity – pojmu, který tvrdí, že jediná supervelmoc, USA, nemá soupeře a je schopna snadno vnutit svoji vůli celému ostatnímu světu na blízkou budoucnost – je zpochybněna.

A to do té míry, že to vyvolalo živou debatu. Jedni tvrdí, že imperializmus USA se svojí vojenskou a finanční mocí se vypořádal s výzvami, kterým čelil v uplynulých třech desetiletích a nyní zeštíhlel a je schopen vnutit své hegemonistické záměry přátelům i odpůrcům.

Druzí argumentují, že vznikají nová centra moci a akumulace, zejména v Číně a ve východní Asii jako jeden celek, který bude soupeřit s dominujícím imperializmem USA a nakonec jej nahradí. A jediná otázka je podle těchto společenských teoretiků, zda imperializmus USA se své mocenské konstelaci přizpůsobí mírovou cestou nebo, abychom použili formulace sociologa Giovanni Arrighi, zda bude sledovat politiku „agresivní dominance“, tj. politiku udržování globální nadvlády především vojenskými prostředky (Chaos a nadvláda ve světové soustavě).

Bez ohledu na to, kdo má pravdu, toto širší konfliktní prostředí na globální úrovni silně ovlivní přechod k socializmu. Sice nevíme přesně „jak“, ale můžeme bezpečně konstatovat, že vytvoří pro projekt socializmu jak nové příležitosti, tak nové hrozby.

Socializmus a hodnoty

Naše vize socializmu by měla zahrnovat soubor hodnot a norem. Některé z nejdůležitějších jsou sociální solidarita, rovnost, vyloučení násilí, ekonomická spravedlnost, zrušení vykořisťování, demokracii, úctu k rozdílům a svobodám jednotlivců, trvalý rozvoj a internacionalizmus. Tyto hodnoty nejsou vybrány namátkově, ale vzešly ze zápasů pracujících a z nutností společenského vývoje.

Navíc by měli informovat kulturu, diskuzi a rozhodovací procesy socialistické společnosti v naší zemi. Ačkoliv mohou být plně realizovány jen v průběhu času a i když se mohou střetávat s krátkodobými vývojovými potřebami socializmu, musí tyto hodnoty podmiňovat jak prostředky, tak i cíle socialistického budování.

Úroveň mezd, například, není z důvodů ekonomických a kulturních vhodným cílem socialistické fáze vývoje. Ale přesto je třeba zachovávat normativní hodnotu rovnosti jako záruku proti nadměrným rozdílům v příjmech jako odstrašování vzniku privilegií a na znamení toho, že nerovnost zmizí ve vyšší fázi společenského vývoje.

Nebo bychom si vzali jiný příklad; Lenin napsal v předvečer 1. světové války: „Odzbrojení je ideálem socializmu“ (heslo „odzbrojení“). Byl naivní, že toto tvrdil ve chvíli, kdy docházelo ke světovému konfliktu. Nebo tím myslel, že v každé fázi třídního boje musí komunisté usilovat (a toto úsilí musí být patrné veřejnosti) o svět bez násilí, nebo kde to není možné – snižovat nebezpečí války a násilí na minimum.

V komunistickém hnutí však byla tendence vidět hodnoty a normy jako prostředky. A tak byly, ve jménu boje proti třídnímu nepříteli a za budování socializmu, příliš snadno postradatelné.

Odevzdávám se myšlence, že jsme se v tomto ohledu něčemu naučili, např. že se nemůžeme zříci hodnot, které by měl socializmus zahrnovat. Jestliže naše hodnoty neprodchnou revoluční proces, jestliže prostředky a metody socialistického budování neodrážejí takovéto hodnoty, pak bude socializmus zbaven svých nejatraktivnějších rysů – humanizmu a mravní převahy, které - pokud bychom je ztratili - lze jen těžko získat zpět.

To, abychom zajistili, že k tomuto nedojde, bude vyžadovat občanskou aktivitu demokratických organizací, projevující se v silné socialistické politické kultuře.

Demokracie a demokratický zápas

Boj o demokracii, chápaný v nejširším slova smyslu, je jádrem společenského pokroku a socializmu.

Demokracie – možnost utvářet vlastní osud – se stává životní nutností pracujících v současné fázi kapitalistického vývoje téměř něčím, čím byla potrava a přístřeší v dřívější etapě.

Není to jen prostý prostředek k cíli ani taktický krok, potřebný k uspíšení třídního boje. Boj za demokracii je spíše jednak prostředkem a jednak účelem. Dává to lidu sílu a lid sílu demokracii.

Za kapitalizmu, který brzdí a omezuje demokratický život, je boj za prohloubení a rozšíření demokracie nevyhnutelným úkolem na každém kroku.

V průběhu demokratického boje nabývá dělnická třída a její spojenci praktické zkušenosti. Získávají politické pochopení. Sjednocují nezbytné síly po politické a organizační stránce. Krotí sílu svých třídních protivníků. A v neposlední řadě získávají bezprostřední zlepšení ve svém každodenním životě.

Hlavní kolbiště

Hlavní kolbiště demokratického boje dnes – což je hlavním kolbištěm třídního boje – je bitva za porážku reakčních uskupení nadnárodního kapitálu sdružujícího se kolem Bushovy administrativy. Veškerá demokratická práva (právo na mír, právo na zajištění životní existence, občanská práva, právo shromažďovací, právo na ústavní ochranu, práva homosexuálů a lesbiček, sociální práva atd.) a každá demokratická organizace počínajíc odborovými organizacemi, je touto administrativou a jejími stoupenci ohrožována.

Takto je hlavním úkolem v současné době rozhodujícím způsobem omezit politickou moc a vliv krajní pravice a tím postoupit do pokročilejší fáze boje.

V této fázi, kdy hlavní překážkou společenského pokroku je celková moc velkých společností, vyvstanou nové demokratické úkoly, jako radikální škrty vojenského rozpočtu a přechod k mírové ekonomice, plné finanční zajištění veřejného sektoru, zkrácení pracovního týdne, volební a politické reformy, přiškrcení kapitálových toků, pronikavá opatření k ukončení chudoby a nerovností, přestavba daňové soustavy, pomoc drobnému a střednímu podnikání, omezení donucovacích prostředků a struktur státu a zahraniční politika, která klada důraz na odzbrojení, mír a sousedské vztahy.

A konečně, v socialistické fázi, boj za demokracii bude pokračovat v úsilí o ještě hlubší obsah.

Souhrnně řečeno, neexistuje cesta k socializmu, která by vedla mimo boj za demokracii. Kdokoliv by se o to pokoušel, pocítí mrazivý vítr politické izolace.

Lenin jednou napsal:

„Bylo by hrubou chybou si myslet, že by boj za demokracii mohl odvrátit proletariát od socialistické revoluce nebo od jejího skrývání či zastiňování apod. Naopak, stejně tak jako nemůže být vítězný socializmus, který neuplatňuje plnou demokracii, nemůže se proletariát připravovat na své vítězství nad buržoazií bez soustavného celkového a revolučního boje za demokracii“. (Socialistická revoluce a právo národů na sebeurčení)

Při jiné příležitosti napsal:

„Komunisté nesmějí nikdy ani na chvíli zapomenout, že proletariát bude nevyhnutelně muset svádět třídní boj za socializmus. To je mimo jakoukoliv pochybnost. Tím je dána naprostá nutnost oddělené, nezávislé, přísně třídní, strany sociální demokracie. Tím je dána také dočasná povaha naší taktiky vedení společného úderu s buržoazií a povinnost přísně hlídat našeho spojence. Toto vše neponechává prostor pro jakékoliv pochyby. Bylo by však směšné a reakční, kdybychom z toho vyvodili, že musíme zapomenout, ignorovat nebo zanedbat demokratické úkoly, které - byť přechodného a dočasného rázu – jsou v současné době životně důležité“. (Dvě taktiky sociální demokracie)

Nemyslím, že toto chápání demokratického boje vždy informuje naše myšlení a konání.

Může vám ovšem být divné, kde tudíž zůstávají pojmy „třída a třídní boj“. Máme je poslat na pastvinu jako bývalého závodní koně, který už je příliš starý pro dostihy ? Jsou pro politiku 21. století irelevantní ? Jsou tyto pojmy překonány ?

Nikoliv. Třída a třídní boj zůstávají centrem politického, hospodářského, sociálního a kulturního života. Ale nejsou zcela odděleny od jiných kategorií analýzy a boje.

Čistě třídní boj nebo čistě demokratický boj neexistují, vyjma na úrovni vysoké teorie. Jakmile se vzdalujeme teoretické abstrakci a dostáváme se blíže ke skutečným politickým realitám, třídní a demokratický boj se prolínají a jsou provázány ve složitém a dynamickém politickém a sociálním procesu, který je utvářen kapitalistickou akumulací a sám utváří její logiku.

Není tento výklad zřejmý v bojích za zamezení privatizace sociálního zabezpečení, za ukončení okupace Iráku či za zablokování reakčních kandidátů soudnictví, nebo posílení práva odborů na organizaci pracujících nebo posílení práva odborů na organizování pracujících ? Lze kterýkoliv z těchto bojů vysvětlit jedině třídním jazykem nebo pouze jazykem demokracie ?

Boj za demokracii nesmírně posílí třídní jednotu a třídní boj v jakékoliv etapě, včetně etapy socializmu. A jedině právě tak může posun v rovnováze sil ve prospěch dělnické třídy dát nový impulz demokratickému hnutí.

Půjdeme-li o krok dále, otevírá kvalitativní a rozhodující posun třídních sil ve prospěch dělnické třídy a jejích spojenců nové demokratické perspektivy a možnosti, o nichž vykořisťovaní a utiskovaní mohli dosud pouze snít.

Boj proti rasizmu

Epicentrum boje za demokracii a socializmus je bojem proti rasizmu a za plnou rovnost.

Nehledě k tvrzením pravicových apologetů sdružujících se v mozkových trustech, univerzitách, rozhlasových a televizních studiích, nežijeme ve společnosti, která má boj proti rasizmu a za občanská práva vyřešen. Naopak, o rasu stále ještě jde.

Zatímco rasizmus jako způsob vykořisťování a útisku se časem mění, neměli bychom ztratit z dohledu některé kritické poznatky, které jsme po celá desetiletí získávali a popularizovali.

Za prvé, rasizmus zachovává, segreguje a zahrnuje rasově a národnostně utiskované lidi v nedůstojných životních podmínkách. Za druhé, je hluboce zakořeněn ve vztazích, institucionálních strukturách a systému kapitalizmu. Za třetí, přináší kapitalistické třídě obrovské politické, hospodářské a ideologické výhody. Za čtvrté, cesta od formální ke skutečné rovnosti vyžaduje radikální novou úpravu politických, ekonomických a kulturních vztahů a institucí v naší společnosti.

Za páté, přesto, že bílí dělníci požívají lepších podmínek než jejich barevní bratři a sestry, je v jejich hmotném, tak i nehmotném zájmu, aby bojovali proti rasizmu a za plnou rovnost utiskovaných lidí.

Za šesté, rasově a národnostně utiskovaní lidé nejsou jen prosté objekty rasizmu, ale jsou i historickými subjekty a strategickými sociálními aktéry v politickém dramatu naší země. Každá utiskovaná národnost přináší de facto své vlastní hluboké pozůstatky politických tradic, vědomí a představ, své vlastní institucionální sítě a svůj vlastní nepoddajný bojový postoj. Tím je politická kapacita každé ze složek všelidové fronty, počínajíc odborovým hnutím až po všelidovou frontu jako celek, nesmírně posilována.

A konečně demokratický, třídní a socialistický postup v naší zemi kupředu se podaří pouze v případě, kdy se většina „bílých dělníků“ a „bílých lidí“ spojí s „barevnými lidmi“ v trvalém a neutuchajícím boji za rovnost a proti rasizmu.

Kdo jsou aktéři přechodu k socializmu?

Podstatné pro uskutečnění socializmu je vize třídních a společenských sil, které se musí sdružit, aby získaly vítěznou politickou moc. Jádrem tohoto spojenectví je multirasová, multinárodní, vícegenerační dělnická třída mužů a žen.

I když bychom měli odolávat myšlence, že samotná dělnická třída může srazit kapitalistickou třídu na kolena, neměli bychom podceňovat strategickou společenskou sílu dělnické třídy ani opomíjet Marxův poznatek, že dělnická třída díky svému ekonomickému postavení, politickým kapacitám a historickým zkušenostem, je povolána postavit se do čela širšího demokratického hnutí. Jiné společenské síly mohou tuto změnu ovlivnit, ale samy o sobě nejsou schopny dovést boj od politiky protestu k politice moci.

Toto pojetí vedoucí úlohy dělnické třídy není však ještě široce přijímáno mezi pokrokovými a levicovými silami. V některých kruzích tato základní marxistická myšlenka přerůstá pojetí, že jiné skupiny jsou spíše povolány vést tento společenský proces. Nedávná populární kniha „Říše“ potápí dělnickou třídu do mnohoznačnějšího pojetí „masy“. Někteří hovoří o „novém historickém subjektu“ revolučního procesu. Ale neměli bychom zde z ideologického základu ustupovat ani o krok.

Dělníci vytvářejí nadhodnotu. Jsou ve strategickém postavení vyzvat kapitalistické panství na souboj. Dělníci správně oceňují potřebu široké jednoty a jsou si plně vědomi nutnosti organizace.

Přikládají velkou důležitost zákonodárné a voličské aktivitě a obratně kombinují různé formy boje. Dělníci jsou střízliví ve svém taktickém myšlení a neuhýbají ke kompromisům. Chápou politiku jako něco nečistého a jako rozporný proces s nevyhnutelnými přílivy a odlivy.

Dělníci mají kromě své třídní identity ještě další identity, které jim umožňují tvořit mocné strategické aliance napříč rasami, pohlavím a jinými znaky. A posléze je to dělnická třída, která bude hlavním tvůrcem trvalé, výkonné a stabilní socialistické ekonomiky.

Říkám-li toto, chtěl bych hned dodat, že otázka, kdo povede revoluční proces, bude v každé fázi tohoto procesu sporem o to, kdo bude svádět v každé jeho fázi ostrý konkurenční boj. Jak by tomu mohlo být jinak při tolika společných silách a trendech ?

Vedoucí úloha dělnické třídy však nebude získána řečnickými tvrzeními z naší strany, ale spíše energií v boji za demokracii a rovnost, stupněm, jakým bude hájit zájmy ostatních vrstev a mluvit za všechen lid.

„Žádná třída občanské společnosti“ napsal Marx, „nemůže sehrát tuto úlohu, aniž by vzbudila impulz nadšení v sobě a v masách, impulz, kterým se sbratří a splyne se společností a bude považována a uznávána jako její všeobecný představitel, což je moment, ve kterém její požadavky a práva jsou vpravdě požadavky a práva samotné společnosti, čímž se stává vskutku společenskou hlavou a společenským srdcem. Jedině ve jménu obecných práv společnosti si může určitá třída přivlastňovat celkové vedení.“

A v tom spočívá úloha komunistů, tj. prakticky a ideologicky napomáhat dělnické třídě a její organizační sekci „sbratřovat se a splývat“ s celým demokratickým hnutím a tím se stát jeho vůdcem. Tato úloha může být splněna jen tehdy, pokud budeme právě tak v dělnické třídě jako pro ni a jestliže jsme výraznou součástí v jejích bezprostředních bojích, jestliže vneseme do těchto bojů naše marxistické pojetí.

Široká třídní a společenská spojenectví

Úkol pro rozsáhlé a různorodé spojence dosáhnout vítězství ve věci socializmu má zásadní strategický význam. Nicméně je ho dosaženo ne v předvečer přechodu k socializmu, ale v průběhu vleklého období boje. Boje za budoucnost mají své kořeny v bojích současnosti.

Takže s dělnickou třídou jsou svázány komunity národnostně i rasově utlačovaných, ženy i mladí lidé.

Dohromady jsou tyto společenské síly tím, co já nazývám „voličským jádrem“ širší lidové koalice. Jejich spoluúčast je strategickým požadavkem ve všech etapách boje, včetně socialistické. Odstraňte kohokoli z nich z této směsice a předpoklady pro vítězství jsou nejen zakrátko silně potlačeny, ale odsouzeny k zániku.

Kolem tohoto jádra jsou shromážděny další rozmanité společenské síly (senioři, farmářské rodiny, odborníci a intelektuálové, gayové a lesbičky atd.) a společenská hnutí, jejichž zájmy a předmět boje z nich dělají spojence a společně tvoří široké lidové hnutí.

Toto je v souladu s idejemi marxistických myslitelů.

Ve svých poznámkách ke Kritice Gothajského programu byl Marx kritický k LaSallemu a k německým sociálním demokratům kvůli připomínce, že „řemeslníci, malovýrobci a rolníci jsou jednou reakcionářskou hromadou“. Tato uskupení, tvrdil, by neměla být uznána za buržoazii ještě dříve, než začal boj.

Lenin byl tak, či ještě více, neústupný, pokud jde o široké koalice jakožto nezbytné podmínky k dosažení socializmu v Rusku. A Antonio Gramsci, italský komunista a vynikající teoretik, když mluvil o organizování a dělnickou třídou vedeného politického bloku různorodých společenských sil, měl podobný náhled.

Měl by snad být náš postoj o něco méně obsáhlý než jejich?

Přechodová období

V období formování mělo světové komunistické hnutí pohrdavé stanovisko vůči přechodovým formám a procesům. Boj za socializmus byl přímý a zhuštěný v čase. Bylo to zbavit se torpéd a plnou parou vpřed.

A nebylo to tím, že by tito první průkopníci byli naivní. Velká říjnová revoluce právě otřásla světem a v srdci Evropy se milióny lidí vracely z nesmyslného vraždění 1. světové války do zemí zmítajících se v hlubokých krizích. V tom okamžiku se zdálo, že starý svět umírá a rodí se nový.

Proto nebylo taktického přizpůsobování se či kompromisů, jež by stály za řeč. Byla to „třída proti třídě“ a „konečný střet“.

Ale věci se nevyvíjely tak, jak tito militantní komunisté předpokládali. Politická reakce převzala iniciativu, obrátila směr boje zpět, revoluční vzestup ochabl a následovala represe.

Následkem tohoto převratu Lenin sepsal své klasické dílo „Dětská nemoc levičáctví v komunismu“.

V této eseji prohlašoval, že k socializmu nevedla přímá cesta a že revoluční proces se mohl rozvinout v čase a projít odlišnými etapami, s jasnými strategickými úkoly a se sdruženými demokratickými požadavky, specifickými pro každou etapu.

Dále prohlašoval, že nové komunistické strany musí hledat způsoby přechodu k socializmu, založené na střízlivém hodnocení etapy vývoje kapitalizmu, stejně jako objektivní odhad poměru třídních a společenských sil v daném okamžiku.

Naneštěstí Lenin zemřel relativně mladý a byl následován Stalinem, který postupoval opačně. Namísto politiky širokého spojenectví se Stalin vrátil ke strategii „třídy proti třídě“, jejímž základem byl přístup „jdi do toho sám“.

Výsledek této politiky byl zničující v Sovětském svazu i v jiných kapitalistických zemích, nejvíce však v Německu.

Z mezinárodního hlediska tomu tak nebylo až do 7. sjezdu Komunistické internacionály v r. 1935, kdy byla tato sektářská politika upravena. Ve svém projevu k tomuto shromáždění Jiří Dimitrov řekl, že neodkladným strategickým úkolem není socializmus, ale spíše obrana proti rostoucí hrozbě fašizmu.

Dimitrov se z tohoto důvodu smál tomu, co nazýval „předem stanovenými“ schématy, která ignorovala politickou situaci a dynamiku. Trval na tom, že strategické a taktické koncepce musí být přizpůsobeny konkrétní realitě a ne abstraktním teoriím.

Prohlašoval, že komunisté se musí zbavit zjednodušeného chápání revolučního procesu, jakým je třída proti třídě, přeskočení přechodných etap boje a kontrování každému požadavku sociálních demokratů požadavkem dvojnásobně radikálním. Jeho referát byl vášnivou žádostí proti, abychom použili jeho slova, „sebeuspokojujícímu sektářství“, postojům a konání, které sestávaly ze zaujetí formálně dobrých pozic, zatímco se sedělo stranou v organizačních formacích odtržených od hlavních organizací dělnické třídy a lidu.

To bylo tenkrát. Takže, jak jsme na tom teď, s ohledem na možnou vyhlídku přechodu k socializmu?

Na levici jsou vytvořeny dvě zřetelně se lišící vize. Jedna, téměř identická s náhledem raného komunizmu komunistického hnutí, zobrazuje „velký revoluční den“, ve kterém se náhle zhroutí ekonomika, dělníci povstanou a uchopí moc, stát, ekonomika a občanská společnost jsou rozbity a přetvořeny na jeden zátah odshora dolů a socializmus vyraší naplno jako (Pallas) Athéna z hlavy Diovy.

Můžete si myslet, že to je karikatura, ale takové myšlenky jsou v komunistickém a levicovém hnutí stále slyšet.

Druhá vize přechodu je, že boj za socializmus je vleklý proces, jenž se vine svojí cestou rozličnými fázemi, během nichž se konfigurace zúčastněných třídních a společenských sil a politického uvědomění mas mění, střídavě vyžadujíc novou strategickou politiku a novou úroveň uvědomění.

Období pokroku ustupují obdobím úpadku a naopak. Přesouvání spojenců se tvoří a přetváří s každou stranou , která usiluje o změnu prozatímních aliancí na stálé. Nové politické dohody, které zdůrazňují jednotu, rovnost, zplnomocnění a antikapitalizmus, se střetávají s představami vládnoucí třídy a nahrazují ty, které formulovaly, jak milióny lidí vnímaly jejich svět. A volební i legislativní formy boje kombinují s dalšími formani masového boje.

Jak se zápas o moc přibližuje k rozhodujícímu zlomu, žádná třída nemá navrch a o kontrolu složek vlády bojuje každé mocenské seskupení, které se snaží získat iniciativu. Hodně záleží na splynutí se strukturami nátlaku a paralyzování, ne-li rozdělení, uvnitř vládnoucích kruhů. A v každé následující etapě vstupují do bojové arény další milióny.

To, co následovalo, nebylo vždycky naším chápáním přechodového procesu. Jeden čas jsme předpokládali zúžení hnutí od antimonopolní etapy boje k etapě socialistické. Bylo na tom zrnko pravdy, ale jen zrnko; některá společenská třída pravděpodobně na počátku zlomu k socializmu odpadne, ale zároveň musí celé hnutí získat na šíři i hloubce. Musí získávat pod svůj prapor stále více miliónů lidí, včetně těch, kdo byli předtím politicky pasivní i části opozičního seskupení.

Proto jakákoli představa přechodu k socializmu jako záležitosti čistě dělnické třídy nebo projektu výhradně levice by měla být odmítnuta. Pouze hnutí velké většiny a v zájmu velké většiny, jen hnutí, jehož masový charakter se neustále prohlubuje, je schopno dosáhnout socializmu v naší zemi.

Politický zlom

Dokonce, i když politickém rozkolu dojde ke zlomu, nebude to zlom kompletní ani nezvratný. Den po mocenském přesunu bude společensko-ekonomický život vypadat pravděpodobně téměř stejně jako den předtím a boj o moc bude pokračovat.

Za tak závažných okolností, jako je střet idejí, je nezastupitelný hlas politické a masové mobilizace. Je nezbytně nutné uzákonit demokratická opatření k oslabení třídních nepřátel a k odstranění jejich představitelů ze státního aparátu a zároveň učinit kroky k rozšíření demokratických a ekonomických práv pro desítky miliónů lidí.

Proto nejsou revoluce jednoduchým aktem, ale spíše sérií událostí a komplexních procesů probíhajících v čase.

Specifická národní cesta

Ani revoluce nejsou napodobitelné. I když jsou tu jasné některé společné zájmy a základní rysy - politická moc musí přejít z rukou jedné třídy do rukou druhé, musí dojít k ekonomickým a kulturním změnám a musí být přetvořeny státní instituce - tento proces změn může proběhnout různými způsoby; stejný rozsah nemůže být všem po vůli.

Ve zvažovaných formách přechodu k socializmu bychom se neměli ostýchat být neochvějnými zastánci naší vlastní národní cesty.

I když bychom měli studovat zkušenosti jiných zemí, formy, rozsah a kroky těchto zkušeností by neměly svazovat naše vlastní politické představy a neměly by jít proti smyslu Leninových myšlenek:

„Všechny národy dospějí k socializmu - to je nevyhnutelné, ale neučiní tak stejným způsobem, každý přispěje svým dílem ze svého k určité formě demokracie, k určité podobě diktatury proletariátu, určitým stupňům socialistických transformací různých aspektů společenského života. Není nic primitivnějšího z pohledu teorie nebo směšnějšího z hlediska praxe než zabarvit - ve jménu historického materializmu - „tento aspekt budoucnosti monotónní šedí“. (Karikatura marxizmu a imperialistického ekonomizmu)
Při jiné příležitosti Lenin řekl, majíce zřejmě na mysli situaci v Rusku:

„Nepohlížíme na Marxovu teorii jako na něco dokončeného a neměnného; naopak, jsme přesvědčeni, že pouze položila základní kámen vědy, kterou musí socialisté rozvíjet ve všech směrech, chtějí-li držet krok se životem. Myslíme si, že nezávislé rozpracování Marxovy teorie je obzvlášť pro ruské socialisty nezbytné, neboť tato teorie poskytuje toliko základní vůdčí principy, které jsou jinak aplikovány v Británii než ve Francii, ve Francii jinak než v Německu a v Německu jinak než v Rusku“. (Náš program)

Fidel Castro nedávno tento postoj zopakoval:

„Vynořují se silná masová hnutí a já myslím, že tato hnutí sehrají zásadní roli v budoucích bojích. Přijde nová taktika: ne v bolševickém stylu a stejně tak ne v našem stylu, protože ty náležejí k odlišnému světu. To by nemělo nikoho odradit. Potřebujeme vidět a analyzovat s největší možnou objektivitou současnou situaci, ve které bude nutno rozvinout boj…Nebude jiné cesty a jiných způsobů, jak budou tvořeny podmínky k přeměně tohoto světa na jiný.“ (Istvan Meszaros, Monthly Review)

Kdybych psal knihu o cestě naší země k socializmu, zvláštní rysy bych měl jako základní nit, nikoli jako dodatek. Například, když vezmeme demokratické smýšlení amerického lidu a silný vliv rasy a pohlaví na politiku, ekonomiku, kulturu, uvědomění a historickou dráhu našeho národa, naše vize socializmu musí zahrnovat neústupný závazek k dosažení nedokončených demokratických cílů, které zdědíme a k rozšíření demokracie, počínaje vymýcením rasizmu a nadřazenosti mužů.

I sebemenší znehodnocení demokracie nebo boje proti rasistickému a pohlavnímu útisku bude držet socialistické hnutí na periférii politiky.

Musíme též očekávat, že četné strany a hnutí budou budoucností naší cesty k socializmu a budou spolupracovat i soupeřit v řadě cílů k získání masového vlivu. Zda se staneme vedoucí stranou, není ani uzákoněno ani dáno samo sebou; budeme si to muset zasloužit.

Poklidný přechod

Samozřejmě, hnutí za socializmus by se mělo snažit o nenásilný, poklidný přechod. Ale nestačí zkrátka požadovat, aby se americký lid stal arbitrem společensko-ekonomického charakteru naší země. Naše vládnoucí třída se stejně jako jiné vládnoucí třídy k takové dohodě nikdy nepřihlásí.

Takové rozhodnutí musí být proto nejen podpořeno vyburcovaným, mobilizovaným a sjednoceným lidem, ale také schopností socialistického hnutí zužitkovat pozice ve státních strukturách k odstavení a zkrocení represivních institucí a sil vládnoucí třídy.

Tedy jakákoliv naděje na dosažení poklidného přechodu, který by opomenul boj v tomto prostoru, je nebezpečným sebeklamem.

Někdo může namítnout, že řeči o poklidném přechodu k socializmu nejsou ničím jiným než prázdnou rétorikou, nebezpečnou naivitou, popřením historických pouček.

Ale je to pravda? Ačkoli jsou příklady, kdy vládnoucí třídy použily sílu k zablokování společenských změn, existují rovněž instance, kde zkorumpované a zdiskreditované režimy byly smeteny bez masového krveprolití. Brutální jihoafrický režim otevřel cestu osvobozeneckým silám, aniž by země byla vržena do občanské války; fašistické režimy v Portugalsku a Španělsku byly vystřídány demokratickými vládami; Hugo Chavez a ti, kdo ho podporují, dosahují radikálních změn ve Venezuele; podobné politické dráhy v jižní Americe je snadné si představit.

Tedy, poklidný přechod je možný, může trvat déle a požadovat kompromisy, ale lid naší země jistě uzná, že kompromisy a odklady za to stojí, bude-li zabráněno krveprolití. Krvavé masakry a zbytečné ztráty na životech ve 20. století zanechaly silnou stopu na psychice lidského pokolení. A já se domnívám, že lid naší země bude vzývat nebe i zemi k nalezení poklidné cesty k socializmu a my bychom měli jednoznačně vyjádřit tuto touhu také. Jak jsem již zmínil, prvořadým ideálem socializmu je ukončit násilí ve všech jeho formách.

Den poté

Tradičním pohledem komunistického hnutí bylo, že až revoluční síly získají politickou moc, nastane relativně krátké období konsolidace, vyvstanou nové formy všelidové moci k převzetí beznadějně zkorumpovaných politických institucí a až bude moc jednou získána, už se od ní nikdy neustoupí.

Předpokládali jsme rovněž, že si socialistický stát osvojí více funkcí a rozšíří svůj akční rádius do společenského, kulturního i občanského života, včetně kontroly médií státem.

Dalším předpokladem bylo, že tržní vztahy rychle ustoupí centrálnímu plánování.

A konečně, pokud jsme to již výslovně neuvedli, domnívali jsme se, že strana bude spravovat socialistickou společnost.

Rád bych se znovu krátce vrátil ke každému z těchto předpokladů z pohledu zkušenosti a nových teoretických poznatků.

Stejně jako vyžadujeme, aby se vládnoucí třída podrobila přáním voličské základny, neměli bychom očekávat méně, je-li levicová koalice poražena ve volebních místnostech. V minulosti jsme toto nepřijali a nebo jen s nechutí. Ale jak jdeme vpřed - a to ne z taktických důvodů - musíme bez zaváhání říci, že demokratická vůle lidu je rozhodující. Jakýkoli odpor proti tomuto postoji se velmi negativně odrazí na našich vyhlídkách na získání masy voličů a rozvoji masové strany.

Americký lid se z dobrých důvodů bude bránit porušování Listiny práv a svobod a Ústavy, oškubávání systému kontroly a rovnováhy v koncentrované politické moci, zřeknutí se politických svobod a výsad jednotlivce nebo odbourávání zastupitelských politických struktur.

Místo toho chtějí rozšířit, prohloubit a upravit vše, co je založeno na nenaplněných slibech naší demokracie, nových demokratických touhách a potřebě socialistické výstavby.

Mohli byste si myslet, že se toto rozplývá navzdory Leninovu naléhání, že dělnická třída musí „zlomit a rozbít přichystanou státní mašinérii a ne se omezit toliko na její udržení“. Nicméně bych tvrdil, že bez ohledu na starou strukturu represe a násilí, která by měla být zničena, hlavní věc je změnit třídní obsah státních struktur. Revoluce spojují kontinuitu s hlubokými změnami.

Dnes se milióny lidí cítí být odcizeny od politického procesu; téměř polovina populace nešla k volbám. Mnoho lidí vidí vládu jako odtrženou od jejich každodenního života, nebo dokonce jako překážku jejich aspiracím.

Aby toto bylo překonáno, pravděpodobně vzniknou během revolučního procesu nové všelidové instituce a přímé formy vládnutí, které vtáhnou milióny do boje a přenesou politickou moc na řadové voliče.

Vzhledem k rozložení státu, zkušenost budování socializmu ve 20. století naznačuje, že buď nevládní organizace nebo nižší úrovně státní správy by měly vykonávat mnoho funkcí, které byly předtím zajišťovány na nejvyšší úrovni. Federální moc by stále bezpochyby měla významnou roli. Ale moc, jaká musí být přijata, je vzdálená, mimo dosah většiny lidových mas, jež jsou předpokládanými iniciátory a budovateli nové společnosti.

Socialistický stát bude koercitivní, tak jako jiné státy na třídním základě, ale s tímto rozdílem: bude též neustále více demokratičtější a rovnoprávnější než jeho předchůdci.

Někteří ustupují od této myšlenky koercitivní stránky socialistického státu. Ale odpověděl bych takto: především je nepravděpodobné, že odpůrci socializmu přijmou porážku vlídně. Historická zkušenost naznačuje, že budou intenzivně bojovat za použití legálních i ilegálních prostředků.

Tudíž budou muset být ustanovena zákonná opatření, konsolidující revoluci; policie, armádní složky a další nástroje represe budou muset být ustaveny znovu podle odlišných směrnic.

To neznamená, že odpůrci nové vlády budou všichni uvrženi do vězení či ještě něco horšího. Socialistická společnost by opravdu měla zrušit trest smrti – ani nemluvě o mučení. Marx napsal: „Bylo by obtížné, ne-li vůbec nemožné, stanovit jakoukoliv zásadu, na které by se spravedlnost nebo vhodnost trestu smrti dala založit ve společnosti pyšnící se svou civilizací“. Zatímco Marx hovořil o Británii 19. století, která šla ve šlépějích průmyslové revoluce, mám silné podezření, že by chtěl říci, že ani socialistická společnost by neměla chtít mít co dělat s trestem smrti. (New York Daily Tribune, 18. února 1853)

Samozřejmě, pokud odpůrci socializmu poruší zákony, měli by očekávat přiměřený trest, ale socialistický stát by měl odolat problematické představě, že demokratická práva budou v důsledku revoluce spíše značně a automaticky omezena než rozšířena.

Dalším důvodem ke koercitivnímu charakteru státu je, že nové zákony, směrnice a postupy, upravující styk občanů s institucemi a stanovující nové majetkoprávní vztahy, budou obcházeny a napadány, i když by se stát neměl roztáhnout jako chobotnice do každé spáry společenského života. Prostor pro občanskou společnost a nevládní organizace musí být rozsáhlý a zároveň jasně vymezený tak, aby stát nezasahoval do oblastí jejich působnosti, kde to není nutné.

Zároveň má socialistický stát emancipační vlastnost, kterou bychom měli více zdůraznit. Významně rozšíří politická, ekonomická a sociální práva a vytvoří převážné většině lidí optimální podmínky pro svobodný a plodný život. Kdysi jsem si myslel, že by tímto mohla být zrušena éra ekonomických, společenských, kulturních a psychických škod, které kapitalizmus napáchal na miliónech lidí, ale po návštěvě Kuby jsem se přesvědčil, že stát, zaručující rovnoprávnost, „nabuzení“ lidé a plnohodnotná občanská společnost může podstatně omezit časový rámec.

Tyto dvě stránky socialistického státu - koercitivní a emancipační - jsou dialekticky propojeny, ale postupem času bude té první pozvolna ubývat. Na rozdíl od dřívějších třídních států, ve kterých vládnoucí třída tvořila vykořisťující menšinu a zachovávala expanzivní územní ambice, a tudíž vydržovala rozsáhlý nátlakový aparát, socialistický stát zapadl do souboru nevykořisťovatelských ekonomických vztahů, vyjadřujících zájmy převážné většiny, která nemá žádné imperiální plány a protože nemá obavy ze zahraniční intervence (v případě naší země), nepotřebuje tak rozvětvený aparát.

Socialistický stát bude též založený na zákonech. Mezi jiným budou osobní práva občanů chráněna zákonem před zvůlí představitelů státu. Zmiňuji se o tom proto, že se tyto křivdy vyskytovaly v socialistických společnostech, obvykle ve jménu obrany socializmu; v některých případech byly tyto křivdy značné.

Naše představa „Listiny práv a svobod“ socializmu, jejímž autorem je Gus Hall, je uznáním socializmu méně, než ryzí prohlášení na obranu osobních svobod či role demokracie v naší národní historii.

Herbert Aptheker jednou napsal:

„Marxizmus měl tendenci ignorovat otázku absolutní autority, absolutní síly (a) měl tendenci pohlížet na realitu autority a moci ve smyslu materiálního základu, odkud moc a autorita doposud vyvstávaly. Ale marxizmus se nedostatečně staral o podstatu autority, prestiž a moc, které mají svoji vlastní logiku a působivost; toto my můžeme odmítnout jako idealistické nebo mající sklon ignorovat a minimalizovat materiální a realitu třídní společnosti a politiky; nesmíme však ignorovat pohled nabídnutý jako pohled na realitu samotnou a ovlivnit ji zvenčí prostřednictvím lidské činnosti, stranou třídního nebo materiálního původu této moci.“ (Political Affairs, srpen 1956)

Mnohem humorněji, ale o nic méně pronikavěji, zesnulý marxistický historik E.P.Thompson, a navíc vynikající, napsal:

„Řekl jsem, že na horizontu jsou těsně před vynořením nové formy moci dělnické třídy, která, založena na rovnoprávných výrobních vztazích, nebude vyžadovat zákazy a obejde se bez negativních restrikcí buržoazních dogmat. Historik není oprávněn vyhlašovat takovéto utopické obrazy. Všechno, co zná je, že jim může přinést podporu bez jakékoliv jistoty. Jeho rada by mohla znít: sledujte tuto moc jedno či dvě století dříve, než skácíte své hradby“. (Whigs and Hunters)

Konečně, ačkoliv socialistický stát bude světský ve svých názorech a činech, plně uvítá vyjádření víry a bude stát proti jakékoli formě náboženské diskriminace. Věřící budou mít své místo a budou hrát životně důležitou roli v socialistické společnosti. Zároveň by měly být odmítnuty snahy vnést teologii té či oné víry do politiky a mravů naší země. To je proti povaze staleté tradice, která nám dlouho a dobře slouží.

Socialistická ekonomika USA

Pokud jde o ekonomiku, hlavním problémem je přinést zlepšení pro milióny lidí, kteří žijí poznamenáni nejistotou a strádáním. Otázka proto zní: jak by měla být ekonomika organizována, aby tento úkol splnila?

V minulosti v marxistických kruzích převažoval pohled, že tržní vztahy vymizí takřka přes noc a centrální plánování by se mohlo stát výhradním mechanizmem ke koordinaci ekonomického života.

Mnohem méně lidí dnes souhlasí s tímto úhlem pohledu. Hlavní otázkou socialistických společností 21. století, na kterou si budou muset odpovědět, není, zda zavést tržní mechanizmy, ale spíše v jakém rozsahu a na jak dlouho?

Je pravda, že tržní mechanizmy v socialistické společnosti mohou přinést nerovnost, neúměrnost a nestabilitu, ničivou konkurenci, zpětný tlak na mzdy a monopolní průběh trhu zboží - dokonce i nebezpečí obnovy kapitalizmu.

To ale není dostatečným důvodem k závěru, že trhy nemají v socialistické ekonomice místo. Pro trhy lze též přijmout dostatek zboží a služeb ke včasným změnám ve vkusu spotřebitelů, vybídnout k zavedení nových technologií do výrobních postupů, shromáždit životně důležité ekonomické informace pro výrobní kolektivy, plánovací odborníky a sítě spotřebitelů, minimalizovat výdaje na transakce, časově rozvinout rozhodování, podpořit účinné formy výroby, ustavit racionální systém cen a vyměřit společensky nezbytnou pracovní dobu.

Už Che Guevara, který byl obhájcem plánování usoudil, že zákon hodnoty a tržní vztahy mají své místo v socialistickém ekonomickém systému.

„Výchozím bodem je spočítat společensky nezbytnou práci nutnou k výrobě a rozvozu zboží, ale co bylo přehlíženo je, že společensky nezbytná práce je ekonomickým a historickým pojmem. Proto se změní nejen na místní (nebo národní) úrovni, ale též na úrovni celosvětové. Pokračující technologická převaha, výsledek konkurence v kapitalistickém světě, snížily spotřebu nezbytné práce a proto klesá hodnota výrobku. Uzavřená společnost může ignorovat po určitý čas tyto změny, ale vždy se musí k těmto mezinárodním vztahům vrátit, aby porovnala výrobní ceny. Bude-li daná společnost tyto změny ignorovat dlouhodobě, aniž by vyvíjela nové a přesné předpisy k nahrazení starých, vytvoří mezinárodní vztahy, které vytvoří vlastní cenovou strukturu způsobem, který může být vnitřně pevný, ale byl by v rozporu s tendencemi více rozvinutých technologií (např. ocelí a plastů). To by mohlo vyústit v celkem významné zvraty, a v některých případech přivodit deformace.“ (Socializmus po pádu, Robin Blackburn, New Left Revue)

Trhy (a zákon hodnoty) by nicméně v socialistické společnosti operovaly ve velmi odlišném kontextu, než v jakém se uplatňují ve společnosti kapitalistické. Společenské vlastnictví by bylo převažující. Trhy by byly zespolečenštěny, monitorovány a regulovány dělnickými kolektivy, spotřebiteli a vládními složkami. Ekonomická rozhodnutí by brala v potaz sociální, osobní, ekologické i příležitostné výdaje (od kterých upouštíte). Rozdílení příjmů by bylo mnohem plošnější a spravedlivější. Státní instituce by se spíše věnovaly rozšiřování socialistických majetkových vztahů a silné socialistické ekonomiky, než aby věnovaly pozornost zájmům vlastníků kapitálu tak, jak tomu je v kapitalistické společnosti.

Zároveň by bylo stále udržováno mnoho schopností kapitalizmu. Tak, jako některé politické struktury kapitalizmu by byly transformovány a dostaly nový obsah, stejně tak by bylo naloženo s jeho ekonomickými strukturami, technikami a účetními metodami.

Patrně se ale sami sebe ptáte, kde zůstalo plánování ? Hraje to nějakou roli?

Odpověď je ano, a ještě k tomu životně důležitou. Ale musíme připustit, že socialistické plánování, tak jak jsme je chápali a jak bylo praktikováno, bylo problematické.

V oblasti teorie samozřejmě komplexní plánování funguje bezchybně: užitá hodnota určuje rozdílení ekonomických zdrojů a zboží; společenská produktivita vzrůstá, schodky a nepoměry v ekonomice se ztrácejí, platební vztahy a struktura zboží se vytrácejí; životní úroveň stále stoupá; velmi rychle je dosaženo prosperity; ekonomická rozhodnutí se již nedělají za zády dělníků.

Nicméně ve skutečnosti se objevuje odlišný obraz: jak ekonomika bývalého Sovětského svazu a socialistických států východní Evropy byla po kouskách přenášena z etapy, kde byly příjmy a výdaje limitované, do jiné etapy, kde ekonomické vazby byly neustále komplexnější a s centralizovaným plánováním se vynořovaly velké problémy.

Plánovací mechanizmus v těchto zemích se jen váhavě přizpůsoboval měnícímu se vkusu spotřebitelů, produkoval mnohdy bez zisku, podporoval hromadění lidských i materiálních zásob, bránil se zapojení nových výrobních technologií a efektivnějších výrobních postupů do výrobního procesu, produkoval nekvalitní a neprodejné zboží a zúžil roli dělnické třídy na pasivního účastníka ekonomického života.

Spíše než organizující prvotřídní, demokraticky řízenou ekonomiku, se socialistické ekonomické vztahy ironicky staly brzdou růstu výrobních sil a společenské produktivity. Ve skutečnosti, během poslední čtvrtiny 20. století, socialistické ekonomiky v oblasti ekonomického rozvoje zůstávaly za kapitalizmem. Kapitalistické ekonomiky produkovaly zboží ve větším výběru, levněji a efektivněji, zapojovaly rychleji a pružněji nové technologie do výrobního procesu, racionalizovaly výrobní mechanizmy a přizpůsobovaly výrobu požadavkům spotřebitelů.

Cena, zaplacená dělnickou třídou a životním prostředím v kapitalistickém světě, byla nepochybně příliš vysoká, nicméně kapitalizmus vyšel jako vítěz.

Z toho vyplývá, že rozsah a metody plánování v socialistické společnosti musí být znovu důkladně posouzeny, avšak se zřetelem na hledání nových forem, jež jsou demokratické a vhodné pro ekonomiky velké obtížnosti, operující v globálním kontextu. Přesto jakákoli myšlenka, že socializmus může probíhat bez plánování, by byla hlubokým omylem.

Jedním z nejkomplexnějších úkolů, jaké stojí před socialistickou společností, bude například dosažení trvale udržitelné ekonomiky. Podle marxistických ekonomů a ekologů bude vyžadovat zásadní změny našich výrobních metod a modelů spotřeby.

Je těžké si představit, jak tento úkol, neřku-li další úkoly, jako překonání nerovnosti ras a pohlaví, odzbrojení, obnova měst i venkova atd., může být úspěšně řešen bez plánování. Jak jsem řekl, tržní mechanizmy mohou sehrát užitečnou roli v ekonomické koordinaci, ale přesměrování ekonomiky na zásadně novou linii vyžaduje plánovací proces na všech úrovních.

Konkrétní souvislosti

I když je debata, zda trhy či plánování absolutně nezbytná, mnohé z ní bylo vytrženo z jakéhokoliv kontextu. Ale ekonomická rozhodnutí nelze dělat ve vakuu. Sloučení plánovitých a tržních mechanizmů je dáno konkrétními politickými a ekonomickými souvislostmi.

Například Lenin v r. 1921 představil novou politiku, která dovolila oživení trhů a podnítila růst družstevnictví. To bylo nezbytné nejen pro oživení zhroucené ekonomiky v důsledku občanské války, ale též pro znovuustavení strategického spojenectví mezi početně slabou dělnickou třídou a obrovskou masou rolnictva, které se v tomto období též roztříštilo.

Kdyby byl Lenin postupoval „podle všech pravidel“, kdyby byl nevzal zároveň v úvahu aktuální politickou a ekonomickou situaci v Rusku, byl by asi vyvíjel odlišnou politiku, která by se podřizovala jakési abstraktní teorii. Ale místo toho však navrhl zcela změněnou ekonomickou politiku, která rozzuřila ty, kdo uvěřili, že se Lenin zřekl socializmu a „avantgardní“ role strany.

Smyslem tohoto odbočení není zjišťovat, zda Lenin chtěl legitimizovat tržní ekonomiku či vyjádřit pohrdání nad zaváděním levičáctví, ale spíše říci, že ekonomická politika je rozhodnutím, které musí být objektivně informováno politickými, ekonomickými i kulturními skutečnostmi daného okamžiku.

Majíc toto na mysli, čekal bych, že přechodná ekonomika v naší zemi by byla smíšená, kombinující různé formy společenského a družstevního vlastnictví, s prostorem bez jasných limitů pro soukromé podnikání. Zatímco demokratické plánování by začalo hrát hlavní roli v organizovaném ekonomickém životě, tržní mechanizmy by pravděpodobně operovaly v ekonomických sektorech mnohem déle, než bylo původně zamýšleno.

Socialistická ekonomika by měla zbavit tržních vztahů některé sektory, jako zdravotní péče, výživa, vzdělání a péče o děti a přestárlé; též by měla poskytnout všeobecně zaručený příjem, který by nebyl (a neměl by být) náhražkou za pracovní mzdu a mzdové rozdíly, ale měl by omezit bídu a být odrazovým můstkem ode dna na trhu práce.

Jinými slovy, výdaje na obnovu pracovní síly by byly zespolečenštěny v nejvyšší možné míře.

Federální rozpočet by měl být upraven a jeho priority radikálně změněny. Ekonomika by měla být demilitarizována a restrukturalizována. Měl by být ustaven sociální fond pro kompenzace rasového útlaku, diskriminace pohlaví a další křivdy. Z pracovišť i z komunit by měly být stanoveny formy spoluúčasti na rozhodování v ekonomických záležitostech. Do komunikací, kultury a vzdělání by měly směřovat velkorysé veřejné dotace. A finanční instituce by měly být rychle vloženy pod veřejnou kontrolu.

Přechod na zespolečenštění vlastnictví a trhů by v globální ekonomice představovaly trochu problémy, ale žádný by nebyl nepřekonatelný. Velikost a rozsah naší ekonomiky nám dávají některé výhody, jež jiné země nemají. Jedním z naléhavých úkolů v tomto ohledu je změnit naše ekonomické vztahy se zeměmi Jihu. K tomu nemůže dojít naráz, ale socialistická vláda by to měla brát jako velmi naléhavou potřebu. Na naší zemi lze milovat mnohé, ale naše role v zapojování vojenských sil a obrovské finanční síly k vytvoření mezinárodních ekonomických vztahů není ničím, na co bychom mohli být hrdí. Osm miliónů lidí každoročně umírá v důsledku bídy a více než milión na AIDS. Stovky miliónů lidských bytostí žijí ve slumech téměř na každém kontinentu. To se ve jménu lidskosti musí změnit.

Uvědomělý proces

Další domněnkou, kterou bychom měli zkoumat je, zda nemůže být socializmus omezen na kombinaci společenského vlastnictví, centrálního plánování a ekonomického růstu. Samozřejmě, socializmus musí nastolit otázku vlastnictví, ale rozvoj socialistické společnosti je komplexnější a uvědomělejší proces. Formální socialistické vztahy výroby, správy, kultury aj., nemohou jednoduše vyrůst mimo výrobní síly.

K tomuto Lenin napsal :

„Socializmus nelze redukovat na pouhou ekonomiku. Základna - socialistická výroba - je nezbytná pro odstranění národnostního útlaku, ale tato základna musí též nést demokraticky organizovaný stát, demokratickou armádu atd. Přeměnou kapitalizmu v socializmus vytváří proletariát možnost odstranění národnostního útlaku; tato možnost se stává skutečností jen - jen! - s nastolením plné demokracie ve všech oblastech.“ (Shrnutí diskuse o sebeurčení)

Tedy socialistická výroba a ekonomický růst nejsou ničím víc než strukturální základnou socializmu. Utvoří-li možnost pro její plný rozkvět, pak tato možnost závisí na uvědomělé činnosti miliónů lidí, na schopnosti společnosti otevřít zdroje demokracie a lidské svobody pro každého, na schopnosti budovatelů socializmu - pracujícího lidu - pravidelně nastolovat a transformovat společenské vztahy tak, aby držely krok s novými podmínkami, novými možnostmi a novými touhami.

Konečně, pokud jde o roli komunistů, naším posláním není „kormidlovat loď státu“. Tento úkol je na zodpovědnosti širší levicové koalice a nejširším možném uskupení lidí.

Komunisté by měli být součástí toho, aby tento obrovský závazek byl zajištěn, ale ne, aby vytísnil nebo nahradil masovou spoluúčast lidí na všech úrovních socialistické společnosti. Naší zásadní rolí je podněcovat činnost a organizování lidu, prohlubovat a rozšiřovat naše propojení s hlavními organizacemi pracujícího lidu, nalézat včasná řešení naléhavých problémů, přinášet tvořivý a kritický marxizmus miliónům osob, budujícím novou společnost a fyzicky soucítit a vyjadřovat ve všem, co děláme, naprostou důvěru ve tvořivé kapacity a touhy miliónů lidí, kteří jsou budovateli nové společnosti.

Toto nebyla praxe stran v bývalých socialistických zemích. Moshe Lewin, významný historik, píše ve své poslední knize “Století Sovětů“, že KSSS neabsorbovala stát, ale že to bylo právě naopak - stát absorboval stranu. Toto je zajímavá hypotéza, která by měla vyvolat diskuzi a bádání.

Ale pro naše účely to, co chci zdůraznit je, že Lewin je přesný, když říká, že KSSS přebírala stále větší a větší úlohu ve vedení státního aparátu.

Tím, že zabrala všechny významné pozice ve státním aparátu, vydávala ideologická prohlášení, která nenalézala odezvu v její každodenní praxi a politice, řídila ekonomiku, která zaostávala za světovou úrovní, monopolizovala rozhodovací proces ve všech oblastech společenského života a těšila se výsadám a nezaslouženým příjmům - to vše napáchalo nesmírné škody na její vlastní politické i morální autoritě a podkopalo jakýkoli smysl vlastnictví sovětského lidu, jak v ekonomice, tak i ve společnosti.

Lze se pak divit, že milióny lidí ztratily důvěru v sovětské komunisty a v socializmus? Můžeme být překvapeni, že tisíce komunistů se podílely na drancování státního majetku? Je skutečně zarážející, že bylo v roce 1991 tak málo obránců socializmu? Tady je zřejmě poučení, chceme-li jít vpřed.

Dlouhodobější výhled

Omezil jsem se na „den po revoluci“ a na některé z domněnek, o nichž si my myslíme, že ve světle nových zkušeností vyžadují poněkud zrevidovat, ale chtěl bych se krátce vrátit ke snu o lepším světě, jenž zobrazuje nás a naše snahy a skončit u několika představ, jež se zdají být budoucnosti socializmu v naší zemi více vzdáleny.

Práce by měla zapojovat naše dovednosti a přinášet osobní uspokojení. Volný čas by měl být rozšířen a naplňován. Naše obloha, oceány, jezera, řeky a potoky by měly být modré a neznečištěné. Naše okolí by se mělo stát místem odpočinku, kultury, zeleného prostoru. Společenská zařízení jako jídelny by měla podávat zdravá a chutná jídla a rekreační centra by se měla stát běžnou součástí života. Útlaky, které škodí našemu lidu a národu, by měly zaniknout v plném rozsahu. Lidská sexualita a sexuální orientace by měly být uznávány a respektovány. Kultura v jakékoli podobě by měla být dědičným právem každého jedince.

Vězení by se měla vyprázdnit a hranice otevřeny a zbaveny hlídek. Ženy by měly pravidelně dostávat Nobelovy ceny za vědu. Pentagon by měl být úředně zamčen a o válce už by se nemělo nikdy uvažovat. A na závěr: plnohodnotný rozvoj každého z nás by měl být podmínkou pro plnohodnotný rozvoj všech.

Sam Webb, předseda Komunistické strany USA

-----------------------
Tuto stať lze nalézt na www.cpusa.org

-----------------------
Z angličtiny přeložili Dagmar Truxová a Vladimír Sedláček

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >