O socialismu a komunismu

Podrobnosti

Vytvořeno 4. 4. 2006

Twitter

Stručný, zde zveřejněný výtah toho, co to znamená komunismus a socialismus, vyvolal nebývalý zájem čtenářů. Zveřejňujeme proto obsáhlejší analýzu, co tyto pojmy znamenají, jaké mají znaky v oblasti ekonomiky, sociální oblasti, politiky, kultury, vědy, sportu, vzdělání, vztahu muže a ženy, rodiny, v oblasti poměru k přírodě, výrobě, k zániku státu, k pojetí demokracie i k občanské společnosti.

Cílem komunistů je odstranění třídní společnosti, v níž jedni vykořisťují a ovládají druhé, a vybudování sociálně spravedlivé komunistické společnosti, založené na svobodné družné spolupráci všech jejích členů.

Tento odvěký sen vykořisťovaných a utlačovaných přestává být nesplnitelnou utopií. Za dosaženého vývojového stupně lidské společnosti stává se úsilí o jeho naplnění už objektivně uskutečnitelným.

Dosavadní třídní rozdělení společnosti spočívalo na nedostatečné úrovni produktivity lidské práce. Jakmile byl člověk schopen vyrobit více, než sám spotřeboval, mohl se jeho nadvýrobku zmocňovat druhý, který se stal jeho vykořisťovatelem a utlačovatelem. A existence těchto poměrů byla nevyhnutelná, dokud produktivita lidské práce nebyla schopna zajistit člověka důstojné životní podmínky pro všechny. Už dnes dosahovaná a ještě více perspektivním rozvojem vědy a techniky dosažitelná produktivita lidské práce je schopna (při vyloučení nesmyslného mrhání a ničení zdrojů společenského bohatství - plundrování přírodních zdrojů, zbrojení a válečné ničení, luxus boháčů, nesmyslná vlezlá reklama, atd.) je toho však schopna. Existence třídní vykořisťovatelské a utlačovatelské společnosti přestává tak být nutnou a nevyhnutelnou. Naopak, mění se v absurdní anachronismus, navíc ohrožující dnes už samu existenci lidstva. Nástup k beztřídní společnosti stává se nejen možným. Představuje jedinou záchranu před katastrofou, do níž vleče lidstvo trvání existence kapitalismu jako poslední fáze třídní vykořisťovatelské společnosti.

Přechod od společnosti třídní k beztřídní bude největším a nejhlubším převratem v dosavadních dějinách lidstva. Skoncuje s dějinami násilí, otevře cestu skutečně svobodného rozvoje, uvolní nesmírné tvůrčí potence lidstva. Slovy Marxe bude to přechod od předhistorie k skutečné historii lidstva.

Vystřídání třídní společnosti komunistickou beztřídní společností, tento největší a nejhlubší převrat v dějinách lidstva, představuje nesmírně složitý a obtížný proces, který bude možno uskutečnit jen během relativně dlouhého přechodného období.

Komunismus

Protože se mnozí, přívrženci i odpůrci, domnívají, že komunismus je možno "zavést", "nadekretovat", je třeba aspoň ve vší stručnosti naznačit, jak obrovitý úkol dosažení komunismu představuje.

Vytvořit naprosto nový poměr k přírodě. Skoncovat s jednostranným, nehospodárným a nezodpovědným využíváním a zneužíváním jejích zdrojů. Přejít k rozumné kultivaci přírody a životního

prostředí. Naladit harmonický vztah společnosti a přírody.

Mohutný rozvoj všech produktivních sil, materielních i duševních, na základě vědy a techniky.

Převratná změna charakteru práce z pouhého prostředku obživy v první životní potřebu člověka: intelektualizací práce, zrušením rozdílu fyzické a duševní práce; úplnou automatizací postavit člověka do role programátora, kontrolora, objevitele nového; vysokou produktivitou a efektivitou poskytnout lidem stále více volného, svobodného času pro rozvoj jejich tvořivých sil; nahradit tak hodnotovou ekonomiku ekonomikou času;

odstranit rozdíl mezi pokročilými a zaostávajícími zeměmi, uvolnit prostor rozvinutí dosud dřímajících nebo potlačovaných schopností a talentů stamilionů lidí.

Zprůmyslněním zemědělské práce odstranit rozdíl zemědělství a průmyslu; změnit sídelní poměry - vyloučit záporné stránky městského a venkovského života a zachovat a rozvinout jejich přednosti.

Úplným odstraněním třídních rozdílů vytvořit sociálně homogenní společnost. Přejít k odměňování podle zásady: každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.

Zánik politiky jako vztahu mezi třídami. Odumření státu jako nástroje moci, vlády, nadvlády. Jeho nahrazení racionální celospolečenskou organizací, zabývající se prostým řízení a správou veřejných záležitostí. Proměna vedoucí úlohy strany jako jevu už neexistující politiky v nepolitické vědecko-odborné řízení a spravování společnosti.

Vyvrcholení internacionality splynutím národů v jednotné lidstvo. Zánik dosavadních států a hranic mezi nimi.

Odstranění válek, které měly nejhlubší základ v existenci vykořisťovatelské společnosti. Zánik armád i mocensko-politických orgánů udržování bezpečnosti a společenského chování lidí.

Tím vším převýchova lidí samých. Vznik nové kolektivistické morálky spolu s otevřením prostoru pro rozvinutí a uplatnění individuality jednotlivců. Zcela nový životní způsob a chování lidí.

Socialismus

Socialismus, jehož dosažení je nejbližším cílem komunistického hnutí, je první, nižší fází beztřídní komunistické společnosti.

Jako přechod od kapitalismu ke komunismu nese v sobě prvky obou: tzv. mateřská znaménka kapitalismu na jedné a a výhonky komunismu na druhé straně. První představují to, co je možno a nutno převzít z kapitalismu a využít to pro socialismus. Druhé jsou směřováním k úplnému komunismu. Využívání prvních je dočasné. Postupujícím vývojem socialismu jsou vytlačovány stupňovanými výhonky komunismu až do jejich plnému vyzrání.

Správný poměr k těmto oběma stránkám socialismu se ukázal a ukazuje jako nejzávažnější problém socialismu. Nepochopení a odmítání nutnosti oněch mateřských znamének kapitalismu je snahou přeskočit je a zavádět ty prvky komunismu, pro něž ještě nebyly vytvořeny podmínky. Ignorování toho, že ona mateřská znaménka musí být postavena na novou půdu a přizpůsobena jeho potřebám, tzn. jejich převádění v té podobě a funkci, jakou mají v kapitalismu, představuje hrozbu zvrhnutí socialismu nazpět ke kapitalismu. Je paradoxní, že tyto chybné postoje se nevyskytovaly jen v tzv. reálném socialismu, nýbrž že se znova objevují u hlasatelů tzv. nového pojetí socialismu.

Proč dochází k oněm chybám, nejasnostem a sporům? Věc tkví v tom, že staré a nové neexistuje vedle sebe, nýbrž prostupuje každý jev socialismu.

Několik příkladů: stát jako nástroj nadvlády je dědictvím minulosti. Ale jako stát většiny pracujících ztrácí tuto funkci a směřuje k svému zrušení. Dělnická třída, dříve vykořisťovaná, se mění ve vládnoucí a jako třída směřuje rovněž k své samolikvidaci. Marx i Lenin ukazují, že socialisická zásada odměňování: každý podle svých schopnosí, každému podle množství, kvality a společenské důležitosti práce, ačkoli je velkým pokrokem, není ještě plně spravedlivá, protože různě vybaveným a tedy nerovným lidem (věk, početnost rodiny, individuelní schopnosti) měří stejným metrem. I za socialismu dostávají pracující mzdu, ačkoli při společenském vlastnictví výrobních prostředků jsou vlastními zaměstnavateli. Atd.atd.

To znamená, že z minulosti jako ona mateřská znaménka přejímané nabývá nový, ke komunismu směřující obsah a funkci. Lenin je proto nazýval polo-jevy (polo-stát, polo-třída atd.). Všechno

v socialismu nese v sobě překonávající a odumírající staré a sílící a nakonec vítězící nové, už komunistické. Tento rozpor starého a nového je hlavním vývojovým rozporem socialismu, je motorem jeho vývoje ke komunismu. Uvědomit si tuto podstatu ještě nestačí. Z minulosti i ze současných diskuzí a sporů víme, že je často velmi obtížné pochopit - jak, do kdy a co je možno z kapitalismu přejímat, a co pokládat za výhonky komunismu a kdy jsou vytvořeny podmínky k tomu, aby byly už zaváděny.

Rozhodujícím předpokladem a základem socialismu je ovšem odstranění moci kapitalistů a převzetí moci pracujícícími. Vyvlastnění kapitalistů a převzetí výrobních prostředků do rukou společnosti pracujících; zespolečenštění výroby ve dvou hlavních formách, celospolečenské - a skupinové, družstevní. Plánování společenského rozvoje v zájmu a ve prospěch pracujících.

Na tomto základě musí socialismus postupně přebudovat celou společnost, všechny oblasti společenského života směrem k tomu, co bylo naznačeno v oddílu o komunismu: od poměru k přírodě až po převýchou lidí v duchu vzájemné družné spolupráce. Tím naprosto přesvědčivě prokázat svou převahu nad kapitalismem a reálnost dosažení komunismu. Nestačí tedy pouze položit základy socialismu - provét socialistickou revoluci, převést výrobní prostředky do rukou celé společnosti. To je jen počátek relativně dlouhodobého procesu postupného přecházení ke komunismu, vyžadujícího nesmírné úsilí a relativně dlouhé období.

Reálný socialismus

Zakladatelé marxismu uvažovali o socialismu obecně a celkově jako o přechodu ke komunismu. Nemohli předvídat to, co přinesla až konkrétní praxe. Totiž že i k dosažení socialismu v plném smyslu slova bude také zapotřebí jistého, a jak se ukázalo a ukazuje, nesmírně obtížného a náročného přechodného období, toho, co bylo úkolem tzv. reálného socialismu. Ten mohl položit jen základy socialismu a zahájit jeho budování, jež završit se mu však nikde, vzhledem k okolnostem a krátkosti času, nikde nepodařilo. Především proto, že k už tak složitým obecným úkolům přechodu k socialismu bylo mu třeba řešit obrovskou spoustu konkrétních, zvláštních a jedinečných úkolů, daných mezinárodními okolnostmi a výchozím stavem, stupněm rozvoje jednotlivých zemí, z něhož se vycházelo.

Je snad a mělo by být pochopitelné, že vzhledek k bezprostřednímu východu z kapitalismu a vzdálené perspektivě komunismu nemohl teprve začínající socialismus prokazovat plně své přednosti a svou historickou převahu nad kapitalismem. Už proto je naprosto nesprávné nedoceňovat, co se mu přesto - v jednotlivých zemích i mezinárodně - podařilo a co už více či méně jasně svědčilo o základním přelomu od třídní společnosti.

Objektivní hodnocení tzv. reálného socialismu nebylo ještě komplexně či vůbec provedeno. Nenávistné hodnocení jeho nepřátel je pochopitelné. Přidávají se a přispívají k němu však i tzv. neokomunisté. Jejich hodnocení je subjektivně moralistické, historicky nekonkrétní a trpí prezentismem, nehistorickým přenášením dnešní situace nazpět. Protože nerozlišují, co bylo objektivně nutné a nevyhnutelné, nejsou schopni odhalit, co bylo skutečně chybné. Když předestírají případné jiné možnosti vývoje v minulosti, vůbec se nezamýšlejí nad tím, jaké by byly dopady jejich "rad". Jejich hodnocení proto nepřináší skutečné poučení a promítá se do jejich falešných představ o perspektivním vývoji.

Socialistická revoluce - nástup k socialismu

Cestu k nahrazení třídní společnosti k beztřídní otevírá socialistická politická revoluce, přechod moci z rukou buržoazie do rukou pracujících. Jestliže k nahrazení jedné třídní formace jinou, např. feudalismu kapitalismem, mohly postupně sílící prvky nového vznikat na půdě a v rámci starého, u socialismu to vzhledem k naprosto zásadnímu přeryvu není možné. Za kapitalismu mohou a musí vzniknout pouze materielní a organizační předpoklady socialistické revoluce: dosažení určitého stupně rozvoje výrobních sil, a revoluční organizace proletariátu vedená jeho revoluční stranou. Protože se vykořisťovatelé nevzdají svého panství dobrovolně, musí jim být odňata násilím. To může mít různé formy - od relativně mírných až po ozbrojené. Tyto formy se nedají stanovit libovolně. Závisí ma síle a formách odporu buržoazie.

Protože revoluce se obyčejně chápe jen jako tento jediný a relativně rychlý mocenský převrat, je třeba zdůraznit, že socialistická revoluce v širokém smyslu zahrnuje revoluční přeměnu celé společnosti, všech oblastí společenského života. Tedy celý relativně dlouhý proces od politické revoluce přes přechod od kapitalismu k socialismu a od socialismu k úplnému komunismu. Socialismus není podle Engelse nějaký dosažený stav, nýbrž pohyb vpřed, vývojový proces.

Jestliže přechody mezi dřívějšími formacemi probíhaly živelně, přechod od třídní k beztřídní společnosti může a musí prpoběhnout jen za uvědomělého vedení komunistiké strany (komunistických stran), řídících se vědeckou teorií marxismu-leninismu.

Nositelem a představitelem společensko-historických formací byla vždy zcela určitá společenská třída. Přechod od třídní k beztřídní společnosti je historickým úkolem dělnické třídy, poslední vykořisťované třídy, nejvíce, životně zainteresované na odstranění jakéhokoli sociálního vykořisťování. Jestliže dosavadní třídy usilovaly o zachování své existence a svého panství, dělnická třída přechodem k beztřídní společnosti pracuje k své vlastní samolikvidaci jako třídy.

Potřeba teorie socialismu

Pokusili jsme se stručně naznačit teoretickou problematiku socialismu. Někteří ji podceňují, zdá se jím příliš abstraktní a zdánlivě nepraktická. Bez revoluční teorie nemůže však být revoluční praxe.

K studiu teorie nutí mnoho okolností:

1/ potřeba zásadního vodítka pro praxi, která se jinak stává bezzásadovým povrchním a krátkozrakým pragmatismem.

2/ V teoretické oblasti se dnes v zásadě vede boj o revoluční marxismus-leninismus proti oportunismu a revizinismu, což je podmínkou unovuobnovení revolučního komunistického hnutí.

3/ Bez teorie není možné správné hodnocení ani minulosti, ani současnosti, ani budoucnosti.

4/ Hluboké teoretické objasňování socialismu je podmínkou odrážení nepřátelských útoků, rehabilitace socialismu a přesvědčování, že jedině on je schopný vyvést svět ze současného marasmu a zabránit katastrofě, do níž lidstvo žene přežívající kapitalismus.

Chyby v pojímání socialismu

V poměru k otázkám socialismu dochází k teoretickým a metodologickým chybám. Jde o trojí jejich druh a charakter:

1/ buržoazní, otevřeně nepřátelské;

2/ maloměšťácko oportunistické a revizionistické;

3/ iluze a sebeiluze stoupenců socialismu a komunismu. Vedle třídního základu tu hrají roli i poznávací, gnozeologické momenty.

Na počátku stojí poměr ke kapitalismu. Kdy je zralý k pádu, pro socialistickou revoluci? Pro komunisty je taková situace dána vstupem kapitalismu do stadia imperialismu. To uznávala slovy původně i sociální demokracie; pak možnost revoluce odsunula do nedohledné dálky a nakonec se revoluce vůbec vzdala. V jejích šlépějích jdou dnes oportunisté a revizionisté, záměrně zaměňující zásadní otázku revoluce s otázkou bezprostřední revoluční situace, jejíž vznik v dohledné době vylučují. Když se jejich pojetí socialismu přibližuje sociálně demokratickému "sociálnímu státu" a netřídně chápané parlamentní demokracii, když jsou ochotni v některých tzv. nových jevech v kapitalismu, posuzovanému úzce technokraticky, vidět zárodky socialismu, nelze se divit, že někteří už pokládají revoluci za nepotřebnou.

Jedním z nejzávažnějších omylů při posuzování socialismu je nerozlišování jeho vývojových etap. To má teoreticko-ideologické důsledky a mělo to i důsledky i pro minulou praxi.

Tzv. reálný socialismus (otázku názvu tady vynechme) byl pouhým přechodem k vlastnímu socialismu "jako takovému", přechodem nikde nedovršeným. Vedle obecných úkolů tohoto přechodu byl postaven před přemíru zvláštních a jedinečných, daných konkrétním místem a konkrétní dobou. Navíc musil zápasit s vnitřními i vnějšími vlivy, cizími a nepřátelskými úsilí o socialismus a bránícími mu věnovat se oněm úkolům vlastním. Ztotožňovat jej proto prostě s už jakoby víceméně "hotovým" socialismem bylo sebeiluzí, neuvědomující si obrovské úkoly, které před ním stály. To přivedlo na jedné straně k tomu, že některé budoucí, socialismu nejvlastnější úkoly, nebyly jako socialistické vůbec uznávány (VTR, integrace), a na druhé straně k tomu, že nehotové poměry reálného socialismu byly přenášeny na socialismus jako takový a používány k "opravování" a jakoby "vylepšování" jeho teorie.

Ztotožňování nehotového socialismu se socialismem jako takovým chopili se pohotově jeho nepřátelé. Jejich ideologové srovnávali rafinovaně nehotový socialismus s obecným modelem, vypracovaným klasiky marxismu, aby dokazovali, že se jedná o neuskutečnitelnou utopii. Připisovali a připisují socialismu to, co mu bylo cizí a představovalo dědictví právě že po kapitalismu. Nutná obrana před útoky a nebezpečím ze strany kapitalismu je jimi paušálně vydávána za zločin. Zamlčujíce či popírajíce nesporné úspěchy socialismu, jak vnitřní, tak mezinárodní, nepřiznávají samozřejmě, že hlavním zločinem socialismu pro ně je to, že skoncoval s jejich vykořisťováním.

Také dnešním revizionistům se hodí poměřování reálného socialismu socialismem jako takovým a někdy dokonce komunismem. Kladou na reálný socialismu nároky, které objektivně nemohl a nebyl s to splnit. Namísto objektivní analýzy (která by prokázala falešnost jejich hodnocení a zhoubnost jejich dnešního počínání) uchylují se k maloměšťáckému moralizování a přebírání nepřátelských pomluv. Vydávajíce za chybné to, co bylo nevyhnutelné, znemožňují poučit se o případných skutečných chybách. Slibují socialismus "bez chyb minulosti", "moderní" "socialismus 21. století", pod čímž se skrývají staré zkrachované maloměšťácko reformistické představy, právě které byly příčinou minulých porážek a programují předem nevyhnutelně další porážky.

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >