Číst a znovu číst Lenina

Podrobnosti

Vytvořeno 31. 5. 2011

Twitter

1. Revoluce je v první řadě válka.

Lenin srovnával politiku s vojenským uměním, a zdůrazňoval nutnost zajistit existenci organizované, disciplinované revoluční strany: protože politická strana není jen rozjímající klub (vůdci francouzské Socialistické strany: děkuji vám za ten výjev!).

2. Pro Lenina, stejně jako před ním pro Marxe, je politická revoluce také, a především, sociální revolucí, tj. změnou statutu tříd, do kterých je společnost rozdělená.

To znamená, že je vždy vhodné se tázat po skutečné povaze státu, "republiky." Tak krize na podzim roku 2008 jasně prokázala, jak mohly být ve vedoucích centrech kapitalismu použity státní a veřejné peníze k službě zájmům bank a hrstky privilegovaných lidí. Stát, jinými slovy, zajisté není "nad třídami".

3. Revoluce je sérií bitev, a je na avantgardní straně, aby v každé fázi boje přizpůsobovala slogany a hesla situaci a jejím možnostem.

Protože to není ani nálada přičítána "lidu", ani "mínění", údajně měřené průzkumy, které jsou schopny taková hesla vypracovat. Když jsou při vyvrcholení řady dnů demonstrací 3 miliony lidí v ulicích (což se stalo ve Francii na začátku roku 2009), je třeba nabídnout jim jinou perspektivu než další setkání mezi odborovými vůdci. Jinak se hnutí vyčerpá, a odrazuje ty, kteří čekali marně na vyjádření přesné povahy cílů a způsobu, jak jich dosáhnout...

4. Hlavní problémy života lidí jsou vždy řešeny silou, zdůraznil také Lenin.

"Síla" ale zdaleka neznamená nezbytně otevřené násilí nebo krvavou represi proti druhé straně! Když se miliony lidí rozhodly shromáždit na jednom místě, jako například na náměstí Tahrir ve středu Káhiry, a ukázat, že nic je nedonutí ustoupit tváří v tvář nenáviděné moci, jedná se zcela o věc síly. Podle Lenina je zásadní rozptýlit iluze parlamentního a volebního kreténismu vedoucí například k situaci, v níž se v současné době ve Francii (a stejně tak i v České republice, pozn. překl.) nacházíme: "Levice" téměř výhradně přizpůsobená pro volební kampaně, od nichž masy občanů oprávněně neočekávají téměř nic.

5. Revolucionáři nesmějí opovrhovat bojem a uspokojovat se reformami.

Lenin si byl určitě vědom, že v určitých obdobích mohou být dané reformy dočasným ústupkem či vějičkou záměrně využívanou vládnoucí třídou jako nástroj k uspání těch, kdo se proti ní staví. Nicméně má za to, že reforma je (resp. by měla být) převážně novou pákou používanou ve směru, jímž míří revoluční boj.  

6. A konečně, od počátku 20. století politika začíná tehdy a tam, kde jsou zapojeny svojí účastí miliony či desítky milionů lidí.

Při formulování těchto šesti tezí Lenin předpokládal, že revoluční situace budou mít tendenci vyvíjet se ve zvýšené míře v koloniálních či polokoloniálních závislých zemích. A skutečně, od čínské revoluce v roce 1949 do vlny získávání nezávislosti v 60. letech 20. století dějiny tento předpoklad široce potvrdily.

Krátce řečeno, je třeba číst Lenina, zejména po povodni způsobené "koncem reálného socialismu." Číst a znovu číst Lenina opět a znovu, abychom byli schopni lépe stavět budoucnost!

Jean Salem, profesor filosofie na Pařížské univerzitě Panthéon-Sorbonne. Je autorem knihy "Lénine et la révolution", vydané nakladatelstvím Encre marine v roce 2006.

Zdroj: l'Humanite: Lire et relire Lénine, pour préparer l'avenir.

6. května 2011

• < Předchozí
• Další >