header

CookiesAccept

Upozornění: tato stránka používá cookies a podobné technologie.

Pokud nezměníte nastavení prohlížeče, souhlasíte s tím.

Rozumím

Ovládnutí veřejného mínění v současné etapě globální krize kapitalismu

"Všeobecný entusiasmus nad perspektivou imperialismu, jeho zuřivá obrana a jeho malování nejsvětlejšími barvami - to jsou hlavní charakteristiky doby." Tato slova napsal před 95 léty V. I. Lenin (Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu - kapitola IX - Kritika imperialismu), ale za současné mezinárodně politické situace mají větší planost než kdy jindy. Lepší popis reakce liberálních žurnalistů, levicových intelektuálů a bývalých levicových radikálů prostě neexistuje.  

Lenin se ve své analýze I. světové války neomezil pouze na rozbor ekonomické situace před a v průběhu války, ale analyzoval i sociální a politické změny, které předcházel první největší masakr v dějinách lidstva. Pouze v několika rukou koncentrovaný finanční kapitál ovládl všechny sektory ekonomiky a zvyšující se napětí vedoucí ke konfliktu mezi největšími mocnostmi, vyvolané jejich záměry na rozdělení světa, ovlivnily všechny vlastnické třídy natolik, že přešly na stranu imperialismu.

Německá maloburžoazie byla hromadně zatažena do podpory imperialistických cílů. V roce 1898 vznikla "Německá lodní asociace"  (Deutscher Flottenverein), která prosazovala výstavbu loďstva, rovnajícího se britskému. V roce 1908 již měla přes 1 milion členů. Podobně vznikaly i další militaristické strany, které postupně smetly SPD - Sociální demokraty. Následovala světová válka a po krátkém mezidobí druhá, ještě krvavější.

Hysterie a nadšení, kterými nás ve svých lživých informacích o imperialistické intervenci do Libye zahrnují světová média, evokují období před I. světovou válkou. Většina žurnalistů, kteří si zachovali chladnou hlavu a pravdivě informovali o invazích imperialismu do Afghánistánu a Iráku, ztratila (buď vědomě nebo nevědomě) jakoukoli soudnost. Ti, kdo podporovali i předcházející intervence, pak ztratili veškeré zábrany.

Válkychtivé mocnosti se, jak v přípravě konfliktu, tak i po jeho rozpoutání nijak nesnažily kamuflovat své záměry. Půlroční bombardování, pochybné složení Národní přechodné rady, využití islámských teroristických organizací, včetně Al Kájdy, jeden z jejichž vůdců Abdul Akim Belhadž se prohlásil vojenským velitelem Tripolisu, stejně jako nasazení britského 22. pluku SAS, 2. divize Cizinecké legie a jednotek z Kataru, pod jejichž dozorem a na jejichž rozkazy vraždí libyjští "rebelové - teroristé" Kaddáfího příznivce a Afričany (o tom se západní média vůbec nezmiňují) představují média jako "ochranu civilního obyvatelstva a podporu demokratické revoluce", v souladu s rezolucemi RB OSN 1970 a 1973.

Mezinárodní konference o Libyi, která se konala ve čtvrtek 1. 9. v Paříži, na níž velmoci otevřeně projednávaly dělení libyjských ropných polí a miliard libyjských dolarů v evropských a amerických bankách znovu potvrdila, že reálným cílem války byla ropa, zlato, peníze a přerozdělení Blízkého a Středního východu.

Účast islámských teroristů (včetně bojovníků Al Kájdy a Tálibánu) na straně libyjských povstalců, dovoluje naprosto otevřeně vyjádřit pochybnost o oficiálním zdůvodňování útoků na New York a Pentagon před deseti léty a podpořit ty Američany a světové pokrokové činitele, tvrdící, že šlo o interní záležitost organizovanou CIA ve spolupráci s Mossadem, pákistánskou ISI a vedením americké administrativy, která potřebovala záminku a krytí pro rozpoutání intervencí k obsazení surovinových zdrojů.

Propagandisté války, mediální bossové i politici, přesně ve stylu Josefa Goebbelse

ignorují vše, co neodpovídá linii "osvobození Libye".

Vůdce "Zelených" v Evropském parlamentu (EP) Daniel Cohn-Bendit, mluvčí studentstva v pařížských bouřích v roce 1968, je z tohoto pohledu nejarogantnější.

Ocenil "úspěšnou vojenskou intervenci, která posílila reputaci Západu v arabském světě." Obvinil německou Stranu Zelených z chytračení, protože od počátku nepodpořila intervenci a požádal vedení strany, aby se NATO omluvila. Francouzská socialistická strana rovněž excelovala ve svých chválách prezidenta Sarkozyho. Předsedkyně strany Martine Aubryová uvedla: "Jsem šťastná, že se Francie ujala iniciativy a prezident Sarkozy zasáhl ve správný okamžik." Jack Lang, dlouhodobý socialistický ministr kultury, který je považován ve straně za velkého intelektuála uvedl: "Dnes si všichni můžeme blahopřát k tomu, že se reputace Francie zásadně zvýšila, protože se rezolutně a úspěšně angažuje v boji za libyjskou svobodu."

Ve Francii se "Nová Antikapitalistická strana" (NAS) rovněž připojila k válečné propagandě. Ve svém oficiálním komuniké k obsazení Tripolisu její představitelé uvedli: "Svržení Kaddáffího je dobrou zprávou pro lid. Pro libyjský lid se otevřela cesta k novému životu. Svoboda, demokratická práva a využívání rozsáhlých zisků z prodeje ropy k uspokojování základních potřeb lidu, se stanou v budoucnosti hlavním programem". Strana, prezentující se, jako nová levice by se měla přejmenovat na "Novou pravici" což by byl lepší název pro stranu, otevřeně podporující imperialistickou válku.

Podobný trend lze pozorovat i v Německu. O statisícových masových demonstracích jako v době přepadení Iráku nemůže být ani řeč. Válečná propaganda, podpořena zrůdným chováním RB OSN ochromila levici i mírové hnutí.

Cohn-Bendit - dlouhodobý přítel a kolega z hnutí "Zelených" Joschky Fischera, který se ve funkci německého ministra zahraničí podílel v roce 1999 na válce proti Jugoslávií, zhodnotil německé odmítnutí účastí ve válce proti Libyi jako "největší debakl německé zahraniční politiky od vzniku SRN. Týdeník "Die Zeit", obvykle podporující SPD uvedl v článku "Německá ostuda": "Je skoro nemožné najít byť by i jen jediný hlas v médiích nebo ve vedení politických stran, který by se postavil na obhajobu německého odmítnutí účasti v intervenci států NATO."

Rovněž američtí oponenti válek vedených bývalým prezidentem Bushem, nyní nadšeně podporují válku proti Libyi. Typickým představitelem je historik Juan Cole z "University of Michigan", který se představil jako kritik přepadení Iráku, nyní vehementně obhajuje vpád do Libye.

Přechod bývalých liberálů a pacifistů do tábora imperialistické války je tak rozsáhlý, že ho nelze považovat za náhodný. Velké sociální otřesy, které obvykle následují, jsou většinou charakterizovány podobnými politickými transformacemi. Politické strany se tak předem připravují na to, jakou úlohu sehrají v budoucí fázi třídního boje. Nejde o nový jev. V průběhu války proti Jugoslávii podpořilo mnoho pacifistů a zejména "Zelených" bombardování téměř bezbranné země letectvem NATO. Ovšem ve válce proti Libyi tato podpora dosáhla naprosto nového stádia. Odpovídá současné ostré třídní polarizaci, která se vyhrotila v průběhu posledních tří let globální kapitalistické krize, která se v mnoha zemích projevuje i nástupem fašizace.

Problém je i ve změně přístupu hodnocení imperialistické intervence komunistickými a dělnickými stranami, tvrdícími, že odmítají imperialistický zásah do práva libyjského lidu vybrat si v národní a demokratické revoluci spravedlivou vládu. Ani slovo o tom, že šlo o dlouhodobě připravovaný puč. To by již mohly rovnou říci, že souhlasí s porážkou světového socialistického systému (podle mnoha z nich stalinského), jako prosazení vůle lidu, přestože šlo o prohru v boji se spojenými imperialistickými mocnostmi, podporovanými pátou kolonou v komunistických a dělnických stranách. O to významnější jsou pozice Fidela Castra a Huga Cháveze, kteří jediní rozkryli podstatu této nové imperialistické války, stejně jako těch, které imperialismus zamýšlí proti Sýrii, Íránu, Bělorusku a postsovětským státům.

Karel Kluz

Partneři:
partneri-kscm
partneri-sckp
partneri-sos
partneri-wdfy
partneri-solidnet
partneri-ceske-mirove-hnutípartneri-festival
partneri-kcp

 partneri-stripkyzesveta

©  Komunistický svaz mládeže

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .