O faktorech, které vedly ke svržení socialistických systémů v Evropě VIII.

Podrobnosti

Vytvořeno 24. 10. 2011

Závěry o příčinách kapitalistické restaurace a problémy, které z nich vyplývají

Operace k obnově kapitalismu v socialistických zemích začala zevnitř a shora bez předchozího vojenského vměšování imperialismu s cílem obnovit kapitalismus, bez lidového povstání či konfliktů uvnitř země. Dějiny dělnického revolučního hnutí znají i porážky, ale v jiné historické situaci, na jiné etapě, kdy ještě nebyl určen výsledek boje. V takových podmínkách se konflikt rozvíjel s jasně vyjádřenými charakteristickými rysy rozhodné činnosti revolučních lidových mas z jedné strany a sil místní a mezinárodní buržoazie na straně druhé.

Podmínky, metody a způsoby, za nichž proběhla kapitalistická restaurace, nás zavazují zkoumat problém, počínaje z výchozího bodu, od subjektivního faktoru, to jest stran a systému socialistického státu a úhrnu všech vnitřních rozporů, týkajících se sféry sociálních a ekonomických vztahů. Na konkrétní etapě, na níž došlo k obnově kapitalismu, měla další skupina rozporů, týkající se vztahu socialismu a kapitalismu, významný, i když nikoli rozhodující vliv na vzájemné spojení a vzájemnou závislost událostí uvnitř země, které vedly ke kontrarevoluci.

26. V průběhu událostí se vytratila avantgardní, vedoucí úloha strany jako strany moci a jádra politického systému. Došlo k oslabení a otupení principů a zákonů činnosti strany a její kádrové politiky.

Ta skutečnost, že nebyla rozpoznána hrozba kontrarevoluce, již sama o sobě svědčí o proměnách v podobě a charakteru komunistických stran v zemích socialismu.

Na evropském území došlo i ke konkrétním událostem, které měly být chápány jako "znepokojující příznaky" (Maďarsko, Polsko, Československo, problémy Jugoslávie, Rumunska a Albánie a také nástup revizionismu, v němž hrál roli "ostří kopí" eurokomunismus, který zasadil "ránu" komunistickému hnutí v kapitalistické Evropě).

Rozkol, ke kterému docházelo v komunistických stranách Evropy, byl také vážným varováním před ideologickým tlakem, který vyvíjel kapitalismus na dělnické a komunistické hnutí kapitalistických zemí.

Komunistické strany, jak o tom jasně svědčí poslední události, považovaly svou vedoucí, avantgardní roli ve společnosti za navždy danou a nepochybnou. Úspěchy socialistické výstavby i na světové aréně vypěstovaly ducha sebejistoty a sebeuspokojení. Vytratil se zájem o ochranu a neustálou obnovu toho nejdražšího a pro socialismus nezbytného - jednoty s lidem, demokratických vztahů s pracujícími, se společenskými organizacemi.

V určitém okamžiku došlo k odtržení od skutečnosti, ztrácela se schopnost chápat nálady lidu, problémy, které jím hýbou, jeho naděje a obavy. Stranické orgány a stranické organizace se přeměnily ve služby byrokratického typu, v důsledku čehož byla oslabena tvůrčí aktivita a iniciativa lidových mas, jejich dynamická účast v socialistické výstavbě.

Postupně byla oslabena a konec konců vymizela kontrola činnosti strany, stranických organizací a jejich vedoucích činitelů, širokými lidovými masami. Vedoucí orgány komunistické strany nesou odpovědnost za porušování procedury kritiky a sebekritiky zdola nahoru, což vedlo k formalismu a schematismu při plnění usnesení, k tendenci zamlžovat skutečný obraz, k přikrašlování, k zániku citu pro skutečnou kvalitu práce a její výsledky, k ovzduší vzájemného zatajování. Vznikalo klima, v němž bylo možné strpět zkreslování politické linie a narušování stranické disciplíny, zvláště ve výrobě.

Byla narušována vnitrostranická demokracie, pěstovala se půda pro kariérismus mezi kádry, pro zneužívání stranických a vládních pozic, pro subjektivismus v kádrové politice. Byl porušován princip rovnosti mezi komunisty, v posledních letech se objevovaly a sílily jevy přezírání soudružských vztahů.

Tento vývoj se stal příčinou toho, že byly do široka otevřeny dveře před kádry, které sledovaly kořistnické cíle či které neměly dostatek politických schopností a prozíravosti, možnosti pochopit pokyny a upozornění pracujících, nalézat a respektovat mínění lišící se od jejich antisocialistické propagandy. Snížila se schopnost komunistických stran podkládat svá rozhodnutí vědeckými údaji, což mělo obecnější důsledky pro socialistickou výstavbu a pro pochopení četných a složitých jevů.

Tyto jevy, které jsou neslučitelné s charakterem komunistické strany, uvolnily cestu k podkopání autority strany mezi lidem.

27. Byly pěstovány teoretické pozice či dávala se přednost tezím, které znamenaly odchod od naší teorie, narušování principů výstavby. Byla oslabena fronta boje s imperialismem a revizionismem.

V některých případech byly jako bojový nástroj přijaty chybné teorie, které buď neodpovídaly skutečnosti, nebo zjednodušovaly teoretické otázky výstavby socialismu, jako např. teorie, předpokládající rychlý přechod k rozvinutému socialismu a komunismu, nedoceňující složitý a dlouhodobý charakter přechodného období (viz XX. sjezd KSSS), teorie "všelidového státu" a "všelidové strany", "všelidové demokracie". 19/ (19. Orientace, vypracovaná XXI. a XXII. sjezdem KSSS, která pak byla zahrnuta do Ústavy Sovětského svazu v roce 1977.)

Orientace XX. sjezdu, zdůrazňující "za existence určitých předpokladů rozličné formy přechodu různých zemí k socialismu", byla využita některými vedoucími činiteli komunistických stran jako teoretický základ pro nástup, a to na úkor vědecké teorie socialismu. Ve jménu národních zvláštností a specifiky byly revidovány zákonitosti socialistické revoluce. Byly vyslovovány názory, podle nichž prostřednictvím strukturních reforem a "politické demokracie" bude možné přetvářet kapitalistický systém v socialistický bez revolučního skoku.

Takové názory nedoceňují a snižují fakt, že vykořisťovatelské třídy, které se opírají o vojenský aparát a reakční byrokratický mechanismus, se budou bránit a že ta či ona forma přechodu je podřizována obecným zákonitostem, je důsledkem všestranného parlamentního a mimoparlamentního boje.

V následujícím období bylo pod vlivem zkušenosti Chile a Portugalska a změny taktiky imperialismu, od některých názorů a idejí XX. sjezdu upuštěno. Ať už však došlo k jakýmkoli změnám orientace, dělo se tak mlčky, v tom smyslu, že nedošlo k celkové otevřené teoretické kolektivní diskusi uvnitř zemí a v řadách komunistického hnutí.

Strategie antikomunistické diverze - jak je dnes zřejmé na základě předchozí zkušenosti - se nesetkala s odpovídajícím jednotným vzrůstajícím odporem ze strany komunistického hnutí, stran a vlád socialistických zemí. Ačkoli v dokumentech stran, zvláště KSSS, se hovoří o nebezpečném charakteru nové taktiky imperialismu, v praxi nebylo vyvinuto nezbytné úsilí v zájmu toho, aby byla v komunistickém hnutí probuzena ostražitost a bdělost a aby se nové situaci čelilo ofenzívně a argumentovaně.

Buržoazní třída, která se opírala o svou bohatou historickou zkušenost, shromažďovanou od prvého okamžiku, kdy se objevilo samostatné dělnické hnutí, velice dovedně přenesla centrum ideologického boje zvenčí dovnitř komunistického hnutí a socialistického systému. Využila ve své strategii a taktice bohatou zkušenost z neustálého přizpůsobování, kterou získala v průběhu střetání a spolupráce s různými třídami, vrstvami a politickými silami (absolutistickou monarchií, konstitučním královstvím, parlamentní demokracií, fašistickou diktaturou, s vojenskými převraty). Využila chyb a slabin, ambic vedoucích kádrů, sociální a politické půdy, která vedla k úchylkám a k nespokojenosti.

Na základě minulé zkušenosti se také domníváme, že v dokumentech komunistických stran socialistických zemí byly přeceňovány nepochybné úspěchy socialismu, zřejmé změny, ke kterým ve světě po druhé světové válce došlo, přičemž se takovýmto způsobem nedoceňovaly nové složité problémy, které v průběhu vývoje vznikly.

V některých případech byly absolutizovány krizové jevy kapitalismu, šířil se zjednodušený náhled na cesty rozpadu kapitalistického systému. Nebyla také doceňována možnost, aby kapitalismus zaváděl nové vědeckotechnické vymoženosti do výroby bez ohledu na rozpory a negativní důsledky pro život a práva pracujících.

Úchylka se nerodila automaticky a ve vzduchoprázdnu. Nové problémy, na něž chyběla odpověď, chyby, které nebyly napraveny včas či u kterých nebyly odstraněny hlavní příčiny, subjektivní a povrchní hodnocení - to vše se hromadilo a přeměňovalo v úchylku (či vedlo k úchylce).

Některá chybná a utopická mínění a názory, týkající se problémů mezinárodního života a boje dvou společenských systémů, vyjadřovala tendenci k ústupu pod ideologickým tlakem buržoazní ideologie, nehledě na skutečnost, že Sovětský svaz a další socialistické země ve srážkách s imperialismem a v kritických momentech postupovaly neochvějně v zájmu obrany socialismu a zemí, vedoucích národně osvobozeneckou válku.

Oportunismus razil přímo či nepřímo cestu k oslabení komunistických stran. Stal se ideologickým základem úspěchu snah imperialismu, zaměřených na to, aby byl socialismus podkopán a oslaben.

Problém nemůže být řešen formálním odsouzením revizionistických, oportunistických, likvidátorských názorů a jejich nositelů. Principy dialekticko-materialistického chápání dějin vyžadují hledat objektivní data v sociálním, ekonomickém a kulturním životě, na základě kterých se formují předpoklady pro to, aby se mohla oportunistické teorie a praxe v dělnickém hnutí prosadit. To neznamená, že převládnutí oportunismu je nevyhnutelné. Jestliže jsou pochopeny objektivní faktory, které jsou pro tento jev příznivé, pak se stává pro komunistické hnutí možným tento problém řešit, překonat jeho důsledky a také svou dočasnou porážku.

28. Oslabena byla také tvořivá ideologická, politická a mnohostranná výchovná činnost, zaměřená k upevnění socialistického vědomí, k všestrannému rozvoji a zdokonalování člověka nového typu, bez něhož není výstavba socialistické společnosti možná.

Socialistické myšlení mohlo a mělo se stát oporou rozvoje této nové společnosti, mělo hledat nové cesty v podmínkách rozhodného boje s buržoazní a maloburžoazní ideologií, s oportunismem a revizionismem. Výstavba socialismu vyžaduje dostatečnou vzdělanostní a politicko ideologickou úroveň širokých lidových mas a také nezbytnou úroveň znalostí a uvědomění, aby se tyto masy mohly podílet na složitém tvořivém a iniciativním politicko organizačním procesu.

V podmínkách rozhodného ideologického boje s kapitalismem, nebyla významné frontě činnosti, tj. podstatnému zvýšení úrovně ideologické činnosti uvnitř socialistických společností, věnována pozornost. Nedošlo k jejímu přizpůsobení ke změněným podmínkám, protože se předpokládalo, že pracující jsou přesvědčenými přívrženci systému. Nebyla doceněna složitost procesu formování socialistického vědomí prostřednictvím přímé aktivní účasti při řešení problémů výstavby, řízení sociálních a politických záležitostí.

Posouzení ideologických a politických problémů by aktivizovalo celou stranu, stranické organizace, členy strany i bezpartijní, celou společnost. Tímto způsobem by vznikla možnost široce vyjádřit mínění a názory, překonat chybná hlediska s pomocí ideologických prostředků a přesvědčivých argumentů.

K rozvoji ideí nedochází paralelně a automaticky se společenským rozvojem. Progresívní a revoluční ideje - v podmínkách oslabení, otupení a snížení lidové inciativy a tvůrčí činnosti - ustupují a obnovují se a zesilují anachronické přežitky, individualismus, subjektivismus a handrkování o posty. Takovýmto způsobem se vytvořily předpoklady pro to, aby mohly být účinně využity kanály, jimiž pronikala a reprodukovala se buržoazní a maloburžoazní ideologie, kompromisy a ochablost tváří v tvář početným problémům. Tyto nedostatky jsou jasněji viditelné dnes, v podmínkách celkového regresu.

29. Opozdil se i tvořivý rozvoj a obohacování revoluční teorie ze zkušeností socialistické výstavby a činnosti revolučních sil.

Aniž jakkoli zpochybňujeme vědecké výzkumy a teoretická bádání v SSSR a jiných socialistických zemích, přece jen události svědčí o tom, že komunistické strany odpovídají za zaostávání v tvořivém rozvoji marxisticko-leninské teorie v podmínkách socialistické výstavby a současného světa. Nebyly doceněny či byly učiněny nesprávné vývody ve vědeckých výzkumech, organizovaných ve specializovaných vědeckých centrech, včetně těch, které patřily samotné straně.

Byla také nedoceněna nezbytnost budovat socialismus a opírat se přitom o trvalý rozvoj teorie, obnovovat poznatky, které ve spojení s aktivní účastí na praktické činnosti a řízení vytvářejí půdu pro rozvoj člověka nového typu.

Zkoumání teoretických a vědeckých problémů nebylo na takové úrovni, aby bylo možné včas překonávat obtíže, vyjevovat nové tendence a nové rozpory, které bylo třeba dialektickým způsobem řešit. Úspěch Říjnové revoluce a poté následující vzestup revolučního hnutí, to vše hovoří o tom, že jedním ze základních faktorů úspěchu byla skutečnost, že dlouho před tím klasikové prozkoumali mnohé klíčové teoretické otázky. Absolutizace zkušenosti bez opory v teoretickém a vědeckém výzkumu je škodlivá. Strana jako avantgardní část lidu je zavázána včas formovat představy o nových problémech, umět předvídat a nepouštět se zřetele veškerý pohyb, celek - ve prospěch bezprostředního, každodenního a jednotlivého.

30. Bylo oslabeno a v souladu s kvalitou a požadavky doby a složitých úkolů socialistické výstavby dostatečně nepůsobilo dialektické spojení přímé a zastupitelské demokracie.

Ukázalo se jako nemožné uvádět v celém procesu socialistické výstavby v soulad centralizované plánování s lidovou iniciativou, kultivovat mezi lidem pocit hospodáře se socialistickým vlastnictvím. V 70.letech tyto jevy zesílily a nabyly ostrých forem.

Vznikly problémy s rozvojem forem socialistické demokracie a jejím správným fungováním, se zneužíváním moci. Objevily se skutečnosti, které ne vždy mohly být ospravedlněny problémy objektivního charakteru či specifickými podmínkami.

Nebyly odhaleny nebo nebyly využity přirozené možnosti, které existovaly v samotném konkrétním systému, jehož základním kritériem je uvědomělý podíl lidu, společenská kontrola činnosti vlády a orgány řízení, dialektické spojení a jednota "strany-sovětů-lidu".

Ztráta zkušených kádrů a bojovníků v době občanské války a za druhé světové války, nutnost využívat nejzpůsobilejší a nejzdatnější kádry na frontě socialistické výstavby, vedla k tomu, že chyběly kádry pro práci v sovětech. Objektivně byla vyzdvižena nová pokolení kádrů bez nezbytné zkušenosti při demokratickém rozhodování problémů, za účasti a při podpoře lidu. V atmosféře takového oslabení, pokud jde o počet volených, se objevovali i kariéristé.

I když se na takový druh důsledků poukazovalo, nevedl se proti nim ze strany komunistických stran a orgánů státní moci rozhodný boj a proto se tyto problémy reprodukovaly v ještě ostřejších formách.

Nejzákladnější problém, který je třeba detailně zkoumat s cílem osvojit si odpovídající zkušenost, se týká role sovětů jako formy státní moci a spojení místních sovětů s pracovními kolektivy.

I když byly přijímány zákony, které poskytovaly stále větší a nová práva místním sovětům, pracujícím a pracovním kolektivům, v praxi měly procedury účasti lidu a kontroly formální charakter.

Právě tak vážným je pro serióznější posouzení problém místa a role odborů a dalších společenských organizací v socialistické společnosti. Právně a z hlediska ústavy byla jejich role garantována účastí při přípravě zákonů, rozhodnutí, a to ve všech sociálních a politických záležitostech. V praxi však nedosáhla tato úloha odpovídající úrovně.

Oslabení spojení strany s lidem, odtržení ústředních orgánů od pracujících, mělo záporný vliv na činnost masových organizací, které se měly stát místem, napomáhajícím přitahovat bezpartijní síly a lid ke stále větší aktivní účasti, ke kontrole státních a stranických orgánů.

Hlavní a základní odpovědnost za výše uvedené jevy spočívá na činnosti a roli komunistické strany, která se má ze samé své přirozenosti a podstaty starat o lid a spojovat svou činnost s jeho iniciativou, neustále podporovat jeho účast, omezovat a odstraňovat administrativní metody, vytvářet předpoklady pro zesílení úlohy přímých a zastupitelských orgánů lidu v ekonomicko organizačních funkcích socialistického státu.

31. Vzniklé záporné jevy a problémy neruší platnost teoretické téze o tom, že socialistické společnosti odpovídá politické přechodné období, v němž je stát označován politickým termínem "revoluční diktatura proletariátu", což označuje jeho plnou a podstatnou odlišnost od diktatury buržoazní třídy v kapitalistické společnosti.

Kritika, které byl podroben politický systém socialismu ze strany antisocialistických sil kapitalistických zemí a reformistů, vycházela vědomě či - v některých případech - neuvědoměle z chybného základu: ze ztotožnění kritérií, uplatňovaných pro kapitalismus a socialismus, z beztřídního přístupu k pojmům demokracie a svobody.

Jedním z nejcharakterističtějších názorů takového typu je ztotožňování demokracie s vícestranickostí, s počtem stran, které jsou u moci a spravují zemi. Socialismus nevylučuje existenci a činnost jiných stran. Jejich existence je určována především objektivními kritérii. Počet, charakter a role dalších politických stran za socialismu, mimo strany komunistické, závisí na konkrétních národních zvláštnostech a tradicích, na sociálním rozvrstvení či na historických příčinách (například eseři, kteeří se podíleli na prvé sovětské vládě, avšak za občanské války přešli na stranu kontrarevoluce).

Průběh socialistické výstavby vyjevil nezbytnost na každé etapě a na každém stupni socialistického rozvoje dosahovat maximálně možného spojení demokracie s centralismem a v ekonomickém životě společnosti jako hlavní cíl zdokonalovat centralismus a rozvoj demokracie.

Centralismus musí vyjadřovat základní zájmy pracujících a demokracie trvale přitahovat lid k podílu na moci a na jejím uskutečnování. Čím harmoničtější se stává jejich spojení, tím silnější je jejich dialektické vzájemné působení, jež působí jako faktor umožňující, aby se socialistický systém uchránil před chybami a podvratnou činností. Zesílení centralismu na úkor demokracie vedlo k vážným pochybením v ekonomickém rozvoji, v uspokojování zájmů kolektivu, stalo se faktorem oslabení obrany socialistického systému.

Účast lidu a společenská kontrola socialistického vlastnictví jsou nelehkou záležitostí, tím spíše, že socialistický systém je historicky oddělen od komunistické samosprávy. K tomu, aby se lid stal jediným a skutečným vládcem nad veškerým společenským bohatstvím, je třeba času a trvalého úsilí v zájmu zabezpečení, zdokonalení a rozšiřování práv kontroly, všestranného rozvoje lidské osobnosti. Ačkoli stranické sjezdy se těmito otázkami vážně zabývaly a přijímaly k nim konkrétní usnesení a plány, nebylo možné zaznamenat, že by je řešily efektivně, v souladu s cíly a potřebami.

Na vznik problémů, mimo oněch, jež bylo možné spojovat s objektivními potížemi, měly vliv chyby, narušení a úchylky, které se všechny dotýkají kvality vztahu pracujících k socialistickému vlastnictví, přitahování pracujících k účasti v činnosti mocenských orgánů v harmonickém souladu se zdokonalováním centralizovaného řízení. 20/ (20. XXVI. sjezd KSSS: jako je nemožná skutečná demokracie bez socialismu, právě tak je nemožným socialismus bez skutečného rozvoje demokracie. Ve svém projevu na plénu ÚV KSSS v roce 1980 L.I.Brežněv zdůraznil, že problém správného vztahu mezi centralismem a demokracií je jedním z nejvážnějších problémů. Podtrhl, že je nezbytné jedno centrum pro efektivní řízení komplexu národní ekonomiky jako jednotného celku, k překonání tendence k úzkoprsému myšlení a místnímu egoismu. Z druhé strany je pro normální fungování ekonomiky nutné rozvíjet v takové míře, jak jen je to možné, iniciativu zdola, v pracovních kolektivech, ve vedoucích kádrech společnosti. Problém spočívá v tom, že řešit většinu praktických otázek je třeba právě tam, kde je to možné a jednat rychle, bez zbytečného váhání a dohadování.)

32. V průběhu socialistické výstavby byl ve skutečnosti narušen princip "od každého podle schopností, každému podle jeho práce".

Systém ekonomických a morálních stimulů vyžadoval neustálé zdokonalování. Jestliže nebyl zdokonalován, ale naopak narušován, připravovala se půda pro lhostejný vztah k práci a zvyšování její produktivity. To vedlo k získávání pracovních důchodů, které neodpovídaly míře a kvalitě práce. Nehledě na opakující se pokusy socialistických zemí o provádění ekonomických reforem, konec konců úloha ekonomických metod a stimulů v národním hospodářství nevzrůstala, centralizované plánování zůstávalo strnulým a hrubým. Nebyly tak překonávány problémy při včasném zásobování trhu zbožím.

Problémy, které v tomto směru vznikly, vyvolaly kritiku komunistických stran a marxistických ekonomů. Poukazovalo se v ní na způsob aplikace zákona hodnoty, zbožně peněžních vztahů, řízení a fungování podniků a způsobů využití pracovních kolektivů.

Otázky, týkající se zvláště zbožně peněžních vztahů, kvality spotřebního zboží a služeb, ekonomických a morálních stimulů, společenské kontroly a účasti na plánování a řízení, vyžadují další speciální rozpracování. Jsou důvody pro kritické připomínky, je však nezbytné doplňující, hlubší zkoumání. Je nutné ve spolupráci s komunistickými stranami, vědci, zkoumat zkušenost některých zemí východní Evropy, takových jako je Maďarsko a Polsko, kde byly uskutečněny experimenty. Některé z nich se ukázaly jako málo účinné a spoluodpovědné za vznik kapitalistického vlastnictví s negativními důsledky v ideologické a politické sféře.

Problémy, které vznikly a jevily se jako zpronevěřování se teorii, nejen nezpochybňují, ale potvrzují ještě názorněji, že obecné zaměření marxismu-leninismu na zespolečenšťování v období socialismu (v jeho dvou základních formách - státní a kolektivní) nemůže být uskutečněno ve formě vlastnictví jednotlivých samostatných obščin, ale pouze ve formě státního vlastnictví, díky nezbytnosti rozvíjet výrobní síly a vystupovat v přechodném období na obranu kolektivních zájmů.

Problémy, nedostatky a chyby, které se projevily v dialektickém vztahu demokracie a centralismu ve sféře plánování, v místních sovětech a dělnických kolektivech a v jejich roli, nemohou sloužit jako alibi pro vyzdvihování "tržní ekonomiky" , "svobodné konkurence" a politiky privatizace jako protiváhy socialismu, či - v lepším případě - utopických názorů na "samostatnost" a "samosprávu", které vedou k rozdělení jednotného všelidového socialistického vlastnictví na vlastnictví, patřící jednotlivým skupinám výrobců na úkor obecných a kolektivních společenských zájmů. Společenské vlastnictví a centralizované plánování bylo a je podrobováno útokům a pomluvám ze strany antisocialistických sil. Ve skutečnosti je "střelba" vedena po těch, kteří likvidovali třídní vykořisťování a proti politické moci dělnické třídy a jejích spojenců.

33. Nedoceněn zůstává systém vnitřních rozporů za socialismu, které tvoří podstatu materialistické dialektiky. Nedoceněna je nutnost zabezpečit dialektickou jednotu a vzájemné ovlivňování výrobních vztahů a výrobních sil na každé etapě a stupni rozvoje.

Je možné, že právě objasnění této otázky je klíčem k tomu, abychom dostali odpověď na mnohé otázky, které nás znepokojují a týkají se zdrojů chyb, slabin, nedostatků a konec konců i zkreslení. Problém rozporů za socialismu se nestal předmětem teoretického zkoumání a zejména praktických řešení, což mělo záporné důsledky, které se odrazily na ekonomické, sociální a politické úrovni. Nedoceněny zůstaly Leninovy základní ideje, podle nichž se socialismus nevymaňuje z rozporů a názorových střetů a jestliže se s tím nebude počítat, mohou nabýt povahy konfliktu. 21/ (21. Lenin /Spisy, sv. 36, s. 47/ zdůrazňoval, že cesta k socialismu je v reálném životě nerovná. Je nekonečně složitá. Ve své stati "Zvláštní úkoly sovětské moci" (s. 205), se dotýká otázky o článcích v řetězu, jejich formách a spojeních a vzájemné odlišnosti v historickém sřetězení událostí, v němž nejsou tak prosté a vzájemně oddělené, jako články v obyčejném řetězu, který vyková kovář.)

Přeceněn či absolutizován byl proces sjednocování socialistické společnosti. Panovalo chybné mínění, předpokládající, že rozpory za socialismu ztrácejí svůj význam, v důsledku čehož nebyla vyjevována a překonávána disharmonie a problémy v tom stupni, na jakém to podmínky vyžadovaly.

Čas od času, zvláště v 70.letech a aktivněji po polské krizi, probíhaly bouřlivé diskuse o dialektice rozporů za socialismu, v nichž se však nepokračovalo. Otázky sice byly formulovány, ale nebylo možné zaznamenat, že by se v tomto vážném problému dospívalo k praktickým řešením, nepočítáme-li teoretické diskuse a práce, vykonávané v různých výzkumných institucích.

Na každé etapě rozvoje socialistické společnosti, v podmínkách, kdy vědeckotechnická revoluce vyzdvihla otázku o organickém spojení mezi společenským a technologickým procesem, byly komunistické strany a státní orgány povinny trvale obracet svou pozornost na následující problémy: na zdokonalování výrobních vztahů a rozvoj výrobních sil, vysokou organizaci veškerého ekonomického mechanismu; na zvýšení socialistického uvědomění a kulturního rozvoje lidu v socialistických zemích.

V podmínkách socialistické výstavby - na rozdíl od kapitalismu - je charakteristickým příznakem rychlý růst materiálních a duchovních potřeb člověka, na některých etapách i ve skocích, což je svým způsobem vyvoláno potřebou neustálého rozvoje výrobních sil.

Jestliže není tento nesoulad řešen, vznikají rozpory mezi společenskou výrobou a potřebami, mezi osobními a společenskými zájmy. V daném případě není možné tyto rozpory odstranit cestou kultivování a idealizace osobní spotřeby, a pochopitelně ani cestou ignorování tendence k růstu osobních a kolektivních potřeb. Průběh socialistické výstavby ukazuje, že v tom stupni, v jakém tu nebylo dosaženo oné "míry" rovnováhy, jaká byla objektivně možná, docházelo k problémům a vzrůstala nespokojenost.

34. Bylo ignorováno sociální rozvrstvení společnosti - fakt, který připravil půdu pro rozpory mezi obecnými a zvláštními, specifickými a místními zájmy.

V průběhu výstavby základů socialismu byly zrušeny třídní antagonismy, ustoupily do pozadí, ale nezmizely zvláštnosti a rozdíly v roli dělnické třídy a dalších sociálních vrstev obyvatelstva, rolnictva, inteligence, které se projevovaly v různých formách (rozpory mezi městem a vesnicí, fyzickou a duševní prací atd.).

Další rozdíly byly spojeny s úrovní rozvoje socialismu, s formami socialistického vlastnictví, s historickými, národními a místními zvláštnostmi. Jiné rozdíly, které se projevily jako rozdíly ve vědomí a orientacích, měly svůj vlastní zdroj v přežitcích, zastaralých názorech či v tlaku buržoazní ideologie v podmínkách ideologického nástupu imperialismu.

Rozpory v socialistické společnosti jsou spojeny s marxistickou tézí o charakteru této společnosti, která je zkoumána jako přechodné období její revoluční přeměny z kapitalistické v komunistickou. Období, v němž není dosažena plná sociální rovnost. 22/ (22. Marx, který odhalil obecný pohyb dějin, ukázal přechodný charakter socialismu v tom smyslu, že je první fází komunistické společnosti. Lenin, který se zabýval problémem socialistické revoluce a zákonitostmi výstavby socialistické společnosti, zkoumal také období přechodu od kapitalismu k socialismu v podmínkách vítězství socialistické revoluce a formování politického systému diktatury proletariátu. Klasikové, kteří popsali různé etapy výstavby socialistické společnosti, ji od komunistické společnosti uměle neoddělovali. Poukazovali na jednotnou podstatu socialismu a komunismu, vědecky zkoumali jejich odlišnost, kterou viděli v různém stupni ekonomické zralosti. Podtrhávání přechodnosti socialistické společnosti nemá žádný vztah k chybným a protivědeckým názorům, které s odvoláním na tuto přechodnost popírají základní rozdíly mezi kapitalismem a socialismem.)

Historická zkušenost potvrzuje téze klasiků marxismu-leninismu. Přinesla mnoho nových údajů pro hluboké zkoumání a rozvoj poznatků o rozporech za socialismu. Potvrzuje, že se v socialistické společnosti uchovávají přežitky, tradice, hluboké stopy staré společnosti, z níž vyšla.

Třídní boj s vítězstvím socialistické revoluce nepřestává. Pokračuje a rozvíjí se v kritických momentech, zvláště když se uskutečňuje zespolečenšťování základních výrobních prostředků a vytvářejí se základy socialismu. Vykořisťovatelské třídy se lehko nevzdávají, nehledě na skutečnost, že tvoří menšinu a už ztratily některé ze svých nejvýznamnějších ekonomických a politických opor.

Zesílení, pokračování, zostření a formy, v nichž se projevuje třídní boj, závisejí na tempech výstavby socialistických vztahů, na mezinárodním obklíčení a na poměru sil. V průběhu celého období, pokud existuje soukromý kapitál, reprodukuje malovýroba nové prvky buržoazní třídy. Na situaci působí také mezinárodní poměr sil, strategie a taktika imperialismu, který neustále vyhledává nové vnitřní opory s tím, aby dosáhl svržení řádu zevnitř, protože vnější vměšování je pro něj nelehkou záležitostí.

Ostrost a forma třídního boje je v různých zemích nestejná, roli hrají národní zvláštnosti, tradice dělnického a komunistického hnutí, kvalita spojení strany s lidem, kvalita spojenectví dělnické třídy s dalšími sociálními vrstvami, které bojují za socialistická opatření a přeměny ve svých konkrétních zemích.

Je zřejmé, že čím více se upevňují socialistické vztahy ve výrobě, zesiluje socialistické demokracie, zvyšuje se iniciativní a aktivní účast lidu na výstavbě a v řízení politických a sociálních záležitostí, tím méně zůstává protivníků socialismu.

35. Za socialismu zaostávalo i široké zavádění vymožeností vědecko technické revoluce.

Na sjezdech komunistických stran socialistických zemí se neustále poukazovalo na neuspokojivé zavádění a využívání nových technologií. Vymoženosti vědecko technické revoluce se zaváděly a využívaly nerovnoměrně a výběrově: ve sféře obrany, v kosmu, v odvětvích těžkého průmyslu, na velkých stavbách, méně pak ve spotřebním průmyslu a ve službách.

Kromě objektivních historických faktorů, je nutné relativně nízké využívání vymožeností VTR a relativně nízké investice v tomto směru, hledat v následujících činitelích: v roli ekonomického mechanismu řízení, ve formách a metodách řízení, v systému rozdělování v souladu s kvalitou a množstvím práce, v systému materiálních a morálních stimulů, v racionálním využívání materiálních, peněžních a pracovních zdrojů, v těsném spojení s účastí lidu na hospodářské činnosti, v řízení a v kontrole orgánů plánování a řízení.

Tato kritéria hrají významnou úlohu při využívání možností socialistického vlastnictví, které se neuskutečňuje o sobě, bez vlivu lidského faktoru a bez opory na vědě a technice. Přechod od extenzívního k intenzívnímu rozvoji je spojen také s formami a kvalitou socialistické demokracie, s účastí mas.

A je ještě jeden moment, který musí být zkoumán s respektem ke zkušenosti komunistických strana za pomoci vědců - to je problém možností socialistické akumulace, v konkrétních zemích a v konkrétních historických podmínkách. Vystupuje totiž v trvalém rozvoji jako objektivní faktor, který má kladný či brzdící vliv a hlavně pokud jde o plné zavádění vymožeností VTR.

Toto tvrzení, týkající se způsobu realizace vymožeností VTR za socialismu, nepopírá fakt, že socialistické výrobní vztahy poskytly významný podnět k rozvoji výrobních sil a citelnému technologickému pokroku zemí, které začaly na nižší úrovni ve srovnání s odpovídajícím postavením, situací, existující v rozvinutých kapitalistických zemích. Řada výzkumů a statistika ukazuje, že v socialistických zemích se rychle rozvíjely výrobní síly, objevily se vážné snahy vědu a techniku rozvíjet. Objevy a vědecké výzkumy si v mnohých oblastech ještě uchovávají svou hodnotu. Zvláště v SSSR, který čas od času dokázal předstihnout rozvoj v kapitalistických zemích.

Neobstojí argument, který se v kapitalistických zemích široce používá, že totiž zaostávání při modernizaci výrobních sil bylo určující příčinou toho, že režimy v socialistických zemích byly svrženy.

Tyto názory jednostranně vyzdvihují jako výlučné kritérium a projev pokroku a demokracie rozvoj výrobních prostředků, rozvoj vědy a techniky. Ignorují úlohu vlastnictví za kapitalismu, místo a roli pracujících ve výrobním procesu.

Rozvoj výrobních sil, nehledě na jejich tvořivý, revoluční charakter, není výlučným ukazatelem tvůrčí stránky lidské činnosti a sociálního postavení pracujících. Socialismus, dokonce na nízké úrovni produktivity (jestliže to bylo, pochopitelně, spojeno s objektivními historickými příčinami), byl schopen dát pracujícím více než kapitalismus, díky kvalitativním prvkům, které vnesl do podmínek práce a života. Likvidace vykořisťování člověka člověkem vytváří nový systém lidských hodnot, určujících kvalitu života a strukturu kriterií a potřeb.

Je nepochybné, že rozvoj materiálně technického základny s pomocí VTR, úroveň rozvoje výrobních prostředků, složitá mechanizace a automatizace, to vše vede k rozvoji výrobních vztahů.

36. Užití principu proletářského internacionalismu bylo oslabeno v důsledku oslabení a odloučenosti v činnosti mezinárodního komunistického hnutí v boji proti imperialismu a revizionismu.

Proti jednotné strategii a taktice imperialismu nebyla v kritickém okamžiku postavena jednotná strategie a taktika světového komunistického hnutí. Zvláště velkou ránu jednotě mezinárodního komunistického hnutí zasadil rozkol mezi KSSS a Komunistickou stranou Číny, který se projevil v mezinárodním poměru sil a na jednotných akcích proti imperialismu. Záporná řetězová reakce se dotkla mnohých komunistických stran v celém světě. Bylo toho využito k náporu antikomunismu a antisocialismu. Poté byla jednota komunistického hnutí podrobena zkoušce ze strany hnutí eurokomunismu, který znamenal pronikání revizionistických, poraženeckých a kompromisnických názorů do řad komunistického hnutí v kapitalistické Evropě.

V budoucnu bude třeba prozkoumat a osvětlit záporné důsledky rozpuštění Komunistické internacionály jako jednotného centra výměny názorů mezi komunistickými stranami. Nová forma koordinace, která se utvářela v podobě mezinárodních porad, po určité období napomáhala společnému rozpracování strategie a taktiky i společnému působení. V dalším období však se i od nich ve skutečnosti ustoupilo, vzhledem k ideologickým rozdílům a průlomům v řadách komunistického hnutí. Jejich záměna dvoustrannými a vícestrannými regionálními setkáními k některým, především mezinárodním otázkám, neposkytovala dostatečnou půdu pro řešení otázek jednotného působení, ideologických a teoretických problémů. Charakter diskusí a posuzování různých hledisek byl více méně formální, dalek živé tvůrčí diskusi o podstatě problémů.

Byly momenty, kdy diskuse, v jejímž středu byly ideologické rozdíly, nabývala dokonce formy otevřené roztržky a přetrhávání všech vazeb, v důsledku čehož docházelo k odcizení a rozkolům. V dalších případech byla naopak ve jménu samostatné činnosti a nevměšování do vnitřních záležitostí jiných stran, veškerá diskuse a kritika přerušována, v důsledku čehož nabývaly vztahy při výměně názorů formální charakter. První i druhá taktika vedla konec konců k shodnému výsledku, k oslabení jednoty či snadnému přijímání toho či onoho hlediska. To hlavní je v tom, že se snížila úroveň, že ochabovalo odpovědné posuzování teoretických problémů a příčin, které vedly k tomu či onomu mínění či odchylce.

Je třeba pokračovat v úsilí, zaměřeném k výměně mínění s dalšími komunistickými stranami, s respektem k mnohaleté pozitivní a negativní zkušenosti, s tím, abychom se orientovali ve způsobech a metodách vedení diskusí k ideologickým otázkám a v názorových rozdílech mezi komunistickými stranami, v typech vztahů, které se mezi nimi na mezinárodní i regionální úrovni vytvořily.

Posuzování různých názorů, jestliže k němu dochází na základě komunistických principů, nejen neumožňuje, aby je imperialistické síly využívaly, ale může se naopak stát seriózním faktorem vedoucím ke zlepšení protiimperialistického boje.

37. K chybám docházelo i ve strategii a taktice socialismu, v jeho odporu vůči imperialismu.

Ze strany imperialismu byl vzájemný boj chápán nikoli prostě jako ideologický boj, ale i jako forma činnosti, směřující ke svržení socialismu.

Kurs na mírové soužití, jak byl uskutečňován v prvých poválečných letech, v určité míře na XIX. sjezdu a hlavně na XX. sjezdu KSSS, způsoboval vnášení utopických názorů na to, že je možné, aby se imperialismus vzdal válek a užívání vojenských prostředků, že je schopen přijmout nový mezinárodní pořádek, opírající se o principy vzájemně výhodné a rovnoprávné spolupráce, že může souhlasit s mírovým rozvojem ekonomiky a využíváním prostředků, získávaných z odzbrojování, na pomoc méně rozvinutým zemím.

Jen jednotná činnost antiimperialistických sil ve světovém měřítku, při radikální změně v poměru sil, stálém postupu ve světovém revolučním procesu, je schopna účinně čelit agresivitě, vojenskému vměšování a útokům imperialismu.

Na konkrétní historické etapě nebylo pochopeno, že USA a jejich evropští spojenci se snaží upevnit oslabené články kapitalismu, chránit je uvnitř imperialistického systému cestou otevřeného nebo maskovaného vměšování do vnitřních záležitostí těchto zemí, při využívání politických, ekonomických a vojenských prostředků a za pomoci své hlavní zbraně, stálé hrozby užití atomových a poté vodíkových zbraní.

Jednou věcí je boj za odvrácení války, zvláště války termojaderné a jinou je vyzdvihnout v konkrétních podmínkách orientaci na možnost úplného vyloučení války.

38. Záporné byly také důsledky hodnocení možností a role sociální demokracie v poválečném období.

Základním prvkem komunistické strategie bylo úsilí o společné působení a svazek se sociální demokracií nejen v záležitostech odzbrojení a míru, ale i v antiimperialistickém boji vůbec. Sociální demokracie v západní Evropě, nehledě na své slovní deklarace a občasné manévrování, se v praxi přimkla k imperialistickým silám v antisocialistickém, antikomunistickém tažení pod heslem obrany "práv člověka". Vinou evropské sociální demokracie byla přervána spolupráce s komunistickými stranami, v návaznosti na tlak USA (Marshallův plán), požadujících vypuzení komunistů z poválečných vlád.

V týchž kritických okamžicích, kdy bylo třeba upevňovat a rozšiřovat antiimperialistické, antimilitaristické hnutí, byly poskytnuty odpustky politice imperialismu s tím, že na Sovětský svaz i USA byla vkládána stejná odpovědnost za růst zbrojení. Na stejnou rovinu byla postavena obranná Varšavská smlouva a nositel "studené války", agresívní blok NATO. Některé sociálně demokratické strany, jako např. SDP na čele s Willy Brandtem, hrály dokonce aktivní úlohu v takzvané politice "mostů" (Ost Politik), se zjevným cílem anektovat NDR cestou podněcování antisocialistické činnosti uvnitř této země. Příchod sociálně demokratických stran k vládní moci poskytl množství důkazů o charakteru těchto stran, o službách, které poskytly kapitalistickému systému, zvláště při regulování jeho krize.

Kapitalistický systém by nemohl uchránit a zvláště reprodukovat svou sílu, jestliže by se neopíral o ideologii a politiku sociální demokracie, která spolu se svou rolí jako opory kapitalismu se ukázala nadějným faktorem při podrývání sil a jednoty dělnického hnutí.

Dnes se stává jasnější, že bylo nutné vytvořit rozhodnou, silnou a bojovou ideologickou frontu proti teoretickým koncepcím sociální demokracie, která v oné době zasévala iluze o takzvané třetí cestě k socialismu.

(pokračování příště)

Ústřední výbor Komunistické strany Řecka, Atény, 24. března 1995

• < Předchozí
• Další >