O faktorech, které vedly ke svržení socialistických systémů v Evropě VII.

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 10. 2011

Twitter

Socialistický systém v Evropě v poválečném období

Se skončením druhé světové války dochází v poměru sil na mezinárodní aréně k významným změnám ve prospěch sil socialismu a současně s tím se stává mezinárodní situace složitější a požadavky, vznášené vůči sotva utvořenému socialistického systému mnohostrannějšími a vyššími. Vítězství socialismu v osmi zemích Evropy se stalo základem pro vytvoření poválečné socialistické soustavy. Tyto země měly tehdy ve své naprosté většině zaostalou výrobu a neměly ani zkušenost s rozvinutým kapitalismem. Navíc byly zničeny válkou a jejich obnova v nových podmínkách vyžadovala velké peněžní prostředky a pomoc, kterou byl SSSR v rámci proletářského internacionalismu zavázán poskytovat.

Různé podmínky, v nichž se utvářely nové režimy a byl uskutečňován přechod politické moci do rukou dělnické třídy, zrodily i charakteristické zvláštnosti v osmi zemích, které se vydaly cestou socialismu, v jejich politickém systému, v sociálním a politickém vědomí, v podmínkách a formách vybojování moci, ve státních formách a politických strukturách, v tempech rozvoje a délce trvání přechodného období v každé z nich, v úloze náboženství a církve.

Nová společnost se v osmi evropských zemích rodila v procesu rozvoje protifašistického boje a jeho specifických formách. Národně osvobozenecký boj se spojil s národní revolucí. Starý mechanismus řízení se rozpadl v některých zemích ihned a v některých postupně; současně se uvnitř hnutí antifašistického odporu utvářely nové orgány moci a řízení, ústřední i místní. 13/ (13. V různých zemích existovaly rozmanité formy. Kromě Československa, Polska a části Německa, které byly osvobozeny Rudou armádou, se ve všech dalších zemích formálně a v Rumunsku i fakticky uchoval monarchistický režim. V Československu se uchovala čistě buržoazní politika na postu prezidenta a parlamentní demokracie. V NDR byly uskutečňovány sociálně politické přeměny a uplatňována revoluční moc bez ústřední moci. Režim zaměřoval svoji činnost proti vnějším i vnitřním nepřátelům a jejich pomocníkům. Vyvlastnění majetku, znárodnění základních odvětví průmyslu proběhlo pod vlivem požadavků na ustavení dělnické kontroly nad podniky, které dříve patřily třetí říši.)

Základní rozpor mezi kapitálem a prací se projevil v konkrétní formě rozporu mezi lidovými masami a zahraničními fašisty a jejich pomocníky. V tomto bodu se setkaly všechny antagonistické rozpory ve společnosti.

23. Komunistické strany, díky své praktické činnosti, vybojovaly vedoucí postavení ve zformovaných politických frontách, které se v různých zemích vyznačovaly svou specifikou. V prvé etapě se podílely na moci i buržoazní politikové, kteří chtěli být v nových poválečných podmínkách pro kapitalismus oporou. Proto se v procesu rozvoje zostřil konflikt, který byl završen vítězstvím těch sil, které vystupovaly za ustavení lidově demokratického režimu a uskutečňování socialistických přeměn. Rudá armáda pomohla při podpoře a obraně revoluce, nepřipustila export kontrarevoluce a vnější vměšování.

Představitelé dřívějších vykořisťovatelských tříd v řadě těchto zemí tvořili relativně vysoké procento. V následujících obtížných a kritických situacích se sjednocovali s dřívějšími maloburžoazními vrstvami a stávali se oporou imperialismu v jeho snahách. Čím méně a s čím větším opožděním byly tyto zvláštnosti komunistickými stranami zpozorovány, tím více se projevovaly negativní jevy, které se staly překážkou pro rozvoj socialistického vědomí.

24. Na všech poválečných sjezdech si KSSS a další strany kladly za úkol urychlit vytváření materiálně technické základny komunismu, zavádění vědeckotechnických vymožeností do výroby a obnovu samotné materiálně technické základny. Strategickým cílem bylo zvýšení blahobytu společnosti, demonstrace převahy socialistického systému nad kapitalismem, úplnější uspokojování materiálních a duchovních potřeb člověka. Všechny sjezdy poukazovaly také na nezbytnost odstranit disproporce mezi rozvojem průmyslu a zemědělství, mezi příjmy pracujících a jejich spotřebními možnostmi.

I když byl v ekonomice socialistických zemích zřejmý vzestup, bylo charakteristické, že byly vytyčovány úkoly kvantitativní, ale úkoly širokého a plánovitého zavádění vědeckotechnických vymožeností nebyly plněny. Nebyly také plněny úkoly překonávat disproporce. Na konci 70.let bylo konstatováno, že došlo ke snížení temp rozvoje, k určitému regresu. Nakupily se problémy, dotýkající se všech sfér společenských vztahů.

Ve volbě prostředků a metod ke splnění těchto úkolů, které byly na všech sjezdech téměř shodné, byly výrazné rozdíly. 16/ (16. XX.sjezd KSSS pokračoval v linii přednostního rozvoje průmyslu a extenzívního způsobu rozvoje, i když existovala i opačná mínění o potřebě se této linie vzdát. Na XXIII. sjezdu KSSS byla přijata linie na zvýšení vědeckotechnického pokroku a na prvořadý rozvoj zemědělství. Na XXV. sjezdu KSSS v roce 1976 byla rozpracována linie na zvyšování kvality a efektivity. Na XXVI. sjezdu KSSS v roce 1981 byla rozpracována teorie rozvinutého socialismu a vytyčena otázka přechodu k intenzívnímu rozvoji.)

Na počátku osmdesátých let vznikají v KSSS vážné problémy, které vyžadují zabývat se otázkami reforem v socialistické ekonomice a také vztahy pracujících ke své práci. Byly spojeny s nezbytností otevřít ideologickou frontu a chránit principy socialistické výstavby, rozhodně bránit společenské vlastnictví a demokratický centralismus. 17/ (17. Objevují se tu vážné obtíže. Jejich původ je různý, ale nikdy nebyly spojovány s podstatou vzniklého kolektivního vlastnictví, které prokázalo svoje přednosti. Naopak, významná část nedostatků, které často narušovaly normální práci v tom či onom odvětví národního hospodářství, byla spojena s ústupky od pravidel a požadavků ekonomického života, jejichž určujícím základem je společenské vlastnictví výrobních prostředků.)

Osm socialistických zemí využívalo zkušeností Sovětského svazu se zřetelem ke svým vlastním podmínkám. Mnohé prvky, zvláště z období výstavby základů socialismu, byly přeneseny mechanicky. Přitom se projevovala různá hlediska a prosadila se rozmanitá praxe, která se značně rozcházela se sovětským "modelem". V Jugoslávii, Albánii, Rumunsku, Československu (období známého "pražského jara) vyjadřovaly různé metody a politika také ideologické rozdíly v otázkách výstavby socialismu, v mezinárodních záležitostech a v otázkách vztahů mezi komunistickýumi stranami.

Zkoumání stranických dokumentů a diskusí ukazuje, že právě v tomto období vznikly různé problémy a rozdíly v názorech na otázky socialismu, na formy ideologického boje. Objevily se závažné teoretické úchylky a pochyby, připravující půdu pro vznik a ohlas perestrojki.18/ (18. Ve stranických dokumentech, v různých diskusích, zvláště v období, kdy byl generálním tajemníkem ÚV KSSS J.Andropov, byl kladen důraz na ideologický boj nejen s ideology buržoazní třídy, ale i reformismu, s ústupky od "modelu" SSSR a jiných socialistických zemí, od teoretického modelu Marxe, Engelse, Lenina. Objevovala se kritika konkrétní "formy socialistické státní organizace a demokracie" pod záminkou, že neodpovídá marxistické perspektivě komunistické samosprávy, že existují "jednotlivé" osoby, vystupující proti společenskému vlastnictví pod záminkou "krize teorie marxismu-leninismu", která se musí "obnovovat" s pomocí ideí západní sociologie, filosofie a politického myšlení".)

Současný výzkum poválečné socialistické výstavby a zvláště posledních desetiletí, ukazuje postupné nakupení problémů a především neschopnost stranického a státního vedení, komunistických stran především, nalézt nezbytné účinné a konstruktivní řešení na základě principů vědecké teorie socialismu a hlubokého zkoumání problémů a těch rozporů, které vznikly v průběhu socialistické výstavby.

(pokračování příště)

Ústřední výbor Komunistické strany Řecka, Atény, 24. března 1995

• < Předchozí
• Další >