Změny ve složení dělnické třídy a proletariátu

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 3. 2000

Twitter

Tvrzení, že dělnická třída v průmyslových zemích zaniká s rozvojem monopolistického kapitalismu, není správné. Naopak, vyvíjí se jako odpověď na rozvoj technologií, které ke zbožní výrobě připojují stále více duševní práce. Dělnická třída nastupuje i v odvětví služeb. Musíme zdůraznit vedoucí úlohu průmyslového proletariátu - v industrializovaných krajinách i v třetím světě - když se to týká uvědomování, organizování a sjednocování pracujících jako celku v boji za socialistickou revoluci.

Mýtus o konci dělnické třídy

Podle většiny buržoazních a reformistických ideologů jsou dnes dělníci v průmyslových zemích zanikajícím druhem. Kapitál prý pro svůj růst už nepotřebuje dělnickou třídu. Tímto by byl překonaný Manifest Komunistické strany, který tvrdí: ,,Stejně jako roste buržoazie, tedy kapitál, rozvíjí se i proletariát, třída moderních dělníků, kteří žijí jen do té doby, dokud dostávají práci, a kteří dostávají práci jen do té doby, dokud jejich  práce rozmnožuje kapitál“ (1).

Buržoazní ideologové si myslí, že jejich teze podporuje vývoj rozdělení aktivního obyvatelstva do třech velkých tradičních odvětví hospodářství:

- primární sektor: zemědělství, lesní hospodářství, rybolov

- sekundární nebo průmyslový sektor: továrenský a těžební průmysl, energetika, stavebnictví

- terciární sektor (služby): obchod, finance, veřejná správa, telekomunikace, školství, zdravotnictví,...

Při zkoumaní tabulek I a II (2) můžeme konstatovat:

(a) v průmyslových zemích čistý růst terciárního sektoru na úkor sekundárního,

(b) v zemích třetího světa protikladný růst sektorů průmyslu a služeb na úkor  zemědělství.

To pro buržoazní teoretiky stačí, aby zvolali ,,sbohem“ proletariátu: ,,Terciární sektor dominuje světové ekonomice, neboť vytváří více než 60% hrubého domácího produktu (HDP) a pracovních míst v průmyslových krajinách... Rozvojové země ještě velmi zaostávají, do terciárního sektoru patří jen 47% jejich HDP a 25% pracovní sily“ (3).

Ještě před diskusí o třídním obsahu terciárního sektoru je potřeba několik předběžných poznámek.

1. Světové ekonomice nedominuje terciární sektor, ale nadnárodní společnosti, kterých hlavní činností je výroba hmotných statků.

Následující žebříček porovnává podle významu hospodářský potenciál některých států (HDP) s obratem 10 největších nadnárodních společností (NS):

Indonésie, General Motors, Turecko, Dánsko, Ford, Jižní Afrika, Toyota, Exxon, Royal Dutch/Shell, Norsko, Polsko, Portugalsko, IBM, Malajsie, Venezuela,             Pákistán, Unilever, Nestlé, Sony, Egypt, Nigérie

Kumulovaný ekonomický potenciál prvních dvou NS je porovnatelný s potenciálem Indie nebo Holandska, výkon třech prvních s výkonem Ruska nebo Mexika, výkon čtyř prvních s výkonem Brazílie nebo Číny, deseti prvních s výkonem Velké Británie.

2. V roce 1993 Francie (Spojené státy) měla 4 (18,1) milióny námezdně pracujících v průmyslové výrobě z aktivní populace 25 (139) miliónů, zatímco v Mexiku námezdně pracovalo jen 850 000 z 33 miliónů aktivní populace. V průmyslové výrobě bylo ve Francii (Spojených státech) 0,2 (1,2) nezávislých pracujících oproti 1,5 miliónů v Mexiku. Tyto tři krajiny jsou členy OECD a vycházejí tedy z jednotné statistiky (5). Tyto čísla ukazují početnou důležitost námezdně pracujících v průmyslové výrobě dvou průmyslových zemí (Francie a USA), kde je terciární sektor nejdůležitější. Porovnaní s Mexikem, jednou z nejvíce průmyslových zemí třetího světa, je výmluvné.

3. Rozvoj terciárního sektoru nemůže zakrýt pokročilou rakovinu kapitalistického systému: zvětšující se rozdíl mezi volnou pracovní silou na světovém trhu a počtem skutečně existujících pracovních míst (6).

Buržoazní ideologové nevidí v rámci kapitalistického systému žádné východisko než zaměstnat novou stále rostoucí pracovní sílu. Stejně v průmyslovém odvětví i v sektoru služeb zvyšují vykořisťovatelé svoje zisky snižováním stálé pracovní síly na malý počet kvalifikovaných pracujících, obklopených pracovníky dočasnými, flexibilními. Kromě vojny, hladomoru a masakrů neposkytuje kapitalismus řešení problému zaměstnání (viz. tabulka níže): ,,Když si uvědomíme počet nezaměstnaných a částečně zaměstnaných, bylo by třeba v nejbližších 10 letech vytvořit skoro miliardu pracovních míst. To znamená růst počtu pracovních míst o 4% ročně v rámci devadesáti let, ale to by bylo o 3% nižší než         v  80-tých letech. Když se podíváme na současný trend,  je takový růst zaměstnanosti zřejmě iluzorní“(6).

Dnes prakticky není kapitalistické země, která by byla schopná udržet zaměstnanost. Platí to i pro země jihovýchodní Asie, které nám donedávna představovaly jako model (6). Země, co dokázaly jakž-tak zachovat zaměstnanost, to udělaly snížením mezd a uchýlením se k práci na částečný úvazek. V roce 1996 byla oficiální míra nezaměstnanosti v průmyslových státech 7,7%, v Japonsku 3,3% (7). V dubnu 1998 se míra nezaměstnanosti v Japonsku odhadovala na 6-7% (8).
Následkem finančního krachu v roce 1994 přišlo za pár měsíců více než milión Mexičanů o práci (9).

Definice tříd se zakládá na výrobních vztazích.

Lenin definuje třídy následovně:

,,Třídy jsou skupiny, z kterých jedna může žít z práce druhé, přivlastňovat si práci druhé“ (11). ,,A co jsou třídy všeobecně? Je to to, co dovoluje jedné části společnosti přivlastňovat si práci jiné. Když si část společnosti přivlastní celou zem, je tu třída statkářů a třída rolníků. Když část společnosti vlastní továrny, akcie a kapitál, zatímco druhá část pracuje v těchto továrnách, jde o třídu kapitalistů a třídu proletářů“ (12). A dodává: ,,Představa třídy se formuje v boji a vývoji. Žádná hradba neodděluje jednu třídu od druhé. Neexistuje Čínská zeď mezi dělníky a rolníky“ (13). Aplikace na současnou situaci v průmyslových zemích: žádná zeď nestojí mezi námezdně pracujícími v odvětví průmyslu a námezdně pracujícími v odvětví služeb.
Kapitalistické výrobní vztahy charakterizuje to, že vlastník výrobních prostředků platí pracujícímu nižší cenu, než má hodnota bohatství, kterou pracující vytvořil, bohatství, které bude vyměněné na trhu. Rozdíl mezi cenou pracovní síly a hodnotou jí vyprodukovanou je nadhodnota. Kapitalisti si přivlastňují nadhodnotu prostřednictvím svých zisků, daní, renty, úroků z půjčovaných peněz atd. Všichni námezdně pracující v soukromém sektoru nevyrábějí jen zboží. Velká část pracujících v soukromém sektoru služeb prodává svou pracovní sílu ne pro výrobu zboží, ale aby umožnila bankovnímu, obchodnímu kapitálu,... zmocnit se části nadhodnoty ze zbožní výroby. Tak či onak, pracovní síla - producentka zboží anebo služeb - je vyměňovaná za kapitál při ceně nižší než zisk, který inkasují kapitalisti z využívání této pracovní síly. Tento vztah mezi kapitálem a prací je základ toho, co vytváří dělnickou třídu, a dominuje celé kapitalistické společnosti. Samozřejmě ne každý pracuje přímo v rámci tohoto vztahu. Nezávislý řemeslník, malý rolník, státní zaměstnanec, soukromý advokát atd. jsou projevem toho, že v kapitalistické společnosti existují i jiné výrobní vztahy. Ale jsou determinované vztahem kapitalistické výroby. Takže dnes v  kapitalistické společnosti třeba rozlišovat:

(a) námezdní práci, kterou  vyměňují za kapitál

     - průmyslový: táto práce produkuje zboží a nadhodnotu

    - finanční a obchodní: táto práce je nevyhnutelná pro transfery nadhodnoty.

Rozlišení těchto dvou typů námezdní práce je důležité v čase monopolistického kapitalismu a nadnárodních společností.

Volná pracovní sila (10)

rok                        svět                   rozvojové země

(b) námezdní práci, kterou vyměňují za příjem pocházející z daní: to je zejména případ státních zaměstnanců. Mzdy i pracovní metody jsou přímo určované zájmy monopolistického kapitalismu. Vlna privatizací zmenšuje velkost této kategorie a posilňuje kategorii (a).

(c) nezávislí pracující: mezi nimi jsou i tací, co životním postavením stojí blízko buržoazii, jako i tací, co jsou blízko dělníkům, zvláště rolníci, řemeslníci a obchodníci spojení nerovnými kontrakty s nadnárodními společnostmi, kteří jsou nezávislí jen názvem a myšlenkou a za takových se i  považují.

(d) buržoazie ovládaná monopolistickou buržoazií, bojující proti dělnické třídě, která může zvítězit jen pod vedením průmyslového proletariátu.       
 

Třídy se nedefinují jen výrobními vztahy.

Inženýr může vyrábět nadhodnotu jako továrenský dělník, ale všeobecně není  součástí dělnické třídy. Státního zaměstnance nebo zaměstnance obchodu či banky svým sociálním postavením a mzdou můžeme ztotožnit s dělníkem.

Lenin upřesnil jak definovat třídy:

,,Třídami nazýváme velké skupiny lidí, které se odlišují místem, jaké obsazují v historicky daném systému společenské výroby,

 - svým vztahem (většinou právně daným a posvěceným) vůči výrobním prostředkům,

 - svou úlohou ve společenské organizaci práce,

 - teda, způsoby nabývání a významem časti společenského bohatství, kterou disponují.
Třídy jsou skupiny lidí, ze kterých jedna si může přivlastňovat práce jiné kvůli rozdílnému místu, jaké zastává v dané struktuře, v společenském hospodářství“ (14).

Třeba tam přidat čtvrté kritérium: postavení ve vztahu k státnímu aparátu (15), což je zvlášť důležité pro pochopení, proč represivní síly a většina odborových vůdců nepatří k dělnické třídě.
            Když vycházíme z těchto kritérií můžeme porozumět tomu, proč železničáři, zaměstnanci telekomunikací a letišť patří k dělnické třídě a proč většina vědeckých a duševních povolaní patří k maloburžoazii, váhající mezi buržoazií a proletariátem.

V každém případě se dělnická třída neomezuje jen na manuálně pracující, jak si to teď ukážeme.

 Dělnická  třída v Belgii

1. Pro konkrétní analýzu tříd použijeme příklad Belgie (16). Podíl námezdně pracujících na aktivním obyvatelstvu se od roku 1966 zvýšil ze 78% na dnešních 83%. V roce 1997 bylo 29% aktivní populace (35% námezdně pracujících) sčítaných jako ,,dělníci“, tj. manuálně pracující, z nich bylo 26% žen a 74% mužů.

Počet manuálně pracujících klesl o 30% mezi roky 1974 a 1997 a počet námezdně pracujících v průmyslovém, sekundárním sektoru se snížil o 35,5%. V roku 1997 62% námezdně pracujících v průmyslové výrobě pracuje manuálně. Představují 15% všech námezdně pracujících v Belgii. To oni tvoří průmyslový proletariát, srdce dělnické třídy. Mezi roky 1974 a 1995 se nezaměstnanost zvýšila z 2% na 13%. Ve stejné době klesl celkový počet pracovních míst o 1,5%.

2. Stejně v letech 1974 - 1995 stoupl podíl pracujících žen z počtu pracovních míst o 7,5%, když podíl mužů klesl o 9%. Pro buržoazii je výhodnější zaměstnávat ženy než muže, protože mzdy žen jsou za stejnou práci všeobecně nižší než mužů a  ženám se lehčeji než mužům vnutí pracovní smlouva dočasná či na částečný úvazek. Vskutku, rezervní armáda žen je značná: 57% nezaměstnaných, i když ženy tvoří jen 43% aktivního obyvatelstva. V roce 1996 pracovalo ze všech námezdně pracujících 14% na částečný úvazek, avšak z celku všech pracujících to bylo až 30% žen a jen 3% mužů. Počítáme, že 60% námezdně pracujících žen patří k dělnické třídě, i když podíl manuálně pracujících žen představuje jen 22% všech námezdně pracujících žen.

3. Průmyslová výroba představuje v průmyslových zemích méně než pětinu poptávky po málo kvalifikované pracovní sile (17). Podíl nekvalifikovaných pracujících v Belgii dosahuje 11% námezdně pracujících. Duševní práce se stále více míchá do zbožní výroby. 24% mladých ve věkové skupině od 25 do 29 let vlastní aspoň jedno maturitní vysvědčení o středním nižším vzdělaní, a teda jejich šance najít si práci je velmi omezená. 59% má maturitu z vyšší střední školy anebo vyššího krátkodobého vzdělávání. Z této skupiny 83% mladých lidí se rekrutuje mladá část dělnické třídy. Je vydaná napospas nejistému zaměstnání, podmínkám flexibilní práce - zkrátka formy okrajové práce (18). Sektor dočasné práce představuje v současnosti 37% vstupů na belgický trh s prací (19).

4. V letech 1963 až 1996 stoupla část zaměstnanosti v službách ze 47,3% na 69,7%, zatímco v sekundárním sektoru poklesla ze 45,3% na 27,7%. 
Dělení na sekundární a terciární sektor neodpovídá marxistickému rozlišování mezi výrobním a nevýrobním odvětvím, mezi službami nevyhnutelnými pro zbožní výrobu a ostatními službami (20). V sektoru ,,služeb“ jsou nejsilnější rostoucí kategorií služby přeměněné v podniky, z jednoduchého     důvodu   proto, že mnoho služeb, které donedávna zabezpečovaly samotné průmyslové podniky, vykonávají teď specializované firmy závislé na terciárním sektoru:  marketing, řízení podniku, uklízení a údržba, bezpečnost, automatizace, navrhování nových výrobků a výrobních postupů. Sekce služeb ,,doprava, skladování a komunikace“ zaměstnává 7,4% pracujících (16). Velká část z této sekce patří k sektoru výroby zboží. Pěkným příkladem je americká nadnárodní společnost UPS, kde v létě r. 1997 proběhla historická stávka za práci a proti dočasné práci. Tato firma transportuje hlavně balíky pro průmysl.

Jiná sekce služeb - ,,zprostředkovaní financí, pronájem a služby pro podniky“ - představuje 10,6% zaměstnaných osob. Tato sekce obsahuje zejména informační aktivity, teď nevyhnutelné pro každý výrobní proces. Rozvíjí se závratnou rychlostí, zvlášť kvůli roku 2000 (zavedení Euro), zrychlení všech aktivit ve výrobě a v službách. V Belgii chybí v současnosti 5 až 20 000 vysokoškolsky vzdělaných informatiků. Kapitalisti se tohoto stavu velmi obávají, neboť ta brzdí hospodářskou činnost a také  proto, že bez rezervní armády v informatice rostou mzdy příliš proti jejich gustu. Proto se Ministerstvo práce spojilo s firmou IBM, aby co nejrychleji vyškolili tisíce informatiků a zastavili takové ztráty nadhodnoty (21). Cílem není jen uspokojit poptávku v odvětví, ale také co nejdříve vytvořit rezervní armádu nezaměstnaných.

,,Rozvoj ekonomiky služeb nezávislé na výrobě je fikce. Sektor služeb může růst jen ve vztahu se silným sektorem průmyslu. Momentálně jedním z prvořadých cílů zaměstnavatelů, aby mohli zvyšovat míru zisku, je co nejrychlejší rotace konstantního kapitálu (stroje a akcie). Prostředky na zrychlení této rotace jsou subdodavatelské služby a rozvoj nových služeb. Přenesením specializovaných úloh na firmu služeb, která tyto úlohy zabezpečuje pro více kapitalistů zároveň, může sektor výroby produkovat rentabilnějším způsobem. Nejdůležitější tendence je tato: následkem nových technologií, informatizace mnohých částí procesu výroby (zboží i služeb), rostoucí specializace a subdodavatelství pozorujeme rostoucí propletení výroby a připojených služeb jako i slábnutí rozdílu mezi ,materiálními a nemateriálními´ výrobky. Mnoho úkonů - zúčtovaných jako ,služby´- je ve skutečnosti integrální součástí výrobního procesu nebo jsou s ním spojené“ (20).

5. Přiblížení dělníci -zaměstnanci-státní zaměstnanci (22)

Technologický pokrok v procese zbožní výroby zvyšuje podíl duševní práce, teda i podíl činitelů jako je řízení, kontrola a management. Požaduje se kvalifikovanější personál. Při silně automatizovaných procesech se výrobní úlohy stávají úlohami kontroly. Avšak předpovědi o rychlém konci manuální práce se ukázaly jako nesprávné a robotizace se rozvíjí o mnoho pomaleji než se předpokládalo. Továrenský dělník zůstává nevyhnutelným ohniskem ve výrobě bohatství, nadhodnoty. Je hrotem dělnické třídy. Zaměstnavatelé žádají od dělníka o mnoho více manuální i duševní práce současně, tedy intenzivnější a komplexnější práci, produkující vyšší hodnotu. Na jedné straně to zvyšuje vliv dělníků na průběh výroby a vyžaduje vyšší kvalifikaci a profesnost u některých kategorií z nich. Na druhé straně jsme svědky proletarizace duševních úloh. Hodně úloh, které byly v minulosti oddělené od výroby, se s ní teď spojují. V souladu s Taylorovou koncepcí se duševní práce rozkládá na standardizované prvky, které jsou přesouvané na počítač. Proto se velká část práce zaměstnance připomíná více a více ,,práci na páse“. Pracovní podmínky zaměstnanců připomínají stále více podmínky pracujících ve zbožní výroby. Namísto přibližování statusu a mzdy dělníka směrem nahoru k zaměstnanci, jsme svědky opaku: status a mzda zaměstnance se spodkem blíží k dělníkovi. To, co by podle reformistů mělo vést k zobecnění maloburžoazního společenského postavení, přineslo zobecnění postavení proletářů.
            Není to jen případ služeb spojených s výrobou, ale vztahuje se to na celé odvětví služeb, veřejných i soukromých, ziskových i neziskových. Všechny restrikce, vnucené buržoazií, vykonané ve veřejném a neziskovém sektoru, vedli k racionalizaci a k uzavírání ,,smluv o autonomním řízení“, kde příkazy trhu a zisku úplně zastiňují princip veřejného zájmu. Vedou postupně ke snížení statutu veřejného zaměstnance, který zabezpečuje stabilitu práce a důchod, jaký proletář nemůže mít.

Ofenzíva privatizování služeb řízených státem, schopných přinášet zisk, velmi přispívá k rozšíření sektoru přímého kapitalistického vykořisťování. Privatizace sektoru dopravy a komunikací, nemocnic, školství, znásobuje počet námezdně pracujících, kteří vyměňují svou pracovní sílu za soukromý kapitál, namísto příjmu pocházejícímu z daní.

Kapitalismus vrhá pracující do konkurence nejen mezi sebou, ale také i se strojem: zaměstnance bank, pojišťoven a státní zaměstnance proti automatům, učitele proti multimediální výbavě, zdravotnický personál proti lékařskému zařízení. Všichni námezdně pracující, manuálně jako i duševně, pociťují v kapitalistickém systému svoje postavení zboží, myši v rukách kočky, když se musí podrobovat konkurenci, zejména strojní. Proletarizují se. Ale pod vedení velkoprůmyslového proletariátu se postaví jen tehdy, když revoluční odboráři a komunisté budou na tom správně pracovat. Vstup komunistů z Belgické strany práce a odborářů z tovární Clabecq, Caterpillar a VW do bojů středoškoláků a učitelů v r. 1996 ukazuje, kam až vede nasledováníhodná cesta. To samé platí o boji státních zaměstnanců v r. 1998. Slovy Lenina: ,,Představa třídy se formuje v boji a ve vývoji. Žádná zeď neodděluje jednu třídu od druhé. (...Marx) trval na vědecké koncepci, která nás učí, že třída roste třídním bojem a že třeba, abychom jej pomáhali dozrát“ (23).

Zdá se, jako by byl Manifest Komunistické strany napsaný v Bruselu včera, aby vedl naši práci nejen mezi dělníky ve velkých továrnách, ale i mezi námezdně pracující, kteří se proletarizují: ,,Vzrůstající konkurence mezi buržoami a z ní vznikající obchodní krize způsobují, že mzdy dělníků stále kolísají. Když stroje se stále rychleji vyvíjejí a zdokonalují, celé společenské postavení dělníků je stále nejistější; srážky mezi jednotlivým dělníkem a jednotlivým buržoem se stávají stále více srážkami dvou tříd. (...) Základní podmínkou existence a nadvlády buržoazní třídy je hromadění bohatství v rukách soukromníků, tvorba a rozmnožování kapitálu, podmínkou kapitálu je námezdní práce. Námezdní práce je výhradně založená na vzájemné konkurenci mezi dělníky. Pokrok průmyslu, kterého mimovolní a povolnou nositelkou je buržoazie, přináší namísto izolace dělníků, způsobené konkurencí, jejich revoluční sjednocování sdružováním. (...) Buržoazie produkuje především své vlastní hrobaře“. (24).

Struktura aktivního obyvatelstva (%)