Vědecky přesná terminologie je základním zájmem v hnutí pracujících proti kapitálu

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 3. 2000

Twitter

Máme před sebou jeden referát z Mezinárodního komunistického semináře z Bruselu, který se konal v květnu 1998. Napsal ho belgický soudruh Jean Pestieau a nazval jej „Změny ve složení dělnické třídy a proletariátu“. Autor si dal za cíl obhájit historickou úlohu dělnické třídy v kapitalistických průmyslových zemích i v tzv. třetím světě. To je jistě cíl žádoucí a správný, ale způsob, jakým autor o tématu pojednal, vnáší do hlav čtenářů spoustu zmatku. Je nutné přivést řadu tezí na správný základ – skutečné Marxovo a Leninovo pojetí tříd a poukázat na vývoj ve společnosti na samém konci 20. století.

Začněme konstatováním, že v hlavním politicko-ekonomickém Marxově díle, tedy v Kapitálu, se pojem proletariát vyskytuje jen několikrát. Marx si při hluboké analýze kapitalistické společnosti jasně uvědomil, že musí vycházet z předně definovaných pojmů a proto používá výhradně termín – námezdní dělník a třída námezdních dělníků. Marx také jasně definuje práci ve vědeckém politicko-ekonomickém smyslu.

Je faktem, že klasikové marxismu leninismu používali většinou termín proletář jako synonymum k pojmu námezdní dělník. Přestože Marx uznával historickou roli proletariátu – námezdních dělníků už od roku 1844, vznik marxistické politické ekonomie kladli sami klasici až do období let 1857 až 1859. Teprve v této době měl Marx učiněny všechny své objevy na tomto poli, jak dosvědčuje Bedřich Engels. A toho bychom se měli držet i my v roce 2000.
Proletariát je třeba dnes chápat jako skupinu tříd, jejichž základním znakem je nemajetnost co do vztahu k vlastnictví výrobních prostředků, a které se dalšími třídními znaky od sebe liší. Není to nové chápání pojmu. Marx ho jasně popisuje v prvním dílu Kapitálu, v kapitole XXIV: Takzvaná původní akumulace. Masa lidí, vzniklá rozpuštěním feudálních družin a násilným vyvlastňováním půdy od konce 15. století, měla k získání obživy následující možnosti – toulat se a žebrat či krást (tak vznikal lumpenproletariát), vstoupit do služeb bohatých pánů či měšťanů (vzniká třída sloužících nemajetných lidí) nebo námezdně pracovat. Zákonodárství té doby neváhalo s násilným přinucením k námezdní práci a se zákonným prodlužováním pracovního dne. Proletariát už od počátku novověku tvořily tři třídy lidí a k nim se později přidává průmyslová rezervní armáda nezaměstnaných.
Karel Marx v prvním dílu Kapitálu, v kapitole V:„Pracovní proces a zhodnocovací proces“ vymezuje vědecký pojem práce a pojem dělníka, který dále upřesňuje v kapitole XIV:“Absolutní a relativní nadhodnota“. V druhém díle Kapitálu pak Marxe ukazuje, jak se od práce odštěpují neproduktivní funkce a stávají se samostatnými zaměstnáváními. Lidé v nich činní nevykonávají produktivní práci a nevytváří hodnotu ani nadhodnotu.
Na rozdíl od belgického autora my popíráme, že dělnická třída nastupuje i v odvětví služeb. Nikoliv, ve službách jsou zaměstnáni za kapitalismu nemajetní sloužící lidé, sloužící proletariát a ne dělnická třída. Rozlišovat tyto dvě třídy je podstatné, dělnictvo je totiž bezprostředním výrobcem hodnoty, jednou z pracujících tříd. Dalšími pracujícími třídami v kapitalismu je část maloburžoazie, která vyrábí zboží, včetně individuálních rolníků – vlastníků na venkově, a výrobní družstevníci. Pracující třídy jsou bezprostředními výrobci hodnoty. Sloužící třídy výrobci hodnoty nejsou.
Terciální sektor (obchod, služby, finance, správa, školství, zdravotnictví atd.) se v kapitalismu ve vyspělých zemích nepochybně rozvíjí. Naprostá většina zaměstnanců terciálního sektoru jsou však sloužící proletáři.
Volání „sbohem“ proletariátu je tedy od buržoazních teoretiků lživé. Toto konstatování však neopravňuje teoretiky dělnické třídy nebo teoretiky celé skupiny tříd proletariátu k tomu, aby nevěnovali pozornost skutečným číselným počtům námezdních dělníků a sloužících nemajetných lidí ve společnosti (K 1. 1. 1999 bylo v ČR výdělečně činných 2,149 milionu námezdních dělníků a 1,954 milionu sloužícího proletariátu, včetně příslušníků armády, mimo nezaměstnaných – společný znak těchto osob – nevlastní výrobní prostředky).
Belgický autor nám právě tato čísla však neposkytuje. Pokládá se za marxistu, ale politickou ekonomii podává mnohem více na úrovni A. Smithe než K. Marxe. Ve službách se totiž pracující třídy ve vědeckém smyslu politické ekonomie K. Marxe nevyskytují.
Belgický autor se zmiňuje o Leninově definici tříd, ale vzápětí ukazuje, že ji bohužel nepochopil. Také nerozeznal, že v kapitalistickém výrobním podniku působí ve skutečnosti příslušníci tří společenských tříd, což by mělo být výsledkem už jen  pochopení prvního a druhého dílu Kapitálu. Autor nevěnoval pozornost tak zásadním Marxovým tezím jako:
- pracovní sílu je možno najmout, ale nepoužívat ji vůbec k práci, nýbrž k jiné účelné činnosti
- v (variabilní kapitál) jsou v Marxově pojetí pouze mzdy dělníků.
Státní zaměstnanec a soukromý advokát jsou sloužící třídy, což věděl i A. Smith, i K. Marx, autor však ztotožňuje státního zaměstnance a obchodního či bankovního zaměstnance s dělníkem, což je politickoekonomická chyba.
Naproti tomu termín inženýr nám dává informaci jen o ukončeném vysokoškolském technickém vzdělání, nedává nám žádné přesné informace o zařazení této osoby ve výrobním procesu. Belgický autor vylučuje vysokoškolsky vzdělaného dělníka a navíc tvrdí, že inženýr vyrábí nadhodnotu.
Belgický autor prohlásil státního zaměstnance za dělníka, aby o dvanáct řádek níže vyloučil represivní státní zaměstnance z dělnické třídy. Jakož i většinu odborových vůdců. Informace o členství v odborech je ale nedostatečná k třídnímu zařazení konkrétní osoby.
Většina vědeckých a duševních povolání patří k sloužícím třídám a nikoli k maloburžoazii, jak tvrdí autor.
Belgický autor nemá jasno v pojmech námezdně pracující a manuálně pracující. Proto údaje, které uvádí o Belgii, zařadíme do přesné terminologie. Počet proletářů se za třicet let v Belgii nezměnil, přesněji mírně vzrostl – ze 78% na 83% výdělečně činného obyvatelstva. Absolutní čísla autor bohužel neuvedl. Počet námezdních dělníků v Belgii za 30 let velmi poklesl - o 30 - 35%. Cenný je také údaj, že v průmyslových podnicích v Belgii je ze 100% výdělečně činných 62% námezdních dělníků. Škoda, že si autor nepoložil otázku, do jakých tříd připadá zbývajících 38% osob. Průmysloví námezdní dělníci tvoří 15% z celku belgického proletariátu.
37% proletářských pracovních a zaměstnaneckých míst v Belgii tvoří dočasné úvazky.
Belgický autor rozlišuje mezi službami nevyhnutelnými pro zbožní výrobu a ostatními službami. Zdá se snad, že je na cestě k pochopení struktury sloužících tříd. Ovšem fakt, že autor nerozlišuje mezi konstantním kapitálem a fiktivním kapitálem je také chybou.
Belgický autor píše, že námezdně pracující se proletarizují. To je komický nesmysl, právě proto, že už proletáři jsou, musí potom námezdně pracovat nebo sloužit, aby sehnali obživu legálním způsobem.
Uvádět Manifest KS (MKS) jako politicko-ekonomické dílo není vůbec šťastné, protože Manifest vznikl deset let před vznikem marxistické politické ekonomie a odborník to v textu MKS pozná. Belgický autor však odborníkem asi není, protože tvrdí, že ve finanční a obchodní sféře se námezdně pracuje. Přitom si uvědomuje nutnost odlišit druh této účelné činnosti. Dále autor uvádí, že námezdně pracují státní zaměstnanci placení z daní. Autor nepochopil, že mzda je vědecký pojem, druh důchodu, který se týká jen dělnické třídy. Autor nepochopil, že existují sloužící třídy a jejich druh důchodu je jiný a zdroj důchodu je jiný než u dělníků. Termín „nezávislí pracující“ je také komický - autor prozrazuje, že tak nazval veškerou maloburžoazii.
Autor si vytkl za dílčí cíl popsat třídní obsah terciálního sektoru, což se mu nepodařilo, nesdělil nám ani, kolik je v Belgii v tomto sektoru kapitalistů a kolik je v tomto sektoru maloburžoazních podnikatelů.
Předveďme si to na číslech z ČR: Počet výdělečně činných osob v primárním sektoru je 340,2 tisíce osob, v sekundárním sektoru 1921,1 tisíce osob a v terciálním 2612,1 tisíc osob. Tato čísla nám ale nic neřeknou o počtu příslušníků buržoazie, maloburžoazie, soužícího proletariátu, námezdních dělníků a družstevníků v tom či onom sektoru (viz Mladá pravda 2/2000).
Autor také nemůže pochopit, že sloužící proletariát je placen z nadhodnoty, jejíž část vstupuje ihned do procesu výroby a oběhu kapitálu. Nechápe, že kapitalistické účetnictví je jen jevovou formou. Ne všichni zaměstnanci železnice, letišť a telekomunikací patří k dělnické třídě.
Základním ukazatelem pro dělnickou třídu není ani tak manuální práce, ale činnost, která se pravidelně zpředmětňuje. Přitom dělník může jen konečky prstů mačkat tlačítka automatického nebo poloautomatického technologického zařízení. Přesto zůstává dělníkem – protože mezi ním a výrobním procesem končícím ve výrobku - zboží - není už žádný jiný člověk.

-CH-

{moscomment} 

• < Předchozí
• Další >