Marxismus o úloze osobnosti v dějinách

Podrobnosti

Vytvořeno 15. 11. 2016

Twitter

Na pokračování uvádíme obsah referátu Komunistického svazu mládeže na Pražské teoreticko-politické konferenci věnované významu osobnosti v revolučním hnutí.

Marxistické, historicko-materialistické pojetí popisuje lidi jako zároveň autory i herce svého vlastního dramatu, dějin.

Jednotlivec je v dějinách omezen, podmíněn materiálními podmínkami a společenskými vztahy. Pochází z určité třídy, určitých společenských vztahů, které ho determinují. Ale sám tyto vztahy ovlivňuje, svým jednáním proměňuje - v určitých okamžicích revolučním způsobem. "To, že měnění okolností a lidská činnost spadají vjedno, lze pojímat a racionálně pochopit jen jako revoluční praxi," říká Marx v Tezích o Feuerbachovi. 

Z hlediska marxismu jsou dějiny výsledkem činnosti širokých mas, celých tříd, které zasahují do objektivních ekonomických a sociálních procesů. Do jejich čela se staví strany, jako organizace, a jednotlivci, kteří ukazují cíle dějinného pohybu, prostředky jejich dosažení a sami se s těmito cíli ztotožňují. Nejedná se ovšem jen o vrcholové osobnosti. Musíme zkoumat význam jednotlivců na všech úrovních revoluční praxe, jako vůdce, organizátory a představitele společenských sil. Pokrokové osobnosti vyjadřují zájmy pokrokových tříd - tedy tříd, které jsou v daném stavu společnosti zralé k vedení přechodu k vyšší formaci.

V obecnosti, pokud existuje historická potřeba a rozvíjí se hnutí, nachází se v něm vedoucí osobnosti, které se do čela těchto hnutí staví. To není mechanický zákon. Vztah mezi masami, hnutím a vedoucí osobností je dialektický vztah, tedy vztah jednoty i relativní rozpornosti. Vlastnosti osobnosti jsou úzce spjaty s charakteristikami třídy, které představují, a aktuálním stavem hnutí. Vzhledem k rozpornosti objektivní skutečnosti, existenci protikladných tendencí vývoje a v klíčových dobách i alternativ, může určitá osoba k prosazení potřeby sloužit lépe nebo hůře, nebo přímo způsobuje zvrat, byť dočasný, v historickém vývoji - jakým byly porážky u Lipan či na Bílé Hoře, i svět po kontrarevolučních převratech na konci 20. století. Samozřejmě, i tyto zpětné pohyby jsou objektivně podmíněny, existují jako možnost v krizových letech revoluce, ovšem na subjektu (straně, jejímu vůdci) je vybrat takové akce, aby bylo, pokud nelze postupovat vpřed, pro budoucnost zachováno maximum. Porážka nutně vede k demoralizaci hnutí.

Je nutné zdůraznit, že stejně, jako v objektivní realitě existují rozporné tendence a skutečnosti, je vnitřně rozporný i sám subjekt a osobnost.

Jednotlivec v kapitalismu a v dělnickém hnutí

Se vzrůstem materiálních sil, růstem šířky a dosahu společenských sil a vztahů historicky v obecnosti vzrůstá i úloha subjektu, včetně toho individuálního - osobnosti.

Ovšem v kapitalistické společnosti mají lidé bezprostřední zkušenost odcizení těchto materiálních sil v podobě kapitálu, nezávislosti produktů své činnosti. Tuto zkušenost odcizení mají hlavně pracující - protože výrobní podmínky mu nepatří, a zároveň vykonaná práce posiluje nezávislou moc nad sebou, moc kapitálu, a protože zvýšení produktivních sil práce je spojeno se zbavením možnosti práci provozovat, nezaměstnaností. Odcizení platí i pro vládnoucí třídu, protože ekonomické zákonitosti ovládají i jednotlivé kapitalisty jako agenty kapitálu a jejich rozhodnutí v konkurenci s ostatními vyúsťují v důsledky, které zdánlivě jdou proti jejich individuální vůli (jako pokles míry zisku, krize z nadvýroby a nadměrné akumulace). Jednotlivci v této společnosti mají pocit cizosti, iracionality světa.

Cílem skutečně revolučního hnutí v prostředí kapitalistického systému je vybudování beztřídní společnosti, společnosti bez vykořisťování člověka člověkem, komunismu, ve kterém, jak psal Marx, "svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech." Cílem komunistického hnutí, naplňovaným v průběhu boje za tuto společnost, je přeměňovat příslušníky dělnické třídy z vykonavatelů cizí vůle v kapitalistickém podniku, zmítaného anonymními silami nabídky a poptávky, na skutečné vůdce a organizátory.

Socialismus tuto důležitou funkci plnil. Oproti kapitalistickému řádu, kde vyzvednutí jednotlivce z podřízeného, vykořisťovaného postavení do pozice malého kapitalisty se děje sporadicky, s obrovským vypětím sil v "závodu vlků" a vyrovnán zbídačením, zašlapáním neúspěšných, kde takové vyzdvižení slouží jen k tomu, aby kapitalistická třída nezdegenerovala svou sterilitou; socialismus na druhou stranu cíleně doplňoval z řad dělnické třídy řídící pracovníky v socialistickém hospodářství (kde doteď byl monopol intelektuálů a byrokratů z buržoazních a maloburžoazních poměrů). Těm se také vyrovnávalo předchozí odepírání vyššího vzdělání a přednostně jim bylo zajišťováno i vysokoškolské vzdělání - což často nelibě nesli příslušníci tradiční inteligence, ale i to provázela byrokratická pedantnost.

Významná osobnost v klíčových okamžicích

Pokud zkoumáme úlohu osobnosti v revolučním hnutí, je nutné právě zkoumat její vliv, rozhodování, chování v okamžicích rozhodujících pro prosazení třídního zájmu a pokrokového pohybu, v okamžicích konfliktů a boje, kdy se střetávají rozporné tendence a protikladné třídy. Jde samozřejmě o okamžiky revolucí, ale i při řízení vojenských srážek revolučních armád proti reakci (jako je 2. světová válka, boj s fašismem, intervencí, městská povstání, husitské války). Na menší úrovni pak vedení každé jednotlivé stávky (významným příkladem je mostecká stávka roku 1932).

Při zkoumání takových převratných momentů a vlivů vůdců na ně je nutné postupovat konkrétně historicky, a tedy s plným posouzením materiálních možností dané chvíle, kde se posuzuje jednota určení dané situace i její vnitřní rozpornost. Abstraktně pojatá schémata, analogie na základě pouhé vnější podobnosti situací, či moralizování, odvádějí od objektivního posouzení nových jevů.

To samo může mít negativní praktické důsledky. Například Trockij, když odůvodňoval podle něj chybnost taktiky komunistických stran lidových front proti fašismu, v roce 1936 využil naprosto nehistorické srovnání s ruskými revolucemi roku 1917. V tomto srovnání považuje ruskou Únorovou revoluci za největší příklad lidové fronty. A stejně jako bolševici pro buržoazní vládu, nemají ani proletářské strany podporovat protifašistickou frontu. Doslova podle Trockého komunisté "(p)ožadovali rozbití této "Lidové fronty", likvidaci spojenectví s kadety a vytvoření skutečné a opravdové vlády dělníků a rolníků."

Trockij zde prokázal nejen chybné hodnocení založené na neživotné analogii s rokem 1917, ale odůvodnil tím jednání, které bylo přímo reakční - protože ohrožující jediný socialistický stát a pracně vytvářenou jednotu dělnické třídy a dalších tříd proti fašismu. Zhroucení této jednoty by znamenalo výhradní válku fašismu (společně s dalšími imperialistickými zeměmi) proti Sovětskému svazu.

V dějinách se často stává, že nepřátelé revolucí a jiných pokrokových změn - poražené třídy, nebo vnější intervence - ohrožují pokrokový pohyb, útočí na revoluci nebo hnutí. Vůdci mají v tuto chvíli dvě možnosti - buď se poddají odporu, zvolí si snadnější cestu a vzdají pokrokové změny, nebo si zvolí zápas, prohloubí svůj vztah k lidu jako základně revoluce. Tím se revoluce sama rozšiřuje. A právě na schopnosti revolučních vůdců závisí způsob vyrovnání se s tímto konfliktem s reakcí, rozšíření a posunutí dějinného pohybu na vyšší úroveň. Příkladem je urychlení socialistických přeměn v Československu v poválečném období, když bezprostředně hrozil konflikt s imperialistickými zeměmi a Československo muselo urychleně zvýšit svou obranyschopnost i hospodářskou samostatnost. Jiným příkladem je deklarace socialistického charakteru Kubánské revoluce, když čelila americké intervenci na Playa Giron v roce 1961.

• < Předchozí
• Další >