Domenico Losurdo: Stalin a Hitler - dvojčata nebo úhlavní nepřátelé?

Podrobnosti

Vytvořeno 25. 11. 2016

Twitter

V závěrečné části seriálu o úloze osobnosti v revolučním hnutí shrnujeme polemiku, kterou vede Domenico Losurdo proti ztotožňování komunismu a fašismu ve svém článku "Stalin a Hitler: Dvojčata nebo úhlavní nepřátelé?" .

Současná antikomunistická historiografie srovnává, ztotožňuje komunismus s nacismem, zařazuje obě do kategorie totalitarismu. My víme, že se jedná o jasné zadání, a plní z hlediska současné vládnoucí třídy dvojjaký úkol. Za prvé snížit vinu německého nacismu na tragédii války, setřít charakter fašismu jako nejreakčnější formy vlády kapitálu a tedy přímý podíl kapitalismu na této vládě. A druhý úkol je vymazat hrdinství komunistů a sovětského lidu, jejich nesmiřitelnost k fašismu. V jedné z odrůd tohoto pohledu jsou přímo srovnávány osobnosti Adolfa Hitlera a Josifa V. Stalina, jako vtělení tohoto totalitarismu. Toto pojetí je v antikomunistickém dějepisu celkem oblíbené, nabídka knih se množí tituly jako "Stalin a Hitler - paralelní životopisy".

Italský marxista Domenico Losurdo, známý nám například z překladů v časopisech Teoretické sešity a Názory, rozvíjí poučnou polemiku s tímto ztožňováním v článku "Stalin a Hitler: Dvojčata nebo úhlavní nepřátelé?". Pojetí osobností jako "dvojčat", jakoby nahrával povrchní pohled na dějiny. 2. světová válka byla podle tohoto povrchního pojetí v podstatě jen válkou dvou diktátorů. Ti měli společný kult osobnosti a diktaturu jedné strany a dokonce je několik let spojovala mírová smlouva.

Ovšem je to nutný závěr pro nezúčastněnou osobu? Losudro ukazuje jiná srovnání. Když odhlédne z úzkého obzoru Evropy, Mahátma Gándhí, vůdce protikoloniálního boje Indie, považoval někoho jiného za "dvojče" Hitlera - a to... Winstona Churchilla.

"Tvrdím, že v Indii máme hitlerovskou vládu, i když snad v měkčím přestrojení", říká Gándhí během boje proti britské moci. Naopak Stalina v roce 1946 nazval velkým člověkem v čele velkého národa.

Zdá se, že se smlouva o neútočení indického politika nijakým způsobem nedotkla. Svým způsobem, a proti standardnímu pohledu, to byla politika lidových antifašistických front, co způsobila obtíže pro antikoloniální hnutí.

Sovětský svaz a komunistické organizace pomáhají hnutí za rasovou rovnost v USA a za osvobození kolonií v jejich odporu vůči imperialismu. Ovšem v roce 1935, když oficiálně Sovětský svaz odděluje britský a francouzský demokratický imperialismus od fašistického imperialismu Japonska a Německa a vede proti těm hlavní boj, oslabuje to činnost za osvobození Afriky. Japonsko a Německo totiž nemá v Africe kolonie. Pro osobnosti antikoloniálního hnutí nebylo snadné pochopit, že Třetí říše se stala mezitím vůdcem koloniální a otrokářské kontrarevoluce. Stalina kritizovali naopak za to, že nezacházel s Velkou Británií a Francií stejně jako s Hitlerem. Losurdo na tomto méně obvyklém pohledu dokládá, že převládající debata o sovětsko-německém paktu o neútočení trpí europocentrismem.

Zdá se snad přitažené za vlasy srovnání Churchilla a Hitlera, které uvádí Gándhí? Ale nebyl to snad Hitler, kdo chtěl ve východní Evropě vybudovat německou Indii? V roce 1942 Churchill s cílem potlačit hnutí za indickou nezávislost vydává pokyn "přijmout extrémní prostředky, jako letectvo, kulometnou palbu." Ani ideologická stránka k tomu není v rozporu. Pro Churchilla jsou Indové "hnusní lidé s hnusným náboženstvím."

Z těchto důvodů je spíše na místě srovnat Churchillovu imperiální Velkou Británii s mussoliniovskou Itálií a Hitlerovským Německem. Ovšem také Spojené státy americké, kde jižanské rasový zákon definující černocha, "Pravidlo jedné kapky krve" byl ještě přísnější, než ty nacistické. Údajná dvojčata, o kterých mluví kategorie totalitarismu, se mění v úhlavní nepřátele z pohledu rasismu a kolonialismu. Které kategorie tedy použít?

Adolf Hitler několikrát ukazuje kolonizaci severní Ameriky, Indiánské války, jako model, v které se prokázala nadřazenost bílé rasy. Podle Hitlera tak USA zůstali "Nordicko-Germánským státem" (Hitlerova druhá kniha). Méněcenné rasy ve východní Evropě měly podle nacistického plánu být buď po vzoru Indiánů vyvlastněny a vyhlazeny, nebo po vzoru černochů - zotročeny k práci pro nadřazenou rasu. Bolševismus stojí v cestě tomuto modelu, protože podle nacistů "způsobil zmatek v bílém myšlení". Rusko podle nich ztratilo Revolucí "bílou masku" a stalo se "asijskou, mongolskou velmocí".

Dále Losurdo zdůrazňuje, že termíny, které nacismus používá (jako "podčlověk"), jsou nepochopitelné, pokud nevezmeme v úvahu hnutí bílé nadřazenosti na jihu USA. Ideolog nacistické strany NSDAP Alfred Rosenberg obdivuje USA za jejich omezení občanských práv pouze na bílé obyvatelstvo. Uvádí, že příklad omezení práv černých se musí rozšířit i na další rasy - "Žluté a Židy". To, co je potřeba podle nacistické doktríny k odvrácení "hrozby podčlověka civilizaci" je "všeobjímající samovláda rasy". Tedy pokud vyjdeme od vztahu k rasové rovnosti, není to Stalin, kdo je rodným bratrem Hitlera, ale bílá nadřazenost v USA je sourozencem německého nacismu. A Stalin pak bojoval proti oběma. J. V. Stalin nebyl jen tak pro nic nazýván afroamerickými aktivisty "novým Lincolnem".

A tak, zatímco v situaci během 1. světové války Lenin ukazuje ve svých rozborech svět a kolonie v podstatě rozdělené mezi imperialistické mocnosti, a tedy každá další válka bude válkou meziimperialistickou; Hitler a nacisté rozpoznávají a nacházejí obrovský volný koloniální prostor pro německou Třetí říši na východě Evropy - a zejména v Sovětském svazu.

Stalin již v době před Říjnovou revolucí správně poukazuje, že cesta, kterou Rusku připravili imperialistické mocnosti a buržoazie, vede ke koloniálnímu podřízení. Že tedy Říjnová revoluce je nutná i z toho důvodu, aby lid Ruska vystupoval nezávisle a ukázal tím cestu ostatním národům z koloniálního útlaku.

Anglo-nigerijský historik David Olusoga právem zdůrazňuje: "Hitlerova válka za Lebensraum byla největší koloniální válkou dějin".

Domenico Losurdo pak z toho činí závěr: Stalingradská bitva byla obratem této největší koloniální války, na jedné straně Hitler jako představitel koloniální kontrarevoluce, na druhé Stalin, představitel protikoloniální revoluce.

A přes to všechno, když se soustředíme na praxi vlády režimů, není správné zařadit je do kategorie totalitarismu, a to na základě používání teroru, moci jednotlivce?

Losurdo odmítá takové zjednodušení. Jak jsme uváděli v předchozích článcích, zvyšuje se vliv osobnosti v době vyostření rozporů, a tedy doby dějinných krizí vedou ke koncentraci moci: První anglická revoluce vedla k osobní moci Cromwella, Francouzská revoluce přivedla k moci Robespierra a později Napoleona. Výsledkem revoluce černých otroků na San Domingu byla vojenská diktatura Toussainta Louvertura. Revoluce v roce 1848 ve Francii vyústila v osobní moc Napoleona III. A období mezi oběma válkami bylo bohaté na krize, většina ze zemí kontinentální Evropy zažila diktaturu osobnosti. Dokonce taková země s tzv. ostrovním charakterem, jako je USA a tedy nejpříhodnější pro liberální vládu, zavádí za Franklina Delano Roosevelta opatření uvěznění Američanů japonského původu. Kategorie totalitarismu tak svádí dohromady z takových dvojčat docela velkou a různorodou rodinu.

Při posouzení otázky smlouvy o neútočení mezi Sovětským svazem a Německem Losurdo připomíná, že Sovětský svaz nebyl prvním, ale tím posledním, kdo uzavřel smlouvu s Německem. Opravdu, ta historická zkušenost Sovětského svazu po neúspěšných jednáních o protifašistických zárukách a sérii ujednání s nacismem, včetně smlouvy Hitlera a Pilsudského, později Mnichovské zrady, všechny s přáním odvrátit agresivitu nacismu proti socialistickému státu, tlačila Sovětský svaz k zajištění času. Konečně hrozba, že kapitalistické mocnosti uzavřou s Třetí říší separátní mír za účelem porážky Sovětského svazu, visela ve vzduchu až do konce války.

Ale berme v úvahu i jiné analogie z dějin.

Přibližně jedno a půl století předtím, než se Hitler se pokusil zotročit národy východní Evropy, vypukla jiná válka za obnovení koloniální vlády a otroctví. Napoleonův švagr Charles Leclerc vedl výpravu proti revoluci osvobozující černé otroky na San Domingu (dnešní Haity a Dominikánská republika), vedené Toussaintem Louverturem.

A za cílem udržet výsledky revoluce a nedopustit návrat francouzských otrokářů, nebál se revolucionář Louverture spojit se se španělskými konkurenty Francie, byť šlo o monarchii, která sama utlačovala ve svých koloniích otroky a bojovala s jakobínskou republikou. Stejně tak uzavřel obchodní smlouvy s Velkou Británií, která vedla válku proti Francii. Učinil tak s vědomím, že vítězství Angie by mohlo mít neblahý efekt pro zrušení otroctví. A přesto zůstal Toussaint Louverture navždy velkým představitelem protikoloniální a protiotrocké revoluce a protivníkem Leclerca a Napoleona.

Přes rozdílné dějinné situace není důvod pojímat Stalina odlišně. Jaké by bylo pojetí, které by kolonizátora Leclerca a revolucionáře Louvertura popisovalo jako dva totalitní diktátory bojující proti sobě a tehdejší USA jako liberální zemi? Na jedné straně nic neříkající a nic vysvětlující. Na druhé straně by toto pojetí překrucovalo dějiny: redukovalo otrokáře a bojovníky proti otroctví na stejnou úroveň a zamlčovalo to, že otrokáři měli podporu právě v USA.

Losurdo uzavírá, že podobně není kategorie totalitarismu přesvědčivá, pokud jde o gigantické střetnutí, které vypuklo v 1. polovině 20 století, mezi protikoloniální revolucí a koloniální kontrarevolucí, znovuzavádějící otroctví. To mezi socialismem a nacismem.

(Poznámka: citace z Domenico Losurdo - Stalin and Hitler: Twin Brothers or Mortal Enemies? Překlad citací KSM)

• < Předchozí
• Další >