Otázka kázně a samostatného rozhodování

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 11. 2016

Twitter

Další díl z cyklu o osobnosti v revolučním hnutí.

Fidel Castro a záchrana Kubánské revoluce

Je zřejmé, že nejefektivnější je takový boj, kde je organizace ukázněná, jednotlivci se podřizují rozhodnutím dosaženými cestou demokratického centralismu. Nejednou se ukázalo, jak osudná byla nejednota v dobách krizí a vypjatého boje, jako byla veřejná kritika Kaměněva a Zinověva plánu na ozbrojené povstání. Nebo jako byla snaha Josipa Broz Tita o nezávislost na Sovětském svazu, jít vlastní cestou, která ovšem měnila poměr sil vyostřujícího se konfliktu s imperialistickými státy, nahrávala možnosti invaze.

Přirozené úsilí o jednotu v činu, podřízení jednotlivce celkovému zájmu boje, přesto nelze brát metafyzicky. Často se stalo, že podřízení vedlo ke katastrofě a naopak tvořivý, samostatný přístup zachránil revoluční postup. Jak se například Lenin nejednou obrátil proti převládajícímu mínění ve straně, když viděl, že ta jedná nesprávně.

Uveďme jiný příklad. Postupující perestrojka v Sovětském svazu, přestože ji zdůvodňovali představitelé Komunistické strany Sovětského svazu v čele s M. Gorbačovem nápravou nezdravých jevů, obratem k novým výrobním silám a podmínkám ve světě, byla faktickým vytvářením půdy pro kapitalismus. Byla lemována domluvami s imperialisty a omezením solidární pomoci protiimperialistickým bojům.

Je nutné říct, že v rámci Československé socialistické republiky docházelo k přijetí tohoto kurzu, maximálně se u vedoucích představitelů projevuje pasivní rezistence. Neřešené problémy ovšem nabývají charakter krize, které umně využívají imperialisté a kontrarevolucionáři. Setkáváme se s objektivistickým popisem a zdůvodněním, že nešlo jednat jinak.

Kubánská revoluce a její vůdce Fidel Castro ovšem dokazuje opak. Kuba zahájila v roce 1986 "rektifikační" proces, který reaguje na korupci a neefektivitu, podobné jevy, na které údajně měla reagovat "přestavba". Ovšem na rozdíl od té si neustále držela revoluční, socialistický charakter.

Zřejmě v roce 1988 na konzultacích se Kubánci dovídají, že neexistuje záruka ze strany Sovětského svazu proti možné invazi USA (jakou byla ta na Playa Giron). Fidel později vzpomíná:

"...jednoho dne jsme se na to Sovětů přímo zeptali, několik let před rozpadem SSSR. "Řekněte nám to upřímně" "Ne," odpověděli. Věděli jsme, co odpoví. A tehdy, více než kdy jindy jsme urychlili rozvoj naší koncepce a zdokonalili jsme taktické a strategické myšlenky, s nimiž Revoluce zvítězila a dokonce porazila na vojenském poli stokrát početnější vojsko, pokud jde o množství vojáků, a kdo ví, o kolik mocnější, pokud jde o zbraně." (Ignacio Ramonet: Fidel Castro - Životopis pro dva hlasy s. 358)

V té samé době probíhá boj v Angole, kde aparteidní režim JAR v součinnosti se Spojenými státy vysílá armádu k potlačení protikoloniální revoluce. Ukazuje se, že poradci sovětské armády vedou bitvu k porážce a proto Angolané žádají Kubánce o pomoc.

"Za této katastrofické situace, bez pochyby nejhorší ze všech a na které jsme nenesli nejmenší zodpovědnost, nás angolská vláda opakované a zoufale volala o pomoc. Představte si, v jakém rozpoložení jsme byli, když jsme tuto katastrofu předpovídali. Jak se dá předpokládat, byli jsme dost znechuceni. Ale tentokrát bylo riziko mnohem větší... Věděli jsme moc dobře, co uděláme. ... musíme být dostatečně silní, nebo budeme riskovat porážku. Porážka tam by znamenala riziko pro Revoluci. ...Tady nad námi nemohli zvítězit. Mohli nás porazit jen tam v Angole. Ve hře bylo příliš mnoho, mnohem více, než si někteří umí představit..." (Ignacio Ramonet: Fidel Castro s. 323-324)

Kuba vyslala dobrovolnická vojska a pomohla vybojovat slavnou bitvu u Cuito Cuanavale. Vítězství, které zajistilo nezávislost Angoly a později nepřímo způsobilo svržení aparteidního režimu v JAR.

V této klíčové době Fidel na oslavě 26. července 1988, na shromáždění před masami, Fidel pronáší v tom kontextu naprosto revoluční slova, kterými se v zásadě distancoval od procesů, které probíhaly v evropských socialistických zemích:

"Jsou tací, kdo věří, že co se dělá jinde, musíme začít dělat hned teď. Jsou tací, kdo si to myslí. Jsou tací, kteří nemají sebevědomí. Nemají důvěru ve vlast, lid, revoluci. Rychle říkají, že musíme okopírovat od jiné. To je špatný postoj, protože žádné dva revoluční procesy nejsou shodné...

Naše problémy jsou jiné. Jsou odlišné, protože nekopírujeme jiné země; jsme tvůrci a ne imitátoři. Někdy kritizuji náš postoj, protože jsme příliš rozhodnuti užít náš výklad a nevyužijeme kladné zkušenosti socialistických zemí. Někdy ale kopírujeme negativní zkušenosti socialistických zemí. Taková je pravda.

Nyní budeme nadále hledat naše vlastní cesty. Budeme nadále věnovat pozornost čemukoliv, co jakákoliv socialistická země dělá, co může být pro nás užitečné. Budeme ale nadále odmítat otrocky kopírovat předpisy na nemoci, které nemáme." (Fidel Castro - projev 26. července 1988 Santiago de Cuba - překlad KSM)

Ve stejném projevu Fidel Kubánce připravuje na to, že Sovětský svaz za Kubu bojovat nebude, že se lid musí naučit obránit sám.

Kubánský lid vytrval, přinesl těžké oběti, a přestože jen několik desítek kilometrů od nejsilnější imperialistické země, nepoddal se kontrarevoluční vlně.

Fidel ve svém biografickém rozhovoru později hodnotí:

"Kdybychom udělali "perestrojku", Američané by byli šťastní, protože Sověti skutečně zničili sami sebe. Kdybychom se rozdělili na deset frakcí a začal by tedy strašný boj o moc, Američané by byli těmi nejšťastnějšími lidmi této planety a řekli by: "Konečně se zbavíme Kubánské revoluce" Kdybychom se věnovali uskutečňování reforem tohoto typu, které nemají nic společného s realitou Kuby, zničili bychom sami sebe. Ale my nezničíme sami sebe, to musí být zcela jasné." (Ignacio Ramonet: Fidel Castro s. 354)

Je nutné si uvědomit, že kdyby kubánské vedení v čele s Fidelem Castrem respektovalo linii sovětského gorbačovovské vedení způsobem, který jsme viděli ve vedení Komunistické strany Československa, a neprovedla by prohloubení a obnovení revolučního procesu, byla by poražena kubánská revoluce i zde. Světový kontrarevoluční pohyb byl ještě hlubší, a s ním i porážka dělnické třídy. Zároveň toto srovnání dává vzácný náhled na vliv rozdílného rozhodování subjektu na dějinný vývoj. Otázka, jaké by mělo důsledky, kdyby se i v jiných stranách socialistických zemí na konci 80. let existoval revoluční postoj, je zde na místě.

Za určitých okolností tedy může nezávislost, samostatnost v rozhodování, zachránit revoluční proces. Rozpoznání takových chvil si vyžaduje rozhled, rozhodnost a odvahu.

Na okraj poznamenejme, že v těchto citovaných projevech Fidela Castra se ukazuje další znaky vůdců revolučního hnutí - jednak schopnost být v blízkém kontaktu s masami, a také schopnost sebereflexe, sebekritiky - zhodnocení vlastních činů v minulosti a poučení pro další práci.

• < Předchozí
• Další >