Průmysl 4.0 a marxistická politická ekonomie

Podrobnosti

Vytvořeno 15. 8. 2017

Twitter

K 150 letům 1. dílu Marxova Kapitálu

Šíří se až fantastické představy o nové iniciativě německých průmyslníků - Průmysl 4.0 nebo také 4. průmyslová revoluce. Soustřeďují se kolem technologií s marketingovými názvy typu hluboké učení, 3d tisk, internet věcí, big data, cloudy atd. Jsme ohromeni téměř ikonickými aplikacemi: samořídícími auty (Tesla - Elon Musk, Google...), robotickými domácnostmi, automatickými sklady. Okurkovou sezonu plní články o tom, které všechny profese se stanou přebytečné.

Část levice to utvrzuje v jejím (lehce středostavovském) pocitu, že "mizí dělnická třída". Ospravedlňuje tím prosazování zdánlivých řešení všech problémů, jako "nepodmíněný příjem".

Není nové nadšení pro technologickou změnu: před několika lety "letěly" bio/nano technologie,  ještě dříve tu byly posuny v šedesátých letech (vůbec první představy o nahrazování inteligence člověka), vědecko-technická revoluce. Kapitalismus je provázen techno-optimismem (není od věci připomenout technologické představy Julesa Verna) i techno-katastrofismem.

Na místě je i mírně humorná připomínka: nejméně posledních 50 let se tvrdí, že do 20 let bude dostupné termonukleární využívání energie. Není pochyb, že ta by to vytvořilo masivní zdroj energie s nižšími dopady. Ovšem neinvestovalo se do ní, protože výzkum je příliš drahý. 

Pro levici, představitele revolučních změn ve společnosti, je důležité reálné porozumění společenských procesům. Problém je rozšíření jednoduchých, absolutních vysvětlení. Levice pak dělá chyby v rozboru situace. Stačí si připomenout nedávnou katastrofickou vizi tzv. ropného zlomu, tedy absolutního omezení množství ropy oproti její rostoucí potřebě. Zdálo se, že všechny fakty tomuto odpovídají - cena ropy rostla do závratných výšin. Ovšem tato představa náhle téměř vymizela po nedávném poklesu ceny. Není samozřejmě pravda, že zdroje nejsou omezené, i absolutně, ale existují protitendence - nárůst technických možností (těžba hůře dostupných zdrojů - šelfová moře, břidlicový plyn). Jiným příkladem je zjednodušená formulace "globálního oteplování" jako přímé úměry dvou proměnných "množství CO2"-"teplota".

A nyní jsme tu před otázkou technologických změn, jakoby byly nezávislé na výrobních vztazích. Pokud se na ně podíváme konkrétně, a ne přes marketingové brýle, vidíme nová řešení, ne univerzální řešení na veškeré bolístky světa. Nejsou pravděpodobně ani hrozby zničení civilizace - alespoň způsobené technologiemi samotnými. Často vycházejí ze známých, stávajících principů, které se vhodně kombinují, jsou pro ně lepší podmínky.

Není překvapivé, že tu jsou postupy nahrazující člověka. Překvapivé je, že do teď nebyly zavedeny.

My komunisté máme tradici marxistické analýzy. Jsem přesvědčen, že stále zůstávají možnosti rozvíjení dialektické a materialistické koncepce popisu (a změny) světa. Jaký je rozdíl v pojetí vědeckého poznání mezi v současné době převládajícím pozitivismem (empirismus, newton-descartes) a mezi dialekticko-materialistickým pojetmí? Pokusíme se shrnout výklad akumulace a technických změn, jak je před 150 lety podal Karel Marx ve svém velkolepém díle Kapitál.

Zákonitosti v klasické a vulgární politické ekonomii

Připomeňme si některé ekonomické polemiky z Marxovy doby.

Proč klesá míra zisku, návratnost kapitálu v ekonomice?

• Smith - protože s akumulací a dovozem ze zahraničí vzniká přebytek kapitálu a tlak konkurence snižuje zisky všem.
• Ricardo - protože s akumulací roste poptávka po práci rychleji než je schopná je společnost uživit, roste cena životních prostředků a tedy mzdy - pokles zisku.
• Sismondi - protože osobní spotřeba mas v moderním průmyslu klesá a vzniká problém s realizací produktu.

Proč roste chudoba?

• Malthus - důsledek tak zvaného populačního zákona -  protože počet lidí roste geometrickou řadou a životní prostředky (výroba potravin) aritmetickou.

Tato vysvětlení mají z hlediska Marxe určitou povrchní platnost. Vyjadřují určité momenty, vztahy nebo jsou důsledky hlubších příčin. V absolutním postavení jsou chybné a pro vysvětlení škodlivé.

Roviny v Marxově popisu

Pro pochopení Marxova výkladu je nutné rozlišovat, že se pohybuje na několika úrovních abstrakce, které odpovídají reálným vrstvám pohybu a tendencím ve společnosti.

1) Povrchní pohyb, které pozorujeme bezprostředně a většina vulgární ekonomie na této rovině zůstává.  Tuto rovinu popisují pojmy jako výchylky nabídky a poptávky, cen, nadvýroba (jako spouštěče krize); zdánlivé pohyby obyvatelstva; nezaměstnanost; mzda; rozšiřování trhu.

2) Hlubší, zákonitosti výrobních vztahů

a) Složka, kterou popisuje Marx ve II. a III. dílu Kapitálu, která zahrnuje celkový oběh. Sem ve většině končí klasická buržoazní ekonomie. Základními pojmy jsou výrobní ceny - míra zisku, oběh, úvěr; fixní, oběžný kapitál; peněžní, zbožní, průmyslový kapitál.

b) Hlubší rovina spočívající na výrobním procesu kapitálu a Marx ji popisuje v I. dílu. Základním pojmem je hodnota - nadhodnota (absolutní, relativní), míra nadhodnoty, hodnotové/organické složení kapitálu; hodnota pracovní síly; rezervní armáda pracujících; variabilní a konstantní kapitál.

3) Fyzická rovina produkčních sil. Zde se pohybujeme v pojmech technické složení, náročnost reprodukce, výrobní prostředky (nástroje, suroviny), životní prostředky, dělba práce, stroje, technologie, porodnost. Nutné je poznat podstatu technologií, které jsou ale naplňovány jen v určitých vztazích. Někdy je snaha ztotožnit bezprostředně ekonomické zákony s výrobními silami (například "každý nástroj je kapitál") a tím setřít specifika kapitalismu.

Vzniká tu dialektický vztah a provázanost těchto rovin. Hlubší pohyb hodnot se projevuje pohyby nabídky a poptávky i cen. Výkyvy cen (i nahodilé) jsou na druhou stranu nutnou složkou při prosazování podstatnějších zákonů (akumulace, vzestup organického složení kapitálu).

Základní pojmy

Zboží je jednotou užitné hodnoty (způsob využití věci, produktu samého) a směnné hodnoty (určující poměr, v kterém se směňuje). Hodnota je pak výraz množství abstraktní práce, společensky nutné (přímo či nepřímo) na výrobu zboží.

Máme základní vzorec pohybu a oběhu kapitálu:

Peníze-Zboží-výroba-Zboží'-Peníze'

Peníze se směňují za zboží (pracovní sílu, suroviny a nástroje), to prochází produkcí, tedy pracovním procesem, a z něho vychází výrobek, který je (jako zboží, užitná hodnota se směnou hodnotou) směňován za více peněz. Rozdíl výchozí a konečné hodnoty tohoto výrobního cyklu je nadhodnota, základ pro zisk.

Marx definuje práci, která je nezávislá na výrobních vztazích: "Práce je především proces, probíhající mezi člověkem a přírodou, proces, v němž člověk svou vlastní činností zprostředkovává, reguluje a kontroluje výměnu látek mezi sebou a přírodou. Vystupuje proti přírodní látce samé jako přírodní síla. Aby si přivlastnil přírodní látku v určité formě vhodné pro svůj vlastní život, uvádí do pohybu přírodní síly, které patří k jeho tělu - paže i nohy, hlavu i prsty. Tím, že tímto pohybem působí na vnější přírodu a mění ji, mění zároveň svou vlastní přirozenost. Rozvíjí schopnosti, které v ní dřímají, a hru těchto sil podrobuje své vlastní moci... v tom, co je dáno přírodou, uskutečňuje zároveň svůj vědomý účel, který určuje jako zákon celý způsob a charakter jeho činů a kterému musí podřizovat svou vůli. A toto podřízení není ojedinělý akt. Mimo napětí orgánů, kterými pracuje, je po celou dobu práce nutná účelná vůle, která se projevuje v pozornosti, a přitom je tím nutnější, čím méně práce dělníka upoutává svým obsahem a způsobem svého provádění, tedy čím méně je mu práce požitkem jako hra fysických a duševních sil.

Jednoduché momenty pracovního procesu jsou: účelná činnost čili práce sama, pracovní předmět a pracovní prostředek."

Následně ukazuje, že tato definice nestačí pro popis specifiky práce v kapitalistické společnosti.

Kapitál, který kapitalista zálohuje ve výrobě, se rozkládá na variabilní kapitál (za pracovní sílu) a na kapitál konstantní (mrtvá práce, věcné podmínky výroby - pracovní prostředky a předměty).

Nadhodnota pochází z rozdílu mezi hodnotou pracovní síly (nutnou prací pro reprodukci pracovní síly - bydlení, jídlo, vzdělání, nutná relaxace i kulturně určená míra konzumu a náklady na novou generaci) a hodnotou přidávanou k výrobku vykonanou prací (odpracovaná práce). Následně musí být produkt prodán za hodnotu, za kterou byl vyroben, což nemusí být vždy možné.

Marx rozlišuje absolutní nadhodnotu - tendenci k prodlužování pracovní doby a zvyšování nadhodnoty.

Relativní nadhodnota pak vzniká zkracováním nutné pracovní doby, hodnoty pracovní síly zvyšováním produktivity práce - kooperací více pracovníků, dělbou a organizací práce, zaváděním strojů.

Marx detailně zkoumá strukturu stroje. Především stroj definuje (za daných podmínek) jako provádějící operace, které dříve prováděl nástroji člověk. Stroj rozčleňuje - pohon, převodový mechanismus a vlastní pracovní stroj. Marx si byl vědom složitosti a uváděl příklad chemického průmyslu, kde je poněkud jiné působení. Dnes existuje v průmyslu složitější rozčlenění a osamostatnění (například pohon a převod skrze elektřinu a elektrickou soustavu). Navíc s rychlostí výroby vzrůstá význam řízení - senzory, rozpoznávání, regulace, algoritmizace. A právě zřejmě odtud je ta část dynamizace výrobních sil přibližně od 60. let.

Jednotlivé stroje jsou podobně jako lidé v manufaktuře uspořádáni do soustavy strojů. Ve vývoji kapitalismu si Marx všímá momentu, od kdy stroje jsou vyráběny stroji a přestávají být řemeslným individuálním výrobkem.

Marx uvádí důležitou a logickou podmínku pro zavádění stroje v kapitalistickém výrobním způsobu. Jedině tehdy je zaveden stroj, pokud je levnější než pracovní síla, kterou nahrazuje. Nikoliv každý stroj, který umožní snížit hodnotu výrobku, ale takový, který sníží zaplacenou práci. Technický pokrok závisí na ceně pracovní síly. Pokud je mzda nízká, přirozeně je podnět k technické změně nízký.

Marx cituje dvě definice továrny ideologa tovární výroby Ureho, jako příkladu ideologie průmyslové buržoazie. Ten vidí továrnu jako

1) "kooperaci různých kategorií dělníků, dospělých i nedospělých, kteří zručně a pilně dozírají na systém produktivních strojů, nepřetržitě poháněných ústřední silou (prvotním motorem)." Zde je souhrnný dělník jako aktivně působící subjekt, automat jako objekt. Jedná se o popis každého použití strojů.

2) "ohromný automat, složený z nesčetných mechanických orgánů a orgánů nadaných vědomím, které působí ve shodě a bez ustání, aby vyrobily týž předmět, takže všechny tyto orgány jsou podřízeny jedné hybné síle, která pohání samu sebe". Opačná definice, kde automat je subjekt, autokrat, dělníci jeho orgány. Jde o kapitalistickou továrnu.

S technickým rozvojem roste společenský charakter výroby - jako vedlejší důsledek a jako prostředek rozvoje (soukromých) kapitalistických výrobních vztahů.  Moderní průmysl zavádí vědu do výroby, ale dělá tak nutně přes technický aparát, který má hodnotu, stojí lidskou práci. Přizpůsobení způsobu práce rytmu stroje.

Všeobecný zákon kapitalistické akumulace

Již při prosté reprodukci v nezměněném měřítku (nadhodnota je kapitalistou plně osobně spotřebována) Marx ukazuje, jak si kapitál podřizuje reprodukci pracovní síly, dělnické třídy, z kontinuity kapitalistické reprodukce. Kapitalista má zisk z toho, co si bere od dělníka (nezaplacená práce) i z toho, co mu dává a co si dělník z produktu své práce kupuje zpět (za mzdu).

Ovšem v pojmu kapitálu je růst kapitálu a s ním i nadhodnoty. Část nadhodnoty není spotřebována osobně, ale připojena ke kapitálu. Připojování části vytěžené nadhodnoty ke kapitálu (akumulace kapitálu) vytváří tendenci k exponenciálnímu, geometrickému růstu hodnoty kapitálu. Kapitalisté jsou jen reprezentanty tohoto kapitálového pohybu.

Jak tato akumulace probíhá? Předpokládejme na začátku, že se při akumulaci a zvětšování rozsahu výroby technologie, poměr práce a masa výrobních prostředků, nemění. Pokračuje se na dané, ověřené technické základně, jen se zvýší rozsah produkce.

Pak vzrůst kapitálu při akumulaci nutně vede k vzrůstu poptávky po práci a existenčního fondu dělníků, a to úměrně svému růstu. To se stává zejména v době otevírání nových trhů, ale i vytváření "nových potřeb", nebo marketizace, kapitalizace toho, co dosud stálo víceméně mimo kapitalismus (například zrušení domácí výroby a práce, privatizace a podobně).

Marx tady naráží: "...mohou potřeby vyvolané akumulací kapitálu předstihnout vzrůst pracovní síly čili počtu dělníků, poptávka po dělnících může převýšit nabídku, a tak může nastat vzestup mezd."

Tedy výkyv poptávky zvýší cenu, ale i hodnotu pracovní síly - stěhování pracovních sil, zvyšují se nájmy v rozvíjejících se regionech, roste nutnost dojíždět atd...

Samozřejmě někdy "by se mohlo ukázat nutným vyšetřit skutečný stav nabídky a poptávky např. stávkou nebo nějakým jiným způsobem" (Marx: Mzda, cena, zisk). Zde poukazujeme i na odborářskou kampaň "Konec levné práce".

Marx uvádí historické příklady takových stížností a snah o přitahování nových vrstev obyvatelstva do výroby. Speciálně zdůrazňuji tento moment kvůli současným nářkům na nedostatek kvalifikované pracovní síly u kapitalistů v ČR a nutnosti zvyšovat mzdy.

Užitečná analýza mediálních výstupů dnešního vědomí buržoazie činné ve výrobě.

V zahraničí (reakce na zvolení Trumpa a možnost tvrdého postupu vůči migrující pracovní síle):

Samozřejmě Marx doplňuje, že zlepšení podmínek udržování dělníků nemění nic na charakteru kapitalistické výroby. Vyrábí se stále více kapitalistů nebo větší kapitalisty na jednom pólu a více námezdních dělníků na druhém. "Délka a tíha zlatého řetězu, který už námezdní pracující sám ukul, dovolují, aby byl trochu povolen". Ovšem, zlepšení podmínek prodeje pracovní síly nikdy neohrozí existenci neplacené části práce - tedy zisku, neohrozí kapitalismus sám. Pokud kapitalista nesáhne k násilnému řešení, nabízí se dvě varianty.

1) Buď vzestup ceny práce neohrozí akumulační proces. Protože i menší míra zisků z většího kapitálu stále vytváří podnět pro rozšiřování panství kapitálu.

2) Anebo akumulace ochabuje následkem zvyšování ceny práce. A s tím se postupně dostává nabídka a poptávka pracovní síly do rovnováhy a i mzda opět klesá.

Tedy Marx viděl, že relativní pohyby pracovní síly, masy vykořisťovatelného obyvatelstva, jsou důsledkem absolutního pohybu akumulace. Rozmnožování nebo pohyb obyvatelstva, vytváření jeho nadbytku není příčinou pohybu! Tedy neexistuje cosi jako "absolutní populační zákon" - a v té době byla tato polemika namířená proti Malthusovi, dnes stejně dobře proti novomalthusiánství a mutacím, které obviňují chudobu národů a kontinentů (Afrika) z porodnosti v těchto zemích.

"Zákon kapitalistické akumulace, beroucí na sebe mystickou podobu přírodního zákona, vyjadřuje tedy ve skutečnosti jen to, že povaha akumulace vylučuje každý takový pokles stupně vykořisťování práce nebo zvýšení ceny práce, které by mohlo vážně ohrozit neustálou reprodukci kapitalistického vztahu, a přitom jeho reprodukci ve stále rozšiřujícím měřítku... Jako v náboženství vládne nad člověkem výtvor jeho vlastní hlavy, vládne nad ním v kapitalistické výrobě výtvor jeho vlastních rukou."

Tady Marx opouští předpoklad stejné technologie, stejného složení, protože reálně kapitál překonává tyto omezující hranice. Jakmile jsou dány základy kapitalistické soustavy (jsou v ČR zcela?), nastává v akumulaci chvíle, "kdy vývoj produktivity společenské práce se stává nejmocnějí pákou akumulace".

Pro zvýšení relativní nadhodnoty se sahá k novým, produktivnějším technologiím, při kterých je možné vyrábět s užitím menšího množství práce. Zdánlivě jednotlivý kapitál k tomu nutí konkurence - aby získal výhodu nad konkurenty a mimořádný zisk, nebo aby netratil s těmi, kdo už vyrábějí levněji.

Východisko předchozího příkladu z USA:

Zvyšování společenské produktivity práce se vyjadřuje ve zvyšování relativní masy výrobních prostředků (surovin, nástrojů, strojů), které dělník přeměňuje ve výrobek. Toto zvýšení technických poměrů se odráží v poněkud pomalejším tempu ve změně hodnotového složení kapitálu - zvyšování poměru konstantního kapitálu vůči variabilnímu.

Dochází tak k nahrazování živé práce ve prospěch mrtvé, minulé. K tomuto nahrazování dochází relativně (vzhledem k celkové velikosti kapitálu) a v určitých okamžicích i absolutně (propouštění).

Marx pak blíže určuje procesy, jak se projevuje akumulace na jednotlivých kapitálech. Nejdříve probíhá koncentrace (prosté zvětšování jednotlivých kapitálů) a zvyšování počtu individuálních kapitálů.

Ale protože produktivita tlačí k vzrůstu minimálního rozsahu výroby, je tu přitahování, vyvlastňování malých kapitálů velkým - centralizace. Skrze úvěrovou soustavu a další finanční nástroje vzrůstá možnost najednou vrhnout větší množství kapitálu z různých zdrojů. Vzájemná konkurence jednotlivých kapitálů pak vede k likvidaci menších.

"Na jedné straně tedy dodatečný kapitál, vytvořený během akumulace, přitahuje stále méně dělníků v poměru ke své velikosti. Na druhé straně stará kapitál, periodicky reprodukovaný v novém složení, odpuzuje stále více dělníků, které dříve zaměstnával"

Z toho vyplývá, že akumulace kapitálu váže stále méně pracovní síly s tím, jak se zkracují období, kdy kapitál akumuluje na dané technické základně. Relativní zmenšování podílu variabilního kapitálu se jeví tak, že absolutní vzrůst pracujícího obyvatelstva probíhá rychleji než vzrůst prostředků pro jejich zaměstnávání. Kapitalistická akumulace produkuje relativně přebytečné, zbytečné, nadbytečné dělnické obyvatelstvo pro zhodnocovací potřeby kapitálu.

Z hlediska celkového společenského kapitálu, dochází k projevům tohoto procesu v prostoru a čase: "vidíme, že proces jeho akumulace hned vyvolává periodické změny, hned se jednotlivé momenty tohoto procesu současně rozdělují na různé výrobní sféry". "Větší přitahování dělníků kapitálem je spojeno s jejich větším odpuzováním...  Dělnické obyvatelstvo tedy, produkujíc akumulaci kapitálu, produkuje tím samo ve stále větším měřítku prostředky, které je činí přespočetným." Dělníky navíc nutí pracovat déle, intenzivněji.

Toto přelidnění dostává jasnou funkci v kapitalistickém systému - rezervní průmyslovou armádu pro případ urychlené akumulace.

Roste relativní velikost moci (dělníkova produktu, svých nástrojů, kapitálu) nad bezprostředním pracovníkem - odcizení mezi pracovníkem a podmínkami jeho práce a jeho produktem.

Není to vnější vztah mezi růstem dělnického obyvatelstva a růstem kapitálu - obě strany jsou způsobeny kapitálem, jedním jeho pohybem.

Akumulace má paradoxní důsledky

• zvyšuje poptávku po práci
• zvyšuje nabídku dělníků "uvolňováním"
• nutí zaměstnané pracovat déle a za horších podmínek

Proti absolutním a provždy platným zákonům (počet dělníků a velikost kapitálu) tady Marx klade jemnější dialektiku, pohybové zákony v relativním tvaru. Které ovšem mají reálné důsledky.

Nikoliv nemoudří rozmnožující se dělníci (v té době se v Anglii ukazovalo na katolické Iry), kteří se nepřizpůsobují poptávce. Ale systém sám vytváří přebytečné obyvatelstvo.

"Je nejen nemyslitelné, že by se celá dělnická třída rozhodla nepřivádět na svět děti, ale naopak celé její postavení způsobuje, že se z pohlavního pudu stává její hlavní požitek a že jej jednostranně rozvíjí." (Marx: Námezdní práce a kapitál)

Marx pokračuje ve zkoumání forem existence relativního přelidnění (plynulé, skryté - jako v zemědělství, váznoucí - prekariát, pauperismus). Rozšiřování o ty, kdo dosud stál mimo námezdní pozici (rolníci, řemeslníci, neúspěšní kapitalisté čelící poklesu míry zisku a feudálové). A v současné době, jestliže je působení kapitálu skutečně celosvětové, je nutné do tohoto obrazu zanést i migraci - a to i tu ekonomickou. Vojensky i ekonomicky jsou rozvraceny tradiční vztahy, lidé se stěhují do metropolí. To je nutnou součástí akumulace kapitálu.

Rezervní armáda má vnitřní kvalitativní strukturu. Nejde o číslo, výši nezaměstnanosti, ale obsahuje pododdíly: národní, regionální, rasové, dělí se dle pohlaví, věku. Politická ekonomie se tak projevuje v sociologických důsledcích.

S rozsahem společenského bohatství tedy podle Marxe

• zvyšuje se velikost proletariátu a síly jeho práce; a tím
• zvětšuje se rezervní průmyslová armáda; a tím
• zvětšuje se přebytek obyvatelstva a i útrapy práce a chudoba; a tím
• zvětšuje se absolutní pauperismus (zbídačení)

Tedy zvyšování produktivity, menší vynakládání práce při rostoucím množství výrobních prostředků se v kapitalismu projevuje jako přetlak dělníků vůči kapitálu, nejistota. Jakoby obyvatelstvo rostlo rychleji.

Marx to shrnuje: "Akumulace bohatství na jednom pólu je tedy zároveň akumulací bídy, útrap práce, otroctví, nevědomosti, zesurovění a morální degradace na opačném pólu, tj. na straně třídy, která vyrábí svůj vlastní výrobek jako kapitál."

Výsledkem je další upevnění kapitalistického vztahu na národní i mezinárodní úrovni.

Pokles míry zisku

Na předchozím výkladu Marx staví v 3. dílu Kapitálu při vysvětlení empiricky pozorovaného poklesu míry zisku, jevu, z kterého Kapitalisté tolik panikaří.

Při vysvětlení tohoto jevu Adam Smith vychází z přebytku kapitálu, David Ricardo pak ze zdražování pracovní síly (ne zlepšení postavení, ale zdražení potravin, ale například doprava). Pro Marxe to není dostatečně úplný obraz, protože nezakládá na trvalých změnách. Obojí je podřízený moment pohybu, kde výše naznačený vzrůst organického složení (hodnoty konstantního kapitálu vůči variabilnímu) fixuje pokles míry zisku a vytváření rezervní armády. Projevují se jako přebytek kapitálu (spekulace, krize) a přebytek obyvatelstva (nezaměstnanost, chudoba).

U kapitálu se setkáváme s převrácením:

Prostředek zhodnocení kapitálu - neomezený rozvoj společenských produktivních sil je v konfliktu s omezeným účelem - zhodnocením kapitálu.

Ale kapitalistický výrobní způsob je prostředkem v historickém úkolu rozvíjení společenské produktivní síly a světového trhu.  Rozpor mezi historickým úkolem  a příslušným společenským výrobním vztahem, který definuje kapitalistický výrobní způsob.

"Tyto různé vlivy se jednou uplatňují převážně vedle sebe v prostoru, jindy převážně po sobě v čase; konflikt mezi protichůdnými činiteli se vybíjí periodicky v krizích. Krize jsou vždy jen dočasným násilným řešením existujících rozporů, jsou to násilné výbuchy, které na chvíli obnovují porušenou rovnováhu."

Zpátky k Průmyslu 4.0

Tendence k nahrazení člověka strojem (a ruinování jeho existence) vychází z výrobního způsobu, který tu existuje několik staletí a který se moderním průmyslem v 19. století dostal na sobě odpovídající základy. Je podepřena novými objevy, stále společenštějším charakterem reprodukce (látkové i jiné). Zatímco v Marxově době kapitál plně ovládal relativně úzký výsek výroby, dnes zahrnuje již opravdu všechny sektory společenské reprodukce. To komplikuje celkový pohled. Opravdu dochází k zvyšování produktivity práce nahrazováním lidských sil - nyní včetně těch řídících, intelektuálních.

Pokud jde o potenciál umělé inteligence, je tu zajisté pokrok, ale k vytvoření stroje schopného orientace a poznání na úrovni člověka je řádově stejně daleko jako při první vlně nadšení v šedesátých letech.

Technologie, které jsou prosazovány německými svazy průmyslníků, nejsou nové. Je větší poptávka po nich (a sypou se peníze do výzkumných pracovišť, "start-upů"), protože existuje relativní přebytek kapitálu (finanční kapitál, který obíhá a hledá ziskové uplatnění) a vyčerpal se extenzivní růst podpořený anexí bývalých socialistických národů.

Z minulosti si můžeme vzít poučení, že je těžké dopředu odhadnout přesný charakter technických změn, které záleží na relativní náročnosti různých postupů a překonávání překážek. Je nutné je analyzovat zcela konkrétně a ne na základě marketingových dojmů.

Ano, v kapitalismu zjevně vyvolá masivní nezaměstnanost, chudobu a nejistotu. Podpoří absolutní růst zisku. Ale také pokles míry zisku. Stane se podnětem, materiální základnou příští krize - umocněnou akumulací dluhů, zbytněním finančního kapitálu.

V budoucí komunistické společnosti tento společenský charakter výroby umožní, aby technologie sloužily ulehčení práce, k co nejefektivnějšímu uspokojení společenských potřeb, zmenšení sféry nutné práce, k rozšíření jeho schopností a možností.

Kapitál, díl I.

Námezdní práce a kapitál

Cena, mzda, zisk

Výběr z citací "O kapitálu a jeho krizích"

Doporučená literatura:

E. V. Iljenkov: Dialektika abstraktného a konkrétneho

D. I. Rozenberg: Komentáře k prvnímu dílu Marxova Kapitálu

J. Zelený: O logické struktuře Marxova Kapitálu

• < Předchozí
• Další >