Karel Pomaizl: Několik úvah v souvislosti s ruským Říjnem

Podrobnosti

Vytvořeno 31. 8. 2017

Twitter

Znovupublikací následujícího textu, který byl napsán k příležitosti 70 let od VŘSR, si klademe dvojaký úkol. Jednak chceme připomenout 100 let od této události a přispět k marxistickému pohledu na revoluci, která zahájila budování socialistické a komunistické společnosti v Evropě. Chceme ukázat Říjnovou revoluci, činnost bolševické strany a budování socialismu jako trvající inspiraci a poučení pro naší další práci a úsilí o revoluční překonání kapitalistické společnosti. Správně chápat roli subjektu, organizace pracující třídy při této zásadní přeměně a likvidaci kapitalistického parazitismu je stejně důležité jako v době napsání textu.

Na druhou stranu chceme také připomenout významného teoretika marxismu-leninismu, Karla Pomaizla, autora tohoto textu. Karel Pomaizl se narodil v roce 1922 na Kladensku. Do jeho života zásadně vstoupil František Křížek, redaktor kladenské Svobody, Rudého práva a Rudého večerníku, popravený v roce 1941 nacisty. Za nacistické okupace se zapojil do činnosti ilegální komunistické skupiny mládeže na Kladně, napojené na odbojovou skupinu Předvoj. Na konci války byl zatčen gestapem a vězněn v Malé pevnosti v Terezíně.

V roce 1965 vychází jeho kniha "Vznik ČSR 1918 - Problém vědecké marxistické interpretace", která vyvolá diskuze svým důsledně třídním pojetím nejen národnostní otázky při vzniku Československé republiky a vztahu proletariátu k ní.

Při analýze budování socialistické společnosti v SSSR a v dalších zemích vychází v návaznosti na Lenina z rozlišování řešení těch úkolů, které patří ještě předchozí buržoazní formaci, ale nebyly jí vyřešeny a musí být dokončeny až nastupujícím proletariátem; a těmi úkoly, které jsou již vlastní proletariátu. Zdůrazňuje rozdíl mezi 1. světovou válkou, která byla z obou stran imperialistickou a nespravedlivou a zvláštnostmi 2. světové války, kde nacismus představoval nejreakčnější sílu imperialismu, a kde národně osvobozenecký boj okupovaných zemí hrál objektivně pokrokovou úlohu. Nerozlišování obou válek a situací vedlo k zabsolutnění poválečného uspořádání samostatných socialistických států a k ztotožnění s obecným socialistickým řešením národnostní otázky. Nepochopení proletariátu vlastních internacionalistických řešení podkopávalo další rozvoj socialismu.

Karel Pomaizl ve svých pracích inovativně rozvíjí kategorie historiografie, jako je nutnost, možnost a nahodilost v dějinách, pojem dějinného subjektu. Odmítá absolutní fatalismus při výkladu dějin (vše se muselo stát nutně tak, jak se stalo) a ukazuje potřebu zkoumat jiné možné,alternativní průběhy dějinod toho fakticky proběhlého. To umožňuje lépe ukázat rozporné třídní hybné síly a rozlišit obecné, klasické jevy od historických zvláštností určitého vývoje.

V letech 1988-89 spolupracoval na analýze krize v Československé socialistické republice a na způsobech jejího překonání. Tato práce zůstala vedoucími představiteli v čele s Milošem Jakešem nevyužita. (viz http://www.obrys-kmen.cz/archivok/?rok=2010&cis=05&cl=04 )

Po kontrarevolučním převratu spolupracuje se skupinou pražských komunistů v rámci Samosprávného klubu komunistů. Přispívá do časopisů Teoretické sešity a Názory, v Německu například do marxistického časopisu Offen-siv. V publikacích vystupuje také pod pseudonymy Karel Pomajzl, Karel Pavlík, Karel Intera. Před sedmi lety umírá po těžké chorobě.

Poznámka redakce

Několik úvah v souvislosti s ruským Říjnem

Karel Pomaizl

Slovanský přehled 6/87 70. výročí VŘSR

Z analýzy konkrétně historických poměrů imperialistické fáze kapitalismu Lenin vyvodil závěr o možnosti socialistické revoluce (nejprve) v několika či dokonce pouze v jedné zemi, což pak bylo potvrzeno skutečností VŘSR. Protože socialistická revoluce zvítězila jen v Rusku, interpretuje se leninská teze často v tom smyslu, že

1) existovala možnost socialistické revoluce pouze a jen v jedné zemi a

2) že takový byl názor Lenina samotného. Přitom se názor o možnosti revoluce v Rusku a její nemožnosti mimo Rusko podepírá odkazem na faktický vývoj a vyčíslování příčin, které vedly k jejímu zdaru v Rusku a k nezdaru mimo ně.

Kauzální analýza vyúsťuje ve výslovný či mlčky předpokládaný závěr, že vývoj mohl být (zásadně) jen takový, jaký byl:

a) co se stalo, musilo se stát a nemohlo se nestát;

b) všechno ostatní bylo nereálné;

uvažovat o jiných možnostech tehdejšího vývoje je planým fantazírováním, filozoficko-idealistickým vzdycháním nad neuskutečnivšími se iluzorními přáními, pro historiografii nepřípustným "kdybychováním", znamenajícím naivní snahu dodatečně nazpět předělávat dějiny.

Minulost je samozřejmě nezměnitelná a vzdychat nad ní případně nebrat ji na vědomí bylo by nejen naivní, nýbrž i škodlivé. Nicméně falešný a nebezpečný je však i názor, ospravedlňující všechno, co se stalo, jako jediné možné a vydávající faktický vývoj prostě a jednoduše za zákonitý.

Všechno, co se stalo, mělo nějaké příčiny. Příčinnost je sice zákonitost, nikoli však celá a úplná, nýbrž pouze výsek z ní, i když velmi důležitý. Příčinu má jak to, co je zákonité, tak to, co je nahodilé - nic, ani náhoda není bez příčin. Zatímco však zákon, zákonitost se (za předpokladu příslušných podmínek) musí prosadit (dříve či později, tak či onak), náhoda (- a dějiny by měly mystický charakter, kdyby v ní nebylo náhod, jak poznamenal Marx; byly by totiž fatální) je právě proto náhodou, že sice může být, ale nemusí. A už proto, že reálný vývoj je sice v základě zákonitý, obsahuje však také nahodilost, obecná podstata se v něm prosazuje přes spoustu zvláštností a jedinečností, jednotlivé zákonitosti se vzájemně kříží, atd., a zvláště proto, že aktéry společenského vývoje jsou lidé nadaní myšlením, vědomím, vůlí, v základě sice determinovaní objektivními poměry, mající však jako subjekt historického vývoje relativní samostatnost a možnost aktivního působení na objektivní poměry, jež spoluvytvářejí) jsou současně aktéry, jakož i autory společenského dramatu - Marx) - v důsledku toho všeho není společenský vývoj fatální. V každé historické situaci střetávají se nejrůznější tendence, je celá řada možností, více či méně reálných, z nichž jen některé, jen do určité míry atd. se prosadí. Faktický vývoj je tedy realizací jen určité možnosti či jen určitých možností, které se tím však nestávají jedinými, nemění se v jediné, jestliže se realizují. To, že se realizovaly, vůbec ještě neznamená, že jiné možnosti neexistovaly či byly vůbec nereálné. Existence nahodilostí znamená, že se nemusí prosadit hlavní, nýbrž i vedlejší a podružné.

I náhoda, která se realizovala, stává se ovšem objektivní skutečností, již by bylo nesmyslné ignorovat. Tento správný realismus nelze však zaměňovat s "realpolitikou", která kapituluje před každou skutečností, přiznává všem skutečnostem stejnou důležitost, neproniká pod povrch, plete nahodilost se zákonitostí, za hlavní považuje to co je nejčetnější, i když to může být zcela falešné, ustupuje zbaběle před potížemi a nechává se pasívně vláčet událostmi, nacházejíc pro to vždy oportunistické vysvětlení, nejčastěji poukazem na "objektivní příčiny"- domnělá objektivita je tu jen falešným objektivismem.

Principiální fatalismus (co se stalo, musilo se stát a nemohlo se nestát) stejně jako názor ztotožňující faktický vývoj prostě se zákonitostí, tj. za jedině možný, slouží ospravedlňování kdejakého oportunismu. Nejen proto, že nepřípustně zjednodušuje obraz historického procesu, nýbrž především proto, že ignoruje relativní samostatnost subjektu a jeho aktivní roli (jež jsou součástí objektivní zákonitosti, bez nichž je nemyslitelný), nemá podobný názor s marxismem co dělat (byť se i někdy prosazuje - a dokonce bojovně, jako jedině - marxistický).

Marxismus sice přiznává existenci náhod. Protože ty se pochopitelně nenechají předvídat, a protože i zvláštnosti mají v sobě menší míru nutnosti, orientuje marxismus - jak vědecký výzkum, tak praxi - především na hlavní a podstatné. Vzhledem k celkové souvislosti světa a k jeho diferenciaci Lenin nad to upozorňuje, že je třeba na prvním místě pochopit zákonitosti epochy (tj. toho stadia, v němž se celý svět v daný moment nachází) a teprve potom a na tomto základě posuzovat detailní zvláštnosti jednotlivých zemí. Obracet tento poměr znamená sesmeknout se k oportunismu (případně i k nacionalismu) a k jeho ospravedlňování.

Byla socialistická revoluce reálně možná jen v Rusku? Je známo, že Lenin ji pokládal za roznětku pro revoluce v dalších zemích. V Rusku bylo snazší začít, ve vyspělých zemích však bylo snazší zahájit přímo výstavbu socialismu. Lenin věřil v možnost revoluce v dalších zemích a činil ze strany sovětského Ruska maximum pro to, aby k takovému vývoji došlo.

Byl snad Lenin nerealistický snílek? Vyvrací faktický vývoj jeho představy o reálné možnosti revoluce v dalších zemích? Je vůbec nezdar nějakého úsilí už sám o sobě popřením jeho správnosti?

O co se opíralo Leninovo přesvědčení? O vědecké poznání, že kapitalismus vstoupil do stadia všeobecné krize, jejímž svědectvím byla imperialistická světová válka, která jím otřásla od samých základů, a potom samozřejmě a především úspěch revoluce v Rusku. To byly základní objektivní reality, z nichž bylo třeba vycházet na konci první světové války. Objektivní podmínky socialistické revoluce dozrály v celém světovém systému imperialistického kapitalismu. To už před válkou uznávali i mnozí z těch, kteří se stali Leninovými odpůrci - Kautský se např. vyjádřil, že už nelze hovořit o nějaké předčasné revoluci. Rezoluce basilejského kongresu II. Internacionály správně charakterizovala blížící se imperialistickou válku a upozorňovala na revoluční možnosti z ní vyplývající. Také dnes se většinou, aspoň mezi komunisty, uznává, že objektivní podmínky byly pro socialistickou revoluci zralé v celém systému imperialismu zvláště v důsledku světové války a zvláště v poražených zemích.

Proč přesto zůstala revoluce omezena na Rusko, proč k ní nedošlo či proč byla poražena mimo Rusko? Správně se poukazuje na neexistenci potřebného subjektivního činitele - revoluční strany proletariátu, jež by jej a ostatní pracující byla schopna vést do rozhodujícího zápasu. To je ovšem jen konstatování, důležité sice, avšak vyžadující další vysvětlení. To vypadá většinou tak, že se analyzují příčiny oportunismu v dělnickém hnutí. Protože - existujíce - byly tyto příčiny objektivní, chtě nechtě, výslovně či mlčky se předpokládá, že věci se nevyhnutelně musily vyvinout tak, jak se vyvinuly. Jedná se zase o prosté sklánění se před faktickým vývojem, o jeho prosté ztotožňování se zákonitou nutností. Je sice pravda, že čím blíže k faktickému vyústění vývoje - porážce revoluce mimo Rusko - jeví se výsledek více a více nevyhnutelným, "fatálním". Z delšího odstupu (např. s přihlédnutím k narůstání revolučního vření před válkou, ale i k basilejské rezoluci, k revolučním projevům za války a zvláště k narůstajícím revolučním náladám na konci války) už nikoli tak "fatálně" (jinak bychom činnost Lenina, ale např. i Luxemburgové, K. Liebknechta atd. musili pokládat za utopisticky naivní).

Subjekt - pracující masy, proletariát, jeho strana, její vedení, jednotlivé vedoucí osobnosti - je sice složitá struktura, je sice v základě objektivně podmíněn. Podléhá objektivním zákonitostem (a samozřejmě i nahodilostem). K zákonitostem vývoje subjektu patří, že není jen pasivním produktem objektivních poměrů, nýbrž že je i relativně samostatný, což umožňuje postavit se do určité míry nad poměry působit zpětně na jejich změnu, předvídat, atd. Existující výklady se vesměs soustřeďují na objektivní determinanty subjektu.

Změní se tím něco na minulé skutečnosti? Ne, a ano. Nikoli v tomto smyslu, že co se stalo, nedá se už odestát. Ano - v tomto smyslu, že k minulosti nebudeme přistupovat jako k jedině možné a fatální. Co na tom? - Že i minulost uvidíme reálněji a plastičtěji, že ji nebudeme nepřípustně zjednodušovat, že se více přiblížíme k jejímu pravdivému obrazu. Ale hlavně a především: že výklad minulosti nebude sloužit výchově k oportunismu, nýbrž naopak: dnes, v dnešní situaci, tváří v tvář dnešním úkolům povede nás k pochopení toho, že jsme aktivními subjekty dějin, odpovědnými za a vývoj; že bude podněcovat naší aktivitu, učit nás využívat maximálně svých možností jako aktivních subjektů.

Objektivní skutečnost, že revoluce zvítězila a udržela se pouze v jedné, velké sice, ale značně zaostalé zemi, podmínila - bez ohledu na to, co v tom bylo nevyhnutelného a co nahodilého - další vývoj jak v první zemi socialismu, tak na celém světě; a jak vývoj socialismu, tak i kapitalismu, i vývoj vzájemného poměru mezi nimi. Důsledky této skutečnosti obvykle dosti nedomýšlíme. Jsme si sice vědomi nesmírných obtíží vývoje socialismu v jedné zemi s tíživým dědictvím minulosti, obklíčené kapitalismem, usilujícím o jeho zničení a odvádějícím jej neustále od pozitivních úkolů vlastní výstavby socialismu. Zvláště si uvědomujeme obrovské zdržení a nesmírné ztížení vývoje socialismu, jež způsobil fašistický útok proti SSSR. Méně jsme zatím schopni pochopit, v čem tyto objektivní podmínky přispěly k deformacím socialismu a co v nich bylo subjektivní. Málo také domýšlíme a promýšlíme, jaký vliv na naše představy o socialismu měla a má za těchto okolností ztížená cesta socialismu - nejen v SSSR, nýbrž ve světě vůbec. A na druhé straně bereme často pouze jako fakt, že kapitalismus zůstal zachován ve většině světa, a co je nejzávažnější - v nejvyspělejších zemích. Že byla-li mu dána šance na přežití, nemohl se dále nevyvíjet, k čemuž jej vedle jeho vlastních zákonitostí postupně začalo nutit i fakticky se vyvinuvší soutěžení mezi ním a socialismem. Zatímco socialismus musil a musí doposud zápasit s odstraňováním tíživého dědictví předsocialistické minulosti, a pokud jde o vlastní vývoj, řeší dosud jen elementární úkoly, což nedává vyniknout jeho charakteru jako oprávněného historického nástupce kapitalismu, dále se vyvíjející kapitalismus v nejvyspělejších zemích je objektivně tlačen předjímat formy, jež jsou historicky vlastní socialismu, který jedině je s to realizovat je historicky potřebným a adekvátním způsobem, zatímco snaha kapitalismu přizpůsobit jim a přizpůsobit si je vede k jejich deformaci a klade či bude klást tomuto úsilí kapitalismu stále větší překážky. Stačí připomenout internacionalizaci, kterou kapitalismus uskutečňuje ve prospěch velkých, vyspělých a bohatých na úkor malých, nevyspělých a chudých - ať už jde o starý kolonialismus, nový neokolonialismus, nadnárodní monopoly či kapitalistickou integraci. Nebo VTR (vědecko-technická revoluce), zbavující pracující pracovních příležitostí a obrácenou stále více směrem k vývoji prostředků ničení. Kapitalismus se holedbá buržoazní demokracii a zastíraje její podvodný charakter staví ji dokonce bojovně proti socialismu, který, i když přinesl v základě historicky novou a vyšší demokracii, nemohl či nebyl dosud schopen ji rozvinout tak, aby zcela jasně a názorně svědčil o své převaze nad buržoazní. Přitom si kapitalisté přisvojují zásluhy o buržoazní demokracii, třebaže byla a je na nich vynucována pracujícími, a dnes už co značné míry i ohledem na socialismus (viz např. tzv. sociální politiku, prováděnou nikoli pro krásné oči pracujících, nýbrž z obavy před sociálními konflikty).

Berouce obvykle víceméně jen jako fakt, že revoluce zůstala omezena na Rusko resp. SSSR, vyzvedáme aspoň, že dělnické hnutí se poučilo z porážky, výsledkem čehož se stalo komunistické hnutí. Bezesporu. Zapomínáme však, že se poučila i buržoazie. Když jí po vypuknutí světové hospodářské a z ní plynoucí politické krize hrozilo, že se znovu ocitne nad propastí, měla už v rukou zbraň, vyzkoušenou po první světové válce - bílý teror a fašismus. P. Togliatti svého času velmi pronikavě poukázal na tuto přehlíženou souvislost socialistické revoluce pouze v jediné nevyspělé zemi, když se vyjádřil, že vítězství revoluce aspoň v jedné vyspělé zemi (je zřejmé, že měl na mysli především Německo) bylo by ušetřilo lidstvu hrůzy světové hospodářské krize, fašismu a druhé světové války.

Této úvaze se obvykle nevěnuje pozornost nebo se odbývá jako pochybené a neplodné kdybychování. Ve skutečnosti však otvírá hluboký pohled na vývoj po první světové válce. Místo toho abychom jej pouze popisovali a brali jako fakt, inspiruje nás tato úvaha k promýšlení a domýšlení všech důsledků onoho selhání dělnického hnutí. Vítězství socialismu v průmyslově vyspělém Německu, spojení této vyspělosti s revoluční bolševickou teorií bylo by znamenalo zásadní změnu poměru sil nejen v Evropě, nýbrž ve světě. Umožnilo by rychlý vývoj socialismu, rychlé dosažení jemu vlastních parametrů, jasné prokázání jeho převahy nad kapitalismem, dosažení jemu vlastních parametrů, jasné prokázání jeho převahy nad kapitalismem, postupné zatlačování kapitalismu do role outsidera. Vývoj by šel podstatně jiným směrem, odpovídal by více dozrálé objektivní historické potřebě. Tuto šanci dělnické hnutí propáslo. Objektivní historické úkoly samozřejmě zůstaly, musily se však řešit za mnohem obtížnějších podmínek.

Ono Togliattiho "kdyby" nemění samozřejmě nic na faktickém vývoji od konce první světové války. Vytýčením jiné alternativy (odpovídající dokonce více "historické logice" než uskutečnivší se vývoj; a nikoli tak nereálné, jak se mnozí domnívají - zamysleme se jen nad tím, jak se otřásl celý versailleský systém, když se ve válce s Polskem Rudá armáda přiblížila k Varšavě), umožňuje nejen konstatovat pozdější vývoj, nýbrž pochopit jej hluboce - řeknu přímo: v jeho tragičnosti, v jeho podmíněnosti oním vyústěním událostí z konce první světové války, a jenom a pouze jim. Nejenže nevyžaduje, nýbrž ani nedovoluje ignorovat žádnou z faktických stránek dalšího vývoje. Brání však vidět tento vývoj jako jedině možný, jako fatální, brání vydávat faktický vývoj prostě a jednoduše za zákonitý, nutí hledat a odhalovat zákonitosti hlouběji pod povrchem, odlišovat nejobecnější zákonitý směr historického vývoje od zkomplikovaného křížení zákonitostí v dílčí periodě po první světové válce v podmínkách, vytvořených oním omezením revoluce a socialismu na Rusko a SSSR.

Co to znamená? Neztotožňovat prostě faktický vývoj jak socialismu, tak kapitalismu s jejich nejobecnějšími zákonitostmi. Naopak, odlišit jejich obecný pojem od zvláštností, přivoděných faktickým, i oklikami jdoucím historickým vývojem. A v těchto zvláštnostech odlišit to, co je konkretizací obecné zákonitosti či jejich podstaty, od toho, co se od ní odchyluje, není jí adekvátní a nezřídka jí přímo odporuje.

Hlubší proniknutí do minulého vývoje neslouží snad jen historické pravdě. Má nesmírný význam pro pochopení nejaktuálnější současnosti. Brání jak povrchnímu pohledu na současný kapitalismus a na současný socialismus, tak čelí jejich povrchnímu srovnávání. Umožňuje pochopit určitý paradox, ba až absurditu současného vývoje, kdy nikoli zatím ještě socialismus, nýbrž kapitalismus přináší - byť zdeformované - to, co signalizuje budoucnost komunismu (např. integrace, VTR). Dovoluje pochopit nebezpečný tragický moment současného vývoje ve světě, kdy obrovské prostředky vědy a techniky, přibližující na dosah ruky možnost odstranění třídní společnosti, místo aby byly do dějin vzneseny socialismem, jsou tam vnášeny zatím především kapitalismem, a místo osvobození a blahobytu lidstva hrozí přinést mu zkázu.

Z mnoha dalších důsledků omezení socialistické revoluce na Rusko a SSSR (důsledků, jež si obvykle neuvědomujeme) chtěl bych upozornit výslovně ještě aspoň na dva.

Engels, vycházející z předpokladu socialistické revoluce ve vyspělých zemích, dovozoval, že kolonie těchto zemí se od nich odtrhnou, by vyhlásí jim možná válku. Engels varoval před násilím vůči nim, vyjadřuje přesvědčení, že ekonomické potřeby přivedou bývalé kolonie k spolupráci s bývalými metropolemi, které jim budu moci pomoci překonat jejich zaostalost. Vycházeje s tehdejších historických podmínek Engels uvažoval o rozvojových zemích jako o retardujícím činiteli vzhledem k socialismu. Víme dobře, že v současnosti jistý moment toho skutečně existuje. Avšak v základě hrají dnes rozvojové země daleko významnější a samostatnější roli. Staly se do jisté míry jazýčkem na váze mezi kapitalismem a socialismem. Zamyslíme-li se nad tím, dojdeme zase k té zvláštnosti, že revoluce nezvítězila ve vyspělých zemích, nýbrž pouze v jediné poměrně nevyspělé zemi, v důsledku čehož se vývoj socialismu ve světě opozdil. A tak se z předpokládané víceméně přítěže socialismu rozvojové země změnily ve významného - potenciálního či už přímo reálného - spojence socialismu v boji proti imperialistickému kapitalismu.

Prosté popisování rozpadu kolonialismu a vydávání jeho faktického průběhu prostě a jednoduše za zákonitost tedy nedostačuje, kulhá, vyžaduje hlubší záběr. Jinak snadno dochází k omylům. Nejen toho typu jako Mao Ce-tunga, který prohlásil "světovou vesnici" za rozhodující revoluční sílu současnosti a pokusil se tak vrátit vývoj o dvě epochy nazad. I jeden přední sovětský teoretik se v prvním vydání své práce "Třída a národ" vyjádřil jako by v současnosti hrála národnostní otázka větší roli než v době Marxově, tj. ve dvacátém století než v devatenáctém. Tady se kvantita změnila v kvalitu. Národnostní otázka je klasicky součástí buržoazních a buržoazně demokratických revolucí, jejichž epochou bylo století devatenácté. V socialistické revoluci, jež je podstatou dnešní epochy přechodu od kapitalismu k socialismu ve světovém měřítku (a byla i podstatou minulé epochy imperialismu a proletářských revolucí), hraje národnostní otázka už jen podružné a pomocné místo. Tvrdit opak znamená upadat do nacionalismu a la Kohn. Rozvojové země, před nimiž stojí teprve úkoly (buržoazně) demokratického charakteru, jsou za rozhodující linií světového vývoje o dvě epochy pozadu, dohánějí vyspělé. Nemohou proto mít - přes masu - světově určující význam v současném světě.

K druhému problému či případu. Lenin, vycházející z objektivní historické tendence k internacionalizaci, prosazující se už ve vyspělém kapitalismu, z toho, že socialismus nejen odstraní příčiny vzájemného oddělování národů, nýbrž učiní co nejtěsnější jejich spojení podmínkou rychlého společenského pokroku, předpokládal, že socialismem osvobozené národy se brzo spojí v jeden stát. Spojoval socialismus se Spojenými státy světovými.

Z toho, že se věci vyvinuly jinak a dnes existují samostatné a nezávislé socialistické státy, vyvodili nacionalističtí pravičáci, že se Lenin zmýlil a že i orientace komunistických stran na podobnou perspektivu v prvním období po první světové válce byla falešná, sektářská atd. Proti Leninově internacionalistické koncepci socialismu postavil O. Bauer analogickou nacionalistickou koncepci nacionalizace socialismu. Metodologicky to souviselo s prostým popisem historického vývoje, se ztotožněním faktického vývoje jednoduše se zákonitým, a dalšími falešnými představami (např. že odvolání orientace na internacionální socialistickou revoluci a postavení se do čela národně osvobozeneckého boje proti fašismu, odvolání všeobecného hesla sebeurčení a pozdější podpora odsunu Němců, atd. - představovaly ústup od internacionalismu a příklon k nacionalismu, čili "zmoudřelé" přiblížení k někdejší politice buržoazie a sociální demokracie). Nelze si však zastírat, že věc je nejasná i mnoha současným marxistickým autorům, kteří ji nejčastěji obcházejí, tvrzením že "dnes jsme dále než Lenin" upadají koneckonců do podobných chyb jako pravičáci, a nejsou ani v lepším případě snahy o vysvětlení s to problémem pohnout, pokud setrvávají na podobných falešných metodologických pozicích, tj. když pouze popisují a faktický vývoj berou prostě a se vším všudy jako zákonitý.

Klíč k řešení problému je v pochopení situace, vzniklé nástupem fašismu, jakož i v pozdějším spojenectví sil socialismu - SSSR a komunistů - s částí buržoazie v boji proti fašismu a v kompromisech z toho vyplynuvších. Ovšem že vůbec byl fašismus, že mohl sehrát takovou roli a že bylo proti němu třeba takovýmto způsobem bojovat - to má kořeny koneckonců v onom vyústění vývoje kolem první světové války, jak na to upozorňoval Togliatti.

Spojenectví s částí buržoazie znemožňovalo samozřejmě zopakovat ruský Říjen, a to nejen co do sociálního obsahu, nýbrž i co do postupu při řešení národnostní otázky. Jedině možné resp. správné a výhodné obnovení předválečných státních útvarů položilo však státně politický základ i dalšímu vývoji socialismu, u něhož socialismus z mnoha různých příčin a důvodů setrvává dodnes. A to přes to, že z hlediska obecné podstaty socialismu he to neadekvátní.

Žijeme v tom, zvykli jsme si na to, bereme to jako "přirozené" a samozřejmé, nezamýšlíme se nad tím, a pokud ano, vykládáme to (světovou socialistickou soustavu, složenou z oddělených socialistických států) jako zákonité. Pokud tím rozumíme, že je to nutné a jedině možné vzhledem ke konkrétním historickým okolnostem, je to v pořádku.

Dnešní stav se však vykládá ve smyslu obecné zákonitosti socialismu. Důsledkem toho bylo počáteční odmítání a zavrhování integrace, stejně jako je toho projevem současné chápání státněpolitické integrace (vůbec nikoli jen kapitalistické) jako "kosmopolitismus" a s tím spjatá fetišizace národních forem a jejich prezentování jako nejvlastnějších vývojových forem socialismu, třebaže klasicky a konkrétně historicky byly do dějin vneseny kapitalismem a buržoazní demokracií. Nejde jen o to, že takovéto představy ztěžují náš boj proti nacionalismu a podporují nacionálně omezené myšlení a nazírání. Daleko nejzávažnější je, že brzdí vývoj k tomu, co je socialismu obecně vlastní a adekvátní - k stále těsnější a hlubší internacionalizaci, že stojí v cestě upevňování, prohlubování a rozšiřování socialistické integrace, postupu od jejich nižších forem k stále vyšším.

Pochopení důsledků omezení socialismu zpočátku pouze na jednu zemi není tedy jen nějaká akademická otázka. Je nesmírně důležité pro pochopení obecné podstaty socialismu a tím i směru, kterým se jeho další vývoj musí ubírat.

Na hrozivou možnost nukleární katastrofy (bez analýzy jejich skutečných zdrojů v přezrálém kapitalismu a při stavění USA a SSSR na stejnou rovinu), na dosavadní technicko-hospodářský předstih kapitalismu (redukovaného na nejvyspělejší kapitalistické země) před socialismem a na nedostatky a chyby současného reálného socialismu reagují někteří podivným způsobem. Buržoazní liberálové, u nás např. Beneš, pokoušeli se svého času činit komunisty odpovědnými za fašismus.

Nejen snad pro dílčí chyby v poměru k sociální demokracii, nýbrž vůbec za to, že v Rusku provedli socialistickou revoluci. Revoluce prý byla zbytečná, mírný a pozvolný vývoj kapitalismu by prý přivedl k lepšímu výsledkům a při menších ztrátách. Pravičáci v šedesátých letech šli ještě dále. Hovořili o socialistické revoluci v Rusku jako o dějinné tragédii, jako o tragickém omylu (vůbec, nebo Leninově omylu), odpovědném za neduhy a tragické momenty vývoje jak v SSSR, tak ve světě. Protože politický smysl podobných tvrzení byl a je jasný - směřování k sociální demokracii a k buržoazní demokracii, věnujme pozornost jen jejich metodologické stránce.

Připuštění alternativnosti vývoje na konci první světové války mění se tu v popření objektivních kořenů revoluce, ještě zřejmější z glorifikace současného vývoje kapitalismu, ze zesměšňování leninského pojetí imperialismu jako zahnívajícího a umírajícího kapitalismu, z vyvrácení leninské teze o internacionalizaci jako hlavní tendenci dvacátého století poukazem na výbuch nacionalismu v první světové válce, na vznik národních států, na nacionalismus fašismu a na národně osvobozenecký boj (včetně účasti komunistů) proti němu, na existenci oddělených socialistických států na rozdíl od Leninových představ o poměrně rychlém jejich spojení v jeden stát, atd. Historická příležitost se falešně chápe jako absolutní úpadek a úplný odchod z dějin, rozvoj a vzestup výroby a techniky sám o sobě jako historický rozvoj vůbec. Světové hospodářské krize, dvě světové války, fašismus, vznik a růst globálních problémů, militarizace a hrozba nukleární katastrofy staví se mimo kapitalismus téměř jako přírodní jevy a přírodní katastrofy. Hrůzy už první světové války nejsou důkazem prohnilosti kapitalismu a svědectvím dozrání objektivních podmínek pro socialistickou revoluci, jež se tak mění ve svévolný subjektivistický akt bolševiků. Funguje tedy samozřejmě poukaz na faktický vývoj mimo Rusko, jenž se - v protikladu k vývoji v Rusku - bere jako jedině možný a zcela zákonitý. Chtě nechtě se tu podstrkává sociálně demokratická představa, že objektivní podmínky pro socialistickou revoluci ještě nedozrály, tj. v sociálně demokratickém pojetí: pro automatické zhroucení kapitalismu. Selhání subjektu se "marxisticky" vysvětluje v duchu absolutního determinismu, chápajícího subjekt jen jako mechanický, pasivní produkt objektivních poměrů, bez vlastní autonomie a možnosti aktivního působení na poměry, apod. Nejen to. Oportunismus se ospravedlňuje jako realismus, zatímco revolučnost se vydává za subjektivismus, avanturismus, extrémismus. Vinni jsou nikoli ti, kdo zradili a selhali, nýbrž ti, kdo nečekali na absolutně příznivé podmínky (které neexistují nikdy) a nepodmiňovali svou činnost zárukou úspěchu (jenž rovněž nikdy neexistuje), nýbrž vycházejíce s objektivních podmínek učinili maximum možného pro revoluci u sebe doma i v mezinárodním měřítku. Místo uznání jejich příkladného a sebeobětavého hrdinství tedy jejich nejhrubší a nenávistné odsouzení. Místo odsouzení nečinnosti a zrady - její glorifikace jako domnělého realismu.

Nejde zase jen o historii a poměr k ní, i když samozřejmě také. Jde především o současnost, o poučení z minulosti pro současnost. Lidstvo stojí opět před naléhavým, snad vůbec nejnaléhavějším dilematem. Od jednání lidí dnes odvisí, kam se svět vyvine. Spoléhat na nějaký automatismus je téměř to též jako čekat na zázrak. A čas nečeká. Také o faktoru času učí zkušenost vývoje z konce první světové války. Šmeral při ustavení KSČ prohlásil: vytýkali nám, že nemáme komunistickou stranu - teď ji tedy máme. Jenomže revoluční situace už odplynula. Také dnes se mnozí domnívají, že máme dost času a zpochybňují strategii urychlení. Že bychom mohli propást neopakovatelnou příležitost, to je nechává lhostejnými. Ale jestliže v minulosti propást příležitost znamenalo (a tak nás učí zkušenost z konce první světové války) pouze dočasnou porážku a pouze nutnost bojovat za splnění promeškaných úkolů za ztížených podmínek, dnes jde o neskonale více. Selhání by tentokrát mohlo znamenat naplnění jednoho z Marxových závěrů o třídním boji - že totiž končí buď vítězstvím jedné z bojujících stran, nebo zánikem obou - tj. zánikem lidstva a života na zemi vůbec.

Porozumět minulému vývoji a poučit se z něj znamená pochopit, že zbabělé oportunistické ustupování před obtížemi má za následek potíže ještě daleko větší. Zkušenost velkého Října učí naproti tomu vystihnout a pochopit situaci, odhodit veškerou pasivitu a jednat s maximální revoluční aktivitou a rozhodností.

• < Předchozí
• Další >