Jindřich Zelený: K dialektické souvislosti logického a historického u Hegela a Marxe

Podrobnosti

Vytvořeno 27. 8. 2020

Twitter

Ze širokého okruhu problémů vztahu logického a historického si vybereme několik dílčích otázek a pokusíme se charakterizovat jejich rozdílné pojetí v materialistické a idealistické dialektice.

Porovnáme-li z hlediska našeho tématu např. Hegelovu Filozofii práva a Marxův Kapitál, můžeme konstatovat, že oba myslitelé - přes základní protikladnost metody - pracují s rozlišením tzv. logického a historického výkladu, logického a historického vývoje.

(1) Tak např. Hegel ve Filozofii práva odlišuje logický, pojmový výklad ("die Entwicklung aus dem Begriffe",1 "die logische Entwicklung") od výkladu čistě historického ("die Entwicklung aus historischen Gründen", "die rein geschichtliche Erklärung"). Tento druhý, "čistě historický" způsob výkladu, popisující vznik a zánik v závislosti na dočasných okolnostech, potřebách, událostech, je sice v omezených hranicích poučný a užitečný, ale není schopen podat pravdivé vysvětlení. Pouze první způsob, logický způsob, podává dle Hegela obecně platné pravdivé vysvětlení předmětu.2 Vědecký logický výklad nelze nahradit čistě historickým. Znamenalo by to dosazovat "relativní na místo absolutního, vnější jev na místo povahy věci".3

Také materialistická dialektika Marxova, jak je uplatňována v Kapitálu, rozlišuje logickou a historickou souvislost, logický a historický výklad a vývoj.

Někdy historická a logická souvislost spadají vjedno. Tak např. Marx píše: "Působení většího počtu dělníků v téže době, na tomtéž místě (nebo chcete-li, na témž poli práce) k výrobě zboží téhož

druhu, pod velením téhož kapitalisty, tvoří historicky a logicky ("historisch und begrifflich") východisko kapitalistické výroby."4 Jinde Marx mluví o podmínkách, které jsou sice historicky východiskem, ale nikoli logicky, nikoli "begrifflich" - např. původní nekapitalistická akumulace. V analýze povahy obchodního kapitálu Marx poukazuje na to, že má jiný vztah ke kapitalistické výrobě "historicky" a jiný "logicky" ("begrifflich").5

Jak idealistická, tak materialistická dialektika chápe vztah logického a historického jako jednotu obou těchto momentů.

Rozdíl je hlavně v tom, že Hegel považuje za základ této jednoty logično, a to ve smyslu objektivních myšlenkových (duchovních) pohybových struktur. Materiální historické procesy jsou manifestací logična, které v podobě sebevývojových logicko-ontologických kategorií - je pro Hegela "živou duší", "esencí", "absolutním božským základem" všeho.

Jinak u Marxe. Máme-li odpovědět na otázku, co je pro Marxe základem jednoty logického a historického, nemůžeme prostě převážit Hegelovu odpověď a říci, že základem jednoty je historické. Byla by to odpověď příliš neurčitá, připouštějící falešný výklad. Základem jednoty logického a historického způsobu výkladu pro Marxe je sjednocení obecného a zvláštního, zákonitého a náhodného, stabilního a proměnlivého - v tomto smyslu sjednocení "logického" a historického v objektivních materiálních procesech, které jsou ve vědeckém poznávání reflektovány.

Podívejme se nejprve blíže na některé stránky Marxova pojetí jednoty logického a historického, jak je vyjádřeno v analýze kapitalistického výrobního způsobu.

(2) Marxova analýza se pohybuje současně ve dvou rovinách,6 v rovině teoretického vyvozování ("theoretische Entwicklung", někdy mluví Marx o "logische Entwicklung") a v rovině skutečného historického pohybu. Ovšem pohyb v rovině teoretického vyvozování je odvozený, je v jistém smyslu rovněž pohybem skutečné historie, a to podstatných souvislostí skutečné historie. Pohyb v rovině teoretického vyvozování, jakkoli může divergovat a probíhat i v opačném směru než pohyb skutečné historie, není apriorní konstrukcí, nýbrž je "ideálním zrcadlením života látky".7

V charakteristikách Marxovy analýzy se zpravidla klade důraz na to, že Marxovo teoretické vyvozování se neustále znovu a znovu dotýká faktické historické skutečnosti. To je důležitá pravda. Neustálé oscilování mezi abstraktním dialektickým vyvozováním a smyslově konkrétní historickou skutečností prolíná celý Marxův Kapitál.

Je však třeba zároveň zdůraznit, že Marxova analýza se neustále znovu a znovu odpoutává od sledu a povrchu historické skutečnosti a vyjadřuje vnitřní nutné vztahy této skutečnosti ideálně. Jen tak mohl Marx pochopit historickou skutečnost, jen tím, že podal vědecký obraz jakési poněkud idealizované a typizované vnitřní organizace historicky skutečných kapitalistických poměrů. Toto odpoutávání není odtržením od historické skutečnosti a není idealistickým útěkem od reality. Provádí se naopak v zájmu rozumového zmocnění se skutečnosti, v zájmu přiblížení se ke skutečnosti. Je nezbytným prvkem dialektickomaterialistické myšlenkové reprodukce skutečnosti. Bez oněch "ideálních" postupů, pouhým ulpěním na skutečné historii by nebylo možno vysvětlit povahu a podstatu kapitalismu. Tyto "ideální" postupy myšlenkové reprodukce skutečnosti jsou nutné k pochopení fakticko-historické skutečnosti; dopustili bychom se však omylu, kdybychom je zaměňovali s fakticko-historickou skutečností.

Odkazy na fakticko-historické údaje jsou v Marxově vědeckém systému dvojího druhu.

Jsou to za prvé příklady ilustrující prováděné nebo provedené teoretické vyvozování. Přispívají k názornosti výkladu a navozují dialektickomaterialistické pojetí teoreticky vyvozovaných obecných zákonitých souvislostí. Tyto fakticko-historické ilustrace jsou podávány buď převážně současně s teoretickým výkladem, nebo převážně zvlášť po teoretickém výkladu ve zvláštních podkapitolách apod.8

Legitimita a neodlučnost těchto fakticko-historických ilustrací v Marxově strukturálně genetické analýze jsou dány koneckonců dialektickomaterialistickým pojetím obecného, podle něhož obecné a zákonité souvislosti existují jen ve zvláštním a jedinečném.

Za druhé jsou to takové historické údaje a taková historická fakta, která sama nejsou ilustrací k teoretickému vyvozování, jsou do Marxovy analýzy uvedena vědomě ve formě konstatovaných, teoreticky nevyvozovaných, historicky daných předpokladů a jsou pak východiskem dalšího teoretického vyvozování (ilustrovaného fakticko-historickými údaji prvního druhu).

O roli a legitimitě fakticko-historických údajů tohoto druhu v dialektickomaterialistické strukturálně genetické analýze vyslovuje Marx pozoruhodné myšlenky např. v úvahách o původní akumulaci.9 Rozlišuje (a) podmínky a předpoklady existence kapitálu, které si kapitál vlastním pohybem sám vytváří, a (b) podmínky a předpoklady existence kapitálu, které náležejí pouze dějinám historického vytváření kapitálu, pouze fázi vznikání kapitalismu, ale které mizí, jakmile se kapitál pohybuje na vlastní základně. Právě původní akumulace kapitálu, která je nekapitalistického původu, má takový charakter vnějšího předpokladu kapitálového pohybu. Tento historický předpoklad vzniku kapitalismu nepatří pak ke skutečnému systému výrobního způsobu ovládaného kapitálem. Jakmile kapitál vznikl, je hromadění peněz ve funkci peněžního kapitálu v rukou kapitalisty a vytváření reálných podmínek pro kapitalistický zhodnocovací proces ne už vnějším historickým předpokladem, ale výsledkem vlastního kapitálového pohybu; ten si sám vytváří předpoklady a podmínky své další existence a růstu.

Abychom tedy mohli vyjádřit specifiku Marxova pojetí teoretické analýzy, musíme protiklad "vyvinutého předmětu" a "historie předmětu" diferencovat nejméně takto:

A. Prehistorie vyvinutého předmětu

B. Historie vyvinutého předmětu

Přitom A i B mají vrstvy:

a) faktickoempirického jevového povrchu,

b) vnitřních podstatných zákonitostí a forem strukturálních a genetických, které se ve fakticko-empirickém povrchu projevují.

V Marxově analýze kapitalismu jsou prehistorií vyvinutého předmětu všechny objektivní vývojové procesy vedoucí ke vzniku kapitalismu a předcházející pohybu kapitálu na jeho vlastní základně. Jakmile se kapitál pohybuje na své vlastní základně, začíná historie vyvinutého předmětu. Ta má různé fáze: od počátečních přes fázi klasické zralosti k fázím rozkladu, přechodu v jiný předmět.

Marx o tom píše: "...Naše metoda ukazuje body, kde musí nastoupit historické zkoumání, čili kde buržoazní ekonomie jakožto pouze historická podoba výrobního procesu se stýká s historickými způsoby výroby. Není proto nutné psát skutečné dějiny výrobních poměrů, abychom mohli vyvodit zákony buržoazní ekonomie. Ale správné pojetí a dedukce těchto zákonů jakožto historicky vzniklých poměrů vede vždy k prvotním rovnicím - jako jsou empirické konstanty, např. v přírodní vědě - které ukazují na minulost, ležící za tímto systémem."10

Tedy ve vědeckém systému, který podává dialektickomaterialistickou strukturálně genetickou analýzu kapitalismu (tj. jehož cílem je vyložit "pojmové poznání", "begreifende Erkenntnis", "Begriff" kapitalistického výrobního způsobu), figurují nutně určité historické skutečnosti jako konstatovaná, teoreticky nevyvozovaná fakta. Jejich teoretické pochopení by předpokládalo řešit jinou vědeckou úlohu, než je úloha podat dialektickomaterialistický výklad ("Begriff", "begreifende Erkenntnis") kapitalismu, totiž vypracovat dialektickomaterialistický výklad ("Begriff", "begreifende Erkenntnis") feudalismu.

Je patrné, že ve všech těchto otázkách hraje velkou úlohu Marxovo specifické pojetí logické formy, kterou nazývá "pojmové poznání", "Begriff".

Marxův pojem "Begriff" vyjadřuje logickou formu, kterou nenalézáme v anglické klasické politické ekonomii a která je pro Marxovo dialektickomaterialistické pojetí myšlenkové reprodukce skutečnosti podstatná. "Begriff" je pro Marxe myšlenkovou reprodukcí vnitřního členění, vnitřní struktury předmětu, a to vnitřní struktury v jejím vývoji, v jejím vzniku, existenci a zániku.

V pojmu "Begriff" vypracovává Marx logickou formu, která vnitřně sjednocuje strukturální a genetické hledisko, jak to odpovídá novým logicko-ontologickým dialektickomaterialistickým koncepcím. "Begriff" znamená rozumové pochopení, myšlenkovou reprodukci, myšlenkový odraz (Widerspiegelung) předmětu v jeho strukturálně genetické podstatě, tj. strukturálně genetické zákonitosti.

Pojmové poznání ("Begriff") kapitalistického výrobního způsobu charakterizuje Marx takto: "Nejde o poměr, který ekonomické vztahy historicky zaujímají ve sledu různých společenských forem. ...Jde o jejich rozčlenění uvnitř moderní buržoazní společnosti."11 Ovšem toto rozčlenění (Gliederung) a) není statické, existuje jen "v toku pohybu", jenž je děním (Werden) na základě vytvořené formy (gewordene Form) a vede k zániku této vytvořené formy, ke vzniku, vytváření nové formy; b) toto procesuální rozčlenění ve vytvořené formě má vnitřní souvislosti s historií ve fázích, než se ještě zkoumaná forma stala vytvořenou formou (gewordene Form). Jsou to souvislosti nikoli jednoduché, nedají se vyjádřit prostým paralelismem apod., ale platí, že nelze vědecky zobrazit procesuální rozčlenění ve vytvořené formě bez zřetele k historické genezi, bez teoretických postupů, které mají interpretaci pro strukturálně procesuální souvislosti ve vytvořené formě a zároveň pro historicko-genetické souvislosti před vytvořením zkoumané formy.

Užíváme-li v charakteristice Marxovy logické formy "pojmového poznání" termínu "struktura", je to v zobecněném a specifickém významu,12 navazujícím na Hegela. Hegelova Wissenschaft der Logik je dílem, které v idealistické formě přineslo nové pojetí struktury skutečnosti, nový pojem struktury: není vyjádřen jednou či dvěma kategoriemi, teprve celý systém kategorií je s to vyjádřit toto nové pojetí "struktury" a podává obecnou teorii struktury.

(3) K doplnění charakteristiky Marxova pojetí jednoty logického a historického může přispět bližší pohled na některé stránky materialisticky dialektického vyvozování, jak je uplatněno v Kapitálu. Jako příklad se zvlášť hodí fragment Marxovy teorie hodnoty, který podává objasnění původu peněz dialektickým vyvozením peněžní formy hodnoty z prosté formy hodnoty.

Účelem této partie je "provést to, oč se buržoazní politická ekonomie ani nepokusila, totiž ukázat původ této peněžní formy (die Genesis dieser Geldform nachzuweisen), tedy sledovat vývoj výrazu hodnoty, obsaženého v hodnotovém poměru zboží, od jeho nejprostší, sotva postřehnutelné podoby až po oslnivou peněžní formu. Tak mizí zároveň i záhadnost peněz.13 Tedy toto dialektické vyvození, tato dialektická analýza je sledováním zrodu a vývoje určitých forem, a tím je odhalením tajemství určitého předmětu.14

Marx začíná analýzou "prosté, jednotlivé či nahodilé formy hodnoty". Čím je odůvodněn tento začátek? Hodnotový poměr zboží k jednomu jakémukoli zboží jiného druhu je podle Marxe "zřejmě nejprostším hodnotovým poměrem".15 Jakou logickou povahu má toto "zřejmě", tato evidence? Nemá čistě logickou povahu, totiž že by vyplývala z nevyslovených, předpokládaných axiomů logických a ontologických. Má - jak si ještě ukážeme - povahu logicko-historickou.

Marx pak pokračuje analýzou této prosté formy hodnoty,16 zjištěním, že zde obě zboží mají různou úlohu; hodnota prvního zboží je vyjádřena jako relativní hodnota čili toto zboží je v relativní formě hodnoty. Druhé zboží funguje jako ekvivalent čili je v ekvivalentní formě. Jsou to protikladné a nerozlučné póly téhož výrazu hodnoty. Marx potom podává podrobnou kvalitativní a kvantitativní charakteristiku relativní formy hodnoty a ekvivalentní formy; pak se vrací k celku prosté formy hodnoty.

Analýzu první prosté formy hodnoty Marx uzavírá: "Avšak jednotlivá forma hodnoty přechází sama od sebe v úplnější formu (geht von selbst in eine vollständigere Form über). Její pomocí se sice hodnota jednoho zboží A vyjadřuje jen v jednom zboží jiného druhu. Je však naprosto lhostejné, jaké je to zboží: zda je to kabát, železo, pšenice atd. Podle toho, zda jedno a totéž zboží vstupuje v hodnotové poměry k tomu či onomu druhu zboží, vznikají různé prosté výrazy jeho hodnoty. Počet možných výrazů jeho hodnoty je omezen jen počtem druhů zboží od něho odlišných. Jednotlivý výraz hodnoty zboží se tedy proměňuje (verwandelt sich) v řadu různých prostých výrazů jeho hodnoty, a tuto řadu lze libovolně prodlužovat."17 Dostáváme tak úplnou čili rozvinutou formu hodnoty.

Přechod II. formy hodnoty ve III., ve všeobecnou formu hodnoty, vyjadřuje Marx po výkladu "nedostatků" formy II. takto: "...Vyměňuje-li někdo svoje plátno za mnoho jiných zboží a vyjadřuje-li tedy jeho hodnotu v řadě jiných zboží, musí nezbytně také oněch mnoho jiných majitelů zboží vyměňovat svá zboží za plátno, tedy vyjádřit hodnotu svých různých zboží v témž třetím zboží, v plátně. Obrátíme-li tedy řadu: 20 loket plátna=1 kabátu nebo = 10 librám čaje nebo = atd., tj. vyjádříme-li opačný poměr, který je v podstatě již v řadě obsažen, vyjde nám: C) všeobecná forma hodnoty."18

Konečné o přechodu III. formy v peněžní Marx říká: "Specifický druh zboží, s jehož naturální formou společensky srůstá ekvivalentní forma, se stává peněžním zbožím čili funguje jako peníze. Jeho specifickou společenskou funkcí, a tedy jeho společenským monopolem se stává to, že ve světě zboží vystupuje v úloze všeobecného ekvivalentu. Toto privilegované místo mezi zbožími, která vystupovala ve formě II jako zvláštní ekvivalenty plátna a ve formě III vyjadřovala všechna svou relativní hodnotu v plátně, si historicky dobylo určité zboží, zlato (diesen bevorzugten Platz hat eine bestimmte Ware historisch erobert...)".19 Tak dostáváme peněžní formu.

Klademe si nyní otázku: jakou logickou povahu má toto vyvozování?

Marx podává vývoj forem hodnoty jako vystižení určité nutnosti. Jaké povahy je to nutnost? Že to není kantovsky analytická nutnost ani logická nutnost axiomatického vyplývání, předpokládajícího uplatnění pravidla substituce a odloučení, je patrné na první pohled. Že to také není hegelovsky dialektická nutnost imanentního vývoje pojmů a forem myšlení, to sice není ještě zcela patrné z toho, co jsme citovali, ale stává se patrným dalším zkoumáním logické povahy tohoto Marxova vyvozování.

Na dialektické vyvození peněžní formy hodnoty (1. kap.) Marx totiž navrhuje (v 2. kap.) výklad podstaty a vývoje směnného procesu. I zde se zabývá genezí peněz. Píše: "Peněžní krystal je nutným produktem směnného procesu, v němž se různorodé produkty práce fakticky vzájemně porovnávají, a tím fakticky přeměňují ve zboží. Historický proces rozšiřování a prohlubování směny rozvíjí protiklad mezi užitnou hodnotou a hodnotou, protiklad dřímající v přirozené povaze zboží. Potřeba vyjádřit tento protiklad navenek pro styk vede ke vzniku samostatné formy hodnoty zboží a nedá pokoje, dokud tento úkol není definitivně vyřešen rozdvojením zboží na zboží a peníze. Tedy tou měrou, jak se uskutečňuje přeměna zboží v peníze."20

V jakém poměru je a) vývoj forem hodnoty, jak se o něm hovoří v 1. kapitole, a b) vývoj směnného procesu, jak se jím zabývá 2. kapitola? V jakém poměru je "nutné vyplývání" v a) a "nutné vyplývání" v b), "geneze" v a) a "geneze" v b)?

Máme před sebou dvojí nerozlučně spolu spjaté nutné vyplývání. Budeme mluvit o "dialekticko-logickém" a "historickém" nutném vyplývání (a o "dialekticko-logické" a "historické" genezi).

Dialekticko-logické nutné vyplývání, jak je uvedeno v Marxově vyvození peněžní formy hodnoty v 1. kapitole, vyjadřuje koncentrovaně vnitřní imanentní povahu zbožní formy (touto povahou je určitý specifický rozpor a řešení tohoto rozporu vývojem určitých forem). Má vnější formu vyplývání jedněch pojmů, kategorií, forem myšlení z jiných. Svým obsahem je však dialekticko- logické nutné vyplývání odrazem nutných souvislostí skutečných forem, a to jejich vnitřní procesuální struktury. Závisí tedy na novém pojetí ontologické struktury skutečnosti. Specifickou povahu Marxova dialekticko-logického vyvozování nelze pochopit, pokud zůstáváme na půdě ontologických představ galileovsko-descartovské vědy (zejména jejích představ o pohybu a pří- činnosti) a na půdě tomu odpovídajícího omezeného pojetí logična a logického vyplývání. Marx navazuje na průkopnické myšlenky o ontologické struktuře skutečnosti, které vůči galileovsko-descartovské vědě a jejímu pojetí příčinnosti a pohybu hájil Leibniz v "Monadologii" a pak německá klasická filozofie, zejména Hegel.

Geneze určité formy, podaná dialekticko-logickým vyplýváním, není tedy totožná s historickou genezí, není ani jejím prostým zestručněným, nahodilosti zbaveným výrazem,21 je "ideálním výrazem" této geneze. V dialekticko-logickém nutném vyplývání se abstrahuje od mnoha činitelů a okolností, které hrály úlohu při skutečné historické realizaci studovaných forem. Toto abstrahování není odůvodněno slabostí lidského rozumu (jak to vykládá např. Grossmann)22 apod.; je nutné jako první krok k pochopení historického vývoje a skutečnostních forem v celé jejich složitosti, v jejich obecné podstatě i jedinečnosti. Bez něho nelze vypracovat specifickou formu "pojmového poznání" skutečného pohybu. Je tedy odůvodněno tím, že lidskému myšlení není otevřená žádná jiná cesta k teoretickému zmocnění se takových skutečností, jako je např. vznik a podstata peněz, než cesta vypracování "pojmového poznání" skutečnosti.

Vyplývání, které je vlastní Marxově logické formě "pojmového poznání" v partiích dialekticko-logického vyvozování, je tedy historicko-logické nutné vyplývání sui generis. Vypracování "ideálního výrazu" zkoumané skutečnosti s pomocí dialekticko- logického vyplývání a přechodů je předpokladem pro pochopení skutečné historie, přičemž "ideální výraz" je možno vypracovat jen za předpokladu, že vycházíme ze zkoumání skutečné historie.

Engels podal výstižnou charakteristiku dialekticko-logického vyplývání, uplatněného v Marxově teorii hodnoty, když Schmidtovi a Sombartovi vytýkal, že zapomínají, že "nejde jen o čistě logický o logické vysledování jeho vnitřních souvislostí".23 proces, ale o historický proces a o jeho objasňující odraz v myšlení,

Interpretace této charakteristiky ovšem předpokládá, že odpovíme na otázku, jak podle Marxe je možno "logicky vysledovat vnitřní souvislosti historického procesu", a tím podat "objasňující myšlenkový odraz historického procesu". Čili v rozšiřování Engelsovy charakteristiky je skryta celá problematika novosti a specifičnosti Marxovy logické formy "ideálního výrazu" a "pojmového poznání" skutečnosti.

Nejde jen o čistě logický proces, ale rovněž - můžeme doplnit - nejde jen o čistě historický proces, jde o "ideální výraz" historického procesu.

Podat "ideální výraz" pro Marxe znamená "odhalit vnitřní nutnou souvislost".24 "Logicky vysledovat vnitřní souvislosti historického procesu" je jen jiný výraz pro úkol "odhalit vnitřní nutnou souvislost". Nemáme-li se točit v tautologiích, musíme opět poukázat na to, že Marx chápal "vnitřní nutnou souvislost" nově a specificky; z Marxových základních nových myšlenek o ontologické struktuře skutečnosti vyplývá nové a specifické pojetí logična a také nové a specifické pojetí "logického vysledování vnitřní souvislosti historického procesu".

Vraťme se k našemu příkladu dialekticko-logického vyvození peněžní formy hodnoty. Jsou v něm vyjádřeny příčiny, proč nutně prosté a nahodilé výrazy hodnoty byly vystřídány rozvinutou formou hodnoty atd.? Musíme odpovědět, že nikoli, resp. že jen částečně. Vlastní zájem Marxův je zde soustředěn na "genezi" v jiném smyslu, na vnitřní podstatné souvislosti onoho historického procesu. Správnější by bylo ovšem odpovědět, že otázka je nesprávně kladena. Chtěje rozlišit imanentní vývojovou zákonitost a vnější příčinnost, Marx vlastně zkoumá nutnost historické geneze peněz jak v partii dialekticko-logického vyvozování v 1. kapitole, tak v partiích o vývoji směny v 2. kapitole. Obě tyto partie tvoří dohromady základní dialektickomaterialistickou analýzu peněz (později je doplněna rozbory o konkrétnějších určeních a funkcích peněz za kapitalismu). V tomto smyslu můžeme tedy říci, že dialekticko-logické vyvození v 1. kapitole je momentem dialektickomaterialistické analýzy, která by nebyla úplná, kdyby nebyla v 2. kapitole doprovázena vyvozením peněz ve formě "historického" nutného vyplývání.

Teprve když toto dvojí vyvození, dvojí nutné vyplývání chápeme v jejich nerozlučné souvislosti v duchu dialektickomaterialistické teorie odrazu (a dialektickomaterialistického pojetí ontologické struktury skutečnosti), osvojujeme si dialektickomaterialistickou analýzu peněžní formy hodnoty.

Marx ve svých přípravných rukopisech upozorňuje na možnost idealistického nepochopení formulací vyjadřujících dialekticko- logické vyvození. V "Grundrisse" v kapitole o penězích např. píše: "Později bude nutné, dříve než tuto otázku opustíme, opravit idealistický způsob podání, který vzbuzuje zdání, jako by se jednalo jen o pojmová určení a dialektiku těchto pojmů. Tedy především obraty: produkt (nebo činnost) se stává zbožím; zboží směnnou hodnotou; směnná hodnota penězi."25

Proces geneze peněz vyjadřují Marx a Engels někdy rozdílně podle toho, zda chtějí vyjádřit především dialekticko-logické vyvození (genezi) ve formě "ideálního výrazu" zkoumané skutečnosti, nebo zda mají před očima především "historickou" genezi. Nutno ovšem mít na paměti, že obojí tyto formulace, vzaty izolovaně, jsou jednostranné; dialektickomaterialistická analýza je podána teprve jejich nerozlučným sloučením a spojením, jak je tomu např. v "Kapitálu".

Zpravidla se i velmi stručným Marxovým a Engelsovým formulacím téhož procesu geneze peněz daří vyhnout se uvedené jednostrannosti; navozují ono složité, ale k racionálnímu pochopení skutečnosti nutné pojetí geneze peněz v nerozlučné a svého druhu komplementární jednotě dialekticko-logického a historického nutného vyplývání.

Například:

"Pozvolné rozšiřování výměnného obchodu, větší počet směn a větší rozmanitost zboží přicházejících do výměnného obchodu rozvíjí proto zboží jako směnnou hodnotu, nutně vyžaduje vytvoření peněz, a tím působí rozkladně na bezprostřední výměnný obchod. Ekonomové obvykle odvozují peníze z vnějších obtíží, na něž naráží rozšířený výměnný obchod, ale přitom zapomínají, že tyto obtíže vyvěrají z rozvinutí směnné hodnoty, a tudíž společenské práce jakožto všeobecné práce."26

Nebo:

"Osamostatnění směnné hodnoty v penězích je samo produktem směnného procesu, produktem vývoje rozporů užitné a směnné hodnoty, obsažených ve zboží, a rovněž onoho ve zboží obsaženého rozporu, že určitá zvláštní práce soukromého jedince se musí vyjadřovat jako svůj opak, jako stejná, nutná, obecná a v této formě společenská práce."27

Podobně Engels v předmluvě k 2. dílu "Kapitálu":

"Marx pak zkoumal poměr zboží a peněz a dokázal, jak a proč - v důsledku toho, že je mu imanentní vlastnost být hodnotou - musí zboží a směna zboží vytvářet protiklad mezi zbožím a penězi..."28

Na některé důležité stránky Marxova pojetí jednoty a komplementarity "dialekticko-logického" a "historického" vyvozování vrhá světlo Marxova a Engelsova vzájemná korespondence o analýze forem hodnoty.29

Z této výměny názorů a ze skutečně provedených Marxových úprav vyplývá, že větší důraz než na doplnění a "zpřístupnění" výkladu historickými exkursy kladl Marx na rozbor nejprostšího hodnotového výrazu. To považoval za klíčový problém nejen pro pochopení vývoje forem hodnoty, ale všech buržoazních ekonomických vztahů. Těžisko Marxovy dialektickomaterialistické analýzy peněžní formy hodnoty nutno tedy spatřovat především v analýze zboží a dvojakého charakteru práce a v analýze prosté formy hodnoty.

Jestliže jsme se na počátku této kapitoly soustředili na rozbor logické struktury Marxova výkladu přechodů forem hodnoty jakožto té partie hodnoty, v níž se rozchod s tradičním vyvozováním a použití nového způsobu vyvozování projevuje nejnápadněji, musíme nyní naši charakteristiku doplnit a zpřesnit Přechody forem hodnoty (od prosté k peněžní) jsou jen částí Marxova dialekticko-logického vyvození peněz, jehož jádrem je analýza zboží a prosté formy hodnoty. Dialekticko-logické vyvození peněžní formy hodnoty bylo dokonce možno podat - jak svědčí Marxova práce "Ke kritice politické ekonomie" - bez vypracování přechodů forem hodnoty v podobě přechodů I formy do II, II do III, III do IV (ovšem nikoli bez rozboru prosté formy hodnoty).

Teprve když v souhlase s Marxem považujeme analýzu zboží a prosté formy hodnoty za jádro dialekticko-logického vyvození peněžní formy hodnoty, můžeme porozumět logické struktuře Marxova výkladu přechodů forem hodnoty. Vyvozování, nutné vyplývání v těchto přechodech totiž často nevysloveně předpokládá určitou představu o ontologické struktuře zkoumaného jevu, a to právě tu představu, která byla vyjádřena analýzou zbožní formy z hlediska její substance, velikosti a nutného výrazu v prosté formě hodnoty.30

Tedy to, co bylo už analýzou získáno v předchozích partiích, je pak v partii o přechodech forem hodnoty (I-II-III-IV) jakousi kategoriální osnovou, vyjadřující obecně-zvláštní ontologickou strukturu zkoumané oblasti; tato kategoriální osnova pak vlastně určuje pohyb myšlenkového zobrazení. Z toho hlediska je možno pochopit některé prvky Marxova dialekticko-logického vyvozování v partii o přechodech forem hodnoty, které se ze stanoviska tradičního vyvozování jsou nepochopitelné a těm, kdo redukují vyvozování jen na tradiční vyvozování, se zdají libovolné a cizorodé.

Rozlišujeme-li "dialekticko-logické" a "historické" nutné vyplývání (přičemž jsme si vědomi jejich jednoty, komplementarity a odrazového charakteru dialekticko-logického nutného vyplývání vzhledem ke skutečné historii), pak vyvozením peněžní formy hodnoty pomocí dialekticko-logického nutného vyplývání je celá 1. kapitola (nejen partie o přechodech hodnoty); spolu s 2. kapitolou o podstatě a vývoji směnného procesu, jež podává "historické" vyvození peněz, máme před sebou základní dialekticko- materialistickou analýzu peněz.

Marx považoval materialisticky dialektickou formu vyvozování za správnou jen při splnění určitých podmínek.

První z nich je požadavek důkladné empirické znalosti látky z té oblasti, jejíž teoretickou analýzu chceme materialisticky dialektickou formou vyvození podat. Používal-li např. Lassalle dialektických forem myšlení jako hotových obecných schémat, pod něž prostě subsumoval zvláštní látku politické ekonomie, kritizoval jej Marx nejen za nepochopení racionální dialektiky, ale i za nepochopení a degeneraci Hegelovy dialektiky.31

Marxův požadavek zevrubné znalosti látky jako předpokladu uplatnění materialisticky dialektického vyvozování je samozřejmý, uvědomíme-li si, že materialisticky dialektické vyvozování je jen vyjádřením vnitřních nutných souvislostí předmětu, a to ve specifické podobě, vlastní lidskému teoretickému myšlení.

Druhou podmínkou je, že "dialektická forma podání zná své hranice"32 v tom smyslu, jak jsme o tom mluvili výše. Teoretické zobrazení vyvíjejících se celků materialisticky dialektickým vyvozováním musí se nutně v určitých bodech dotýkat fakticky historické skutečnosti jako konstatovaných, dialekticky nevyvozovaných předpokladů, z nichž materialisticky dialektické vyvození vychází.

Třetí podmínkou je, že zkoumaný vyvíjející se celek dosáhl ve skutečnosti určitého stupně zralosti33 a že předchozí zkoumání tohoto vyvíjejícího se celku nahromadilo určitou myšlenkovou látku. V této souvislosti vyslovil Marx pozoruhodné myšlenky o vztahu dialektickomaterialistické analýzy kapitalismu k tomu teoretickému rozboru kapitalismu, jak jej podala anglická klasická buržoazní politická ekonomie, zejména Smith a Ricardo.34

(4) Na základě předchozích výkladů a rovněž na základě rozborů, které o rozdílu a protikladnosti Hegelova a Marxova pojetí jednoty logického a historického byly už v marxisticko- leninské literatuře, zejména sovětské, vypracovány35 můžeme závěrem vyslovit ke zkoumaným otázkám shrnující poznámku.

Hegel považoval čistě historický výklad za nedostatečný a nevědecký proto, že by znamenal ..dosazovat relativní na místo absolutního, vnější jev na místo povahy věci".36 Toto Hegelovo pojetí vyplývá z toho, že pro něho pravou povahou všech věcí jsou objektivní myšlenková určení, tedy logično, a toto logično je - nejen v Logice, ale i v reálné filozofii - chápáno jako něco božského, absolutního.

Naproti tomu v materialistické dialektice je jediným "absolutnem" materiální proces, vyznačující se objektivní dialektikou empirického povrchu a povahy věci, dialektikou zákonitého a nahodilého, relativního a absolutního. Jednota logického a historického v poznávacím procesu je specifickým odrazem této objektivní dialektiky relativního a absolutního. Právě z tohoto materialisticky dialektického hlediska Marx37 kritizoval Hegela za to, že upadl do iluzívního chápání historické reality jako rezultátu myšlení (objektivního myšlení, tj. logična), které se pohybuje samo ze sebe. Marx především poukazuje na to, že Hegelovi při jeho idealistickém stanovisku identity myšlení a objektivní zákonitosti se problematika vztahu logického a historického, a vůbec problematika výstavby dialektického vědeckého systému zjednodušuje a deformuje. Postup od abstraktně myšlenkového, tj. logického, k historicky reálnému v dialektickém vědeckém systému Hegelovi spadá vjedno s domněle naprosto shodným vývojem objektivní skutečnosti, vlastně v podstatě mizí problém vztahu dialekticko-logického vyvozování, budujícího vědecký systém o předmětu, ke skutečné historii. Samozřejmě tím potom i dialekticko-logické vyvozování, chápáno jako bezprostřední vyjádření objektivního vývoje skutečnosti samé v její nutnosti, se ocitá ve falešném světle, a přestože může obsahovat některé prvky odrážející adekvátně objektivní skutečnost, podává idealisticky zkreslený obraz skutečnosti.

Hegel tedy na jedné straně svým idealismem roli myšlení (objektivizovaného a hypostazovaného) přehání a zveličuje, ale na druhé straně nevidí dostatečně a snižuje roli, aktivitu, specifičnost pohybových forem lidského vědeckého myšlení, stojícího před úkolem pravdivě poznat skutečnost s dialektickou ontologickou strukturou. Marx naopak zdůrazňuje, že k tomu, aby lidské myšlení pravdivě pochopilo takovou skutečnost, jako je např. kapitalistický výrobní způsob, musí vyvinout velkou aktivitu a uplatnit některé specifické pohybové formy, které nejsou prostým paralelním sledováním pohybových forem skutečnostních. Toto zdůraznění aktivity, relativní pohybové samostatnosti lidského myšlení a specifičnosti jeho pohybových forem ve vztahu ke skutečnostním formám vyplývá nikoli z opuštění, ale právě naopak z věrnosti materialistické teorie odrazu v jejím dialektickém pojetí.

Někdy se rozdíl idealisticky dialektického vyvozování Hegelova a materialisticky dialektického vyvozování Marxova spatřuje v tom, že Marxovo vyvozování je stále doprovázeno historickými ilustracemi, je ve stálém dotyku se skutečností. To sice platí v jistém smyslu vzhledem k Hegelově "Wissenschaft der Logik", ale nikoli např. vzhledem k "Philosophie des Rechts". Historické ilustrace tedy samy o sobě ještě nejsou rozlišujícím znakem Marxova materialisticky dialektického vyvozování proti Hegelovu idealisticky dialektickému vyvozování. I u Hegela nalézáme to, co bychom mohli nazvat historickými ilustracemi dialektického vyvození. Rozdíl je v tom, jak je chápán jejich vztah k logickému rozvíjení myšlenek, co je považováno za prvotní a co za odvozené.

Proti idealistickému pojetí dialektické jednoty logického a historického na základě principu identity myšlení a bytí staví Marx, Engels a Lenin materialistické pojetí na základě principu odrazu.

V promítnutí na problematiku filozofie práva Marx osvětluje toto dvojí pojetí jednoty logického a historického takto: "Hegel dává své logice politické tělo; nepodává logiku politického těla."38 A dále: "Toto pochopení však nezáleží v tom, abychom - jak si to představoval Hegel - všude nalézali určení logického pojmu, nýbrž v tom, abychom postihli specifickou logiku specifického předmětu."39

1 C. W. F. Hegel: Werke 7, § 3.

2 Tamtéž, § 3, str. 43: "Das in der Zeit erscheinende Hervortreten und Entwickeln von Rechtsbestimmungen zu betrachten, - diese rein geschichtliche Bemühung... hat in ihrer eigenen Sphare ihr Verdienst und ihre Würdigung und steht ausser dem Verhältnis mit der philosophischen Betrachtung, insofern nämlich die Entwicklung aus historischen Gründen sich nicht selbst verwechselt mit der Entwicklung aus dem Begriffe, und die geschichtliche Erklärung und Rechtfertigung nicht zur Bedeutung einer an und für sich gültigen Rechtfertigung ausgedehnt wird."

3 Tamtéž, § 3, str. 44: "...das Relative an die Stelle der Natur der Sache zu setzen".

4 Kapitál, I, Praha 1953, str. 347. Srov. Das Kapital, [11, Berlin 1949,, str. 15, 202, 271.

5 Zobecněně o těchto souvislostech Marx v původním Úvodu spisu "Ke kritice politické ekonomie" poznamenává: "Es wäre also untubar und falsch, die ökonomischen Kategorien in der Folge aufeinanderfolgen zu lassen, in der sie historisch die bestimmenden waren. Vielmehr ist ihre Reihenfolge bestimmt durch die Beziehung, die sie in der modernen bürgerlichen Gesellschaft aufeinander haben, und die genau das umgekehrte von dem ist, was als ihre naturgemässe erscheint oder der Reihe der historischen Entwicklung entspricht. Es handelt sich nicht um das Verhältnis, dass die ökonomischen Verhältnisse in der Aufeinanderfolge verschiedener Gesellschaftsformen historisch einnehmen. Noch weniger um ihre Reihenfolge, in der Idee' (Proudhon), (einer verschwimmelten Vorstellung der historischen Bewegung). Sondern um ihre Gliederung innerhalb der modernen bürgerlichen Gesellschaft." - Grundrisse, Berlin 1953, str. 28.

6 Jde vlastně o pohyb ve třech rovinách. Zatím abstrahujeme od skutečnosti, že Marx zároveň sleduje vývoj politicko-ekonomické literatury.

7 Kapitál, I, Praha 1953, str. 30.

8 Srov. např. Kapitál, 111/1, str. 99, kde na teoretický výklad o tom, jakými zákonitostmi je charakterizována kapitalistická tendence k úsporám při používání konstantního kapitálu, navazují fakticko-historické ilustrace z dějin anglického průmyslu. Srov. rovněž Kapitál, I, kap. XIII aj.

9 Grundrisse, str. 363 aj.

10 Grundrisse, str. 364-365.

11 K. Marx: Rukopisy Grundrisse, Praha 1971, Str. 61.

12 Současná matematika pracuje s užším, speciálním pojmem struktury, kladouc jej do základů celé stavby matematiky.

13 Kapitál, I, str. 65.

14 Je také svého druhu "důkazem". Srov. Das Kapital, I (Werke Bd. 23, 5.75): "Unsere Analyse bewies...".

15 Kapital, l, str. 65.

16 O obtížích této analýzy srov. Das Kapital, I, vyd. 1867, str. 15, 19.

17 Kapital, 1. str. 79. Podrobněji vysvětleno v 1. vyd. str. 777.

18 Tamtéž, str. 82.

19 Tamtéž, str. 87.

20 Kapital, I, str. 104, 105.

21 Zestručněným, nahodilosti zbaveným vyjádřením historické geneze peněžní formy hodnoty je právě 2. kapitola. Ovšem ne všech nahodilostí zbavených vyjádřením. Např. je zprvu náhodné, že se všeobecným ekvivalentem stává zlato. Ale tato nahodilost je legitimním prvkem nutného vývoje. Zůstává i v dialekticko- logickém vyvození. Srov. Marx o rozdílu přechodu I-II-III formy, kde jde o "podstatné změny", a přechodu III-IV (Das Kapital, I, str. 84).

22 Grossmann H., Das Akkumulations- und Zusammenbruchsgesetz des kapitalistischen Systems, Leipzig 1929, str. VI.

23 Kapitál, III/2, Dodatek, str. 439.

24 Srov. Das Kapital, I, 1. vyd. 1867, str. 34. - Srov. také Grundrisse, str. 217, kde Marx říká po vyvození obecného pojmu kapitálu z peněz: "Dieser dialektische Entstehungsprozess ist nur der ideale Ausdruck den wirklichen Bewegung, worin das Kapital wird."

25 Grundrisse, str. 69: "Es wird später nötig sein, eh von dieser Frage abgebrochen wird, die idealistische Manier der Darstellung zu korrigieren, die den Schein hervorbringt, als handle es sich nur um Begriffsbestimmungen und die Dialektik dieser Begriffe. Also vor allen die Phrase: das Produkt (oder Tätigkeit) wird Ware; die Ware Tauschwert; der Tauschwert Geld."

26 K. Marx: Ke kritice politické ekonomie. Praha 1953, str. 33.

27 Theorien über den Mehrwert, Werke, sv. 26.3, str. 128-129.

28 Kapital, II, str. 25.

29 Dopisy o 'Kapitálu', Praha 1957, str. 138. Jde zejména o dopis Engelse Marxovi z 16. VI. 1867 a odpověděl Marxovu z 22. VI. 1867. Podrobněji o tom pojednávám v knize O logické struktuře Marxova Kapitálu, NČSAV Praha 1962, str. 92-93. Otázka, jak bylo Marxovo pojetí dialektického vyvozování připraveno Hegelovou kritikou matematického (eukleidovského) způsobu dokazování, je rozebírána tamtéž, str. 98-105.

30 Srov. Das Kapital, I, 1. vyd. L867, str. 34: "Das entscheidend Wichtige aber war den inneren notwendigen Zusammenhang zwischen Wertform, Wertsubstanz, u. Wertgrösse zu entdecken, d. h. ideell ausgedrückt, zu beweisen, dass die Wertform aus dem Wertbegriff entspringt.

31 Srov. Marx o Lassalovi: ..Ich sehe, dass... (Lnssalle) vorhat. die politische Ökonomie hegelsch vorzutragen in seinem zweiten grossen Opus. Er wird zu seinem Schaden kennen lernen, dass es ein ganz andres Dins ist. durch Kritik eine Wissenschaft erst auf den Punkt zu bringen, um sie dialektisch darstellen zu können, als ein abstraktes, fertiges System der Logik auf Ahnungen eben eines solchen Systems anzuwenden." (Briefwechsel, II, str. 352.) K Lassallovu tvrzení, že dialektická teorie peněz "vyplývá jako pouhý důsledek již z onoho spekulativního pojmu poznaného Herakleitem", Marx tamtéž (str. 454) poznamenává: (Lassalle) ist ein Esel, der mit ein Paar abstrakten Phrasen, wie ,abstrakte Einheit' und dergleichen, sich anmasst über empirische Dinge zu urteilen, die man studieren muss, uns lange into the bargain, um über sie mitsprechen zu können." Srov. také tamtéž 111, str. 60: "... Die dialektische Methode wird falsch angewandt Hegel hat nie die Subsumption einer Masse von ,Cases' under a general principle Dialektik genannt."

32 Grundrisse, str. 945.

33 Jakého? Mnoho neřekneme, když odpovíme: takového, že vnitřní nutné souvislosti tohoto vyvíjejícího se celku vykrystalizovaly a projevily své tendence. Ale stěží je možno obecně říci víc.

34 Srov. K. Marx: Teorie o nadhodnotě. Část třetí. Praha 1968, str. 486-487: "Klasická politická ekonomie se snaží analýzou přivést různé fixní a navzájem si cizí formy bohatství zpět k jejich vnitřní jednotě a oprostit je od podoby, v níž vedle sebe stojí navzájem lhostejně; chce pochopit vnitřní souvislost na rozdíl od rozmanitosti jevových forem. Proto redukuje rentu na mimořádný zisk, čímž renta mizí jakožto zvláštní, samostatná forma a je oddělena od svého zdánlivého zdroje, půdy. Právě tak zbavuje úrok jeho samostatné formy a představuje ho jako část zisku... Klasická politická ekonomie si při této analýze někdy odporuje; pokouší se často provést toto převádění a prokázat totožnost zdroje různých forem bezprostředně, bez zprostředkujících článků. Ale to nutně vyplývá z její analytické metody, kterou kritika a pochopení musí začínat. Nemá zájem na tom, aby geneticky vyložila ony různé formy, nýbrž snaží se je pomocí analýzy redukovat na jejich jednotu, protože z nich vychází jako z daných předpokladů. Ale analýza je nutným předpokladem genetického výkladu, pochopení skutečného procesu tvorby forem v jeho různých fázích."

35 Zejména v pracích Kedrova, Ojzermana, Rozentala, Iljenkova, Šinkaruka, Lektorského, Narského aj. U nás v pracích V. Rumla, V. Černíka aj.

36 Hegel: Werke, Bd. 7, § 3, str. 44.

37 K. Marx: Grundrisse..., Berlin 1953, str. 22.

38 K. Marx - B. Engels: Spisy, sv. 1, str. 274. 39 Tamtéž, str. 319.

• < Předchozí
• Další >