Chuť na teorii

Podrobnosti

Vytvořeno 8. 4. 2021

Twitter

Rozhovor, který vedl korespondent novin Pravda s francouzským historikem Jeanem-Numem Ducangem, se vrací k důležitým otázkám totožnosti a teorie komunistického hnutí. Historik Ducange se věnuje jednotlivým etapám francouzských dějin a francouzského komunistického hnutí. Ukazuje se, že jde o obecné otázky. Snaha o buržoazní pokřivování odkazu Francouzské revoluce (a postavy Robespierra), Komuny, stejně jako protifašistického odboje má své obrazy i v našem mainstreamu. Ve své práci o milnících historie dělnického hnutí zvýrazňuje navracející se témata. Zajímavé je zkoumání odkazu francouzského komunistického a protifašistického vůdce Maurice Thoreze. Na základě jeho deníku dokládá jeho teoretický a politický rozhled (přičemž vyšel z dělnického prostředí), vztah k J. V. Stalinovi, stejně jako složitý postoj v době roztržky v hnutí. Speciální význam, dnes v době agresivního imperialismu, má návrat k marxistickému rozpracování národnostní otázky - dialektickému vztahu proletářského internacionalismu a vlastenectví v odporu jak k imperiálnímu útlaku, kosmopolitismu, tak k buržoaznímu šovinismu a rasismu. Všechny tyto otázky jsou důležité pro obnovení významu komunistického hnutí jako dějinotvorné síly - jak ve Francii (zvláště po oportunistickém úpadku KS Francie), tak u nás. (Poznámka KSM)

Andrej Dulcev, vlastní korespondent Pravdy, novin Komunistické strany Ruské federace, hovořil s francouzským marxistickým historikem Jeanem-Numem Ducangem. Slavný francouzský historik se narodil v roce 1980. Specializuje se na historii francouzské revoluce, marxismu, dělnického hnutí ve Francii a Německu a je profesorem evropských politických a sociálních dějin 19. a 20. století a moderních dějin na univerzitě v Rouenu. Jeho knihy jsou všeobecně známé: Jde na příklad o knihy: "Když levice myslila na národ", "Deník Maurice Thoreze" atd. Dnešní dialog je věnován významu zkušeností Pařížské komuny, vydání deníku Maurice Thoreze, postoji levicových sil k dělnickému hnutí a národní otázce, jakož i důležitosti rozvoje marxistické teorie.

Dotaz:- Soudruhu Ducange, chtěl bych začít náš rozhovor otázkou, jakou pozornost věnují francouzští badatelé historii dělnického hnutí? Jaká je moderní škola proletářských historiků ve Francii?

Odpověď:- Vědců, kteří studují historii dělnického hnutí ve Francii, je ve srovnání s lety 1960-1970 velmi málo. Je pravda, že za posledních 10-15 let došlo k určitému oživení, objevili se vědci, kteří studují zejména vše, co souvisí s osobností Jeana Jaurése. Jaures je v jistém smyslu integrující osobností, je jedním ze zakladatelů Socialistické strany v roce 1905, krátce před první světovou válkou byl zavražděn. Jaures se stal jedním ze symbolů levicového hnutí. Existuje několik kolektivů zabývajících se historií Francouzské komunistické strany (PCF), což umožňuje sjednotit širší okruh vědců. Snažíme se studentům předkládat problémy historie dělnického hnutí jako celku a jeho různých proudů. Zvláště bych chtěl poznamenat, že existují vědci, kteří studují historii každodenního života dělníků. Jedná se o zajímavý směr, ale mezi kolegy, kteří se na něm podílejí, mnozí odmítají věnovat pozornost politické složce historie dělnického hnutí, protože je spojena se stranami a odbory. Věří, že právě toto spojení vedlo dělnické hnutí k "katastrofě". Studium každodenního života a pracovních podmínek je samozřejmě velmi důležité, ale v žádném případě by neměly být opomíjeny jeho politické a odborové složky. Musíme zvrátit trend depolitizace. Mezitím se tyto negativní předsudky - odmítnutí ideologie - staly velkým problémem mladých lidí.

Dotaz:- Do jaké míry jsou negativní předsudky spojené s depolitizací ve Francii, v zemi hlubokých politických tradic, důsledkem západní propagandy revidování dějin?

Odpověď:- Ve Francii je i na úrovni školních učebnic schválen koncept antitotalitarismu, který hraje důležitou roli ve vzdělávání mladých lidí. Na střední škole, na gymnáziu, na univerzitě (i když mají univerzity tzv. Pedagogickou svobodu) dominuje koncepce, podle níž je SSSR přirovnáván k nacistickému Německu. Snad nejvíce karikovaným příkladem je učebnice, ve které je na jedné straně vytištěn snímek Hitlerovy knihy "Mein Kampf" a na druhé straně - přetisk "Internacionály" od Pierra Degeitera a Eugena Potiera. Zároveň bych chtěl poznamenat: v roce 2018 provedla Nadace Gabriela Perryho, která je blízká PCF, průzkum u příležitosti 200. výročí narození Karla Marxe: "Je komunistická myšlenka něco pozitivního?" A navzdory všemu považovala třetina francouzské mládeže komunistickou myšlenku za zajímavou a hodnou diskuse.

Dotaz:- Jaký dopad má historický revizionismus na vnímání dějin Velké francouzské revoluce? Jak to překonat?

Odpověď:- Do 70. let 20. století panovala shoda ohledně pozitivního hodnocení francouzské revoluce. Dokonce i část pravice - pravicoví republikáni a antifašisté - přijala určitou pozitivní vizi francouzské revoluce. Na konci 19. století prezident Georges Clemenceau (a vůbec nebyl socialista) tvrdil, že francouzskou revoluci je třeba hodnotit jako "jediný blok, který nelze rozdrobit". To znamená, že když přijmeme svržení monarchie v roce 1789, nelze popřít ani význam Robespierra, ani rok 1793, jinak se konstrukce revoluce zhroutí. Toto hodnocení se od 70. let hodně změnilo, zejména po krizi sovětského systému. To však není jediný důvod. Na návrh amerických univerzit byl zahájen ideologický útok, který položil základ pro tvrzení, že to byla Velká francouzská revoluce, která otevřela cestu k totalitě. Zejména historik François Furet uvedl, že v roce 1789 začalo období historického "posunu", že revoluce v roce 1789 byla začátkem "úpadku", který později vedl k "stalinismu". Tato umělá teze, doprovázená vágní politickou ideologií, byla předložena, aby se kapitalismus zbavil progresivního demokratického dědictví francouzské revoluce. Vyvrcholením tohoto vývoje bylo 200. výročí revoluce v roce 1989, které se shodovalo se zničením Berlínské zdi. Dnes se podnikají protiútoky, existuje kolektiv historiků "Robespierre Society", založený historikem Mathiezem v roce 1907. Zejména se snaží poskytnout spravedlivou vizi Robespierrových aktivit, protože v diskusi o revoluci je klíčová jeho osobnost. Tato protiofenziva dosud neovlivnila obecné povědomí veřejnosti: v prodeji je spousta historických časopisů, z nichž většina zdůrazňuje jím prosazené "hrůzy" ve Velké francouzské revoluci. Bitva o historickou pravdu však pokračuje.

Potíž je v tom, že dnes jen málo francouzských studentů a žáků zná historii Velké francouzské revoluce a Francouzská republika je založena právě na jejím dědictví. Dnešní boj proti falsifikaci pohledu na tuto revoluci je bojem za Francouzskou republiku. Jsem přesvědčen, že musíme i nadále hájit republikánské hodnoty. Obrana postupného dědictví buržoazní Velké revoluce byla součástí taktiky generálního tajemníka PCF Maurice Thoreze. A dnes je třeba tyto vymoženosti i nadále hájit před liberály a příznivci evropské integrace, kteří zpochybňují mnoho republikánských hodnot: od stavu veřejných služeb po sekulární povahu republiky.

Dotaz:- Letos oslavujeme 150. výročí narození Rosy Luxemburgové. Studujete historii německého dělnického hnutí. Jak důležité je dědictví Rosy Luxemburgové pro mezinárodní komunistické a dělnické hnutí?

Odpověď:- Rosa Luxemburgová, stejně jako Jean Jaures, je jedním ze symbolů mezinárodního levicového hnutí. Navíc byla jednou z prvních obětí reakce. "Nová levice" na ni pohlíží jako na "antiautoritářku": říká, že Rosa Luxemburgová neměla ráda hierarchii v politice. Není tomu tak již proto, že Luxemburgová bylo vždy členkou politické strany a po velmi dlouhou dobu zůstávala věrná přísně strukturované a hierarchické Sociálně demokratické straně Německa. Luxemburgová bojovala až do konce, aby přivedla tuto stranu zpět k jejímu revolučnímu původu a porazila oportunismus. Když začala považovat pokračování této bitvy za zbytečné, rozešla se se Sociální demokracií, aby se mohla podílet na vytvoření Komunistické strany Německa. Zůstala věrná myšlence stranické disciplíny. Luxemburgová hrála velmi důležitou roli v německém dělnickém hnutí, v boji proti Bernsteinovi a reformismu. Odvážně bojovala proti válce a za generální stávku. Z jejího pohledu je masová stávka obzvláště příznivá pro revitalizaci proletariátu a jeho náklonnosti ke straně. Rosa Luxemburgová je symbolem mezinárodního komunistického a dělnického hnutí i progresivního Německa. V Německu se její jméno stalo synonymem revoluce, v NDR byla ceněná jako oběť reakce, oběť odpadlické sociální demokracie.

Dotaz:- Sociální demokraté se často snaží využít kritiku Rosy Luxemburgové k některým činům bolševiků po Říjnové revoluci, aby z ní udělali téměř oponenta Lenina, zatímco ona byla bolševička.

Odpověď:- Luxemburgová se dvakrát rozešla se Sociální demokracií: v roce 1917 s SPD a v roce 1918 s nezávislými sociálními demokraty, aby v prosinci 1918 pomohla založit Německou komunistickou stranu. Při dodržování stranické disciplíny zároveň považovala za důležité, aby strana vedla konstruktivní diskuse. Zároveň pevně sledovala obecnou stranickou linii. V SPD bojovala proti revizionistům, proti Bernsteinovi, snažila se změnit stranu zevnitř, aniž by ji opustila. Její koncept strany se v některých ohledech lišil od konceptu bolševiků: revolucionář v Německu se nemůže nelišit od revolucionáře v Rusku, nesmíme zapomenout na národní specifiky. Ano, mezi Luxemburgovou a Leninem došlo k neshodám v některých otázkách, ale shodli se na podstatách: byli spojení jednotou názorů na organizaci strany a na Sověty. V Rusku Sověty zrychlily revoluční vzestup, zatímco v Německu revoluci nepomohly. Je známo, že v prosinci 1918 se v Německu dělnické Sověty z velké části postavily na stranu pravicových sociálních demokratů, kteří Sověty ovládali. Rosa Luxemburgová byla samozřejmě na straně bolševiků: její často citované poznámky o ruské revoluci jsou textem napsaným ve vězení v létě roku 1918, krátce před začátkem německé revoluce. Kritizovala některá opatření bolševiků, ale na závěr prohlásila, že je s nimi solidární. Je třeba zdůraznit, že poznámky Rosy Luxemburgové o ruské revoluci byly zveřejněny po její smrti bez jejího souhlasu Paulem Levim, který byl v té době jejím právníkem a přítelem. Tato publikace vyšla během frakčního boje v Komunistické straně Německa, než Levi sám opustil stranu. Kromě toho poznámky k ruské revoluci, které předložila samotná Rosa Luxemburgová, nebyly určeny pro publikaci. Stejně jako Leninův "Dopis sjezdu".

Dotaz:- Jak je důležitá analýza Rosy Luxemburgové francouzského dělnického hnutí?

Odpověď:- Její analýza francouzského dělnického hnutí je zajímavá, protože je důležitou kapitolou její práce. Luxemburgová poprvé přišla do Francie na konci 19. století. Tato země byla důležitým centrem dělnického hnutí, strážcem revoluční tradice. Kontroverze mezi Luxemburgovou a Jeanem Jauresem je zajímavá. Aktivně podporovala Jaurése při obraně kapitána Dreyfuse před skandálním procesem, ale ostře kritizovala jeho taktiku účasti socialistů na sestavování široké koaliční vlády. V roce 1899 se Luxemburgová postavila proti vládě Waldeck-Rousseaua, která spolu se socialisty zahrnovala "řezníka Komuny" generála Gallifeho, jako ministra války. Spolu s Julesem Guesdem Rosa Luxemburgová v této otázce radikálně nesouhlasila s Jauresem. Ve své analýze francouzského systému Luxemburgová zdůrazňuje, že v této zemi existuje pozitivní stránka dělnického hnutí spojená s revoluční a stávkovou tradicí. Poznamenává však, že rychle rostoucí a získávající sílu socialistické hnutí se již dokázalo nakazit bacilem reformismu. Luxemburgová byla v rozporu s Jauresem v otázce armády. Ale v rozhodujícím okamžiku, těsně před atentátem na Jeana Jaurése, když došlo na boj za zabránění válce, Luxemburgová navzdory všem rozporům podporovala Jaurése, který odsoudil přípravu Francie na světový masakr. Přitom vycházela z principu jednoty dělnického hnutí. Luxemburgová ostře kritizovala tehdejší "Všeobecnou konfederaci práce" (CGT) založenou na konceptu anarchosyndikalismu, která tvrdila, že politické strany jsou pro dělnickou třídu negativním jevem. Luxemburgová viděla dva hlavní problémy francouzské levice: zaprvé, v příkladu Jaurése a Milleranda odkyla flirtování socialistů s buržoazií v otázce parlamentarismu, a zadruhé nestranickou povahu odborů. Luxemburgová trvala na účasti strany spolu s odbory v organizování masových stávek. Pro ruské a německé revoluční sociální demokraty na počátku 20. století byla politická situace ve Francii důležitým předmětem analýzy, a to i proto, že zde poprvé vstoupili socialisté do buržoazní vlády. Otázka, kam až lze ve vládní alianci zajít, byla a je jednou z klíčových otázek v taktice komunistů. Analýza francouzské politiky Rosy Luxemburgové je důležitá pro pochopení boje proti oportunismu a reformismu.

Dotaz:- Letos oslavujeme 150. výročí Pařížské komuny. Souhlasíte s tím, že to bylo první proletářské revoluční hnutí?

Odpověď:- Na základě marxistického chápání potřeby svrhnout buržoazní stát byla první, která se chopila vlády v tomto smyslu, Pařížská komuna. Je to první zkušenost diktatury proletariátu, přesně řečeno: proletáři organizovaní společně se svými zástupci v Komuně za účelem utlačování utlačovatelů. Někteří historici tuto tezi zpochybňují a tvrdí, že Komuna byla velmi pestrá, že blanquisté (podle Auguste Blanchi) byli spíš jako sans-culottes (pařížská chudina) francouzské revoluce než socialistické hnutí ... Probíhá debata o tom, zda je Pařížská komuna soumrakem francouzské revoluce z roku 1789 nebo předzvěstí Velkého října? Jsem si jist, že bez ohledu na všechny spory je důležitá jedna věc: poprvé v historii se veřejné správy účastnili zástupci a lidé z dělnické třídy. Opatření přijatá Komunou měla následně široký vliv na socialistické a komunistické hnutí: vyvlastnění bank, organizace ozbrojeného povstání, oddělení církve od státu, zlepšení konkrétních pracovních podmínek se stalo důležitou historickou zkušeností pro další generace komunistů. Jelikož Komunardi zemřeli smrtí mučedníků, je zde také aspekt hrdinského činu, povinnost paměti. Věřím však, že na Pařížskou komunu nelze pohlížet izolovaně od povstání, která mu předcházela a po ní následovala, ale ve vztahu příčiny a následku.

Dotaz:- Byla by velká říjnová revoluce možná bez zkušeností Komuny?

Odpověď: - Nejprve stojí za to si položit otázku: co přimělo Lenina a bolševiky k vytvoření strany nového typu? Lenin věří, že předchozí revoluční zkušenosti prokázaly potřebu silné revoluční organizace. Marx na tom trval, ale byl to Lenin, kdo teoreticky zdůvodnil tezi, že proletáři potřebují profesionální organizaci revolucionářů se strukturou a bojovou mocí. Myslím si, že v Rusku by kvůli útlaku carismu a hrozné situaci pracujícího lidu i bez zkušeností Komuny došlo k revolučnímu hnutí a pravidelným povstáním. Otázka je jiná: bylo by převzetí moci bolševiky v říjnu 1917 úspěšné bez zkušeností Komuny? Ve své práci "Stát a revoluce", napsané krátce před ozbrojeným povstáním v Petrohradě, Lenin podrobně zkoumal otázku udržení moci s přihlédnutím k porážce Pařížské komuny. Zkušenost s její porážkou hrála pro bolševiky důležitou roli. Lenin se zvláště obával, že po vítězství ozbrojeného povstání by se socialistická revoluce v Rusku mohla rozpustit v malé regionální socialistické experimenty, kterým by uniklo celkové vítězství. V tomto případě byly vládnoucí třídy dostatečně silné a organizované, aby se udržely u moci. Vítězství Velké říjnové revoluce bylo nemyslitelné bez Leninovy analýzy Pařížské komuny. Mimochodem, během let pařížské emigrace se Lenin opakovaně setkával s bývalými komunardy, kteří mu vyprávěli o svých bojových zkušenostech.

Dotaz:- Jedním z proudů, které vyvstaly po porážce Komuny, byl guesdismus. Jaký vliv měl tento trend na vývoj marxismu ve Francii?

Odpověď- Guesdismus se stal politickým vyjádřením marxismu ve Francii. Jules Guesde a jeho frakce byli prvními Francouzi, kteří se nechali inspirovat Marxovým učením. Na marseillském kongresu, který se do dějin dělnického hnutí zapsal jako "Nesmrtelný kongres", byla založena strana Jules Guesde - první dělnická strana ve Francii. Jules Guesde a Paul Lafargue, zeť Karla Marxe, odešli za Marxem do Londýna, aby jim pomohl upravit program strany, který se stal prvním marxistickým programem ve Francii. Guesdismus lze právem považovat za první zkušenost se zavedením marxismu ve Francii. Je možné, že co se týče teorie, byli guesdisté občas schematičtí a dokonce karikovaní, ale právě oni přinesli na francouzskou půdu myšlenky organizovaného třídního boje a potřebu proletářské revoluce. Vnesli do francouzské lidové kultury marxistické myšlenky. Na průmyslovém severu země zůstává jak francouzská komunistická strana, tak socialistická strana velmi silná. Tato tradice je zde silná i proto, že první stranické struktury byly vytvořeny v osmdesátých letech devatenáctého století guesdisty. Zkušenost guesdismu má historický význam nejen pro historii marxismu, ale také pro současnou francouzskou politiku.

Dotaz:- Ke stému výročí PCF jste komentovali a vydali deník generálního tajemníka Komunistické strany Francie Maurice Thoreze. Co vyvolalo váš zájem o tento rukopis?

Odpověď:- Před několika lety mě můj kolega Pierre Thorez, poslední žijící syn Maurice Thoreze, požádal jako historika, abych si přečetl tento deník. Archivy Maurice Thoreze a jeho manželky Jeannette Vermershové jsou k dispozici, ale tento deník byl málo využit, ale byl zneužit. Proto jsem se nejprve rozhodl pečlivě prostudovat rukopis a shledal ho velmi zajímavým. Období 1952-1964, během nichž si Thorez vedl deník, byla doba, kdy byla PCF první francouzskou stranou, pokud jde o členství, a první levicovou silou v zemi, pokud jde o volební podporu. Thorez byl hlavním odpůrcem prezidenta republiky Charlese de Gaulla. Deník má také politickou stránku, ale v záznamech není žádná velká novinka. Deník však odhaluje mnoho podrobností souvisejících s analýzou politické situace ve Francii.

Maurice Thorez hodně četl, byl to velmi vzdělaný člověk, studoval latinu a mluvil plynně rusky. Kromě aktuálních publikací Thorez četl knihy o filozofii a historii - žil touhou po znalostech. Thorez je příkladem sebevzdělaného pracovníka: veřejné školství a dělnické školy poskytly komunistickému hnutí na počátku a v polovině 20. století obrovskou podporu. Také mi připadalo velmi zajímavé, že to bylo komunistické hnutí vedené Mauricem Thorezem, kdo hájil francouzskou kulturu a jazyk - bez nacionalismu. Thorez neponechal obranu kultury a jazyka pravici. Proti buržoaznímu nacionalismu stavěl socialistické vlastenectví a lásku k obyčejným lidem, k pracujícímu člověku. To je důležité ve Francii - v zemi, jejíž národ se zrodil ve Velké francouzské revoluci. Poslední knihou, kterou Thorez před svou smrtí četl, byla práce o Balzacovi - marxistická analýza "Lidské komedie". Symbióza kultury a politiky v biografii Maurice Thoreze je nesmírně důležitá.

Dotaz:- Jak se straně Maurice Thoreze podařilo v roce 1946 stát vedoucí politickou silou ve Francii? Proč se tento úspěch později neopakoval?

Odpověď:- Nesmíme zapomínat, že během německé okupace hrála PCF v hnutí odporu hlavní roli. Navíc ve Francii po válce drtivá většina populace sdílela názor, že druhou světovou válku vyhrál Sovětský svaz. Tento názor dominoval až do šedesátých let. Od sedmdesátých let se v průzkumech veřejného mínění o vítězích dostaly USA před Sovětský svaz. To znamená, že generace Francouzů, kteří válku přežili a byli i svědky otevření druhé fronty Brity a Američany považovala SSSR za vítěze. Následující generace, které neviděly ani Američany, ani sovětské vojáky, věřily, že válku vyhráli Američané. To je výsledek indoktrinace populace. Obecná linie PCF v letech 1945-1946 je nesmírně zajímavá: strana zosobňovala dělnickou třídu, rolníky a francouzskou inteligenci, ztělesňovala Francii a republiku. Socialistická strana té doby se pokusila odsuzovat PCF a tvrdila, že francouzští komunisté jsou "stalinisté pracující na příkaz Moskvy" ... Mezitím PCF v té době bojovala za ochranu Francie před hrozbou zahraničních zájmů a bránila principy republiky a sekulární povaha státu. Thorez pochopil, že dělnické hnutí je extrémně slabé bez zdravého přístupu k chápání národa. Jeho taktika byla jedním z klíčů k úspěchu strany v letech 1945-1946 a tento vzestup pokračoval až do pozdních šedesátých let, dovolil PCF dosáhnout významného volebního úspěchu a zajistil si 25% volební podpory.

Se vznikem "nové levice", která byla protikomunistickým projektem, v kontextu politické operace zaměřené na rozsáhlé oslabení komunistických stran čelila PCF celé řadě nových překážek. To vedlo ke vzniku "Levé aliance" a politice neustálého váhání PCF mezi účastí v "Levé alianci" se socialisty a ostrým rozchodem s touto koalicí. Amplituda fluktuací mezi sjednocením se socialisty za každou cenu a fázemi sektářství PCF prudce oslabila. Otázka účasti v Lidové frontě navíc existovala dlouho předtím. Thorez věděl, jak využít tuto taktiku, aby se vždy dokázal stát vítězným: například v roce 1936 poskytoval parlamentní podporu vládě Lidové fronty, aniž by se stal jejím členem - měl velmi jasnou linii. Kromě toho v 70. letech nastal v teoretické práci strany naléhavý problém: po Maurici Thorezovi a Jacquesovi Duclosovi nezůstali ve vedení PCF žádní teoretici. Maurice Thorez teoreticky interpretoval každý politický zvrat. Tato analytická sekvence byla přerušena.

Dotaz:- Po XX. Sjezdu KSSS, který vstoupil do historie Chruščovovým odhalením Stalinova "kultu osobnosti", zůstal Thorez, navzdory svým neshodám s Chruščovem a blízkosti s Číňany a Albánci loajální vůči přátelství se SSSR. Jaké byly důvody jeho rozhodnutí?

Odpověď: - Nejprve poznámka: Enver Hodža, první tajemník Ústředního výboru Albánské strany práce (PPSH), se stejně jako hrdina vietnamského lidu Ho Či Minh vrátili do svých zemí z Francie, kde žili v emigraci po dlouhou dobu a aktivně se účastnili politického života PCF. Přes všechny neshody s Chruščovem zůstal Thorez věrný přátelství se SSSR. Nastal okamžik, kdy Thorez váhal, zda podpořit Komunistickou stranu Číny a PPSH, protože mu připadaly věrnější marxismu-leninismu než nový kurz navrhovaný N. S. Chruščovem. Mao se zdál Thorezovi a francouzským komunistům silnější, pokud jde o teorii porozumění. Až do 60. let se Mao snažil prosazovat důslednou teoretickou marxistickou analýzu čínské a mezinárodní situace a Thorez ho viděl jako Stalinova nástupce, muže schopného vést Mezinárodní komunistické hnutí. Thorez se ale vyděsil agresivním chováním Číňanů.

Maurice Thorez zůstal do konce věrný zásadě, že Sovětský svaz je majákem světového komunismu, centrem Mezinárodního komunistického hnutí. Podporoval myšlenku mírového soužití, zatímco pro Číňany to znamenalo zpochybnit mnoho aspektů jejich světonázoru. Mimochodem, princip mírového soužití prosadil Molotov dávno před rokem 1957. Problémem byla nemožnost uplatnění tohoto principu kvůli Chruščovovým nedostatkům teoretických znalostí. Historickou postavu lze nejlépe pochopit podle toho, co píše. Chruščov za celý svůj život nevyvinul sebemenší úsilí k napsání alespoň jednoho textu. Zprávy, které vydal, nenapsal on ... Zde je jeden z hlavních problémů: generace politiků, kteří následovali Thoreze, Stalina a Maa, nevytvořili teorii, neměli na ni chuť. Po Stalinově smrti se Thorez zoufale držel Molotova: byl to jediný člověk, v němž Thorez viděl potenciál a šířku pohledu. Je škoda, že Thorezův deník neobsahuje smysluplné poznámky o jeho rozhovoru se Stalinem, ke kterému došlo v roce 1952. Thorez byl jedním z posledních vůdců zahraničních komunistických stran, kteří mluvili se Stalinem před jeho smrtí. Konverzace je pouze zmíněna. Mělo by se však pamatovat na to, že deník byl veden ve stručné formě, téměř tajně, protože v těch letech bylo riziko, že se rukopis dostane do rukou francouzské policie, velmi vysoké. Vzpomínám si na případ Jacquese Duclose v roce 1952, kdy byly zabaveny jeho osobní dokumenty a archivy. Dosud nebyly nalezeny a musí být někde v archivech francouzské policie. Možná je tam spousta zajímavých věcí.

Dotaz:- Jedním z vašich nejnovějších projektů je kniha "Když levice myslela na národ", která právě vyšla v březnu. Proč je národní otázka důležitá pro komunisty?

Odpověď: - S posílením Evropské unie v 90. letech zaujala francouzská komunistická strana postoj, že státy jsou historicky odsouzeny k zániku. Tato pozice si našla své příznivce. V průběhu mého výzkumu socialistického hnutí devatenáctého století jsem se začal zajímat o teoretické debaty marxistů té doby o národě a našel jsem zajímavá díla o národní otázce Karla Kautského, Otty Bauera, Rosy Luxemburgové, V. I. Lenina a J. V. Stalina. Většina z nich byla publikována v německých časopisech té doby. Němčina byla tehdy hlavním jazykem Mezinárodního dělnického hnutí. Jaures i Lenin připisovali nejdůležitější roli zveřejnění svých textů ve významných německých časopisech, jako je "Nová doba", vydávaný Kautským, který v těchto letech zastával pozice marxismu. Debata o národě byla jednou z klíčových na počátku dvacátého století ... Od svého vzniku marxisté rozvíjeli teoretickou otázku integrace národů progresivním způsobem. Tyto názory mě zaujaly. Důslední marxisté vytyčili linii zaměřenou na ochranu lidstva a jejich zájmů jiným než nacionalistickým způsobem. V této oblasti vedli marxisté prudký boj proti buržoaznímu nacionalismu. Jedním z problémů dnešní francouzské levice je, že mnozí z nich se vyhýbají marxistickému chápání národní otázky a tvrdí, že to je záměr pravice. Je velmi nebezpečné nechat toto bojiště nepříteli.

Dotaz:- Ve své knize se vracíte ke Stalinovu dílu "Marxismus a národní otázka". Není čas revidovat přístup k jeho teoretickému odkazu v evropských zemích?

Odpověď: - Je nepopiratelné, že ve Francii existuje anomálie: Stalinova díla nelze nikde najít, jeho texty nejsou publikovány ani s poznámkami nebo kritickými úvody. Po roce 1956 byla Stalinova díla zapomenuta. Za prvé, je rozdíl mezi Stalinem před Velkou říjnovou socialistickou revolucí a po ní. Jeho text k národnostní otázce z roku 1913 je podle mého názoru zajímavý. Ve své knize cituji velkého francouzského historika Pierra Vilara. V 70. letech pracoval na katalánském problému ve Španělsku a podařilo se mu určit Katalánce jako národ, což byla velmi choulostivá záležitost, právě kvůli Stalinovu textu, který přijal. V letech vídeňské emigrace v roce 1913 napsal Stalin práci "Marxismus a národnostní otázka", ve které se pokusil najít rovnováhu mezi národem a právem lidí na sebeurčení. Sám byl jedním z prvních, kdo nastínil kritéria národa. Tento text J. V. Stalina se ukázal jako důležitý pro samotné Rakousko: v roce 1945 podepsaly dokument o nezávislosti země tři rakouské strany a definice rakouského národa, na níž je tento dokument založen, částečně vyplývá ze stalinské definice a jeho kritérií národa. Kromě toho bychom neměli zapomínat, že "Otázky leninismu" a slavný "Krátký kurz dějin VKS (b)" poskytly ideologické základy pro miliony komunistů po celém světě. Aniž bych se dotkl otázky schvalování Stalinovy politiky, považuji za zásadní považovat za skandální, že historici Stalinova díla nečtou. Mnozí kritizují marxismus-leninismus, aniž by něco věděli o obsahu děl. Mimochodem, jedním z velmi důležitých textů je Stalinovo dílo "Ekonomické problémy socialismu v SSSR". Stalinova prohlášení o obchodu, kolchozech, družstvech a kartelech, o míře účasti a regulaci ze strany státu byla Číňany velmi pečlivě prostudována a přijata. Jak jsem řekl, Stalin byl jedním z posledních teoretiků Mezinárodního komunistického hnutí. S odchodem generace Stalina a Thoreze teorie zanikla. Pod Georgesem Marchaisem, který se nezajímal o teorii, jsme dosáhli takové úrovně, že každý mohl psát, co mu přišlo do hlavy. Straničtí ideologové již nekladli otázku obecné linie strany a vedení nezáleželo na jejím obsahu. Teoretická analýza současné politiky je zatím něco, bez čeho nemá marxismus žádnou hodnotu.

www.KPRF.ru "Pravda"

Jean-Numa Ducange

Překlad: Karel Kluz

• < Předchozí
• Další >