Proč pracujeme?

Podrobnosti

Vytvořeno 16. 10. 2021

Twitter

„Proč pracujeme?“ se zdá být zbytečná otázka. Pracuje určitě každý, no ne? Nebo většina lidí, ať už tak či onak.  

A jestli nemůžete, nepracujete nebo pracovat nechcete, máte slušnou šanci vypadat jako lenoch, příživník nebo ještě něco horšího. Ale k životu toho musí být víc než (jen) práce.

Skutečností pro průměrného pracujícího je, že je nucen pracovat, aby žil. Pracuje, aby vydělal peníze k zaplacení účtů. Jen nepatrná menšina lidí může pracovat jen tak, aniž by dostala zaplaceno, nebo jen tak pro radost. Práci lze stěží popisovat coby terapii. Dělnická třída si to nemůže dovolit určitě.

Ale co je práce nebo zaměstnání? Na úrovni dělnické třídy je pravděpodobněji nazvána „prací“ nebo „zaměstnáním“, ale když vystoupáte do vyšších tříd, obvykle se o ní mluví jako o „kariéře“. Práce nebo kariéra je prostředkem k přežití. Někteří lidé pracovat nemohou, nebo se rozhodnou nepracovat, a žijí ze státních dávek nebo potenciálně z příležitostných prací za hotové na ruku.   

Na druhé straně bohatí všeobecně zaměstnávají ostatní, aby pracovali pro ně, a sklízejí odměnu za práci těch, které zaměstnávají. Ti, kteří zdědí bohatství, jen zřídka musí pracovat a místo toho se rozhodnou investovat a finančně těžit, aby hromadili a získávali ještě víc. Obyčejný námezdní dělník na tom nebude nikdy tak, aby to mohl udělat.   

Jako děti jsme se o práci velice brzy naučili: „Táta musí chodit do práce. Máma musí chodit do práce.“ … „Co budeš dělat (nebo čím budeš), až vyrosteš?“    

Podmiňování mysli tak začíná brzy. Dokonce i v domácím prostředí, zvlášť v zemědělských rodinách a v rodinných podnicích, dostávají děti drobné úkoly nebo práce. Cítí podvědomě rodiče, že musí začít brzy děti poučovat o rozmarech světa práce, jaký před nimi je - tak, jak o tom byli zpraveni oni sami?     

Když jdete coby malé děcko do školy, řeknou vám, že dobré vzdělání vám získá dobrou práci a budete bohatí a slavní - „jako Alan Sugar, Bill Gates nebo Jeff Bezos“.

Výplach mozků o „vládě elity“ a „soutěžení“ začíná záhy. Cokoli děláte, už i na základní škole, je řazeno k tomu, abyste byli připraveni pracovat. Není to o vyučování, je to o tom být školen na to stát se součástí většího stroje. Dětská přirozeně zvídavá povaha a snění jsou potlačovány procesem osnovami poháněného „vyučovacího“ systému: být školen systémem, pro systém.  

Už více než před sto lety Patrick Pearse nazval státní vzdělávací systém „vražedným strojem“, protože cítil, že ubíjí veškeré schopnosti přirozeného učení, jež děti mají. Vzdělání, cítil, se skládá ze státních osnov, jež hrnou znalosti do dětských hlav, aby z nich udělalo „dobré občany“, vybavené pro svět práce. Paulo Freire také rozsáhle psal o politice tohoto vyučovacího procesu.

Jakmile děti dosáhnou vyšší nebo střední školy a univerzity, míra „přípravy pro systém“ dramaticky vzroste. Proces vyřazování „méně schopných“ nabírá nemilosrdnější formu. Vybírání začíná před vyšší nebo střední školou, potom přijde Junior Cert (potvrzení o absolvování II.stupně školy; pozn. překl.) (nebo GCSE či A-Levels; v podstatě maturitní vysvědčení) - všechno je to jen o zachycování a nekonečném opakování informací.

Kdo tyto překážky nepřekoná, je smířen s tím, že bude pracovat, půjde do učení, emigruje nebo zahájí své vlastní podnikání. Uteč a staň se „podnikatelem“ a staneš se skutečně součástí systému. Obecně, čím nižšího vzdělání dosáhneš, tím méně placenou práci budeš mít.

Hierarchie vzdělání, soukromé versus veřejné školy, vytváří další rozdíly ve vzdělání a nakonec i typ práce, v jakém se žáci nacházejí.  

Třídní rozdíly jsou dokonce udržovány i na vzdělávací úrovni. A není to náhoda. Děti vládnoucí ekonomické a politické elity (1 procento) jsou vzdělávány k udržování, ovládání a kontrole ekonomického systému, známého jako kapitalismus. Děti pracujících (99 procent) konají coby námezdní otroci pro tento systém. Před necelými sto lety děti skutečně pracovaly v průmyslu coby běžní dělníci, neměli žádná práva a dokonce ani vzdělání. A to se děje ve světě stále ještě i dnes.

Dnes je pro děti normou pracovat, i když jsou ještě ve vzdělávacím procesu. Opět je nezbytné „aby nějak platily“, když jsou ve škole; a to je první zkušenost s dluhem, přes studentské půjčky, jež děti mají.

To je obzvláště rozšířené a tíživé v rodinách pracujících. A pokud se těmto dětem podaří překonat všechny překážky, aby se dostaly na vysokou školu nebo univerzitu, budou určitě muset pracovat na částečný úvazek.

Všechno na vzdělání je na jedné straně výdaj a na druhé straně zisk pro ostatní, kteří dělají ze vzdělání byznys. Všechny tyto podmínky školí a normalizují děti na to, co přijde, až dokončí vzdělávání a získají první „skutečné“ zaměstnání.

„Studentští pracovníci“ na částečný úvazek jsou důkladně vykořisťováni. Jejich plat v těchto dočasných zaměstnáních je směšný: minimální mzda 4,62 liber za hodinu pro osoby mladší 18 let a 6,56 liber za hodinu ve věku 18 až 20 let. Ve věku 21 až 22 let je to 8,36 liber a ve věku 23 let a více je to 8,91 liber (Zdroj: www.gov.uk.)

Všechno to je nejistá práce s tím, co se výstižně nazývá „jak a kdy“ nebo smlouvy na nulové hodiny (zero-hour contracts; smlouva, kdy zaměstnavatel není povinen poskytnout pracovní dobu a zaměstnanec není povinen přijmout nabídnutou práci; pozn. překl.).

V těchto zaměstnáních se s nimi nezachází jako s dětmi, které se snaží vyjít s penězi a vzdělávat se, ale jako s plnohodnotnými zaměstnanci společnosti. To znamená přísná pravidla a řízení času. Brzy se naučí, že "čas jsou peníze" - i když ne pro pracovníka, ale pro zaměstnavatele.

Tak si děti ve značně časném věku vnitřně osvojí, že jsou zaměstnanci, a přijmou pravidla a předpisy zaměstnavatelů. Jak víme, jejich skrovné mzdy i pravidla a předpisy zvýhodňují zaměstnavatele a zvyšují jejich zisky. Prostřednictvím tohoto procesu se většina lidí naučí být podřízena zaměstnavatelům a nejsou radikální, natož dokonce odborově organizovaní. Je to raná lekce dichotomie typu „potřebuješ peníze a jsi poslušný“. Jsou postradatelným zdrojem levné pracovní síly. Jde o jejich vstup do „světa práce“.

Komu tedy „svět práce“ skutečně prospívá? A existuje jiný způsob, jak mohou lidé žít?

Práce, stejně jako nerovnost, se jeví být trvalým rysem lidské existence do dohledné budoucnosti. Z psychologického hlediska se lidé necítí dobře, pokud nepracují. Tak nějak to aspoň je.

A práce, jak jsme již řekli, je neustále posilována jazykem moci. „Poctivá celodenní práce za poctivý denní plat.“ Zeptejte se na to chudých pracujících. Pak slyšíme: "On nebo ona je velký pracant" - ironicky běžný refrén poté, co někdo zemře.

V průměru vám dvoudenní práce u zaměstnavatele pokryje mzdu a zbytek peněz, které vygenerujete na další tři nebo čtyři dny, připadne šéfovi. Je na tom něco upřímného?

Je neuvěřitelné, kolik lidí, kteří jsou zaměstnaní, se lekne, když jim to řeknete. Nikdy to takhle nevyčíslili. Proč? Nikdy jim to neřekli, a protože potřebují práci, aby přežili. Jsou pod tlakem každodenního života a nemají čas na „fantastické analýzy“. A i kdyby nebo když to vyřešili, co s tím udělají? Musí jít do práce!

Jsou v pasti - v pasti mezd a co hůř, v pasti dluhů. Dluh vážně omezuje pojem revoluce.

A pak, když se pracovníci ocitnou bez práce, jsou pod ještě větším tlakem, aby platili účty. Jiná práce tedy není případem „možná někdy jindy“: je životně důležitá. Ale to není případ průměrného podniku nebo zaměstnavatele.

Jakmile se podnik dostane do potíží, existuje mnoho možností, jak přežít nebo jak elegantně odejít. Pro začátek je tu „socialismus vlády“ pro podnikání. Nebo jej koupí jiný podnik. Na pomoc mohou přijít banky nebo investoři . Nebo majitelé prostě zbankrotují, nikomu nezaplatí a odejdou do západu slunce s potenciálně nahromaděnými zisky a provozním kapitálem z podniku a krátce nato se objeví pod novou obchodní firmou.

Tyto kroky jsou obvykle dobře naplánovány předem. Ta druhá taktika je stará jako průmysl a kapitalismus sám; a usnadňují ji zákony a vláda. Pro právě nezaměstnané takové možnosti ani cesty neexistují.

Jak jsme viděli v nedávném případě Debenham’s , nebude vyplaceno ani odstupné při oprávněném propuštění (pro nadbytečnost; teto maloobchodní řetězec vloni zavřel provozovny a bez náhrad propustil asi 12 000 zaměstnanců; pozn. překl.). Stát, jeho nohsledi a policie budou prosazovat vůli dotčené společnosti a to také dělají. To vidíme i v případě navrhovaného dalradiánského zlatého dolu v Greencastle, Co. Tyrone. PSNI (policejní složka Severního Irska) se staví na stranu velkých firem. Snaží se šikanovat, zastrašovat a stíhat ty, kteří jsou proti vysoce znečišťujícímu průmyslu. Ale to není proto, že jim leží na srdci zájmy pracujících. Bez ohledu na dopady na zdraví lidí nebo na vážné poškození našeho klimatu kapitalismem.

Kolik dělníků se za ta staletí jednoduše upracovalo k smrti? Toto je další část práce, která je záměrně držena v tajnosti. Azbestóza byla jedním z nejranějších důsledků dlouhodobých průmyslových škod na zaměstnancích. Ale jak dlouho byla ukryta a kým? Věděla o tom věda velmi brzy? Všimli si toho i doktoři? Bylo to spiknutí mlčení? Kolik dělníků, stavitelů, zemědělských dělníků a dokonce i těch, kteří nepracují, bylo otráveno nebo oslabeno průmyslovými chemikáliemi a jinými průmyslovými procesy? Kolik jich je nebo bude v budoucnu?

Je dobře známo, že co se týče zdravotních a bezpečnostních orgánů na severu i na jihu, na prvním místě je obchod, nikoli pracovníci. Existuje celá řada potenciálních zastíracích manévrů a rozhodnutí typu „tady není nic k vidění“, poháněných hnědými obálkami. A to vše ve jménu zisku a chamtivosti. Trik spočívá v tom, aby zaměstnanci přinášeli zaměstnavatelům a akcionářům stále větší zisk.
Určitě musí existovat jiný způsob, jak zorganizovat humánní společnost pro všechny.

Na jedné straně této „pracovní rovnice“ je příjem pracovníka, takový, jaký je. Ale druhé straně jsou náklady na život.

Co kdyby se dospělo k novému typu společnosti, způsobu života, spolu s novým typem demokracie? Víme, že chceme skoncovat s nerovností, která vede k chudobě. Chceme ukončit vykořisťování v jakékoliv nové společnosti, o kterou bychom mohli usilovat. A chceme řádná lidská a sociální práva pro každého. Kdyby byla uměle vytvořená „dluhová past“ odstraněna nebo drasticky omezena, jistě by to významně změnilo způsob našeho života a spolužití.

Uvažme, jaké by to mohlo být, kdyby měl každý nárok na dům jako právo, když ho potřebuje; že by platil nominální nájemné podle své schopnosti platit. Ten dům budou mít po právu na celý život. Jejich dítě nebo děti by mohly dům automaticky zdědit. Lidé by mohli podle potřeby dům přestěhovat, „zvětšit“ nebo „zmenšit“; všechny domy by byly stavěné na náklady státu, dokonce i jednorázové domy v horách.

Dále, každý je placen nad životní minimum. Zaměstnavatelé by jistě řekli: „Ale ne, to si nemůžeme dovolit.“ To je v pořádku; uděláme z vašeho podniku družstvo vlastněné dělníky. Majitelé tam mohou také pracovat, ale ne brát všechny zisky a platit minimální mzdu. Pokud tam nechceš pracovat, je to taky v pořádku. Dostanete státní důchod nad životní minimum a můžete jít.

A pokud ani jednu z těchto možností nepřijmete, budete zdaněni na úrovni, kdy vám stát může dorovnat plat pracovníků nad životní úroveň, a to z vašich daňových odvodů. Mimochodem daň založená na obratu, ne na zisku, ani žádné vládou podporované mezery.

Jak šťastná by teď byla většina, chudí a pracující chudí? Tyto dva kroky by samy o sobě mohly začít proměňovat společnost. Potřeba neustále pracovat pod nátlakem by se mohla stát překonanou. A určitě by měla potenciál skoncovat s nerovností a vykořisťováním.

Otázkou je, zda by takové změny byly transformačními reformami. Začnou lidé chápat, že nový způsob je možný?

Každopádně dny nesmyslů o tom, že zaměstnavatelé „poskytují pracovní místa“, musí skončit. Mýtus velkého „podnikatele“ je dalším nesprávným pojmenováním, jež se používá k ospravedlnění zotročování chudých a pracujících chudých. Podniky se zřizují proto, aby pracující vytvářeli peníze pro bohaté a zajišťovali zisky, tečka. Tyhle žvásty o „vytváření pracovních míst“ a „vracení společnosti“ jsou jen žvásty a zákeřné žvásty. Jsme přemlouváni, vymýváni mozky a zotročováni, abychom si mysleli, že systém „stékání“ (tzv. trickle-down theory; teorie, podle které bohatství menšiny postupně zlepší podmínky celé společnosti; pozn. překl.) zvedne všechny čluny, přestože my i oni velmi dobře víme, že se tak nikdy nestalo a že k tomu ani není určen.
Učí, nebo budou učit tato fakta, nebo budou v rozporu s tímto výkladem na našich školách a univerzitách? Ne. A proč ne? Mohlo by se stát, že by nastupující generace řekly: Stop! Čeho je moc, toho je příliš; a být plně obeznámen s tím, proč říkají stop; že „meritokracie“ je mýtus; práce by se mohla stát klatbou, život plný osobního rozvoje a radosti by mohl lákat.

Mohli by se rozhodnout, že se budou učit spíše o spolupráci než o konkurenci. Možná se dozví i něco o novém typu demokracie, účastnické (participativní) demokracii lidu, moci odspodu nahoru, nikoliv odshora dolů. Mohli by se vůbec poučit o lidskosti a skoncovat s metlou 200 let starého kapitalistického systému, ve kterém žijeme. Možná budou mít dokonce čas postavit se pustošení kapitalismu na našem podnebí (klimatu pro ty, kteří už zapomněli, že pro spoustu věcí a dějů existují české výrazy; pozn. Překl.).

Rozhodli by se vzít věci do vlastních rukou a zajistit výrobní prostředky? Příběh moci by mohl být klidně nahrazen příběhem dělníků.

Časem by se možná lidé mohli rozhodnout spíše prosperovat než jen přežít, mít lepší fyzické i duševní zdraví, mít čas vzdělávat se i jako dospělí, mít čas pracovat a budovat v rámci svých komunit. Možná bychom mohli obrátit vývoj automatizace a umělé inteligence ve prospěch pracujících? Nebudeme nuceni pracovat, abychom žili, ale místo toho budeme žít šťastný, spokojený a naplněný život, který se stane naším novým normálem.

Barry Murray, 5. srpna 2021 pro The Socialist Voice, měsíčník KS Irska
https://socialistvoice.ie/2021/07/why-do-we-work/  
překlad VS

• < Předchozí
• Další >