XIV. kongres demokratických žen světa

Podrobnosti

Vytvořeno 22. 5. 2007

Twitter

Ve dnech 9. – 14. dubna se v Caracasu uskutečnil XIV. kongres WIDF (Mezinárodní demokratické federaci žen). Zúčastnilo je ho přes 200 zemí, umožnil proto široké možnosti výměny mezinárodních zkušeností a informací o situaci v jednotlivých zemích. Kongres se věnoval celé řadě problémů,které plodí současná mezinárodní situace, kdy politika bezohledného vměšování se do záležitostí suverénních států, invaze a okupace států, embarga, milionové ztráty, hlad, nemoci a podobné věci v dnešním „demokratickém“světě je uplatňována Spojenými státy a jejich zaplacenými pohůnky.

Program byl rozdělen do deseti tématických okruhů, popisujících tato fakta.
V prvním tématu, kterému předsedala Emily Naffa z AWO (Arabská organizace žen) z Jordánska, se diskutovala otázky negativního vlivu neoliberální globalizace na ženy. V současnosti se toto hnutí snaží ve spolupráci s dalšími pokrokovými organizacemi bojovat proti deregulaci a privatizace veřejných služeb, zhoršování kvality a dostupnosti zdravotní péče a militarizace světa. V referátech zaznělo několik stěžejních témat – především charakteristika vlivu Mezinárodního měnové fondu (IMF), Světové banky (WB) a Světové obchodní organizace (WTO), které státy ovládají především díky půjčkám, kdy v roce 1970 činily státní dluhy 60 milionů dolarů, v roce 1999 už 2500 miliard dolarů...Mohou za situaci v nejchudších oblastech světa, za bankrot celé řady států v Africe a jižní Americe. Dalším tématem byla militarizace a okupace států a v neposlední řadě ekonomická situace obyvatelstva, kdy více než 1,2 miliarda lidí žije za méně než 1 dolar na den a 2,3 miliardy za méně než 2 dolary denně. Dále bylo zmíněno zaměstnávání žen jako levné a nekvalifikované pracovní síly v mnoha nejen rozvojových zemí, bez šance na další vzdělávání. Tento systém je nutné striktně odmítnout a naopak bojovat za vzdělávání a lidské (tedy samozřejmé!) podmínky při práci, sociální systém.
Druhé téma se týkalo Palestiny, okupované Irákem, Palestinských žen a ozbrojených konfliktů, vedeno bylo Ferial Rahman – Všeobecná unie Palestinských žen. Ženy se aktivně účastní boje proti izraelským okupantům, např. jako členky hnutí Intifada Al Aqsa. Celá řada z nich je v izraelských vězeních, kde jsou vystaveny jak psychickému tak fyzickému násilí. Likvidace všeho, co v zemi fungovalo, naprostý nezájem o lidské životy a osudy. Podle Palestinského ministerstva zdravotnictví v roce 2006se 68 dětí ze 100 rodí bez možnosti následného ošetření, zemře 34 z 68 nově narozených dětí díky nedostatku a nepřístupnosti zdravotní péče, 4 těhotné ženy zemřou z těch samých důvodů. Doposud Izrael obsadila více než polovinu západního území, které použila především na vybudování svých vojenských základen nebo je prostě uzavřela,aby zabránila původním obyvatelům v přístupu k nim. Tato politika je naprosto v rozporu se základními lidskými právy. Asi nejvýstižnější je výrok izraelského pilota Dana Halutze na otázku co cítí, když bombarduje civilní objekty: „Ne, necítím nic, je to, jako bych zabíjel komáry“…
Čtvrté téma se zabývalo otázku vytváření mezinárodní solidarity proti politické represi a veškerých formách násilí na ženách, předsedající Skevi Koukouma – Kyperská federace organizací žen. Zde byla zdůrazněna historická role WIDF v boji proti mezinárodními kapitalistickému systému, který investuje miliardy do zbrojení likvidace lidských životů, vše podřizuje zájmům nadnárodního kapitálu. Byla zde vyjádřena mezinárodní solidarita v pokrokovým hnutím v Latinské Americe, které je dnes a denně vystaveno represím se strany především Spojených států. Musíme s konečnou platností zlikvidovat systém, který plodí války, chudobu, nenávist a uvědomit si že, naším nepřítelem je kapitalismus. Byla vyjádřena nutnost postavit se proti okupaci Iráku a proti budování cizích vojenských základen všude na světě, spojení významných mezinárodních akcí či dat s uspořádáním setkání či protestu používání konkrétních témat a formulování strategie boje proti problémům. Vyjádření podpory a solidarity s pokrokovými silami v Latinské Americe a v neposlední řadě také s Komunistickým svazem mládeže a Komunistickou stranou Čech a Moravy rámci boje proti antikomunismu.
Pátým tématem byla obrana práva indiánských žen astro-descendentů, předsedající Emma Ortega a Chajdy Flowerová – ze společnosti Ženy za demokracii. Byla zde popisována krutá historie černých otroků, přepravovaných do Ameriky, aby zde vytvářeli koloniální bohatství zoufalou situaci domorodců, totálně vytržených z jejich kultury, společnosti,vlasti. Nyní se jejich populace odhaduje na 150 milionů. V Ekvádoru tvoří zhruba 27% populace. Domorodá populace patří k nejchudším mezi chudými, v Ekvádoru a Bolívii je dle statistik nejvyšší index chudoby, celá novodobá historie těchto národů je poznamenána rasismem, diskriminací a likvidací, přičemž ženy jsou na tom, díky v podstatě naprostému vyloučení ze společenského života, mnohem hůře. Podle Světového programu pro výživu (WFP) a Ekonomické komise Latinské Ameriky a Karibské oblasti trpí v těchto zemích hlady 1 z 5 dětí. Stejně tak zde byl zmíněn Plán Kolumbie. V roce 1999 byl prezidentem Clintonem veřejnosti s velkou fanfárou představen ambiciózní „Plán Kolumbie“, (Plan Colombia) jehož oficiálním cílem měla být válka proti drogám, avšak v reálu šlo o pomoc kolumbijské vládě (dosud čtyři miliardy dolarů na vojenské výdaje) ve válce proti FARC, sociálním seskupením – rolníkům, členům odborů, humanitárním organizacím, intelektuálům apod. Washington již od počátku osmdesátých let udržuje při životě fikci, že tato protidrogová kampaň je ospravedlnitelná, avšak dosud není schopen vysvětlit, proč většina peněz putuje do oblastí pod kontrolou FARC.
S vyhlášením Bushovy doktríny – „války proti terorismu“ byla ukončena mírová jednání mezi zainteresovanými stranami.
Kolumbie je v současnosti organizacemi Human Rights Watch považována za zemi, kde se nejvíce porušují lidská práva na západní hemisféře, kde bylo zabito 85% (2003) všech světových politických aktivistů (zejména lídrů odborů). Více než dva a půl milionu rolníků a obyvatel slumů bylo vyhnáno z „domovů“ akcemi „protidrogové kampaně“. Podle kolumbijských humanitárních organizací bylo v posledních pěti letech zavražděno na 30.000 rolníků, vesnických učitelů a domorodých vůdců. Státní teror se snaží zlikvidovat rebelující odbory a prosadit v zemi smlouvu o volném obchodu se Spojenými státy. V Kolumbii žije 68% lidí s denním příjmem pod hranicí chudoby, který činí necelé dva dolary na osobu, zejména díky „ruce“ volného obchodu.
Šesté téma se týkalo vývoje vztahů a sociálního zabezpečení pracujících žen, předsedající Kristina Scaloumbaca, federace řeckých žen. Byla zaměřeno především na popis antisociální politiky Evropské unie, nezaměstnanost žen je zde 9,6%, přičemž se ale jedná pouze o registrované osoby, takže výsledkem jsou miliony neregistrovaných nezaměstnaných, kteří jsou vedeni pouze jako „ekonomicky neaktivní“ a jejich počet se odhaduje na 44,2% v ženské populaci. Dále týkalo vliv tzv. maquilas na ženy v Latinské Americe, kdy tento projekt prezentován jako boj z nezaměstnaností, přitom je zde neuvěřitelně tvrdá práce, obrovský tlak, pracují zde převážně mladé ženy, bez naděje na další rozvoj. Maquilas fungují v bezcelním prostředí a obecně jsou vlastněny oděvními korporacemi z USA. Vysoce ohodnocené části výroby oděvů jako jsou džíny – jako například jejich navrhování nebo marketing – probíhají v Paříži, Londýně a New Yorku. Maqualias tu jsou proto, aby se postaraly o ten nejnižší stupeň výroby. Jednou jejich výhodou je schopnost donutit ženy ušít tisíce triček denně, ale díky 70%ní nezaměstnanosti mají tyto země pro korporace další „výhodu“: nízké mzdy. Když chtějí jejich pracovníci odejít, nedostanou žádnou kompenzaci, továrna zadrží jejich příjmy a oni tak nedostanou žádné sociální dávky. Je nutné bojovat za důstojné pracovní podmínky a platy pro všechny, možnost využití volného času, rozvoj rodiny, kultury a vzdělávání. Na tom nemá kapitalismus jako systém žádný zájem, ten se stará pouze o své zisky a vzdělaný národ je vždy na škodu mocenským zájmům, jak jsme se již mnohokrát v historii převědčili.
Sedmé téma, negativní role médií na představy ženy o životě předsedající Barbara Switzer, Národní kongres žen, Velká Británie se zabývalo otázkou prezentace žen v médiích jako objektu, používaného ke zvýšení prodeje toho daného zboží, upevňování představy o ženě, jako o někom, kdo nemá jiné zájmy než domácnost či jako sexuální objekty potažmo oběti násilí. Nezapomíná se ani na nabídku patřičných produktů nejrůznějších odvětví průmyslu od konkrétních firem, které si nabídku zaplatí a vnucují.
Předposledním tématem byla historie WIDF a její role v obraně práv žen, národní nezávislosti, demokracie a míru, předsedající Yolanda Ferrer Gómez, Federace kubánských žen. Byla zde zmíněn historický vývoje federace od jejího založení v roce 1945, po změny v současném světě, kdy se záměrně likvidují již jednou vydobytá práva lidí a s bezohledností jsou likvidovány a pošlapávány lidské osudy a životy, někde politickou represí, jinde shazováním bomb, drancováním a okupace zemí.
Poslední téma se týkalo feminismu a genderové teorie, statutu WIDF, organizace, předsedající Suzana Maranhao, Konfederace žen, Brazílie.
Součástí celého kongresu byla i návštěva komunity Fabricio Ojeda, která dokazuje, jak je možné zisky z petrochemického průmyslu převést na věci, které pomohou celé společnosti. Po znárodnění jsou tak zisky z tohoto odvětví investovány do alfabetizačních programů, budování komunit, klinik, vysoce specializovaných zdravotnických pracovišť. Pro občany Venezuely se tak poprvé stalo dostupné vzdělání, zdravotnická péče, která donedávna byla soukromá a tudíž pro běžné obyvatele Venezuely jako by neexistovala, právo a možnost důstojného bydlení, pracovní příležitosti v důstojných pracovních podmínkách, kdy i v mnohých továrnách v ČR by mohli zaměstnanci závidět….Je skutečně velmi výrazný rozdíl mezi kšeftováním s pracovní silou a lidmi vůbec,jako se to děje u nás a dalších „úžasně se rozvíjejících“ kapitalistických zemí a úctou s jakou přistupují k hodnotě lidského života a práce právě v Bolívarovské republice Venezuela…

Veronika Sýkorová

• < Předchozí
• Další >