Vzpomínka na pilota - výročí osvobození

Podrobnosti

Vytvořeno 2. 6. 2009

Twitter

Výročí osvobození Brna Rudou armádou připadá na 27. dubna a každý rok na tento den probíhá spousta pietních aktů, více či méně oficiálních, jeden navazuje na druhý a nevelké skupiny lidí se přesouvají ve velkém shonu na nejrůznější pietní místa po Brně, zatímco všude okolo panuje nezájem, nevědomost a apatie. Tradiční setkání u hrobu Kašutina je však jiné a to nejen tím, že probíhá den po "všech těch velkých".

Píše se rok 1945, středa 25. dubna. Den před osvobozením Brna. Na základě pozorování vzlétlo několik sovětských bombardérů se stíhacím doprovodem vstříct německé koloně. Mezi nimi i podporučík Víťa Kašutin, 21 letý Rudoarmějec, který měl život před sebou. Všechno se však dílem okamžiku změnilo. Do jeho stíhacího letounu Lavočkin La-9 se nemilosrdně zarývají projektily německého protiletadlového kanónu. "Letoun padal směrem od Kohoutovic. Vytvořil průsek mladými stromky a narazil do mírného svahu přibližně nad dnešním pomníčkem. Zatímco lehčí trosky a kusy překližky byly rozházeny po planince a hořely, motor se po prudkém nárazu skutálel dolů do míst, kde je dnes jezírko. Těsně po válce byl ruský pilot pohřben cca 10 m severně od dnešního jezírka. Nad jeho hrob byla postavena polovina křídla s rudými hvězdami na koncích."
Pomník, který připomíná hrdinství mladého pilota a jeho oběť pro český národ, je uprostřed krásné přírody, která svým klidem a majestátem kontrastuje s uspěchaným velkoměstem a současně poskytuje prostor pro zamyšlení.
Vraťme se však ke dnešku - do jedné nářaďovny na jednom internátu. Vítám vás na střeleckém kroužku. Zbraně zůstávají ležet stranou, diskutuje se nad mapami s opevněními, připravených českým národem k obraně proti Hitlerovi. Jak fungovala složitá opevnění, chápe každý. Nikdo se však nedobádá odpovědi, proč jsme se vzdali bez boje. Přochází můj kámoš Jirka a tak mu jen stručně říkám, že jdu na akci k výročí osvobození Brna Rudou armádou a že se může připojit.
Takže jsme vyrazili dva. Po cestě potkáváme Jardu s děckem na zádech a jeho ženou a hned je nás pět. Připojují se k nám další a společně procházíme krásnou oborou. Kolem malého rybníčku si hrají děti s tatínkem, my je včak míjíme a zahybáme více do lesa, kde se již srocuje několik desítek dalších lidí. U pomníku Kašutina stojí Helenka Sýkorová, která si v tomto režimu taky zažila svoje a přesto nezradila své ideály, zkušenosti a své přesvědčení.
Šumot lesa, ta zvláštní atmosféra tohoto pietního místa, síla přírody, to vše na nás dýchlo v jednom nezapomenutelném okamžiku.
Pietní akt započal. Helena představila všechny významné hosty, zástupce Klubu českého pohraničí, zástupce Komunistické strany, starostu městské části, kde pomník leží a další a další a nakonec zmínila mě. To nebylo nic k naparování, byl to závazek k pokračování v tom boji, kde skončil - o rok mladší než já - Víťa Kašutin. Ani jeho nepřátelé nezemřeli - neonacistické útoky v severních Čechách i jinde, vandalové, kteří na počátku 90. let zničili pamětní desku na Víťově památníku, vyznavači násilí, lží a vlastního prospěchu.
Helena mluvila o různých věcech, především však o fašizaci dnešní společnosti, o nebezpečích, která se rodí spolu s nevědomostí a lhostejností dnešních mladých, spolu s vymíráním "paměti národa", drobného to důsledku slavné globalizace.
I ten taťka od dětí, které si hrály u rybníčku, si přišel poslechnout (zprvu možná jen ze zvědavosti), co se nahoře říká. Přišel a zůstal až dokonce.
Tento článek lze zakončit jenom jediným způsobem - stejným, jako se kdysi vrhal jeden můj kamarád Tomáš proti přesilám hololebců.
Ať žije Rudá armáda!

Jakub

• < Předchozí
• Další >