Beseda "Ukrajina: Majdan a válka, boj o Evropu"

Podrobnosti

Vytvořeno 7. 11. 2015

Twitter

V letních měsících červenci a srpnu tohoto roku přijal pozvání Komunistického svazu mládeže ukrajinský student historie Národní univerzity "Kyjevsko-Mohyljanské akademie" Stanislav Serhiienko. Stanislav, jako představitel marxistického hnutí Boroťba, informoval v rámci besed - konajících se na různých místech naší země - o dění na Ukrajině, kde již rok a půl probíhá občanská válka, kterou současná moc na Ukrajině zakrývá pojmem Antiteroristická operace.

Besedy byly rozděleny do 3 tematických bloků, ve kterých Stanislav seznamoval své posluchače s režimem Janukovyče, s Majdanem a Antimajdanem a také s dnešní situací na Ukrajině.

Níže uvádíme zkrácený obsah z jeho besed.

Janukovyč a jeho Strana Regionů

Janukovyč, stejně jako hlavní sponzor jeho Strany regionů Rinat Achmetov, má kriminální zázemí. Zabývali se vydíráním a další trestnou činností. Dnes je Achmetov nejbohatším člověkem na Ukrajině, který má monopol v průmyslu těžby uhlí a energetiky. Janukovyč byl nejdříve loutkou v rukách Achmetova, ale postupně začal upevňovat své pozice a dosazovat své lidi na různé posty. Pomáhal nárůstu vlivu a obohacování jemu loajálních skupin.

Janukovyčova Strana regionů prováděla dvojí politiku. Na celostátní úrovni se jednalo o politiku sociálních škrtů, zatímco na oblastní úrovni podporovala Strana regionů investice do infrastruktury a kultury. Toto je jeden z důvodů, proč měla Strana regionů silnější pozici na východě Ukrajiny, kde byla v podstatě u moci na místní úrovni, v porovnání se západní Ukrajinou. Režim Janukovyče byl také charakteristický trvalým ekonomickým propadem. Strana regionů také deklarovala cestu začlenění se do Evropské unie a prováděla v tomto duchu aktivní mediální propagandu. Konala se také řada mezivládních setkání. V době, kdy již měla být dohoda o asociaci podepsána, Janukovyč podpis odmítl. V ten den do ulic vyšli aktivisté různých občanských iniciativ. Proč se tak stalo? V ukrajinském politickém diskurzu vládne dodnes představa, že Ukrajina má na výběr dvě možnosti: buď spolupráci s Ruskou federací nebo eurointegraci. Lidé, kteří vyšli protestovat, viděli ve spojení s Ruskou federací podřízení se jejímu vedení, což se v jejich očích ztotožňovalo s obnovením Sovětského svazu. Naopak na straně Evropy viděli různé garance sociálních jistot a vysokou životní úroveň a také tzv. demokracii, buržoazní demokracii, odborová práva atd. - ale už neviděli jejich faktické omezení a podřízení moci kapitálu. Poté, co do ulic vyšly různé občanské iniciativy, přidaly se k nim opoziční politické strany. Je možné říci, že v této první fázi byl Majdan nevýznamným protestem.

Majdan a Antimajdan

Masovou záležitostí se stal Majdan až po jeho rozehnání. Tehdy vyšlo do ulic velké množství lidí, které nezajímala Evropa, ale kteří chtěli protestovat proti policejnímu násilí. Právě v této době začínají ještě aktivněji na Majdanu působit ultrapravicová uskupení. Tuto ultrapravici Evropa v podstatě nezajímala - slibovali, že vybudují novou Evropu, bez homosexuálů a bez národnostních rozdílů a samozřejmě bez emigrantů. V této době můžeme také sledovat, jak na Majdanu začínají působit různí političtí stratégové. První z jejich provokací byl organizovaný pokus o útok na administrativní budovu prezidenta. Na fotografiích vidíme, jak členové ultrapravicových organizací útočí na bezpečnostní složky. Vidíme, že příslušníci jednotek vnitřních vojsk Ukrajiny dokonce nemají ani štíty. Útoku se také účastní Pravý sektor, což je sdružení různých profašistických i fašistických organizací. Aktivně, k čemuž se také přihlásil, se Pravý sektor projevil během dalšího střetnutí, zvláště na ulici Gruševského, kde se vyskytly první oběti. Tyto první oběti z ulice Gruševského měly velký význam. Mnozí lidé byli naladěni velmi radikálně, ale opozice souhlasila s vyjednáváním s vládou a postupně tento konflikt uhasínal. Další velká střetnutí se odehrála až po měsíci. Tyto srážky, které proběhly v období kolem 18. února 2014, jsou již více známy. Právě v době těchto střetů zemřelo největší množství lidí. Na straně bezpečnostních složek bylo zabito přibližně 16 lidí, na straně protestujících přibližně 80 lidí, velké množství lidí bylo postřeleno. Hlavní otázkou ale je, kdo na Majdanu střílel. Říká se, že na straně protestujících žádné palné zbraně nebyly. Jak ale vidíme z fotografií, palné zbraně se vyskytují také na straně demonstrantů. Na stránkách Pravého sektoru se v těchto dnech objevily výzvy, aby lidé přicházeli se zbraněmi.

Na Majdanu stříleli také příslušníci bezpečnostních složek. Jednalo se o příslušníky oddílu Berkut a speciálního oddílu bezpečnostní služby Ukrajiny Alfa. Je ale potřeba říci, že poslední konflikt byl vyprovokován neznámými odstřelovači. Tito odstřelovači stříleli jak do demonstrantů, tak také do příslušníků bezpečnostních složek. Jejich cílem bylo rozčílit obě strany.

Paralelně s těmito protesty probíhá na západní Ukrajině obsazování administrativ prokuratury a milice a u protestujících se objevuje čím dál tím více zbraní. V této situaci se prezident Janukovyč rozhodl opustit zemi. Následující den Vrchní rada Ukrajiny prohlásila, že Janukovyč již není nadále prezidentem. Začala dělba moci mezi různými skupinami. Na místa gubernátorů dněpropetrovské, charkovské, doněcké a luhanské oblasti byli dosazeni oligarchové, kteří stáli v opozici k režimu Janukovyče.

V této době začíná strhávání pomníků V. I. Lenina. Zejména kolem pomníků Lenina se začali scházet lidé, kteří nesouhlasili s převratem. Je potřeba vysvětlit, že ze začátku se Antimajdanem nazýval pouze protest v Kyjevě. Jednalo se o demonstraci placenou Janukovyčem. Tento kyjevský Antimajdan probíhal v podstatě paralelně s Majdanem. Ale tzv. nového Antimajdanu se již účastnili jiní lidé. Tito lidé již nebyli podplacení. Jednalo se hlavně o obyčejné obyvatele, kteří nesouhlasili s nacionalistickým převratem, s tím, že se k moci dostali opět oligarchové.

Boroťba, která pochopila, že jí v Kyjevě hrozí ze strany ultrapravice - která získala pocit moci a beztrestnosti - nebezpečí, opustila Kyjev. Část soudruhů odjela do Charkova a část do Oděsy. Tam měla Boroťba silné místní organizace. Pomocí aktivní agitační a propagandistické činnosti se Boroťbě podařilo získat silnou pozici v charkovském a oděském Antimajdanu. V Charkově se Boroťbě podařilo zcela vytěsnit místní moc, která chtěla využít Antimajdan za prvé pro své cíle a za druhé pro cíle ruských nacionalistů. Boroťba demonstrantům předkládala svá hesla a lidé se s nimi ztotožňovali. Jednalo se o hesla jako: "Pryč s oligarchy a nacionalisty", "Referendum", "Za lidovou moc", "Za socialismus".

V Oděse se Boroťbě nepodařilo zcela vytěsnit ruské nacionalisty, protože ti byli od začátku velmi silní. Přesto měla Boroťba značný vliv, což je možné doložit např. tím, že člen naší organizace Alexej Albu byl lidovým kandidátem na starostu Oděsy.

V Luhanské a Doněcké oblasti se místní moc také snažila využít Antimajdan pro své cíle. Projevoval se zde střet mezi progresivními silami a místními oligarchy.

Zde je potřeba zdůraznit, že ze začátku nebyl Antimajdan namířen separatisticky. Výjimkou je zde pouze Krym. Toto tvrzení podporují různé sociologické výzkumy prováděné jak ruskými tak také ukrajinskými levicovými skupinami. Separatistický charakter získal Antimajdan až po určitých událostech.

První takovou událostí byla vražda 2 aktivistů Antimajdanu na ulici Rymarskaja v Charkově. Celý incident skončil nakonec tím, že starosta Charkova Kernes v doprovodu bezpečnostních složek odvedl střelce z řad ultrapravice do bezpečí a nikdo nebyl potrestán.

Další takovou událostí byla tragédie v Oděse. 2. května 2014 probíhal v Oděse pochod přívrženců Majdanu. Dnes se říká, že tito lidé byli neozbrojeni, což ale není pravda i proto, že z Kyjeva byla přivezena setnina obrany Majdanu. Do Oděsy také přijeli členové ultras fotbalových fanoušků, a to jak z Kyjeva tak také z Charkova. Byla zorganizována provokace, která zapříčinila střety mezi přívrženci Antimajdanu a Majdanu. Při těchto střetech zemřelo několik lidí a přívrženci Majdanu se vydali k Domu odborů. Tam se shromáždili méně radikální přívrženci Antimajdanu, kteří, když uviděli přicházet Majdanisty, se rozhodli schovat uvnitř Domu odborů. Majdanisté začali na budovu házet Molotovovy koktejly, v důsledku čehož propukl v budově požár. V Domě odborů zemřelo kolem 50 lidí včetně jednoho člena Boroťby. Ten se chtěl před požárem zachránit skokem z okna. Následkem pádu si zlámal nohy a tak nedokázal uniknout neznámému Majdanovci, který k němu doběhl a ležícího na zemi ho dobil.

Další událostí, vedoucí k separatistickým tendencím Antimajdanu je povolání vojska do Mariupolu. To již hovoříme o době začátku tzv. Antiteroristické operace, která začala po obsazení Doněcké oblastní administrativy a vyhlášení Doněcké republiky a referenda 11. května 2014. Do Mariupolu byla povolána armáda ve sváteční den 9. května, což vzbudilo nevoli obyvatelstva. Lidé volali na projíždějící osádky tanků, že jsou fašisti a banderovci a snažili se zabránit pohybu vojenské techniky. Vojáci odpověděli střelbou a bylo zabito několik lidí. Podobná situace se opakovala také v Krasnoarmejsku.

Po těchto událostech si již ani nejumírněnější Antimajdanisté nedělali iluze o nové ukrajinské vládě a nedokázali si dále představit jednotnou Ukrajinu. To také ukázalo referendum z 11. května.

S počátkem Antiteroristické operace se také začínají objevovat různé soukromé bataliony. Tyto bataliony jsou převážně financované oligarchy a jejich příslušníky jsou především aktivisté Pravého sektoru a Majdanu. Nejznámějším batalionem je otevřeně nacistický batalion Azov. Tento batalion používá ve svém emblému nacistické černé slunce a vlčí hák, symbol jedné z divizí SS. Základnu tohoto batalionu tvoří aktivisté Sociálně nacionálního sdružení, jehož lídr Andrej Bilecky se nepokrytě hlásí k nacismu. Biletsky byl nedávno pozván do Europarlamentu Štětinou.

S bataliony jsou také spojovány válečné zločiny, které se dějí na východě země. Tak například batalion Ajdar byl obviněn Amnesty International z teroru obyvatelstva. Podobných zločinů se dopouštěl také batalion Šachťorsk, který byl rozpuštěn, ale jeho základna přešla do batalionu Tornádo. Velitel batalionu Tornádo Oniščenko je znám tím, že měl a stále má pod svoji kontrolou řadu nelegálních šachet na Donbase. V současnosti vojenská prokuratura provádí vyšetřování ohledně zločinů batalionu Tornádo. Členové batalionu jsou obviňováni z mučení za pomoci ohně a elektrického proudu a dále z toho, že nutili své vězně znásilňovat se.

Vedle těchto dobrovolnických batalionů válčí na východě také ukrajinská armáda. Vláda provádí částečnou mobilizaci, proti které obyvatelstvo různými způsoby protestuje. Jsou pořádány protiválečné demonstrace, které jsou často napadány příslušníky ultrapravice. Existují také různé pasivní formy odporu, kdy se lidé na vesnici vzájemně upozorňují na příchod odvodní komise a mladí mužové v branném věku pak mohou opustit včas své domovy a vyhnout se odvodu.

Je také důležité říci, kdo bojuje na straně Luhanské a Doněcké lidové republiky. Jedná se převážně o místní obyvatele, kteří se hlásí k Antimajdanu, nebo o ty, kteří byli postiženi bombardováním ze strany ukrajinské armády. Velkou část tvoří také dobrovolníci z Ruské federace. Jsou zde přítomni také čečenští žoldáci Ramzana Kadirova. Vedle nich bojují také různí dobrovolníci z Evropy. Jako příklad lze uvést mezinárodní brigádu, která byla zformována z Italů a Španělů, kteří svou účast berou jako oplacení sovětské pomoci v boji španělské republiky proti fašismu ve 30. letech. Co se týká ideologického pozadí, tak to se velmi různí. Jako příklad levého křídla batalionů lze uvést brigádu Přízrak. Příkladem křídla blízkého k fašismu je brigáda Rusiči. Jediné, co spojuje tyto různé síly, je boj proti kyjevské vládě.

V roce 2014 proběhly na Ukrajině volby do parlamentu a prezidentské volby. Z nízké volební účasti na jihovýchodě země lze dovodit, že tamní obyvatelé neviděli politickou sílu, která by je mohla v parlamentě zastupovat. Také byl prováděn bojkot parlamentních voleb ze strany Antimajdanistů. Podobně dopadla statistika volební účasti při prezidentských volbách. Je důležité upozornit, že přesto, že se do parlamentu nedostaly vyloženě ultrapravicové strany, neznamená to, že parlament není ultrapravicový. Politická mapa se na Ukrajině celá posunula doprava a přes kandidátní listiny tzv. liberálních stran se dostali do parlamentu někteří velitelé ultrapravicových batalionů.

Současná situace na Ukrajině

Politická nadstavba Doněcké a Luhanské lidové republiky je dnes téměř plně pod kontrolou místních oligarchů a Kremlu. V levých křídlech batalionů se již občas hovoří o zrazené revoluci.

Dále je možné říci, že na Ukrajině dozrála krize vládnutí. Na jedné straně vládu nenávidí lidé, kteří jsou proti válce - to jsou lidé, kterým vadí sociální škrty, prováděné nynější vládou. Vadí jim, že se zvyšují náklady na živobytí, náklady na dopravu. Z druhé strany je vláda nenáviděna ultrapravicí pro to, že prezident Porošenko souhlasí s minskými rozhovory. Ultrapravice vystupuje proti příměří, proti rozhovorům, vystupuje za válku až do vítězného konce.

Dále v dnešní době dozrál konflikt mezi prezidentem a oligarchou Kolomojskym. Oligarcha Kolomojskyj, bývalý gubernátor Dněpropetrovské oblasti, se dostal k moci právě na vlně Majdanu. Kolomojskyj je také monopolistou v bankovním sektoru na Ukrajině. Po událostech v Mukačevu, vystoupil Pravý sektor otevřeně proti vládě a formuloval své požadavky vůči vládě: prohlásit tzv. antiteroristickou operaci na východě země za válku proti Ruské federaci, vyhlásit referendum, ve kterém hlavní otázkou bude vyjádření nedůvěry vládě.

V Kyjevě se také několikrát konaly demonstrace batalionů, které požadovaly vojenský převrat.

V důsledku těchto faktorů můžeme hovořit o hrozbě vojenského převratu na Ukrajině. Jedinou alternativou je pro nás levicové hnutí, které je ale v současnosti velmi slabé.

• < Předchozí
• Další >