Z ideálů listopadu 1989 dnes zbyly pouhé trosky

Podrobnosti

Vytvořeno 19. 11. 2007

Twitter

Když se před osmnácti lety hroutil starý režim, věřila většina občanů u nás, že nové poměry jim přinesou lepší a důstojnější život. Tak to bývá při revolucích a společenských změnách pokaždé. Ostatně tehdy k moci nově nastupující představitelé jim to slibovali. Nebylo tenkrát příliš složité davy lidí na náměstích přesvědčit o tom, že už brzy se nám všem bude dařit lépe. Že budeme moci konečně žít svobodně, cestovat bez omezení po světě, dovážet k nám kvalitní zahraniční zboží, navštěvovat moderní školy nebo sledovat televizní programy či číst noviny a knihy bez jakýchkoliv omezení a zásahů cenzury, ale především že budeme konečně moci veřejně a svobodně bez hrozby postihu projevit svůj názor, když budeme s něčím nespokojeni.

Každá revoluce má svá hesla a ideály, jak je ovšem z dějin známo, brzy se na ně zapomene, prakticky ihned když splní svůj účel. Účel v podobě získání vlivných veřejných postů pro vůdce změny. I u nás jsme brzy zjistili, že revoluční ideály zůstaly skutečně jen ideály, ale realita je samozřejmě zcela jiná.
Druhá polovina 80. let se ve východní Evropě nesla ve znamení viditelných změn. Po nástupu Gorbačova, který zahájil sbližování se západem a postupnou demontáž vlastního systému, bylo zřejmé, že došlo k nastartování změn, které budou mít dalekosáhlé důsledky. První a zároveň poslední prezident SSSR (i v tom vidíme s odstupem času vcelku příznačnou symboliku) sice při každé příležitosti prohlašoval, že nechce systém zbořit, ale modernizovat, tak aby obstál v konkurenci se západem. Ovšem ihned od svého nástupu zahájil zejména v zahraniční politice viditelné ústupky vůči západu, ať už co se týkalo odzbrojování či vzdání se svého vlivu v zemích východní Evropy. Ostatně SSSR začal postupně stahovat svá vojska i ze zemí východního bloku, což bylo jasným potvrzením viditelné defenzivní zahraniční politiky nastolené Gorbačovem. Až později vyšlo najevo, že on sám chtěl těmito kroky získat pro churavějící ekonomiku své velké země pomoc ze západu. Té se ovšem stejně nedočkal, a když tak jen ve velmi skromné podobě. Zatímco perestrojka měla socialismus reformovat, prakticky mu podrazila nohy. Myšlenky demokratického socialismu a realizování nutných změn nedostaly šanci a východní blok se rozpadl. I pro tehdejší Československo to způsobilo velkou změnu. K moci se dostali odpůrci režimu, kterým moc nakonec spadla do klína tak snadno, že to ani sami nečekali (jak mnozí z nich později přiznali). Nicméně o osudu východní Evropy rozhodl především sám Gorbačov, který ji odevzdal vlastně bez zásadních podmínek západu. Mělo to být výměnou za ekonomickou pomoc, kterou SSSR nutně potřebovat, pozdější realita však byla jiná. Nakonec sami Rusové dnes mohou posoudit, jak se jim dnes žije a zda je jejich životní úroveň vyšší než před 20 lety. Většina z nich se o mnoho lépe nemá.
A jak vypadala situace u nás doma ve druhé polovině 80. let, kdy byly nastartovány velké změny, jež na konci znamenaly rozpad bipolárního světa a převládnutí jediného politicko – ekonomického systému v podobě liberalismu? V posledních letech před převratem vypadal život v Československu poměrně klidně, i když ani zdaleka se vším nepanovala spokojenost. Lidé sice projevovali nespokojenost ohledně omezování cestování do západní Evropy, nedostatku některého zboží v obchodech, práva na více svobod ve veřejném životě či ohledně stavu životního prostředí, ovšem stále ještě věřili, že nutné změny budou moci být provedeny v rámci systému. Tedy bez jeho likvidace a nahrazení systémem úplně jiným. Ostatně ještě v létě roku 1989 podle průzkumu veřejného mínění uvedlo 45% občanů, že je i nadále potřebné zachovat vedoucí úlohu KSČ ve společnosti! Nelze říci, že by lidé pouze mlčeli nebo nadávali jen doma či v hospodě. Občanské iniciativy začaly být čím dál více aktivní, což se projevovalo i veřejnými akcemi. Např. rostl zájem i o untergroundovou kulturu, vysílání zahraničního rozhlasu apod. Ve společnosti se začala viditelně projevovat poptávka po změnách. Nutno dodat, že většina tehdejších čelných politiků tyto hlasy nebrala příliš vážně. Ve vedení KSČ spolu soupeřili konzervativci s reformisty a více energie věnovali zákulisním bojům, než řešení palčivých problémů. A to samozřejmě přineslo své důsledky. Režim si za dobu své existence znepřátelil velkou masu lidí. Jednak politické vězně z 50. let a jejich rodiny, bývalé drobné živnostníky a obchodníky, soukromě hospodařící zemědělce, kteří museli vstoupit do JZD. Mezi odpůrce režimu se zařadilo i mnoho z asi půl milionu straníků, kteří byli kvůli svým postojům vyloučeni po roce 1968 z KSČ. Režim doplatil i na to, že všechny tyto postižené nedokázal patřičně rehabilitovat, dokonce se jim ani omluvit. Mezi nespokojené se v průběhu 80. let řadilo kromě mladých lidí i mnoho dělníků, kteří měli naopak být oporou režimu, který vládl v jejich jménu. Ve skutečnosti se ale i jim odcizil. Nakonec i díky tomu, že se na konci roku 1989 proti režimu postavili dělníci z velkých průmyslových závodů, mohla celá revoluce proběhnout tak hladce a rychle.
I přes tuto nespokojenost byla ovšem až do listopadu 1989 většina stále nakloněna nutným změnám, ale v rámci panujícího systému. Tehdejší představitelé patřičné změny již nedokázali realizovat (režim též doplatil na téměř totální rigiditu kádrů, čelné pozice ve státě zastávali lidé, kteří se k moci dostali v době kolem roku 1968 a udrželi si je ještě na konci 80. let, řada našich předních politiků byla v době perestrojky v důchodovém věku – jejich myšlení tak nedokázalo zachytit nutnost změn ani umění otevřené komunikace s veřejností). Přitom kritičnost již viditelně zaznívala i z tehdejších sdělovacích prostředků. Stačí prolistovat Rudé právo nebo jiné noviny z té doby, ale třeba i týdeník Mladý svět, kde tehdy působila řada mladých talentovaných novinářů. Třeba Radek John, který dokázal otevřeně psát i o tabuizované problematice AIDS. V tisku zaznívaly velmi kritické hlasy týkající se například nedostatku bytů, dopravní situace v hlavním městě, stavu životního prostředí v hornických regionech i jinde, byly vyslovovány velmi kritické hlasy na úroveň našeho školství, uniformity kultury, nemožnosti vycestovat na západ, ale i cenzury. Poptávka po společenských změnách existovala a navíc se stále stupňovala. Místo, aby tehdejší moc oslovila národ pozitivním programem nutných změn a získala pro ně širokou důvěru a dala šanci mladým, pouze stupňovala represe proti účastníkům většinou sice jen málo početných demonstrací, které se ale pravidelně konaly v centru Prahy. Jeden český sociolog velmi trefně nazval tento stav jako boj o Václavské náměstí. Pokud režim soustředí svoji pozornost tímto směrem namísto řešení aktuálních problémů, je jisté, že se blíží jeho konec.
Lidé v Československu konce 80. let chtěli také kupovat kvalitní zboží jako na západě, jezdit auty, která jezdila na západě, mít kvalitní byty a domy a také služby, studovat cizí jazyky a svobodně cestovat. Namísto toho často nemohli nakoupit ani zboží běžné a když tak pod pultem, auta většinou jen tuzemské výroby byla často jen na pořadníky, stejně jako byty (i když nájemné velmi nízké). Cestovat na západ byl samozřejmě pro mnohé jen nedostupný sen, který zůstával výsadou hrstky papalášů a jejich známých či některých umělců. Přitom na druhé straně si lidé mysleli, že jim současně zůstanou zachovány sociální jistoty v podobě dostupného zaměstnání, relativně levného bydlení a potravin a poměrně solidního systému zdravotnictví. Většinou se domnívali, že mohou zůstat zachovány výhody zdejšího systému a zároveň k tomu lze přidat i výhody a pozitiva ze západu. Samozřejmě bez rizik v podobě nezaměstnanosti, chudoby, propadnutí úspor ve zkrachovalé bance, existence různých podvodných společností, vyšší kriminality apod. I proto vyšli v listopadu 1989 na náměstí, aby svrhli režim, který jim toho nedokázal dát. Vyšli do ulic a na náměstí aby naslouchali slibům, které jim garantovaly zachování mnohých starých a stále dobrých jistot a zároveň i možnost získání nejkvalitnějšího zboží, bydlení, možnosti cestování a osobních svobod. Samozřejmě bez rizik vyplývajících z života v kapitalismu. Lidé, kteří v té době již skutečně změnu chtěli a to velmi rychle, byli ochotni přijmout tyto lákavé sliby, které s realitou neměly nic společného. Ostatně mnozí z těch, kdo tenkrát promlouvali k davům na náměstích později přiznali, že pokud by lidem řekli pravdu o tom, jaký je život na západě, revoluce by zřejmě skončila nezdarem. Slovo kapitalismus se tehdy raději nikdo ještě neodvážil veřejně přímo vyslovit. I prezident Havel při své první volbě ještě přísahal na socialistickou ústavu a plamenně hovořil o tom, že ekonomická reforma musí proběhnout tak aby zohlednila zachování sociálních jistot pro všechny generace. Lidé uvěřili i tomu, že můžeme již do 10 let dohonit v životní úrovni Rakousko. Jen pro srovnání tohoto slibu a dnešní reality – někteří analytici ekonomové a sociologové se shodují, že Rakousko dohoníme nejdříve za 40 let, ale prý musíme připustit i tu možnost, že jej nedohoníme dokonce nikdy! Ano, čteme správně, nikdy! Lidé se v roce 1989 postavili proti režimu i proto, že pohrdali jeho politiky, přestali si jich vážit, jelikož ztratili důvěru a žili ve vlastním umělém světě vzdáleném od normální reality. Občané chtěli mít vzdělané, čestné a morálně způsobilé politiky, kteří dokáží řešit jejich problémy a reprezentovat stát důstojně i v zahraničí. Lidé se postavili proti režimu i proto, že chtěli důstojněji žít. Tak aby jim politici nelhali, aby mohli naplňovat své životní postoje, tvůrčí schopnosti a ovlivňovat veřejné dění.
Musíme si položit zásadní otázku, skutečně ve společnosti proběhly pozitivní změny, které byly slibovány? Mohou si dnes lidé opravdu říci, že žijí lépe, důstojněji, svobodněji než před 20 lety a že si váží svých politiků více než před převratem? Jistě pouze z ideálů nemůže žít žádná společnost, ovšem z neustálých životních nejistot také ne.
Máme dnes přes pozitiva (relativně kvalitní školy, dostupnost různých druhů kultury, zboží nebo služeb) mnoho problémů. Mnozí mají existenční nejistotu v podobě špatně placeného zaměstnání – asi 20% lidí má velké existenční problémy a žijí od výplatě k výplatě či od důchodu k důchodu, velkým problémem je nezaměstnanost – oficiální údaje uvádí necelých 400 tisíc lidí bez práce ve skutečnosti jich je ještě více, musíme se potýkat s drobnou kriminalitou i tou velkou hospodářskou a už jsme si zvykli na to, že krade se dnes úplně všechno a jít třeba večer pěšky z kina je jen pro odvážné. S existenční nejistotou se potýkají i drobní živnostníci, obchodníci nebo farmáři, kteří měli být zdravým jádrem ekonomiky. Navíc kromě byrokracie je ničí svou silou velké obchodní řetězce, kterým samozřejmě nemohou cenově konkurovat. Mnoho z nich bylo nuceno z těchto důvodů ukončit své podnikání. Nemáme dnes ani levné potraviny a většina si může nechat zdát i o vlastním bytě (cena běžných bytů se dnes pohybuje okolo jednoho milionu), což se týká hlavně mladých rodin. A nesmíme zapomenout ani na morální hodnoty, vždyť i o nich se často hovořilo v listopadových dnech roku 1989. Hovořilo se o nutnosti nápravy pokřivené společenské morálky, která prý tolik utrpěla neustálou deformací a přetvařováním se během 40 let totality. Dobrou ukázkou může být chování mladých lidí vůči důchodcům a starším lidem obecně. Mladá generace je dnes velmi často zcela lhostejná vůči potřebám starých lidí a viditelně jimi pohrdá i veřejně. To se týká i politiků, kteří se nestydí důchodcům před volbami slibovat vyšší valorizaci důchodů a po volbách na to zapomenout – dávají tímto postojem dobrý návod mladé generaci k tomu, jak se má k seniorům chovat. A dnešní čelní politici nejsou většinou ani schopnější, vzdělanější a morálně způsobilejší, než ti předlistopadoví. I toto prokázal nedávný průzkum veřejného mínění. Současné vládě pak vyslovuje aktuálně důvěru jen okolo 30% občanů a stejné procento je spokojeno se současnou politickou situací. Naproti tomu přibližně 60% občanů je dlouhodobě více či méně nespokojeno s politickou situací a stejné procento vyslovuje i nedůvěru současné vládě. Totalitu ideologickou, pak dnes nahradila totalita ekonomická. Vše se posuzuje jen dle svého výkonu, výnosu, ceny. Ať už jde o zboží, vzdělání, kulturu nebo i člověka. Svobodně projevit svůj názor můžeme více než v minulosti, ovšem tento názor je zcela nezávazný a nikdo ho nebere na vědomí. Takže zbývá opět jen to nadávání na poměry doma nebo v hospodě. Většina politiků pak ze všech sil brání uzákonění všelidového hlasování, ve kterém by občané mohli volit prezidenta nebo se vyslovit k závažným společenským otázkám. Od roku 1989 proběhlo jediné referendum a to v roce 2003 ohledně vstupu ČR do EU. To ovšem jen díky tomu, že orgány EU mají pro nové členy tuto povinnost uzákoněnou a tento typ referenda je spíše než cokoli jiného jen pouhá formalita. Což se také v praxi potvrdilo, ostatně většina občanů pro vstup byla již dávno předtím. Občan tak má prakticky svůj malý vliv na veřejné dění jen jednou za čtyři roku u voleb, ale i tohoto práva asi třetina občanů vůbec nevyužívá s poukazem, že všichni kdo se dostanou k moci pak stejně jen myslí na vlastní prospěch a naplnění kapsy. (nepřipomíná nám tento jejich postoj až příliš nápadně dobu před rokem 1989?). A jako dárek k 18. výročí listopadu 1989 nám dnešní vládní politici dali svým souhlasem s umístěním vojenské radarové základny USA na našem území požehnání k opětovné přítomnosti cizích nezvaných vojáků u nás a to proti vůli většiny národa a bez uspořádání všelidového hlasování o této jistě závažné věci.
Zatímco politika se po listopadu měla stát prestižní záležitostí jen pro důvěryhodné a vzdělané jedince, dnes se může dostat k moci a prestižní veřejné funkci i člověk, který má potíže se zákonem, nedokáže prokazatelně vysvětlit jak nabyl osobního nebo rodinného majetku. Nebo i ten který může prosadit do výnosné veřejné funkce rodinného příslušníka nebo známého či dokonce vlastní milenku. Stále častěji se ukazuje, že stejně jako před rokem 1989 je hlavní kvalifikací pro politickou funkci či obecně funkci ve státní správě v první řadě ta správná stranická knížka, schopnosti jsou až druhořadé. Od „sametu“ už uplynula doba téměř celé jedné generace. Z revolučních ideálů dnes nezůstalo téměř nic. Dnešní společenská situace je v mnoha směrech podobná té v 80. letech. Většina lidí je trvale nespokojena s panující politickou situací. Obyčejný člověk, který se živí vlastníma rukama bojuje každodenně o vlastní důstojnou existenci a svých politiků si nemůže vážit, jelikož pro něj stejně nic neudělají. Drtivá většina občanů však zároveň zůstává pasivní a domnívá se, že nutné změny mohou proběhnout i rámci panujícího systému…

Miroslav Pořízek

• < Předchozí
• Další >