Jaký bude rok 2008?

Podrobnosti

Vytvořeno 31. 12. 2007

Twitter

Rok 2007 se chýlí ke konci a čeká nás vstup do roku 2008. Měl jsem v úmyslu organizovat pro členy Komunistického svazu mládeže oslavu Nového roku, ale nakonec jsem akci musel inzerovat jako smuteční tryznu na konci roku starého, protože slavit opravdu není co. V roce 2007, roce 18. výročí kontrarevolučního puče, který zmařil úsilí generací československých komunistů o vybudování a rozvoj socialistické společnosti a stal se součástí celosvětové porážky původní socialistické soustavy, jsme prožívali postupné zdražování a přípravu nebo průběh všelijakých „reforem“, jejichž cílem bylo zvýšit vykořisťování pracujících a zvýšit příjmy buržoazie, zvláště pak nadnárodního velkokapitálu. Od roku 1989 je to stálý trend, už se mu ani nedivíme, většina lidí si „musela zvyknout“ (nemusela, ale zvykla) „pokorně snášet těžký úděl“.

Všechny „reformy“ měly a mají jediný cíl – odstranit revoluční vymoženosti a sociální výdobytky našeho lidu nejen z období lidově demokratického (1945 – 1960) a socialistického (1960 – 1990) zřízení, ale dokonce i z předchozích období. Nejdeme kupředu, ale vracíme se o desítky let nazpět, do období předmnichovské buržoazní první republiky, kterou pravicoví politici nepokrytě považují za vzor „svobody a demokracie“, „rozvoje a prosperity“. K vytvoření takové představy slouží rozsáhlé přepisování novodobých dějin usnadněné tím, že pamětníků první republiky rychle ubývá. První Československá republika měla, stejně jako současná Česká republika, dvě tváře – jednak rozzářené nóbl obchody, luxusní paláce, vily a automobily pro boháče, jednak armády nezaměstnaných a zbědovaných dělníků, chudé dělnické kolonie, bezdomovce pod mosty a trhany probírající smetiště. Současné učebnice a knihy ukazují tu vlídnější tvář první republiky, pro většinu tehdejšího obyvatelstva byla ovšem realitou právě tvář druhá. Sociální rozdíly byly větší než dnes, ale v současnosti se třídní protiklad mezi pracujícím lidem a buržoazií projevuje stále otevřeněji a brzy si budeme moci udělat věrný obraz toho, jak prvorepublikový „blahobyt“ opravdu vypadal.
Rok 2008 přinese v sociální oblasti ještě radikálnější změny než léta předchozí. Reforma veřejných financí provedená k 1. lednu 2008 přináší kromě změn v dani z příjmů fyzických i právnických osob, DPH a spotřební daně, majetkových a ekologických daní a reformy ve mzdách nižší sociální dávky a zavedení resp. zvýšení poplatků ve zdravotnictví, a ve svém důsledku pak zdražení řady výrobků a služeb. Je zbytečné opakovat, komu tyto „reformy“ slouží a na úkor koho jsou prováděny. Změny přinesou kromě zvýšeného strádání dělníků a zaměstnanců další posilování buržoazní morálky, posilování těch nejhorších lidských vlastností, jakými jsou sobectví, závist, nenávist, prodejnost, lež a protiprávní jednání. Při nedostatku financí se budeme muset „starat jen sami o sebe“ právě tak, jak je to dnes propagováno ve školách a jak se to zdá mladým lidem a dětem bez vlastního názoru „přirozené, svobodné a demokratické“. Když budou naši pracující od rána do úmoru pracovat a „shánět, co do huby“, nebudou mít čas na „zbytečné přemýšlení“, nespokojenost a nepokoje.
Reformy těží z lidské nutnosti žít a přežít a nevyhnou se nikomu – služeb našeho zdravotnictví musí někdy využít každý, a zpoplatňovány či zdražovány jsou nyní právě návštěvy lékaře, léky a pobyt v nemocnici. Reformy těží také z lidské závislosti – dražší alkohol a cigarety ovšem neodnaučí lidi pít alkohol a kouřit, nýbrž povedou k tomu, že závislí alkoholici a kuřáci budou zanedbávat ostatní povinnosti a své rodiny, budou krást a podvádět, aby si mohli dovolit svou „drogu“. Dražší antikoncepce těžko způsobí, že se lidé místo intimních hrátek budou dívat na televizní programy určené k vymývání jejich mozků. Způsobí spíše, že se zvýší počet potratů a odložených dětí. A mluvě o dětech, stále se zhoršující podmínky pro zakládání a fungování rodin, bydlení mladých lidí a výchovu dětí sníží už dnes nízkou porodnost a nebezpečně zvýší průměrný věk prvorodiček, protože pracující ženy budou ještě více než dnes nuceny napřed „dělat kariéru“ a pak až si dovolit mít dítě – s vědomím, že kvůli němu přijdou o práci. Nemohu se zbavit pocitu, že tyto změny jsou zastřenou genocidou našeho národa, která, když by bylo příliš „okaté“ ji uplatňovat přímo v koncentračních táborech, je prováděna oklikou přes bezmezné vykořisťování a devastaci sociálního zabezpečení.
Lidé si nechají mnoho líbit, kontrarevoluce roku 1989 s následnou bezuzdnou imperialistickou propagandou, podporou výše zmíněných nejhorších lidských vlastností, devastací kultury a antikomunistickou štvanicí udělala vládnoucím kruhům dobrou práci. Socialismus jako jediná alternativa ke kapitalismu je sice zákonitě následující ekonomickou formací po imperialismu jako posledním stadiu kapitalismu a předvečeru socialistické revoluce, ovšem nenahradí imperialismus sám od sebe, nýbrž jen s aktivní podporou širokých lidových mas v čele s komunisty a komunistickou stranou jako revolučním předvojem, avantgardou. Osmnáct let po pádu ČSSR je české a slovenské komunistické hnutí v troskách a je směšné se utěšovat tím, že „jinde je to ještě horší“. Komunistická strana Čech a Moravy jako následnická organizace KSČ v České republice má sice přes 80 000 členů, ovšem ve vysokém průměrném věku, s drtivou převahou důchodců. Následkem toho je neakceschopná a schůze základních organizací, které stále tvoří síť pokrývající celou republiku, se podobají spíše přátelskému setkání starých známých. Je těžké do takovéto organizace zapojovat mladé lidi a je těžká práce nejen pro ně, ani i s nimi, protože nejsou dostatečně politicky vzdělaní a, aniž by to tušili, zastávají mnohdy názory s programem komunistického hnutí neslučitelné. U řadového člena to nevadí, pokud ho vyškolí zkušení vůdci, ovšem těch v aktivním věku příliš nemáme.
Zásadním problémem pro celé komunistické hnutí i pro celou společnost dle mého názoru je, že opoziční levicovou politiku dnes z velké části ovlivňuje generace čtyřicetiletých až padesátiletých lidí, kteří se narodili v socialistickém státě, všechny jeho výdobytky brali jako samozřejmost a viděli jen nedostatky, které byly vesměs proti dnešním problémům směšné. Tato generace, která nezažila období před rokem 1948 a ve své většině nepoznala a dostatečně nepochopila budovatelské úsilí našeho lidu, není dnes dostatečně revoluční a kapitalismus chce z „komunistických“ pozic buď reformovat nebo přeměnit v socialismus evolucí či utopickým způsobem typu „ekonomického vítězství družstev nad soukromým podnikáním“ a „dobrovolným odevzdáním výrobních prostředků do společenského vlastnictví“.
Větší revoluční potenciál má mladá generace, která dokončila školy už za kapitalismu a při hledání práce a v pracovním procesu se poprvé setkala s realitou kapitalistického světa, s nezaměstnaností, sobectvím a podrazy. Problémem pro tuto generaci však je vymanit se z vlivu pohledu na svět vtlučeného jí do hlav buržoazní propagandou, která ovládá všechna média a školy, a osvojit si vědecký světový názor marxismus-leninismus. Mladí lidé, kteří se staví proti systému, ale neznají nebo nechápou principy marxismu-leninismu nebo nedokáží překonat antikomunistickou kampaň, hledají východisko v podpoře fašismu, anarchismu či radikálních levicových směrů odpadlých od komunistického hnutí, jakým je např. trockismus. Tomu bohužel, ať už vědomě či nevědomě, přisluhují i někteří komunističtí politici, kteří antikomunistické propagandě ještě pomáhají tím, že místo vyzdvihování a obhajoby úspěchů dosažených socialistickou výstavbou hledají chyby a omyly, které kritizují a za které se omlouvají. Jistěže chyby, které se staly, není možné paušálně popírat, ale je třeba vysvětlovat, v jakých souvislostech a z jakých příčin k nim došlo a ne přihrávat antikomunistům, kteří hledají „chybu v systému“.
Rok 2008 bude rokem zvýšené antikomunistické kampaně. Kromě toho, že se komunisté budou ozývat proti omezování práv pracujícího lidu a výstavbě základny amerického imperialismu a bude třeba bránit narůstání jejich vlivu v masách, se tyto kampaně vyskytnou také v souvislosti s výročími, jakými budou např. 60. výročí dočasného vítězství čs. pracujícího lidu v únoru, 55 let od úmrtí J. V. Stalina a Klementa Gottwalda v březnu a 40 let od intervence vojsk Organizace Varšavské smlouvy v srpnu. Zesílí pokusy o přeměnu komunistického hnutí na reformistické, sociálně demokratické, které nyní nepokrytě odhaluje kandidát na prezidenta ČR, emigrant Jan Švejnar žijící od svých 17 let v USA a hájící zájmy amerického imperialismu ještě otevřeněji než jeho protikandidát, dlouholetý likvidátor naší ekonomiky a současný prezident ČR Václav Klaus. Švejnar a jemu podobní hovoří o nutnosti transformace KSČM na stranu, která bude i podle jejich názorů demokratická, tedy nekomunistická, a slibují za to představitelům této strany např. možnost účasti ve vládě. Tu bohužel mnoho komunistů chápe jako příležitost pro komunistickou stranu ovlivňovat vývoj naší politiky směrem k socialismu. Vyměnit identitu komunistické strany za účast ve vládě buržoazního státu, kde by byla jen nástrojem přisluhování imperialismu, je nebezpečná hra, která může celému hnutí nebývale uškodit. Američan Švejnar ví, proč mluví o komunistické straně jako o straně „státotvorné“. Nepochybuje o tom, že má pomáhat tvořit a udržovat buržoazní stát, tak jako jej pomáhala tvořit a udržovat v době, kdy byla ve vládě, Česká strana sociálně demokratická.
V něčem však může být i pro nás komunisty první republika vzorem – v organizaci a fungování komunistického hnutí. Komunistická strana Československa tehdy byla považována za „stranu státobornou“, protože důsledně bojovala proti kapitalismu a za socialismus. Měla lehčí pozici v tom, že měla vzor a podporu ve fungujícím prvním státě socialismu, Sovětském svazu pokrývajícím šestinu světa, a pevnou oporu v Komunistické internacionále. Díky skvělé organizaci komunistického hnutí tehdy buržoazii řada protilidových opatření neprošla. Dnes, když máme čelit devastačním reformám nejtěžšího kalibru, jsme rádi, když dovedeme vydat letáky…
Velkým úkolem nás mladých komunistů v roce 2008 tedy musí být úsilí o zachování identity Komunistické strany Čech a Moravy jako strany odpovídající svou politikou svému názvu, jako jediné důsledné opozice proti systému, navzdory pokusům pravice a jejích přisluhovačů komunistickou stranu reformovat, rozštěpit či jinak zbavit vlivu. Musíme usilovat o maximální jednotu komunistického hnutí, bojovat jak proti pravicovému revizionismu, tak proti levičáckému sektářství. K tomu je nutné se v maximální míře angažovat v KSČM a ne členství a práci v této straně a její podporu odmítat s argumenty, že „už je příliš pravicová“, „nehlásí se k marxismu-leninismu“ apod. Nedejme na hlasy provokatérů, kteří chtějí rozbít spojenectví Komunistické strany Čech a Moravy a Komunistického svazu mládeže a stavět „mladé proti starým“. Chceme-li, aby komunistická strana byla stranou marxisticko-leninskou, aby byla revolučním předvojem dělnické třídy a ostatních pracujících, musíme pro to aktivně pracovat a o to bojovat, a nikoli jen kritizovat a od toho či onoho se distancovat. Sociální poměry v naší zemi se prudce zhoršují a dojde k narůstání odporu proti systému a vytváření revoluční atmosféry. Jednota dělnického hnutí v čele s komunistickou stranou bude hlavním faktorem, který ovlivní další vývoj. Bojujme jednotně proti imperialismu, proti fašizaci společnosti, za socialismus!

Leopold Vejr

• < Předchozí
• Další >