Úspěšné volby? Bývávalo - kdysi před lety?

Podrobnosti

Vytvořeno 22. 6. 2010

Twitter

Tvrdit, že letošní volby do Sněmovny pro KSČM nedopadly právě dobře je na první pohled nošení dříví do lesa. Ti, kdo jsou schopni vnímat realitu  bez jakýchkoliv přikrášlování a lakování na růžovo a umějí číst fakta to dobře vědí. Přesto ve straně je skupina lidí, která bude tvrdošíjně trvat na tom, že volby byly v podstatě úspěšné, jelikož ostatní parlamentní strany ztratily ještě více voličů proti předešlým volbám než komunisté. Pokud by si totiž tito lidé namísto chválení sama sebe, jak dobře pracovali a stálého poplácávání po zádech, že strana má stejně poslanců jako v minulém období, což je prý údajně úspěch, přiznali svůj díl odpovědnosti, museli by nutně dojít k závěru, že zase tak dobře nepracovali. Ne každý dokáže být sebekritický a přiznat si chyby. V takovém případě by to mělo udělat aspoň jeho okolí, aby takový člověk nežil ve zbytečných iluzích. Pokud to ale neudělá ani okolí, pak je vina i na jeho straně.

Mnozí tak budou stále dokola tvrdit, že volby byly úspěšné a bránit se každé i sebemenší oprávněné kritice. Podívejme se tedy na výsledek několika posledních voleb, abychom rychle zjistili jaký je pravý stav věcí. A aby si někteří uvědomili skutečný stav věcí.

Jestliže předseda strany Filip přiznal, že KSČM si nechala některá předvolební témata vzít stranou Věci veřejné, to samé se stalo před 4 lety, tam to zase bylo ze strany ČSSD. Ten kdo nese odpovědnost za tak vážnou a opakující se chybu by z toho měl vyvodit i osobní důsledky. Ostatně živě si pamatuji jak Vojtěch Filip když na podzim roku 2005 nastupoval do funkce se nechal slyšet, že on dokáže lépe než jeho předchůdce komunikovat s občanským sektorem, s občanskými sdruženími, neziskovými organizacemi apod. a tímto nejen posílí autoritu strany ve společnosti, ale otevře stranu i novým lidem z řad mladé  a středí generace. Sám by si měl s odstupem pěti let zhodnotit, zde to byla jen slova a sliby nebo zda je dokázal proměnit i v činy. Personální a nejen personální situace ve straně je totiž po dalších neúspěšných volbách skutečně velmi vážná a je nutno s tím rychle začít něco dělat.

Období 1996 - 2002: KSČM posiluje svoji autoritu ve společnosti

Volby v roce 1996 byly v mnohém jakýmsi novým začátkem KSČM, jelikož tato v roce 1992 (za připomenutí jistě stojí, že byl tehdy předsedou strany filmový režisér Jiří Svoboda, který dnes komunistům nemůže přijít na jméno, při každé příležitosti je kritizuje a v jednom ze svých posledních textů napsal, že KSČM svým zastoupením v PSP ČR blokuje vytvoření silných vlád ? zmiňuji tuto skutečnost záměrně, abych zde připomenul jací lidé se mohli dostat do čela strany. Je vlastně zázrak, že po jejich vedení zde KSČM ještě vůbec je, když ji vedl několik let člověk, který ji chtěl vlastně zlikvidovat) kandidovala v uskupení pod názvem Levý blok. Toto uskupení bylo druhým nejsilnějším ve volbách před 18 lety, hned po vítězné ODS. Jenže jak se ukázalo, byla zde jasná snaha, aby se komunisté v tomto bloku vlastně rozpustili a vznikla jakási druhá ČSSD jen pod jiným názvem. Klub Levého bloku v čele s právníkem Jaroslavem Ortmanem (další člověk který komunisty kritizuje a stal se z něj přesvědčený pravičák, pokud jím ovšem nebyl odjakživa), který před letošními volbami v jednom rozhovoru přiznal, že bude volit ODS, se ve Sněmovně brzy rozpadl, řada poslanců otevřeně přešla do ČSSD a skutečných komunistů zůstalo jen několik, právě díky nim však strana překonala složité období, jedno z nejsložitějších v posledních 20 letech a do voleb v roce 1996 šla již pod značkou samostatné a suverenní KSČM. Levý blok, který komunistům ukradl značnou část finančních prostředků za volby v roce 1992 a všemožně se snažil komunisty očerňovat a vyvíjet proti nim mediální kampaně, ke kterým dostal ve sdělovacích prostředcích dost prostoru, ve volbách 1996 úplně propadl se ziskem 1,5%.  KSČM se naopak stala s 10,3% hlasů (625 tisíc hlasů voličů) třetí nejsilnější stranou ve Sněmovně a zastupovalo ji tam 22 poslanců. Především díky osobnostem jakými byli Miroslav Grebeníček, Zdeněk Klanica, Václav Exner, Dalibor Matulka nebo Miroslav Vacek získávala strana ve společnosti postupně vyšší autoritu i podporu voličů. Strana totiž tehdy byla čitelná svojí politikou a svým programem. Byla silnou opozicí a to i bez například postu místopředsedy poslanecké Sněmovny. Strana hájila jasně a jednoznačně zájmy neprivilegovaných občanů a tito to dobře věděli. KSČM pro ně byla jasně identifikovatelná a v tomto směru i důvěryhodná. Byl zde navíc potenciál pro její další růst i získávání nových členů.

Předčasné volby v roce 1998 probíhaly ve vyhrocené atmosféře, kdy Klausova ODS mobilizovala proti návratu před rok 1989 pod heslem ?doleva nebo s Klausem.? Komunisté i v této atmosféře dokázali posílit pozici, když získali 11% hlasů (658 tisíc voličů) a měli 24 svých poslanců. Vítězná ČSSD a ODS následně uzavřely opoziční smlouvu a rozdělily mezi své lidi moc ve státě. Dál pak pokračovaly v privatizacích, deregulacích, dosazování svých osob do důležitých pozic a naplivaly tak svým voličům do tváře, jelikož před volbami jakoukoliv spolupráci kategoricky vyloučily. Chtěly dokonce změnit volební systém a učinit z něj svůj mocenský nástroj, kdy by prakticky existovaly jen 2 velké strany a ostatní by byli jen do počtu. I na prezidenta Havla bylo toto už přece jen trošku moc a těmto záměrům ze všech sil bránil. Přesto však v tomto volebním období dál pokračovaly korupční skandály, výprodej státního majetku a pohrdání občany. Tito reagovali přirozeně poptávkou po alternativě proti takové protilidové politice.

Volby roku 2002 skončily pro KSČM velkým úspěchem, zisk 18,5% hlasů (882 tisíc voličů) a 41 poslanců je prokazatelným úspěchem tehdejšího vedení strany a politiky, kterou prosazovalo. Mohla zde reálně vzniknout silná levicová vláda. ČSSD však opět jako již tolikrát ve své historii zradila občany a spojila se s tou nejhorší pravicí reprezentovanou Unií svobody. Populistickým odštěpencem od ODS v čele s pány Pilipem a Rumlem. Bylo předem jasné, že v této partě ČSSD nedokáže prosadit nic podstatného z toho co svým voličům slíbila. Malé koaliční strany ji stálým vydíráním a hrozbou odchodu do opozice nenechaly nic zásadního prosadit. Špidla jako předseda ČSSD se ukázal jako mizerný stratég nejen výběrem koaličních partnerů, ale i personální politikou a taktikou při volbě prezidenta. Dvojice Špidla ?Gross tehdy podrazila svými zákulisními intriky člověka, který je vytáhl do nejvyšších politických funkcí v zemi Zemana a strana rychle ztratila podporu voličů. Navíc se díky diletantismu Špidlova vedení strany dostal na hrad Klaus a to dokonce na dvě období. KSČM bohužel v této situaci nedokázala být aktivnější při své opoziční roli. Na konci tohoto volebního období tedy v letech 2005 ? 2006 už KSČM v čele s pragmatikem Filipem jen sloužila tenkrát již ČSSD v čele s pragmatikem Paroubkem jako poslušný dodavatel hlasů při prosazování zákonů, na kterých se ČSSD před volbami chtěla zviditelnit. A to se jí také podařilo. Na úkor komunistů, kteří jí mnohdy naprosto nepochopitelně sami vyklidili pozice a pak se po volbách předháněli v kritice tohoto selhání, které se navíc obešlo bez personálních změn ve straně, což je také nepochopitelné.

Od roku 2006 KSČM ztrácí trvale těžce vydobyté pozice i důvěru občanů a především pak roli alternativy pro občany nespokojené s vývojem společnosti

Volby 2006 skončily pro komunisty výrazným oslabením se ziskem 12,8% (685 tisíc hlasů), ztratili tak proti roku 2002 velmi výrazně - 15 poslanců a na 200 tisíc hlasů kvůli nečitelné politice a programové nevýraznosti i taktickému lavírování zejména v posledním roce před volbami, kdy KSČM měla šanci aktivně prosazovat na parlamentní půdě i své priority jako obecné referendum nebo majetková přiznání či zvýšení minimální mzdy. Místo toho vedení strany žilo jen ze setrvačnosti a dělalo si snad i zálusk na vstup do příští vlády či její tichou podporu. To co potom následovalo je již obecně známo. Pravice využila všech cest k tomu, aby uchopila moc a snažila se rozbourat poslední zbytky sociálního státu, učinit ze školství, zdravotnictví či bydlení jen pouhé zboží a z mnoha občanů pouhé nuzáky okleštěním jejich sociálních a zaměstnaneckých práv. Letošní volby a jejich výsledky jsou všeobecně známy, stejně jako jejich dopad, toto komentovat je asi zbytečné. Přesto alespoň základní fakta. KSČM získala 11,3% (590 tisíc hlasů), což znamenalo sice udržení 26 poslaneckých míst, ale zároveň nejnižší počet voličů od voleb v roce 1996. Nikdo soudný nemůže tento výsledek označovat za dobrý či uspokojivý. Opak je pravdou, jde o zjevný neúspěch, který má samozřejmě řadu příčin a mělo by se o nich otevřeně hovořit, pokud nechceme, aby negativní trend pokračoval i v budoucnu. To už by totiž vážně začalo ohrožovat samotné prosté parlamentní zastoupení strany.  KSČM ubylo za poslední 4 roky 100 tisíc voličů, to je velmi vážná situace. To, že se podařilo udržet alespoň stejně poslanců jako v minulých volbách je spíše shoda šťastných okolností, než cokoliv jiného. A ještě jeden dodatek k letošním volbám. Dlouho nebylo jasné zda KSČM udrží ve volebním obvodu Praha 2 poslance, vypadalo to v průběhu sčítání výsledků, že bude jen jeden. Jasný doklad toho, že lídr kandidátky nebyl tou správnou osobou. Naopak tato osoba v čele mnohé potenciální voliče spíše jen od volby odradila, což je nutno taky přiznat, i když od dotyčného se nějaké sebekritiky a objektivního hodnocení svého vlastního přínosu ve volební kampani asi nedočkáme. Je to velké ponaučení pro všechny další volby i na regionální a krajské úrovni.  Neblahý politický a společenský vývoj bohužel má po volebním výsledku a vítězství populistické asociální pravice své další pokračování. Právník a občanský aktivista Petr Kužvart v jednom svém textu před několika lety napsal, že kapitálu velmi vyhovuje kombinace státu jako policejní stanice a chudobince. Je to velmi trefný popis, který by rozhodně neměl zapadnout. Stejně jako slova sociologa Jana Kellera o tom, že po konci sociálního státu bude pravděpodobně následovat návrat do feudalismu. Čeho všeho se dočkáme pod vládou pánů Nečase, Kalouska a Johna a jejich věrných kamarádů od piva a od kšeftu je zřejmé. Navíc mají k dispozici pohodlnou parlamentní většinu a ČSSD (vždy jí šlo nejprve o funkce až potom o program) jak jinak nyní v roli prosebníka žebrá, aby jim dali pravicoví vládci aspoň křeslo v čele Sněmovny. Skutečně nedůstojný akt pro levicovou stranu, tou ale ČSSD vlastně ani není. Ale ani pro středovou stranu toto jednání není jistě důstojné, což  vnímají i voliči. 

Pravicové strany opět dokázaly, že vždy když jde o moc a rozdělení kořisti dokáží se domluvit a jejich dílčí neshody při dohadování programu jsou jen taktickým a nedůvěryhodným divadlem pro neznalé publikum za asistence veřejnoprávních (pravicových) sdělovacích prostředků. Samozřejmě že se pánové domluví na kontrole finančních toků při výnosech z privatizací či z fondů EU, při obsazování postů v dozorčích radách svými lidmi a při dělení provizí z veřejných zakázek pro spřátelené firmy. Tyto jim přece platí volební kampaně. O to těmto lidem jde především, nikoliv o rozvoj společnosti, vše maskováno údajně důležitými reformami proti zadlužování státu. Bohatým úlevy, chudým ještě nižší životní úroveň než dosud. To je program nové vlády a komunisté to musí veřejnosti srozumitelně sdělit a dát alternativu, byť jako ta menší opoziční strana.

Pro KSČM musí být a zůstat trvalou výstrahou, jak se 111 hlasy ve Sněmovně naložil diletant Špidla po volbách roku 2002. Spojil se s tou nejméně důvěryhodnou pravicí. Dopadl, jak si zasloužil. Osatně i letošní výsledek ČSSD je ještě plodem za tento přístup, voliči už této straně příliš nevěří.  Špidlovská politika umožnila pravici, získat tak obrovskou moc, že se jí o tom ani nesnilo. I v ČSSD najdeme poctivé lidi se sociálním cítěním, ovšem nyní jsou ve výrazné menšině.

Je nutno se ptát - jak by asi se současným stavem strany byli spokojeni zakladatelé KSČ?

Jaký je závěr: ČSSD se dlouhodobě nechová jako levicová strana, odmítá spolupráci s autentickou levicí, požaduje jen podporu svého programu a vždy  jí jde jen o podíl na moci program neprogram. To ale není překvapení, vždyť tato strana se stejně chovala již za první republiky a oddaně sloužila pravici, vždy když o něco podstatného šlo na své zásady a program rychle zapomněla, jen před volbami si vždy vzpomněla na dělníky a levicovou radikální rétoriku. Tato strana zůstala stále stejná, jen těch kariéristů a milionářů zbohatlých z politických funkcí je dnes v ní ještě víc. Komunisté musí umět tuto skutečnost jasně a důvěryhodně sdělit občanům. Jen tak mají šanci je oslovit a trpělivě si budovat důvěru.

KSČM zaznamenala v letech 1996 - 2002 výrazný nárůst podpory občanů. Od roku 2006 však trvale ztrácí pozice a to i na krajské a komunální úrovni. Letošní volby to jen potvrdily. Obávám se, že to potvrdí i podzimní volby senátní a komunální. Navíc pokles podpory voličů se pravděpodobně ještě nezastavil. To je pro všechny poctivé komunisty velká výzva a obrovské varování. Voliči levicového zaměření často nerozumí tomu co vlastně KSČM  prosazuje, jakou politiku chce dělat, jaký má program. To není jejich chyba, to je chyba odpovědných osob, které řídí stranu jako obchodní firmu, bojí se dobře míněné kritiky a odradili i řadu mladých aktivních a zásadových lidí nejen od členství ve straně, ale i od její podpory.  Strana musí být jasně čitelná, programově vyhraněná a radikální. Čeká nás složité období s téměř neomezenou vládou pravice. Mnozí její voliči nepochybně brzy procitnou, ale jen na to nelze spoléhat. Komunisté musí pracovat intenzivně i mimo parlamentní půdu, rychle oslovit mladou generaci a nabídnout jí na ni zaměřený program např. podporu mladých rodin, výstavbu sociálních bytů a právo na první zaměstnání. Je třeba stále bojovat proti členství ČR v NATO, podporovat zachování důstojných státem garantovaných penzí, stejně jako otevřený přístup ke vzdělání a zdravotní péči pro všechny potřebné. I nadále pak prosazovat přijetí zákona o obecném referendu a majetková přiznání, stejně jako zvýšení dnes naprosto nedůstojné minimální mzdy a pravidelné valorizace důchodů.  KSČM se musí orientovat na občany a jejich práva, nikoliv na podporu bank a kapitálu jako to dělá pravice, a v menší míře i ČSSD. Pokud to voliči uvidí, je šance jejich důvěru opět znovu získat, ale bude to nesmírně složité. KSČM si už nemůže dovolit dělat zbytečné chyby, programově lavírovat, dávat šanci neschopným kariéristům a pronásledovat skutečné komunisty, kteří se nestydí veřejně za své přesvědčení. Veškeré snahy o sociáldemokratizaci strany jsou cestou k jejímu konci. Nevěřím, že členská základna toto dovolí, přesto nebezpečí tu stále zůstává. Někteří lidé jsou totiž nepoučitelní a neuvědomují si, že situace je skutečně vážná a není čas na intriky, ale jen na každodenní usilovnou a mravenčí práci v budování důvěry mezi veřejností. V trvalé obhajobě práv pracujících. Příští rok si připomeneme 90. výročí od založení KSČ. Opravdu lze vážně pochybovat o tom, že zakladatelé strany by s její současnou podobou a stavem byli spokojeni. Je to další důvod nejen k vážnému zamyšlení, ale především k činům.

Bc. Miroslav Pořízek,

(sympatizant strany a od roku 1998 nepřetržitě její volič ? zatím!) 

• < Předchozí
• Další >