Bezplatné vzdělání není (jenom) solidarita se studentem

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 11. 2010

Twitter

Po několika letech umírněnějšího postoje se opět dostává na přetřes otázka zavedení školného. Klasické rozdělení populace na dva tábory už asi nikoho nepřekvapí. Poněkud překvapivější je fakt, že nejvíce o prosazení svého názoru, ať už je jakýkoliv, bojují ti, kterých se to netýká. Samotní studenti a to zejména ti, kteří na vysoké školy mají teprve nastoupit, mají ve věci takový chaos, že je jakýkoliv komentář snad zbytečný. Nebývalý zájem o předvolební i povolební průzkumy ukázal, že zejména studenti byli v parlamentních volbách v roce 2010 dominantními voliči politické strany TOP 09. Co přimělo studenty volit tuhle stranu, která jako jediná do očí přiznává, že bude šlapat po krku všem v podhradí? Ihned po volbách začali studenti protestovat proti školnému. Mají na to morální právo? Jakým právem se volič kapitalistické mašinérie dovolává komunistických jistot? Na jednu stranu je chování studentů z pohledu zkušenějších voličů nepochopitelné, ale zkusme se na to podívat očima studenta.

Vysokoškolští i středoškolští učitelé, kteří nedokážou 20 let po listopadu 1989 vysvětlit katastrofální a neustále upadající úroveň školství, se studentům do zmrzení vymlouvají na komunismus. Studenti, kteří znají život jen v podobě studentského života za peníze rodičů, tuto levnou výmluvu většinou přijímají. Žádné jiné zdůvodnění totiž k jejich uším nedojde, takže není názorově z čeho vybírat a vlastní zkušenost chybí. Pokud se jiné vysvětlení najde, je rychle zavrhnuté jako nebezpečný extremistický názor.

Na první pohled bychom si mohli říct, že dobře tak blbečkům. Mají, co chtěli, a přejme jim to. Když někdo neví, co se svým hlasem ve volbách, tak ať jej jeho blbost sešrotuje na kaši. Jenomže to není tak jednoduché. Přestože samotní studenti chtějí svým rodičům ještě více pustit žilou, neměli bychom to dopustit. Otázka boje proti školnému není jen emotivně laděnou notou solidarity. Zavedení školného v konečném důsledku postihne budoucí tržní zákazníky vysokoškoláků. Zkusme se na problém podívat krok po kroku a to z pohledu argumentů pro i proti.

Studium na vysokých školách je v případě "bezplatného" školství placeno z daní. Jsou to odevzdané peníze všech daňových poplatníků a tudíž i těch, kteří na vysoké škole nestudují. Z vysokoškolského vzdělání může (rozhodně tak ale není vždy) vyplývat pozdější lepší postavení ve společnosti a lepší finanční ohodnocení. Je otázka, proč by měli lidé bez vysokoškolského vzdělání a tudíž i s horší perspektivou společenského uplatnění a finančního ohodnocení mít solidaritu se studujícími na vysoké škole. Tato otázka je provokativně pokládána často v médiích a jitří ránu pocitu ukřivděnosti u těch, kteří studium na vysoké školen nepodstoupili. Skutečnost je však jiná. Student na vysoké škole ztrácí část produktivního života studiem, které mu začne něco přinášet až po jeho ukončení. Finanční náročnost je i bez placení přímého školného vysoká a pro řadu lidí už dnes neúnosná. Cena ubytování na kolejích, cena skript a učebnic je vysoká. Na některých oborech dosahují  tyto položky částky kolem 20 tisíc za semestr. A to ještě za předpokladu, že student nemá žádné koníčky a mimo základních životních a studijních nákladů jiné útraty nemá. Student tak opouští vysokou školu kolem pětadvacátého roku života s dokonale vyždímanou kapsou rodičů a navíc sám bez praxe a s většinou nevalným nástupním platem. Na úroveň svých nestudujících vrstevníků se dostává často až daleko po třicítce, tedy v době, kdy jeho vrstevníci už bez dluhů, se zařízenými byty, pomalu dospívajícími dětmi a více či méně naplánovanými jistotami sedí v hospodě a vedou závistivé řeči na adresu těch, kteří mají v kapse jenom doklad o vzdělání. Za argument závisti slouží občasné ukázky veleúspěšných vysokoškoláků. Ti dráždí pozornost svého okolí a je pak velice těžké někomu vysvětlit, že si takhle nežijí všichni. Pojďme ale dál. Vysokoškolák ve své práci vytváří činnost, za kterou očekává náležitou odměnu. Čím vyšší náklady na živobytí člověk má, tím vyšší odměnu za práci musí dostat, aby náklady pokryl. V případě placení školného by se do nákladů na živobytí započítávalo i splácení dluhů za období studia. Protože však člověk není mladý věčně, bude nárok vysokoškoláka na plat v období splácení dlužné částky mnohem vyšší, než kdyby vstupoval do produktivního života bez dluhů. Nikdo nechce totiž strávit mládí splácením dluhů. Zkrátka od těch, co nechtějí v daních platit jeho studium, si to vybere později. To však bude daleko tvrdší a surovější podoba platby. V mnohých zemích, kde neexistuje bezplatné vzdělání je pro část obyvatelstva nedostupná i základní škola, zdravotnictví, informační zdroje, ale i právní ochrana a podobně. V USA je zdravotnictví pro přibližně 40% populace dostupné jen z části a asi desetina populace nedosáhne na žádnou formu zdravotní péče, navzdory tomu, že jsou daňovými poplatníky! Je naprosto samozřejmé, že lékař, který vyjde školu v 25-ti letech s astronomickou dlužnou částkou, si v žádném případě nebude z Hippokratovy přísahy pamatovat ani slovo. Vysloveně z pudu sebezáchovy bude takový lékař konat své povolání ve stylu nejtvrdšího byznysu a to i v případě, že šel na studia ještě nezkažený a plný naivních představ o poslání medicíny. Exekutor mu totiž velmi brzy vysvětlí, jak funguje turbokapitalismus forte v plné palbě. Jak se chovají lékaři k pacientům, když po třicítce atestují a mají pouze holé zadky a ne dluhy, cítíme na každém kroku. S každým nárůstem dluhu se jejich chování bude zákonitě více přibližovat chování exekutora, který jim dýchá na krk. Nejinak je to však s dalšími profesemi. Například cena projektu domu bude drasticky navýšena o splátky školného, které architekt jako student zaplatil. Školné stejně tedy zaplatí ten, kdo jej platí dnes po malých částkách trvale v daních. Rozdíl je však v tom, že jej zaplatí teprve tehdy, až to bude bolet nejvíc, tedy když bude nemocný, nebude mít kde bydlet, bude potřebovat právní pomoc atd.

Snad nejhloupější argument pro placení školného je tvrzení, že studenti si vzdělání zadarmo neváží. Toto tvrzení může použít jen ten, kdo nikdy nestudoval a neví, jak velké úsilí na mnohých oborech vyžaduje dosažení konce studia. I kdyby bylo studium zadarmo včetně nákladů na živobytí a literatury, tak by byla jeho duševní zátěž stále dostatečným důvodem na to, aby si student dosaženého cíle vážil. Naopak, nebude si vážit koupeného titulu, který sám nevytvořil vlastní pílí. Tolik kritizované aféry s rychlostudenty by se zavedením školného elegantně zamaskovaly do řádného studia.

Postoj proti školnému tedy není záležitostí nějaké utopické solidarity. Proti školnému by měl být každý, kdo bude někdy mít děti, bude stavět dům, potřebovat právní ochranu, každý, kdo bude někdy nemocný, starý, vlastně každý. Navzdory tomu, že studenti sami chtějí platit školné, je třeba si uvědomit, že placení školného dopadne na hlavu všech až to budou nejméně čekat a budou natahovat ruku po pomoci. Její dovolatelnost, ať je jakkoliv dnes špatná, bude v případě zadluženosti odborníků nulová.

• < Předchozí
• Další >