Jasné ne! rakouské šlechtě na českém trůnu

Podrobnosti

Vytvořeno 23. 1. 2013

Twitter

Při představě výběru mezi reakčně buržoazní TOP09 představovanou Karlem Schwarzenbergem a individualistickým oportunistou Milošem Zemanem, který nese spoluodpovědnost za vraždění a ničení napáchané Severoatlantickým paktem NATO v Jugoslávii, se levicovému, potažmo komunistickému voliči moc k volbě nenabízí. Pořekadlo "prašť jako uhoď" je zde vysloveně na místě. Přesto však dochází k mobilizaci sil zespodu. Navzdory Schwarzenbergovské euforii mezi herci, zpěváky, novináři či známými sportovci, kde se to politickými prostituty jen hemží, se vysloveně bouří intelektuální složky mezi obyčejnými lidmi. Proti kandidatuře Karla Schwarzenberga se vyslovily organizace jako Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS), Sdružení Českého národního povstání, Společnost Ludvíka Svobody, Svaz vojenských veteránů ČR, Slovanský výbor, Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, Sdružení zahraničních vojáků II. světové války, Křesťanskosociální hnutí, Rada seniorů ČR, ale i třeba představitelé obcí, kteří se brání mediálnímu spojování pojmu "starostové" se Schwarzenbergovskou TOP09, protože jen malá menšina starostů podporuje tohoto feudála.

Zatímco Miloš Zeman je jen obyčejný samolibý oportunista, který ochotně odkýve vše, co je riskantní kritizovat a arogantně a jízlivě okomentuje vše, co pro něj nebezpečné není, tak Schwarzenberg představuje vyslovený útok na základní svébytnost středoevropského regionu. Pomiňme nyní Miloše Zemana, kterého není žádný důvod vyzdvihovat a kterého politicky podřízli i jeho vlastní spolustraníci z ČSSD.

Karel Schwarzenberg není jen tak náhodná figurka na české politické scéně. Je to člověk, který nikdy nepracoval a nemůže tedy tušit nic o životě spodních 99% populace české ani jiné země, nehledě na to, že ho to vůbec nezajímá. Je svázán s německou aristokracií, jejíž vláda nad našimi národy po bělohorské porážce stavovského povstání vyústila po dalších třech stoletích v nahnání lidu do jatek první světové války. I z pohledu pravicového voliče musí zarazit, že volbou Schwarzenberga se vysloveně pohřbívá jakýkoliv odkaz Masaryka jednak ve smyslu obrany existence českého národa před dominancí německého impéria a za druhé ve smyslu omezení či likvidace mocenské a ekonomické role šlechty.

Historicky pro nás komunisty ztělesňoval masarykismus nacionalistickou ideologii české buržoazie v první polovině 20. století. Vůči ní jsme vedli zápas s cílem překonat vládu buržoazie opírající se o nacionalismus socialistickou emancipací společnosti. Komunistická strana Československa jej předznačovala již internacionálním složením své členské základny. Ovšem po listopadovém převratu 1989 došlo k tak hlubokému společenskému a historickému regresu, že to znamená návrat ještě daleko před Masaryka, jímž se dosud část české pravice účelově rétoricky ohání. Kandidování a případné vítězství Schwarzenberga by tuto nebezpečnou tendenci posílilo zcela mimořádným způsobem. Jak ze Schwarzenbergova jednání zřetelně plyne, je to totiž hra o zásadní revizi uspořádání, které vyplynulo z porážky nacistické genocidní hrůzovlády v druhé světové válce. Otevřené Schwarzenbergovy útoky na tzv. Benešovy dekrety nastolují na pořad dne požadavek sudetoněmeckého landsmanšaftu na jejich anulaci a s tím spojený majetkový návrat. Po církevních restitucích, čili předání národního majetku především katolické církvi, tedy státu Vatikán, tak visí nad českým a moravským lidem i hrozba vyvlastnění i sudetoněmeckým landsmanšaftem. Schwarzenbergovská politika představuje drastické prohloubení proměny naší vlasti na německou kolonii. Česká pravicová reakce tak zničila nejen historické výsledky socialistické emancipace společnosti, ale systematicky ničí i uspořádání vzešlé z lidového vítězství nad nacismem ve druhé světové válce a úsilí o svébytnou národní existenci. Provázanost Schwarzenbergovy rodiny s nacistickou minulostí není kapitolou sama o sobě, ale nedílnou součástí charakteru jejich rodu spojeného historicky s cizím násilným podrobením a oloupením většinově protestantské společnosti českých zemí po katastrofě na Bílé hoře. Ničím to tedy nevybočuje z toho, co Schwarzenbergové dělali už tři staletí před tím. Slova Schwarzenbergovy manželky, že děti nemohou za činy rodičů, zní logicky, ale v činech jejího manžela Karla Schwarzenberga se ukazuje, že rodové a především třídní zájmy trvají.

Všimněme si politických okolností za poslední čtvrtstoletí, jejichž nedílnou součástí je i působení Karla Schwarzenberga. V roce 1989 sliboval tehdejší aktivista Občanského fóra Václav Havel zachování socialismu. O rok později už to byl sociální stát na tržních principech v "Masarykovském duchu". O pár let později přechází sociální stát na liberálně tržní hospodářství a původně slibovaná nezávislost na mocnostech z nás udělala na Německu závislou ekonomiku. To se dnes přijímá jako samozřejmost. Veškeré kroky byly a jsou až dosud zdůvodňovány nápravou údajných komunistických křivd. S jídlem rostla chuť a návrat do předkomunistického období se protahuje dál a snaha o prolomení Benešových dekretů nás posouvá k roku 1945. To je však teprve začátek. Privatizací celostátně zásadních podniků, jako je například železniční doprava, se dostáváme na takovou úroveň divokosti kapitalismu, jakou nepamatuje ani Rakousko-Uherská monarchie. I tam totiž byly železnice, školství, pošta, či vědecké instituce státní. V roce 2012 se církevními restitucemi dostáváme dokonce až ke katastrofě na Bílé hoře. Pod nikdy nekončící záminkou dekomunizace společnosti se církvím navrací majetky, které jim nebyly zabaveny komunisty, ale Masarykovskou republikou v roce 1918 a v mnoha případech se sahá až na výnosy císaře Josefa II. I dětem ve školách je zatajována skutečnost, že církevní majetek zabavoval nejvíce právě tento "osvícený" císař a po něm jeho dílo takřka dovršil po dalším více než století Masaryk. Komunistické kroky po roce 1948 jsou z pohledu těchto dvou státníků již v podstatě jen paběrkem. Těch pár hektarů z farností, co přešlo pod družstevní správu, se dá jen sotva srovnávat s megapřevody klášterních hospodářství pod státní správu do roku 1790 a pozemkovou reformou s nuceným dělením velkostatků po roce 1918. Podíváme-li se na dnešní trendy, tak zjistíme, že jsou přesně opačným směrem. Už dávno tady nejde o nějaké vykonstruované křivdy způsobené komunismem. Bývalý prezident Edvard Beneš je nazýván válečným zločincem a Masarykovy politické kroky jsou rušeny zcela bez komentáře. Práva zaměstnavatelů nad zaměstnanci dosahují úrovně, jakou měla šlechta před zrušením nevolnictví. Rozšiřuje se trend tzv. stabilizačních smluv, kdy je zaměstnanec na mnoho let vázán povinností pracovat pro zaměstnavatele za to, že byl vyškolen na nějakou práci. Po tuto dobu mu však většinou nebývá garantován plat postačující na živobytí, čímž se ztrácí vyváženost vztahu ve smyslu "něco za něco". Uvolnění z takového velmi nevyváženého pracovně právního svazku je možné jen vyplacením. Tak nějak to bylo před rokem 1781 (1. listopadu 1781 bylo zrušeno nevolnictví) a tak to nyní opět bude.

Již v tomto okamžiku pracující a mládež České republiky v mocenské hře vládnoucích tříd a zahraničních struktur v podobě volby prezidenta ČR prohráli. Nyní jde o to, jak hluboká tato porážka bude. 

• < Předchozí
• Další >