Svoboda slova? Zkuste si to v práci!

Podrobnosti

Vytvořeno 11. 1. 2015

Twitter

V roce 2008 byl jedním ze zaměstnanců americké firmy Honeywell, která vyrábí například motory do amerických tanků a stíhaček založen blog s názvem "Honeyhell" (medové peklo). Tento blog měl za 7 měsíců své existence téměř 12 tisíc návštěvníků a psalo se o něm dokonce v místním tisku (http://www.hlubocky.eu/honeyhell-medove-peklo/). Management této firmy se nakonec ale postaral o to, aby zde tento zaměstnanec už nepracoval a blog už neexistoval. Nám se podařilo získat jeden z článků i s diskuzí a reakci autora tohoto blogu.

Vyhnání z medového pekla

Středa 11. listopadu dopoledne zvoní telefon. Šéfka personálního. "Dobrý den, můžete se prosím dostavit na personální?". A je to v hajzlu, říkám si, ta mi v životě nevolala. "Mám odpolední, v práci budu až v jednu" odpovídám a snažím se zachovat maximální klid. "Dobrá, tak já Vám v jednu zavolám. Zatím nashle."

Na to, že je dnes Martina, je venku nádherné slunné počasí. Vždycky jsem říkal, že jednoho krásného dne z téhle firmy vypadnu, tak dneska by to šlo. Před manželkou svoje tušení zatím tajím, ale Luďovi, kterého beru cestou do práce, už oznamuju, že je to nejspíš naše poslední společná cesta do práce. Hned po příjezdu do práce se už začínám preventivně loučit se svými kolegy a kolegyněmi, co kdyby už tu nebyli, až se vrátím z talkshow na personálním.

Chvíli po jedné zvoní telefon a já odhodlaně vyrážím na personální a cestou si vzpomenu na jedno klišé, co jsem četl o francouzském odboji. Místní partyzáni prý považovali za čest, když stanuli před nacistickou popravčí četou, protože to znamenalo, že svůj úkol splnili dobře. Tak si začnu broukat Marseillaisu pro dodání odvahy (škoda jen, že neznám slova).

Vletím nadšeně na personální, jak kdyby tam měla Dolly Buster ukazovat svoje vnady. "Tak jsem tady," hlásím hned ve dveřích. "Pojďte, jdeme za ředitelem.", říká zdvořile šéfka personálního. Jdu s hlavou vztyčenou, jako kdybych měl dostat vánoční prémie (což se mimochodem za celé 3 roky ani jednou nestalo).

Ředitel mě slušně pozdraví a vyzve mě, abych si sednul. "How are You?" začíná rozhovor. A je to definitivní, ten natvrdlý Albánec se v životě nezajímal o to, jak se mám. "Fine" odpovím s klasickým hraným amerických úsměvem (proto mají tolik známých herců, hrajou totiž všichni už od malička a není radno ji cokoli věřit). "Víš, proč jsi tady?" pokračuje se stejně debilním úsměvem.

"Netuším" odpovídám a snažím se o minimálně taky tak stupidní úsměv.

"Znáš Honeyhell?"

"Znám"

"A jsi v tom nějak zainteresovaný?"

"Je to důležité? Vždyť je to jenom blog"

"Je to důležité. Přestaňme hrát hry, my víme, že jsi to Ty."

Na to mi s výrazem Horsta Fuchse nabízejícího zaručeně účinný gel na hubnutí s jahodovou příchutí podává obřadně složku, v které je jediný papír s přístupy na administraci Honeyhellu z mého pracovního PC. Vlezl jsem tam několikrát z práce v době, kdy měly stránky asi 50 návštěv. Kdo mohl tušit, že si to za 7 měsíců přečte 12 tisíc lidí, když ve fabrice je jen asi 900 zaměstnanců.

"A to je všechno?" říkám si v duchu. Od Amíků jsem čekal víc. Žádný waterboarding? Žádné mučení jako v Abú Ghrajbu? Asi mě mají větší respekt než z Al-Kaidy :)

"Hm, byl jsem přichycen při činu." reaguji s pocitem, že teď už mu můžu říct naprosto všechno, že teď už se nemusím soustředit na to, co a jak říkám. V tu chvíli jsem si vzpomněl na dva kolegy, kteří kvůli tomu do mě před včerejší prezentací hustili.

"To byla velká chyba" povídá káravě Yankee. Mám chuť se zeptat, jestli byla chyba to, že jsem ty stránky založil nebo to, že jsem se tak amatérsky prozradil. To je tím, že se na školách nevyučuje konspirace. Ani pořádná literatura se na tohle téma nedá sehnat. Možná bych v tom mohl začít podnikat, najmu si pár bývalých StBáků a budu školit konspiraci...

"My to víme už několik měsíců, ale z Phoenixu nám řekli, že nemáme zasahovat. Celou záležitost už mají v na starost právníci Honeywellu." říká s výrazem inkvizitora, který právě obžalovanému oznamuje, že ví, co dělal na Petrových kamenech.

Snažím se mu nevysmát natvrdo do ksichtu, i když by si to ten navoněný manekýn zasloužil.

"Děláte si ze mě legraci? Vedení nadnárodní společnosti o 40 tisících zaměstnancích nemá nic lepšího na práci než se zabývat jedním blogerem z Hluboček?"

"Yes" odpovídá rezolutně, ale já vím, že lže. Lže skoro pořád, nedá se mu věřit nos mezi očima. Přemýšlím, jak by se asi tvářil, kdybych mu do kvichtu vpálil, že si o něm myslím, že je lhář. Ale je to Američan, Ti se pořád jen zdvořile usmívají jak idioti, takže by to s ním asi ani nehlo.

Z přemýšlení mě vytrhne šéfka personálního "Proč jste ty stránky zakládal? To Vám nevadilo, že to poškozuje Vašeho zaměstnavatele?". Snaží se tvářit neutrálně, ale na očích ji vidím, že by mě nejradši praštila lešňovkou přes genitálie. Přemýšlím, koho mi připomíná. Evu Braunovou, přítelkyni malého uječeného diktátora, to na ni sedí.

"Na těch stránkách padla spousta urážek, o kterých jste věděl a nezakročil". Kdyby tak věděla, co urážek její osoby jsem vymazal, tak by se divila. Bylo toho tolik, že jsem to prostě nestíhal mazat.

Ještě nějakou dobu pokračují oba dva ve svých mozkových výplaších o tom, jak jsem se zachoval trestuhodně a neloajálně. No nečekal jsem, že dostanu pochvalu za to, že jsem jim umožnil zpětnou vazbu, které by se z oficiálního vzkazovníku nikdy nedočkali. Sice téměř v každé knize o managementu je zmínka o tom, že nejlepší zpětná vazba je taková, kterou vedení firmy neřídí, ale je mi jasné, že ti, co sedí ve vedení Mora Aerospace, nemají o managementu ani ponětí.

Nakonec mi předloží nabídku. Buď zruším stránky, podepíšu výpověď k dnešnímu dni, dostanu dvouměsíční odstupné, odejdu v klidu a budu mít nárok na podporu nebo mě vyhodí za porušení pracovní kázně, nedostanu nic a sejdeme se u soudu.

Rychle zvažuju svoje možnosti. Co když nelžou a firemní právníci na mě opravdu mají zálusk. Mám půjčku na byt, dítě a manželku na mateřské, nemusel bych to ustát. Práci v Honeywellu vem čert, najdu si jinou, ale co ty stránky. To je jenom tak zruším?

Nakonec moje obavy zvítězí a zbaběle podepisuji. V duchu si za to nadávám, ale uklidňuju se tím, že jsem jim alespoň na pár měsíců dokázal zkazit náladu. Šéfka personálního mi bere podepsané papíry s výrazem malého dítěte, které našlo pod stromečkem stavebnici Merkur. Hádám, že to asi s šéfem kvality dneska pořádně oslaví.

Pak zavolají šéfa technologie. Moc nechápu proč, když v hierarchii pod něj už nespadám a když už ho volají, tak proč až teď. Napřed jen tiše sedí a poslouchá ten jejich slovní průjem, na jehož konec se už neuvěřitelně těším a pak z ničeho nic prohlásí "Na těch stránkách už člověk nevěděl, jestli se baví s Brumlou nebo s Vševědem". Nechápavě hledím a přemýšlím, proč jen tiše nekýval hlavou ve snaze zachránit si morální kredit. Plácnout takovou kravinu jen kvůli vyjádření své loajality k vedení ...

Po další hromadě stupidních keců se mě šéfpersonalistka zeptá, jestli chci ještě něco dodat. Nechci už víc ztrácet čas debilním tlacháním s lidmi, z kterých možná mohli být dobří traktoristi, ale stali se raději špatnými manažery, tak říkám, že nechci.

Balím si svých pár švestek a odcházím. Zrovna dnes jsem četl na internetu, že Barmská vojenská junta odsoudila místního blogera na 28 let vězení za to, že kritizoval vládu. Já jsem dostal akorát vyhazov, takže jsem na tom relativně lépe. No ale podstata je stejná. Takže stejně jako Karel Havlíček Borovský odcházím do vyhnanství, abych už nemohl šířit nechtěné informace mezi poddané.

Odcházím a je mi upřímně líto těch, kteří tu zůstávají...

• < Předchozí
• Další >