Havel a Mnichov, temno ve 20. století

Podrobnosti

Vytvořeno 8. 10. 2016

Twitter

Dvě výročí blízké datem. Narození bývalého prezidenta Havla a den podepsání Mnichovské dohody. Obě spojuje totéž. Je tím prodej, či spíše darování Československa západu. Mnichovská dohoda je dnes bagatelizována, nebo rovnou opomíjena a Havel glorifikován. Obojí mělo na naši historii nejen podobný dopad, ale navíc tvoří i historicky spojitou nádobu.

Rodina Havlových patřila k politicky nejpřizpůsobivějším v naší historii. Za první světové války rodina Havlových stavěla palác Lucerna navzdory všeobecnému podřízení veškerých velkých investic válečné ekonomice. Taková privilegia nebyla dána jen tak někomu, ale jen těm nejbližším císařské milosti. Za první republiky tomu nebylo jinak. Původní miláčci Habsburské říše prožili Masarykovskou éru v rozkvětu a zřejmě ze setrvačnosti se jejich konjuktura nedokázala zastavit ani za Hitlera. Pro rodinu Havlů byl totiž císař pán, Masaryk a Hitler jeden jako druhý a domluva byla vždy snadná. Za první republiky byli příznivci Habsburků honěni jako lovná zvěř, ale Havlů se to netýkalo. Za okupace se dostali dokonce do osobní přízně říšského protektora Heydricha. Václav Havel má samozřejmě předky i z matčiny strany a ani oni nezůstali v horlivosti a loajalitě k jakémukoliv režimu pozadu. Hugo Vavrečka, Havlův děd byl za protektorátu jedním z direktoria Baťových závodů právě v tu dobu, kdy v Baťových pracovních táborech umírali židé. Po válce se zdálo, že se Havlovi konečně potkají s režimem, který jim nepůjde na ruku. Jejich majetky nahromaděné za tří různých kapitalistických režimů z práce někdy mizerně placených dělníků, jindy otroků koncentračních táborů, byly zabaveny. Znárodněný majetek podlehl konfiskaci ještě před nástupem komunistů k moci a to za kolaboraci s nacisty. Bezpáteřní Havlovi se však dokázali prosadit i pod taktovkou socialistické moci. Bratr prezidenta Havla dokonce za komunistického požehnání na přelomu 60. a 70. let vystudoval univerzitu v Berkley, což bylo normálně nedostupné i pro "třídně nejčistší" studenty.

Václav Havel sám byl za socialismu součástí disidentské šlechty. Peníze posílané ze západu (ať už různými fondy americké vlády, jako je NED, nebo od "aktivních" kapitalistů, jako George Soros) disidentům na rozvracení naší země zůstávaly většinou v kapse jemu a dalším všehoschopným a ta část disentu, která to myslela "opravdu vážně", většinou nedostala nic.

O Havlově alkoholismu nemá smysl ani psát, protože je těchto svědectví plný internet. Na rozdíl od současného prezidenta Miloše Zemana, jehož promile sleduje denně i v noci armáda novinářů, bylo Havlovo promile skrýváno, jak to jen šlo. Když nám jako dětem ve škole učitelé měli vysvětlovat, "Co tím pan prezident myslel", tak se často hodně zapotili, protože i dítě vycítilo, že ty opilecké kecy nechápe ani jejich původce.

Po roce 1989 se Václav Havel ukázal být skutečným Mnichovem II. Hned jako jeden z prvních kroků své vlády zahájil krokem historické revize výsledků druhé světové války - omluvou sudetským Němcům. Jako jediný prolomil Benešovy dekrety a nechal si vrátit majetky zabavené jeho rodičům ještě Benešem za kolaboraci s nacisty. Vše probendil, takže se s ním o drobné přetahovali příbuzní soudní cestou. Po veřejnosti utajené měnové reformě, kdy s pomocí Václava Klause znehodnotil korunu na 10% její předlistopadové hodnoty (podobnost s rokem 1939 je náhoda?) umožnil zejména Němcům skoupit bohatství naší země, vybudované prací milionů lidí, za zlomek jeho ceny. V roce 1989 měla značná část rodin bývalého Československa úspory, zatímco dnes mají dluhy. Československo přebíral Havel po Husákovi plně oddlužené. Dnes se dluh počítá v bilionech korun. Zlatý národní poklad byl prodán. Továrny prodány za zlomek ceny, nebo zrušeny. Školy transformovány tak, aby budoucí absolventi nemohli konkurovat ve světě tak, jak to mohli činit generace před nimi. Bilance Havlova řádění je horší, než ta, kterou přinesla doba protektorátu.

Samozřejmě, že to nebyla jen jeho zvůle a podílelo se na tom více politických hyen. On však tomu navíc dal svou tvář. Jeho politické způsoby byly primitivní a diktátorské zároveň. Vzájemné vyvražďování elit v zákulisí politického a hospodářského dění připomínalo to, co jsme do roku 1989 znali jen z italského televizního seriálu Chobotnice. Lidé se naučili být apatičtí i k těm nejhorším zločinům a vnímali to jako reality show v jedné nekonečné telenovele.

Havel byl první prezident v české historii, který nebyl ani jednou demokraticky zvolen. V prvních prezidentských volbách byl zvolen ještě původním převážně komunistickým parlamentem. Moc se toho o pozadí tohoto paradoxu nepíše. Více se dozvíme z osobních rozhovorů s pamětníky, kdy vyplývá na povrch, že Havlovi pohůnci obcházeli poslance a vyhrožovali jim mrzačením dětí, pokud nebudou Havla volit. Byla to strašná doba, kdy politické čistky i na těch nejméně významných místech stály existenci statisíce lidí. Na svém postu se neudržel nikdo, kdo šéfoval aspoň skupině uklízeček. Takový obrat nepřinesla ani německá okupace v roce 1939. Když po pár letech ani všudypřítomná ultrademagogická propaganda nedokázala udržet Havlovu popularitu na úrovni, která by dovolila jeho znovuzvolení prezidentem, bylo jasné, že neposlušní Slováci musí z kola ven. Slovenské hlasy, kterými by Havel už určitě zvolen nebyl, byly odříznuty a hulvátství s egoismem opět zvítězily nad pravdou a láskou. Když byl Havel volen potřetí, tak se opět vrátil k praktikám policejního státu a opozičního poslance Miroslava Sládka nechal uvrhnout do vazby právě na dobu volby prezidenta republiky. Havel tehdy vyhrál v poslanecké sněmovně právě o chybějící Sládkův hlas.

Za Havlovy vlády přišla naše země o většinu zahraničního exportu, nezaměstnanost stoupla z nuly na deset procent a statisíce lidí z existenčních důvodů prchly za prací do zahraničí. Za Havlovy vlády se protestně upálilo několik desítek lidí a jen v roce, kdy končil svou vládu tak učinilo devět osob. Nejznámější z nich jsou asi Zdeněk Adamec a Roman Mášl. Před epidemií sebevražd chrání českou populaci už jen prosycení antidepresivy. Ubývá lidí, kteří by nebyli závislí na alkoholu, nikotinu, tvrdších drogách, nebo antidepresivech. Česká republika byla za diktátora Havla zavlečena do několika mezinárodních konfliktů, po kterých jí nic nebylo. Snad největší diplomatickou ostudou byl Havlův výrok o humanitárním bombardování. To navíc zaznělo v souvislosti s útokem na nám politicky i národnostně blízké Srbsko.

Ruku v ruce s havlovskou devastací Československa a později České republiky šla i fanatická propaganda. Podle hesla "zloděj křičí: Chyťte zloděje" obviňovali Havlovi pohunci předchozí režim právě z toho, co Havel sám prováděl, nebo k čemu vzhlížel u svých fašistických předků a předchůdců. V krutých devadesátých letech byl vytvořen mýtus krutých let padesátých a při vymýšlení počtu obětí komunismu se nezřídka stávalo, že počet smyšlených obětí převyšoval počet všech osob v populaci. Havlovský kult snese plné srovnání s těmi nejfanatičtějšími náboženstvími světa a Havel sám se dlouho v Praze těšil postavení jakéhosi faraona. Možná i proto si oblíbil představitele posledního otrokářského režimu na světě - tibetského dalajlamu.

Zastavme se k pověsti Václava Havla jako filozofa. Tomuto hodnocení se snažil vyjít vstříc tím, že špikoval své projevy "smysluplností" a "mravností". Ovšem dnešní studenti filozofie, kteří píší své práce na toto téma, mají velké problémy sestavit z jeho nesouvislých řečí cokoliv, co by se dalo nazvat filozofií. Nejblíže ho můžeme zařadit do idealistického a reakčního směru české fenomenologie na základě jeho mentora Jana Patočky. Tedy filozofa, který vystudoval u německého fenomenologa, člena NSDAP a oddaného stoupence nacismu Martina Heideggera ve Freiburgu v roce 1933, kdy právě Adolf Hitler nastoupil k moci. Později právě Patočka vytváří teoretický základ pro antikomunistickou skupinu Charta 77 s pro běžného člověka nesrozumitelnou terminologií. Je vidět, že ani "hluboce mravní" Havlovy filozofické kořeny nemají velký problém spojit se s německým nacismem a s vůdcovským principem. To, že studnice havlovského vědění "Knihovna Václava Havla" v Praze je financovaná Bakalou, tedy z ukradeného majetku nebo z vykořistěné práce ostravských horníků, dnes vyhazovaných na dlažbu, jen dokresluje absurdnost celé věci. A Havel si přece v absurditě tolik liboval.

Co napsat závěrem? Je extrémně obtížné napsat o Havlovi článek a nepoužívat při tom ty nejvulgárnější výrazy, kterých by se ovšem ani tak nedostávalo. Byl to učebnicový vzor zrádce, jehož kalibru se mohou rovnat jen takoví velikáni kolaborace, jako byl například protektorátní politik Emanuel Moravec. Cílem tohoto článku nebyl sumář Havlových zločinů. Na to by bylo nutné popsat hodně tlustou knihu a bylo by to smutné čtení. Je třeba však vědět, že po každé noci přichází opět svítání. Havlovským druhým Mnichovem však temno ještě neskončilo a hyen, které se snaží ohlodávat po Havlovi mršinu naší země je stále dost.

• < Předchozí
• Další >