Akademická obec a její zášť

Podrobnosti

Vytvořeno 25. 2. 2007

Twitter

Doslova ze židle mě nadzvihly dva články "Vzorné studentce hrozí vyhazovat. Fotí porno." a "Užitečná pornoherečka" uveřejněné dne 16.2.2007 v Lidových novinách (dále LN) a to nejen vzhledem k blížícímu se MDŽ. Vzorná studentka získávala finanční prostředky, tím že umístila na Internet své hambaté fotografie; po "udání" této studentky matkou její spolužačky se vzedmula vlna obecného pohoršení. LN zřejmě celou záležitost považují za velmi zásadní (články jsou umístěny na titulní, resp. druhé, stránce). Přesto s omezeností člověka, který není schopen pochopit, že věci nejsou jen černé a bílé, se staví k této posluchačce velmi negativně, aniž by se jakoko-li snažily pochopit její motivy.

Nic na přístupu LN nemění závežný poznatek, že si během studia obdobným způsobem příležitostně opatřuje prostředky přibližně 25% posluchaček, což LN zmiňují jakoby jen mimochodem. Je pro frekventantku důstojnější vystavit svou nahotu v anonymitě milionů dalších, než být vystavena obecnému opovržení kvůli tomu, že např. nemá nejmodernější mobilní telefon? Nebo dokonce jsou příčinnou existenční důvody? Zachovala by se stejně, kdyby stála výše v sociální hierarchii?

Cituji z článku "Vzorné studentce hrozí vyhazovat. Fotí porno.":

"Z morálního hlediska je to nevhodné, studentka poškozuje dobré jméno školy" zlobí se rektor ZČU Josef Průša. Celý případ předal právníkovi školy. Ten prozkoumá, zda může škola nemravnou studentku vyloučit. Rektor nicméně přiznává, že případný trest pro "dívku před objektivem" nebude mít oporu v zákoně. "Každopádně se ale budeme snažit ji donutit, aby své stránky stáhla" říká nekompromisně rektor Josef Průša." - konec citace, v originále je místo "dívku před objektivem" uvedena přezdívka, která umožňuje nalezení příslušných pornostránek

Dovolím si obsah citátu reformulovat. Rektor projevil neúctu k zákonu, když na základě své libovůle (kterou ospravedlňuje moralizováním) jako úřední osoba dal vypracovat právní analýzu, která má směřovat proti konkrétní osobě. Rektor dokonce naznačuje, že zmiňovaná analýza hledá "díry v zákoně". Jeho posledně zmiňovaný výrok přinejmenším působí jako vyhrožování obvzláště, když podle citovaného zdroje rektor "dopředu ví, že dívka dostane napomenutí a bude muset na "koberecek" na děkanát ... , kde by měla své soukromé aktivity vysvětlit.".

Posluchačka studuje pedagogickou fakultu, čehož se týká diskriminačně laděná narážka dalšího akademického funkcionáře Josefa Trna : "Učit by po škole asi nemohla, ...". Všichni v článku citovaní funkcionáři se v podstatě schodují, že je tato záležitost zajímá především z hlediska image školy. Průša v této souvislosti cynicky říká : "Mezi prací společnice a pornoherečky je určitý rozdíl.". Z kontextu vyplývá, že slovem "společnice" eufemisticky tabuizuje existenci vysokoškolaček-prostitutek. Rád bych panu rektorovi připoměl ideu T.G. Masaryka : "Veliké je jen to, co se zakládá na pravdě.".

V případě, že skutečně bude vydáno rozhodnutí o vyloučení ze studia, má posluchačka velmi obtížnou pozici - na rozhodování o právech a povinnostech studentů se neuvztahují obecné předpisy o správním řízení, věc nespadá do působnosti ombudsmana, vyloučení ze studia nelze napadnout u soudu (podle právní analogie s přijímáním ke studiu) ...

V článku "Užitečná pornoherečka" se Bob Fliedr snaží fakta intepretovat a zasadit do historických souvislostí. Přínos medializace studentky vidí v impulsu vedoucímu k určitému sebevymezování se akademické obce. Mluví dokonce o cechovní hrdosti. Hrdost (stejně jako solidarita) vychází z vědomí příslušnosti. Hrdost není kooperativní snaha o získání pocitu vlastní výbornosti, podpory mocných či kolektivních výhod. Osobně považuji za nevhodné mluvit o ceších vzhledem k silným konotacím s feudalistickým zřízením. Na druhou stranu cechovní hrdost již působí politicky korektněji než např. třídní hrdost či elitářství v uveřejněných větách typu: "Sympatické na té trapná záležitosti je ono cechovní tříbení. Akademická obec se začíná ptát, jaká pravidla ji definují.". Domnívám se, že tato věc je jak z formálního tak teleologického hlediska vyřešena vysokoškolským zákonem (118/1998 Sb.), položená otázka se tedy týká spíše zmiňovaného tříbení.

Podle ustanovení §33 2 Listiny mají občané právo na vysokoškolské vzdělání podle svých schopností a možností společnosti. Ústavní soud se charakterem tohoto práva zabýval. Z jeho nálezu (viz. ÚS 620/2000) mimo jiné vyplívá, že nikomu nesmí být upřena možnost dosáhnout vysokoškolského vzdělání (přesněji podle nálezu tento postoj nelze prodlužovat tak, že každému by bylo umožněno studovat libovolnou vysokou školu). Z uspořádání společnosti jsou možnosti občanů studovat na vysoké škole různé; vysokoškolský zákon, proto přímo vysokým školám zakládá povinnost činnit veškeré kroky vyrovnávající příležitost studovat na vysoké škole. Vysoké školství však tvoří poměrně izolovaný systém, který si vytváří vlastní normativní a hodnotové systémy, bohužel však hrozí, že samohybem přestane tato sféra plnit své poslání. V praxi se školy snaží vypořádat se s tímto požadavkem vyrovnávání příležitostí striktním kládením stejných požadavků na všechny studenty (=odstraňovat individualní přístup v oblasti zakládání povinností). VŠ však přehlíží, že každý má odlišné potřeby, které rozhodně nelze zaměňovat za nelegitmní požadavky. V důsledku neflexibilních předpisů orientovaných jen na výkon u "problémových" studentů často dochází k tomu, že původní banální záležitost se stává příčinou problémů, které jsou příčinou dalších problémů atd., až se z původní triviality stane nepřekonatelná bariéra.

Jednotlivá právní ustanovení nejsou diskriminační, ale diskriminace je "naddeterminovaná". V naší společnosti, kdy jsou do velké míry potlačená skupinová práva, se jako jediné řešení v rámci zachování současných poměrů jeví "zvýhodňování" konkrétních příslušníků znevýhodněných skupin. Tento postup je však odmítán jako nepřijatelná pozitivní diskriminace jdoucí proti popisovanému pojetí "vyrovnání" příležitostí. V souvislosti s diskriminací mluví jen o poměrně malých skupinách - samozřejmě tím nechci nijak zpochybňovat jejich hendikepy - např. vozíčkářů, slepých a hluchých, rasových a náboženských menšin. Jsme svědky, jak nejen v oblasti vzdělávání dochází k marginalizaci problematiky diskriminace velmi početných skupin (sociálně slabý, duševně nemocní, lidé s politicky nekorektními názory, deprivanti ...).

Pro ilustraci si představme následující hypotetický příklad:

sociálně slabá studentka se zapíše na VŠ -> n-lůžkový pokoj kdesi na periferii, nemůže si dovolit nákup skript, posměch spolužáků ... -> studentka si najde brigádu -> zhoršení studijní výsledky, nedostatek korektivních zkušeností -> naivní posluchačka se rozhodne nafotit akty -> normalizace ekonomických poměrů, pocity viny -> akty vyjdou ve známost -> medializace, tlak ze strany vedení školy, spolužáků i rodiny -> psychické problémy způsobené potlačeným pocitem viny, dlouhodobý stres, traumatize z pobytu ve škole -> problémy sociální, partnerské a rodinné -> somatizace -> neřešitelné problémy se studiem -> ukončení studia

Redaktor Flidr nakonec zdůrazňuje, že podmět k honu na čarodějnici vzešel z řad samotných vysokoškoláků a pokládá sugestivní otázku: "Mohlo by se něco takového stát za komunistů?".

Dovolím si na poslední otázku odpovědět. Schrňme zásadní momenty popisované bouře nevole:
-obrácenost "dovnitř", snaha o vlastní "očistu"
-radikalita mládeže, zdůrazněná v obou článcích
-úsilí je v souladu s "oficiálně" prezentovanými hodnotami
-zdůraznění autenticity "rozhořčení" na úkor svrchovanosti zákona
Přesně táž situace je vyloučena, avšak dříve byl určitý problém v diskriminaci na základě politického principu. I přes značnou rozdílnost míry a rozsahu má situace ve všech zmíňovaných bodech částečnou analogii např. v čínské kulturní revoluci. I v socialismu je třeba bojovat se záští a iracionalitou.

LN přímo uvádí nejen přezdívku, pod kterou pranýřovaná nešťastnice vystupuje na Internetu, ale i její fotografii a dokonce přímo příslušnou www adresu. Periodikum bulvárním způsobem a navíc bezdůvodně zveřejňuje diskreditační materiály. Neobstojí námitka, že zveřejněním těchto materiálů má nějaký informační přínos. Tato neprofesionalita LN, již zřejmě přivodil studentce značnou újmu.

Doufám, že tato esej přispěla k objasnění otázky, zda obětí je posluchačka nebo univerzita...

Z bulletinu SOS student

• < Předchozí
• Další >