Jasná identifikace radikální levice!

Podrobnosti

Vytvořeno 14. 6. 2007

Twitter

Francouzské parlamentní volby, jejichž první kolo se uskutečnilo v neděli 10. června, potvrdily, že vítězství kandidáta pravice Nicolase Sarkozsyho v prezidentských volbách, které se v zemi galského kohouta konaly zhruba před měsícem, nebylo náhodné. Výsledek prvního kola se dá shrnout jednoduše - dominance pravice, ztráta socialistů a propad komunistů. A malá volební účast.

Po vítězství Sarkozsyho v prezidentských volbách se francouzská levice nechala slyšet, že za jeho úspěchem stojí především jeho populistická politika a vyvolávání xenofobních nálad, které předvedl již ve funkci francouzského ministra vnitra. Úspěch Sarkozyho byl podle Komunistické strany Francie dán především neschopností levice, která se nebyla schopna sjednotit vůči tomuto pravicovému kandidátovi, jehož výroky si mnohdy nezadaly s výroky francouzského nacionalisty Le Pena – levice nevytvořila žádnou jasnou alternativu, její diskuse byla vedena nesprávně a často ve všeobecné rovině. Jen pro úplnost - kandidátka KS Francie na prezidenta a zároveň předsedkyně této strany Marie-George Buffetová obdržela v prezidentských volbách necelá dvě procenta hlasů. Nyní, v prvním kole voleb parlamentních volilo Komunistickou stranu slabých 4 % voličů! Některé prognózy dokonce ukazují, že by strana nemusela dokonce v parlamentu vytvořit svůj vlastní poslanecký klub. V parlamentu zvoleném v roce 2002 měla 21 poslanců, dnes se jí dává šance na 6 až 15 křesel.
Pro komunisty se jedná o ohromný propad ve srovnání s jejich volebními výsledky od druhé poloviny 40. let až do začátku 80. let, kdy se drželi po většinu času v popředí přízně voličů a obsazovali ve volbách druhé či třetí místo. Jejich silou byla jejich radikální politika, těsná provázanost s odbory a také její historický význam spojený s protiněmeckým odbojem za 2. světové války. Své ovoce nesla také snaha ostatních francouzských parlamentních stran jí izolovat a její význam jako protestní voličské strany - její hlasy byly v parlamentu důležité a často rozhodující. Přesto se ve straně objevovalo mnoho takových, kteří toužili po tom, aby jejich síla byla uplatněna i politicky v podobě podílu na moci – za každou cenu. Jen někteří si uvědomovali potencionální nebezpečí tohoto kroku. Na začátku 80. let jejich stesk vyslyšel nastupující socialista F. Mitterand, který jim tento podíl na moci umožnil.
Od té doby je vidět patrný ústup Komunistické strany Francie od své dřívější síly. To se znásobilo po rozpadu tzv. východního bloku, který tuto stranu uvrhl do hledání její vlastní identity. Komunistická strana se do nových podmínek nedokázala adaptovat a ztratila dále na své síle, která se projevila nejen úbytkem členské základny, ale i rapidním poklesem prodeje stranických novin l´Huimanitté. Strana se v rámci své "modernizace a atraktivity pro voliče" rozhodla být moderní tzv. „radikální levicovou stranou“, to v sobě zahrnovalo nejen zpřetrhání silných svazků s odbory a zřeknutí se vlivu v nich, ale i postupné distancování se od komunistické identity i svých vlastních dějin.
Nejtragičtějším se pro Komunistickou stranu Francie stal rok 1999. KSF, stále nepoučena z toho, že jí přímý podíl na moci za podmínek, kdy nemůže objektivně prosazovat komunistickou politiku škodí, uvrhla spolu se socialisty zemi do války - do barbarského bombardování Jugoslávie, proti kterému se postavila většina obyvatel tehdejší Evropy. Strana se ocitla v totálním rozvratu, její sympatizanti a voliči se hromadně distancovali od její politiky, která už ztratila téměř vše komunistické a tedy pro voliče přitažlivé a snažila se být všelidová a na úkor různých koalic potlačovat svou vlastní tvář. Na její úkor nyní posilují různé reformistické, trockistické a maoistické strany, které byly v posledních prezidentských volbách dokonce schopny předstihnout i Marie-George Buffetovou a přes svou krátkou tradici se v nedělních parlamentních volbách přiblížit výsledku francouzských komunistů.
Příklad Komunistické strany Francie jasně ukázal, že žádná komunistická strana se nemůže trvale zříct svého komunistického charakteru na úkor dlouhodobých koalic založených na široké občanské základně, v kterých bude jen pasivním pozorovatelem a nikoli postupnou hybnou silou tohoto hnutí! Ano, podpora občanů a pracujících je nutná, ale ne bez vlastní identity, ale s vlastní identitou, myšlenkami a za podpory organizací, které si pevně budou stát za svými požadavky a cíly a nebudou loutkami v rukou vládnoucí elity.

Ludvík Šulda

• < Předchozí
• Další >