Izrael - Rozmazlené dítě imperialistických mocností

Podrobnosti

Vytvořeno 15. 7. 2007

Twitter

Při příležitosti svátku Státu Izrael předseda vlády Mirek Topolánek v rozporu s oficiálním postojem České republiky, EU a OSN označil izraelského okupanta za nositele a blízkovýchodního vyslance evropských hodnot, svobody a demokracie. Dokonce implicitně nazval úsilí o osvobození arabských okupovaných území a boj palestinského lidu za nezávislý a životaschopný stát, v souladu s podepsanými dohodami z Oslo s Izraelem i takzvanou Cestovní mapou a rezolucemi OSN, za nápor barbarství .

U příležitosti 40. výročí známé a Radou bezpečnosti OSN odsouzené izraelské okupace arabských území pokračovaly v duchu výroků pana Topolánka některé sdělovací prostředky v ČR, které namísto odsouzení agresora začaly slavit vítězství izraelských hochů .
K rozeznávání pojmů a dojmů je nutno uvést následující skutečnosti. Od září 2000 je palestinský lid vystaven nové agresi izraelské okupace. Před očima celého světa provádí izraelské okupační síly hrůzné činy proti bezbranným Palestincům, které nelze charakterizovat jinak než válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Více než sedm roků izraelská okupační vojska pokračují v nové vlně zabíjení Palestinců protestujících proti okupaci, blokádě, vyhladovění, konfiskaci půdy, ničení jejich zemědělské úrody, kácení jejich ovocných stromů a budování kolonií pro nové židovské osadníky, kteří spolu s izraelskou armádou terorizují palestinské obyvatelstvo s cílem donutit Palestince k odchodu ze svých domovů. V izraelské vládě sedí ministři, kteří se netají svými plány na transfer Palestinců do sousedních arabských států jako nezbytný krok pro budování velkého Izraele s výhradně židovským obyvatelstvem. Tato nová vlna izraelského teroru připomíná Palestincům jejich národní tragédii z roku 1948, kdy teroristické organizace sionistického hnutí (Hagana, Stern a Irgun) prováděly masakry proti bezbrannému palestinskému lidu, který byl britským mandátem nad Palestinou v roce 1917 zbaven své svobody, vůle, práva na sebeurčení a práva žít ve svobodě a nezávislosti.
V roce 1917, i když počet židovského obyvatelstva nepřesáhl pět procent celkového počtu obyvatelstva Palestiny, Velká Británie slíbila sionistickému hnutí prostřednictvím svého ministra zahraničí Arthura Jamese Balfoura založit židovskou domovinu v Palestině. V roce 1947 vydala OSN rezoluci č. 181 o rozdělení Palestiny na dva státy - židovský a arabský, a to v důsledku masakrů výše uvedených sionistických organizací. OSN tehdy reprezentovala pouze jednu třetinu států tehdejšího světa a spíše odrážela vůli Spojených států a Evropy, která chtěla odčinit své staleté antisemitské hříchy proti židovskému obyvatelstvu, jež vyvrcholily nástupem hitlerovského nacismu. Tehdy mezinárodní společenství příznivě přihlíželo pouze k židovským zájmům a nad důsledky uskutečnění těchto zájmů mlčelo. Právě tyto důsledky vedly ke vzniku tragédie palestinského lidu. Převážná většina území historické Palestiny byla v rozporu s výše uvedenou rezolucí č. 181 okupována Izraelem, více než 60 % tehdejší palestinské populace bylo vykořeněno ze svých domovů a stalo se uprchlíky (jejich dnešní počet dosahuje hranice čtyř milionů), více než 400 palestinských vesnic a obcí bylo vylidněno a srovnáno se zemí tak, jak to známe v Lidicích. Taková byla předehra vzniku Státu Izrael dne 14. května 1948. Stalin mylně očekával, že se vznikem takového státu vytvoří podmínky k upevňování míru a pokroku v této oblasti.
Dodnes židovští přistěhovalci v Izraeli bydlí v domech palestinských uprchlíků a obdělávají jejich zkonfiskovanou půdu. Po dlouhá desetiletí odmítal vlivný Západ uznat národní práva palestinského lidu a celou jejich národní otázku degradoval na pouhý problém uprchlíků potřebujících humanitární pomoc. Legitimní boj Palestinců za ukončení okupace byl označován za terorismus. Izraeli se od samého vzniku dostávalo jak politické, tak finanční a vojenské podpory. Záminek pro to bylo vždy dost, nejenže se opíraly o mýty o Bohem vyvoleném národě a o jeho právu na návrat po dvou tisících letech (jestli bude všude uplatněn tento způsob řešení problémů dnešního světa, pak by politická mapa musela nutně vypadat jinak, a stejně tak nebude možné přesně určit, kde který národ před dvěma tisíci lety žil), ale opíraly se i o dogma, že Izrael je jedinou oázou demokracie na Blízkém východě (nevím o žádné právní nebo morální normě, která by demokratovi dávala právo být okupantem a tyranem). V roce 1956 Izrael spolu s Francií a Británií napadl Egypt, neboť si jeho tehdejší vláda dovolila znárodnit Suezský průplav. V červnu 1967 Izrael okupoval zbytek palestinských území a vyhnal další statisíce Palestinců z jejich domovů. Okupoval další arabská území: egyptský poloostrov Sinaj a syrské Golanské výšiny. V roce 1978 okupoval jih Libanonu, v roce 1982 okupoval i Bejrút a v roce 2006 znovu svět byl svědkem izraelského barbarského útoku proti Libanonu.
OSN od samého začátku tohoto konfliktu přijala řadu rezolucí: v roce 1948 rezoluci Valného shromáždění č. 194, která ukládá Izraeli umožnit okamžitý návrat uprchlíků do jejich domovů. Po izraelské agresi v roce 1967 Rada bezpečnosti OSN vydala rezoluce č. 242 a 338, které ukládají Izraeli stáhnout svá vojska ze všech okupovaných palestinských a arabských území. Izrael nadále odmítal uplatňovat rezoluce mezinárodního společenství, což vedlo k rozpoutání další války v oblasti v roce 1973. OSN nedokázala vytvořit mechanismy, které by Izrael přiměly k respektování a uplatňování mezinárodních rezolucí.
Mírový proces byl zahájen v Madridu v roce 1991. I tato mírová konference nepřinesla záštitu a mechanismus k uplatnění rezolucí mezinárodní legitimity, zejména rezoluce č. 194, 242 a 338, na základě principu výměny území za mír a k uplatnění práva palestinského lidu na nezávislý stát s hlavním městem východním Jeruzalémem.
Neomezená americká podpora Izraeli, stav bezmocnosti mezinárodního společenství nést svou zodpovědnost a jeho otálení zasáhnout při řešení tohoto konfliktu, to vše učinilo z Izraele stát postavený nad mezinárodní právo, který nerespektuje mezinárodní rezoluce a nesplňuje podepsané dohody. Izrael vidí jediný způsob vedoucí k vyřešení všech otázek ve vojenské síle.
V izraelské vládě sedí extremističtí ministři, z nichž celá řada veřejně vyzývá k vojenským úderům proti Sýrii, Libanonu a k bombardování egyptské Asuánské přehrady. Rabin Ovadia Josef, duchovní otec vládní strany Šas, vyzýval k vyhubení Palestinců a Arabů raketami, bývalý izraelský ministr obrany Lindau k bombardování Palestinců ve dne v noci, dokud nebudou sraženi na kolena, a Ariel Šaron: Dejte armádě šanci zvítězit!
Více než sedm roků pokračuje nové lidové povstání Palestinců proti okupaci. Palestinci žádali o poskytnutí mezinárodní ochrany a o vytvoření mezinárodní vyšetřovací komise, která by vyšetřovala izraelské válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Taktéž požadovali, aby se konalo zasedání států, které podepsaly 4. konvenci Ženevských dohod, aby projednalo a posoudilo izraelské zločiny. Americká veta v Radě bezpečnosti OSN znemožnila poskytnutí mezinárodní ochrany Palestincům. USA tímto postojem dávají izraelským vládám zelenou k pokračování v zabíjení Palestinců a jejich blokádě.
Palestinci potvrdili svůj upřímný zájem o mír a soužití, když přistoupili na historický ústupek a v zájmu míru souhlasili s vytvořením vlastního státu pouze na 22 % historické Palestiny. V roce 1993 Organizace pro osvobození Palestiny podepsala dohodu s izraelskou vládou v Oslo, podle které měla mírová jednání a přechodné období skončit podepsáním mírové dohody v roce 1998. Izraelskou odpovědí bylo zintenzivnění budování židovských osad, judaizace východního Jeruzaléma a přeměna palestinských obcí v izolované ostrůvky obklíčené židovskými osadami a obchvatnými silnicemi. Když Palestinci tuto skutečnost odmítají přijmout a protestují, americké vojenské vrtulníky Apache a bombardéry F-16, tanky a válečné lodě jsou připravené je potrestat.
Během palestinského povstání (intifáda) izraelští vojáci a osadníci zabili v období od 28. září 2000 do 31. května 2006 na 4490 Palestinců, z nich 817 ve věku do 18 let, zranili přes 55 000 osob, zdemolovali 71 470 palestinských příbytků, zkonfiskovali 2 212 659 čtverečních metrů půdy za účelem výstavby Zdi apartheidu. Škody spáchané na palestinské ekonomice v důsledku izraelské okupace činí 11 milionů amerických dolarů denně. Do značné míry byla zničena palestinská infrastruktura. To vše probíhá před zraky celého světa.
Bude svět čekat na nový holocaust? A snad tehdy USA přestanou v Radě bezpečnosti vetovat požadavek na mezinárodní ochranu Palestinců? Co by měl Izrael ještě spáchat, aby mezinárodní společenství zasáhlo a donutilo jej k uplatnění rezolucí mezinárodní legitimity, které Palestincům i Izraelcům zabezpečují mír a bezpečnost?
Izraelci využívají svou převahu ve sdělovacích prostředcích, aby své zločiny proti palestinským civilistům zamlžili. Označují palestinský odpor proti okupaci za násilí a terorismus, tvrdí, že Izrael se jen brání. Ve skutečnosti je okupace vrcholem státního terorismu. Podle Charty OSN je boj Palestinců legitimní reakcí na okupaci, konfiskaci jejich půdy a její osidlování židovskými přistěhovalci. V době, kdy celé mezinárodní společenství odsuzuje izraelskou okupaci palestinských a arabských území, se Izrael snaží převrátit fakta a ukazovat okupanta porušujícího lidská práva v postavení sebeobrany a oběť ukazovat v roli kata. Obrazy mrtvých dětí zabitých izraelskými vojáky jsou nesmazatelné důkazy izraelských zločinů.
Izraelci se snaží ukázat, že konflikt probíhá mezi dvěma stejně silnými armádami, zatímco Palestinci disponují jen policií s lehkými zbraněmi. Ve skutečnosti boj probíhá mezi izraelskou po zuby nejmodernějšími zbraněmi ozbrojenou armádou a bezbranným národem vrhajícím kameny. Hozený kámen nelze srovnávat se samopaly izraelských vojáků a palestinský samopal nelze srovnávat s izraelskými tanky, raketami, válečnými loděmi, americkými vojenskými vrtulníky Apache a bombardéry F16. Rada bezpečnosti OSN již odsoudila Izrael za použití neadekvátní síly použité proti civilistům. K odsouzení Izraele se připojila Evropská unie, Komise OSN pro lidská práva, Amnesty International, izraelská organizace Betselem pro lidská práva a zpráva mezinárodní Mitchellovy komise, která považuje židovské osidlování za hlavní překážku na cestě k míru. Mezinárodní komunistické hnutí včetně Komunistické strany Izraele je od samého počátku na straně palestinského boje proti okupaci.
Dohoda nazvaná Cestovní mapa , která má za cíl urovnat palestinsko-izraelský konflikt do roku 2005 a je požehnána čtyřstrannou komisí představující USA, EU, Rusko a OSN, je neustále pod palbou izraelské vlády.
Ehud Olmert v době, kdy byl vicepremiérem okupantského státu, veřejně prohlásil, že jednou z možností jak odstranit překážky na cestě k míru, je zabít palestinského předáka Jásira Arafata. Dnes prohlašuje, že nebude jednat se současnou vládou vzešlou z demokratických voleb, vězní třetinu poslanců palestinského parlamentu a ministry palestinské vlády národní jednoty.
A tak zůstává otázkou, co svým postupem USA a Izrael sledují. Není snad plánem Izraele paralyzovat jakákoliv jednání a pod záminkou nemožnosti nalézt na palestinské straně legitimního vyjednávače postavit svět před okupační hotovou věc fait accompli .
Ten, kdo chce mír, nebude státním organizovaným terorismem provádět atentáty na palestinské předáky v době, kdy všechny palestinské organizace souhlasily s příměřím a souhlasily s principem výměny území za mír . Ten, kdo chce mír, nebude stavět rasistickou zeď na uzemí palestinského státu a likvidovat touto stavbou stovky palestinských vesnic, vodních zdrojů, stromů a úrodné půdy. Ten, kdo chce mír, neodmítne oficiální vytyčení hranic se svými sousedy, aby je neustále posouval na úkor arabských území. Ten, kdo chce mír, nebude budovat další a další osady a věznit více než deset tisíc Palestinců jen proto, že odmítají okupaci. Izrael nechce mír. Izrael chce, aby se Palestinci zabíjeli navzájem, chce provádět expanzionistickou politiku, aby získal zdroje vody a absorboval větší počet židovských přistěhovalců. USA potřebují dítě, které bude vyrůstat a pečovat o jejich zájmy v této strategické a na přírodní zdroje velmi bohaté oblasti.

Hassan Charfo

• < Předchozí
• Další >