Globalizovaná žena - zpráva o budoucí nerovnosti I.

Podrobnosti

Vytvořeno 13. 8. 2007

Twitter

V nákladu pouze 1000 ks vydalo už roku 2000 konzultační středisko pro ženské projekty proFem o. p. s. knihu významné odbornice na problematiku rozvoje, vyznamenané roku 1985 cenou pro novináře v oblasti rozvojové politiky, Christy Wichterlich: Globalizovaná žena - Zpráva o budoucí nerovnosti. Kniha je faktograficky a zároveň poutavě nabitá otřesnými informacemi o podmínkách života a perspektivách žen v současném světě globalizace.

Kapitola za kapitolou uvádí důkazy o tom, že ženy jsou jednou z hlavních obětí strategie maximalizace zisku, strategie "užít a vyhodit".

První nadkapitola nese název Globální běžící pás. Možná tak nějak povědomě si spojujete nadnárodní firmy a manuálně náročnou ženskou práci se zeměmi jako je např. Thajsko, Jižní Korea apod. Jenomže dnes už i tyto země, "asijští tygři" jsou nadnárodními monopoly opouštěny kvůli rostoucím výrobním nákladům. Novými ráji levné pracovní síly jsou Bangladéš, Vietnam, Kambodža, Laos a Čína. Skutečně, před 20 lety vydělávaly dělnice v Jižní Koreji tolik, co dnes její kolegyně ve Vietnamu (70 DM měsíčně). Kapitál se přesouvá snadno a rychleji než dříve. Jen hračkářský průmysl zaměstnává jen v Jižní Číně milion žen (přes 70% hraček McDonald´s se vyrábí v Asii), v podnicích, kde je vzduch přesycen chemickými výpary, ochrana je nedostatečná, přesčasy nařízené, dělnice přepracované a vyčerpané. Na druhé straně je masovými výrobky zatlačována domácí manufaktura hraček. Novými zákazníky se stávají tzv. skippies - děti, kteří snáze podléhají reklamám.

Nejen hračkářský, ale zejména textilní průmysl je dnes závislý na ženské práci. Němci si např. 80% výrobků nechávají zhotovovat v cizině, zejména levnými ženami v Bangladéši. Německý textilní průmysl s bohatou tradicí odumírá, mezi lety 1970 a 1995 bylo zrušeno 70% z 900 000 pracovních míst, po sjednocení Německa zůstalo z 320 000 jen 24000 v roce 1995… V roce 1996 bylo v textilní a oděvní branži zrušeno dalších 23800 míst. Důvod? Německá pracovní síla je drahá. Obrovské zisky z vykořisťování jihoasijských chudých lákají. Košile se z Bangladéše prodává do Německa za 6,30 DM, zákazníkům za 29,90 DM… Nikdo za tou košilí nikdo nevidí utrpení dělnic. Neustále pod tlakem, pracujících v nelidských podmínkách. V roce 1996 uhořelo v Dháce 32 dělnic jen proto, že tam nebyly nouzové východy a ni hasicí přístroje. Ženy se obávají mimo požáru také znásilnění, o těch se ale mlčí… Firmy známé i u nás, Quelle, C&A, Otto, Kaufhof, ty všechny odebírají levné zboží z jižní Asie, např. z thajského Edenu. V roce 1991 založily dělnice odbory, firma je ale šikanou rozložila. Na místa těchto dělnic přijala dělnice na dobu určitou a ilegální imigrantky z Barmy a Kambodže, kteří vydělávají ještě o třetinu méně než je minimální mzda. Navíc byla výroba částečně přesunuta do Číny, kde jsou mzdy ještě nižší… Potom se provalilo, že ve sklepích subdodavatelů firmy Eden pracují děti, v roce 1996 zavřel koncern brány podniku, management se vypařil a lidé zůstali na dlažbě… Podobné metody uplatňují všechny nadnárodní podniky. Jakmile se objeví levnější pracovní síla, jakmile se začnou dělnice organizovat, uklidí se koncerny někam jinam. Typickým příkladem je firma NIKE, ale tom na jiném místě.

V prosinci 1996 stávkovaly v Kambodži textilní dělnice proti hladovým mzdám a dlouhé pracovní době bez volného dne. V roce 1994 stávkovalo ve Vietnamu 3000 zaměstnanců, v roce 1996 jen v Ho Či Minově městě 12000 dělnic proti zpožděné výplatě mezd a přesčasům. Od roku 1995 bojují v Bangladéši odbory za jeden volný den v týdnu.

Ve stejnou dobu, kdy tyto dělnice protestovaly proti přemíře práce, v Jižní Koreji, Tchaj-wanu a Thajsku si dělnice stěžovaly na zavírání továren a přesun zakázek do neformálního sektoru - outsourcing. Doma a na zadních dvorcích pracují ženy za ještě mizernějších podmínek než v továrnách. Minimální mzdy, obcházení zákonů na ochranu práce a životního prostředí, neexistence odborů, žádná ochrana při mateřství a žádné sociální pojištění.

Tento globální běžící pás se stále prodlužuje. Dnes jsou největší značkové podniky vlastně "duté podniky", nemají továrny, jen design, zadávají výrobu a pak výrobky prodávají. Podnik funguje tak, že pošle objednávku tchaj-wanskému koncernu. Ten rozdělí zakázky na řadu podnikatelů z Vietnamu a Indonésie, kteří výrobou pověří malé podniky v provinciích, kterým bude dopraven materiál. V provinciích zakázku zpracují malé rodinné podniky nebo ženy v domácnosti. V textilním odvětví je na tomto konci až 70% žen, v elektroprůmyslu až 90%… Tímto způsobem se dosahuje decentralizace pracovní síly a snižování mezd.

Ženy navíc dostávají práci jen nárazově, nejsou zaměstnány na pracovní poměr. Je jen očekávána jejich flexibilita, krátké dodací lhůty, schopnost být hned v nasazení podle zakázky. A opět známé firmy - Quelle, Otto, jsou přímo zodpovědné za nízké mzdy, dětskou práci a zákazy odborů. Svetr koupený na Filipínách za 9 DM pak Otto prodává za 50 DM. Nekupte to, dámy a slečny…

Sweatshopy se rozmáhají. Podle Mezinárodního svazu svobodných odborů pracovalo v roce 1995 na celém světě 200 milionů lidí v dodavatelských podnicích pro exportní průmysl a jen 4,5 milionu lidí ve volných průmyslových zónách v 60 zemích…

Postupně se flexibilizace pracovní síly netýká jen žen, ale i mužů. Výroba se automatizuje, technika vytlačuje ženy. Výsledkem je, že ženy se přesouvají do malých provozoven, např. v Jižní Koreji pracuje v malých provozovnách do 4 zaměstnanců 62,7% žen. V podnicích s více než 10 zaměstnanci je to však už jen 29%, ve velkých podnicích již jen 5,8%. Převaha žen v oblasti zaměstnanosti se při přechodu k produkci náročné na kapitál vytrácí či přesouvá do neformálního sektoru, který neposkytuje jistoty.

V 80. letech Jižní Korea ukončila přechod z lehkého na těžký průmysl. Kvůli konkurenceschopnosti si tajně odhlasovala změkčení ochrany před výpovědí, více flexibilních forem práce bez sociálního zabezpečení, delší pracovní dobu a nasazení stávkokazů. 4týdenní stávka odborů byla neúčinná. Amputace práv zaměstnanců je cena, kterou globalizace vyžaduje.

Podniky opouštějící země jihovýchodní Asie, nacházejí levnou pracovní sílu i ve státech Střední Ameriky. A navíc - bránu na americký trh - Guatemala, Salvador, ale i Mexiko, kde je umožněno obcházet kvóty pro trh v USA. Preferenční pravidla totiž stanoví, že některé výrobní kroky musí být učiněny v USA - tak se nastříhané oděvy transportují do Guatemaly, kde se sešijí a reimportují. Podle koloniálního poplatku za krok při výrobě potravin (maquila) se tomu říká maquilový průmysl. Zóny tohoto průmyslu mají často vzhled kasáren, jsou oplocené a hlídané, mají nižší daně, nižší sociální zabezpečení a další výhody a zasahují i celé pohraniční oblasti v rámci NAFTA. Před vánocemi jsou dělnice propouštěny, aby se jim nemusel dát 13. plat, před porodem samozřejmě také. Podmínkou přijetí je i těhotenský test. Nemocným dělnicím není dovolena ani návštěva lékaře, takže např. v březnu 1995 zemřela v Salvadoru jedna šička na zánět slepého střeva… Ale tento průmysl je dnes už zastaralý. Hitem je dnes skutečně neformální sektor…

Tíživé pracovní podmínky pro ženy se netýkají jen třetího světa. Také v tzv. vyspělých zemích najdeme "třetí svět". V přízemí řady luxusních domů jsou klimatizované prodejny známých firem, o patro výše jsou umístěny šicí dílny a tam jsou namačkány zaměstnankyně - podobně jako v Bangladéši. V Kalifornii pracuje téměř půlmilion přistěhovalců z Mexika a Střední Ameriky za nejnižší mzdu v potravinářském, textilním a nábytkářském průmyslu. Mnozí ze 150000 imigrantů šijí v úkolu bez daní a sociálního pojištění v podnicích umístěných v garážích. Ženám je nabízen výhodně šicí stroj, elektřina a opravy jdou však na jejich účet. Domácí práce prožívá renesanci. V Anglii nemají takovíto pracovníci stejná práva jako ostatní. V Austrálii je celý textilní a obuvnický průmysl organizován na principu domácí práce. V Amsterodamu šijí ilegální zaměstnanci ve stovkách malých firem. I v Londýně, Paříži, Římě se nacházejí takovéto skupiny, aby co nejrychleji reagovali na módní změny. Průmyslová výroba se částečně přesunuje zpět na sever ,aby měly firmy "prst na tepu doby". Slouží k tomu speciální subvencované zóny např. v Irsku, Skotsku, Anglii, kde dotace dosahuje až 35%. Noví zaměstnanci jsou zaměstnáváni jen na dobu určitou, při okleštěných sociálních právech, v podmínkách totální flexibility. Zaměstnávány jsou hlavně ženy, které jsou flexibelnější. Ve Walesu jsou už mzdy za řadu pracovních činností na stejné úrovni jako v Koreji. Globální pás se vrátil.

Poddajnost žen v továrnách však neznamená, že by nevyvíjely vlastní obranné iniciativy. V Bangladéši si podnikatelé stěžují např., že dělnice dávají výpověď ve chvíli, kdy je příliš mnoho zakázek. V mnoha zemích (Salvador, Nikaragua, Honduras) budují ženy vlastní organizace, odbory, do kterých přijímají i ženy v domácnosti. Prvním krokem bylo obstarání pračky a hlídání dětí, na což mužské odbory ani nepomyslely. Programově požadují např. zrušení nuceného odchodu do důchodu po svatbě, ochranu v době mateřství a zřizování jeslí.

Namáhavou prací jsou ženy opotřebovány během několika let. V Thajsku jsou ženy po pěti letech považovány za efektivně nepoužitelné, vzhledem ke zdravotnímu poškození a snížené schopnosti koordinace očí a rukou. V maquilových továrnách střední Ameriky po 7 letech. ..

Proti globálnímu vykořisťování žen je nutná globální obrana. V malém měřítku totiž ty ženy, které se brání, jsou propouštěny. Dostanou se na černou listinu podnikatelů, která koluje, a nikde již práci nedostanou.

Když vyšly textilní dělnice v Kambodži v roce 1996 do ulic, 30 podniků z Tchaj-wanu, Hodnurasu a Malajsie pohrozilo, že ze země odejdou, jestliže vláda nebude chránit jejich investice před nepokoji. V britské továrně na Filipínách protestovaly dělnice celý rok proti nevyplácení minimální mzdy. Výsledkem bylo, že se výroba přesunula do jiné továrny, kde dělnice tak organizované nebyly…

Je nutný globální boj, na lokálních prostorech státní regulační politika. Již teď fungují některé globální akce odporu, např. Sweatshop watch, která připravuje známky "No sweatshop", kampaně za dohled nad minimálními sociálními standardy (ale ne ze stran koncernů..), Kampaň za čisté oděvy apod.

Zdeněk Štefek

• < Předchozí
• Další >