Proč je důležitý vzestup řeckých komunistů i pro nás?

Podrobnosti

Vytvořeno 4. 10. 2007

Twitter

Protože je tak popřena teze, že - v evropském kontextu - komunistická a revoluční síla, která odmítne sociálnědemokratické a adaptační ponoukání, jakož i nevyhnutelnost podílet se na každé vládě, pokud to jen trochu volební výsledky dovolují, je nevyhnutelně předurčena k úpadku a odsunutí na okraj dění. Pojďme k výsledkům. Pravicová Nová demokracie (dosavadní vláda) ztratila hlasy i křesla, ale zachovala si absolutní většinu (152 míst ze 300) a bude pokračovat jako vládnoucí strana.

V minulých volbách tato strana získala 45,4 % hlasů, což jí přineslo 165 křesel v parlamentu. Nyní získala 41,8 % hlasů a získala 152 křesel v parlamentu. PASOK (sociální demokracie), další pól bipolárního systému, který vedl vůči vládě politiku alternativní opozice (zcela v rámci neoliberální a euroatlantické logiky Evropské unie), nejen nezachytil širokou nespokojenost lidu, ale ztratil víc než 2 % hlasů ze 40,6 na 38,1, spadl ze 117 na 102 křesla v parlamentu, což je nejhorší výsledek v jejích dějinách.

Propad dvou největších stran (což signalizuje potíže v dynamice bipolárního systému) byl minimálně absorbován stranou LAOS, což je xenofobní formace extrémní pravice, která s 3,8 % (+1,6) překonala limit pro vstup do parlamentu a získala 10 křesel.

Především vzrostl počet hlasů dvou formací nalevo od PASOK: Komunistická strana Řecka (KKE), nárůst 2,3 % hlasů, a levicová eko-socialistická koalice SYRIZIA (+1,8 %). SYRIZIA postoupila z 3,2 na 5 %, tedy ze 6 na 14 křesel. Skok v křeslech se vysvětluje také nedávno modifikovaným volebním zákonem, který požadoval PASOK a který zdůrazňuje proporční charakter. SYRIZIA strhla na sebe nespokojenost některých sektorů střední třídy, které v minulosti hlasovaly pro PASOK, jak je vidět z hlasování v aténských bohatých čtvrtích, kde počet hlasů odevzdaných pro koalici SYRIZIA silně překonal celostátní průměr a kde KKE je na minimální hranici.

KKE dosáhla 8,2 % hlasů a získala 22 křesel v parlamentu, v minulých volbách to bylo 5,9 % a 12 křesel, a získala tak ve fázi odlivu nejlepší výsledek od roku 1990 a dosáhla i na historické maximum z tzv. hrdinské fáze, jež následovala po pádu režimu černých plukovníků, (kdy překonala hranici 9 %). KKE získala nejlepší výsledky v městských aglomeracích (Atény, Pireus, Soluň), kde v mnoha případech získala mezi 10 a 15 % hlasů a v dělnických a lidových čtvrtích 15-20 % hlasů.

Došlo ke zdůraznění silné sociální polarizace a diverzifikace hlasů koalice SYRIZIA vzhledem k hlasům KKE, a to v rámci celkového a komplexního vzestupu nalevo. To vše je mimořádně důležité alespoň ze dvou důvodů:

1) Protože současná situace je pro komunisty a evropské levicové alternativní síly více nepříznivá než v 80. letech. Dnes se celý kontext EU radikálně přesunul doprava. A to dvojnásobným způsobem zdůrazňuje hodnotu řeckého volebního výsledku.

2) Protože na rozdíl od toho, co se odehrává v Itálii s tzv. cosa rosa - Rudá věc - kde perspektivy rekonstrukce autonomní komunistické strany se základem v masách jsou stále více nejasné, v řeckém kontextu celkový vzestup levice probíhá bez rozpouštění nebo ohrožování autonomie nebo identity různých subjektů, které ji tvoří. Naopak, dochází k tomu v rámci silného a trvalého nástupu komunistické a revoluční strany KKE, silně zakotvené v dělnické třídě, s velkou péčí o organizaci a přítomnost v sociálních konfliktech, se silnými antikapitalistickými a antiimperialistickými rysy, jasně nepřátelské vůči NATO a EU, vytvářející alternativu jak pravici, tak i umírněnému levému středu. Strana charakterizovaná linií strategické opozice k aktuálnímu rozložení moci, zbavené ponoukání k účasti v každé vládě, kde je to jen možné a k alternování, silně se angažující v obtížném procesu rekonstrukce a koordinace komunistických a dělnických stran na světové úrovni.

Obdobná diskuse by v rámci EU mohla proběhnout, údaje máme k dispozici, o jiné komunistické straně, a to o portugalské. Kdežto velmi odlišný se nám zdá být vývoj dalších stran, které historicky pocházejí z eurokomunistického proudu (ve Španělsku, v Itálii a ve Francii) a které v průběhu let, ve jménu inovace nebo mutace, postupně modifikovaly svoji revoluční a antagonistickou podstatu, rozpustily vlastní identitu a autonomii, přijaly do své strategie a identity teze o nutnosti usilovat o účast v každé vládě, když to bude jen možné, a doporučení pocházející ze sociálnědemokratického odkazu, a které nejenže šly vstříc volebním propadům a dramatickým oslabením jejich třídního a sociálního zakotvení, ale které dnes čelí nebezpečí rozpuštění nebo samorozpuštění.

Když se pokusíme objektivně zhodnotit krátké eurokomunistické období s odstupem 30 let, různé itineráře, které poznamenaly historii pěti největších komunistických stran západní Evropy (situace ve východní Evropě, která zčásti zahrnuje německý případ, vyžaduje odlišný přístup), vystupuje jeden element na povrch. Tedy, zatímco historie komunistického hnutí v Itálii, ve Španělsku a Francii je v posledních desetiletích celkově a převážně poznamenána krizí, úpadkem a v některých případech samorozpuštěním, v případě Řecka a Portugalska, aniž bychom propadali nekritickému triumfalismu, nebo předkládání nějakých modelů, převažuje element strategické pevnosti a komunistické identity, sociálního a třídního zakotvení ve společnosti, organizační pevnosti, nepochybného antiimperialismu a udržení nebo zvětšení volebních výsledků kolem (8-10 %), o kterých se stranám hlásícím se jen symbolicky ke komunismu v dalších citovaných zemích může jen zdát.

Ve Francii získala Francouzská KS 2 % hlasů v posledních volbách a dnes jedna významná část vedení naznačuje rozpuštění do nové levicové nekomunistické formace na základě německého modelu Linke. Je třeba připomenout, že Linke má nepřenosné zvláštnosti, nakolik je vyjádřením procesu sjednocení dvou nekomunistických politických formací, s nepokrytě socialistickou nebo sociálnědemokratickou inspirací (jako je WASG Lafontaineho a postkomunistické PDS), mimo jiné i projevem dvou geopolitických skutečností, které ještě před 15 lety byly dvěma státy příslušejícími ke dvěma proti sobě stojícím blokům. V tomto spojování je sbližování sociálnědemokratické levice, které má ale málo co do činění s obrodou komunistické strany, což je věc zcela jiná.

Ve Španělsku Sjednocená levice (Izguierda Unida), definující se jako eko-socialistická, se velmi obtížně zachytila kolem 5 % a více než polovička vedoucích představitelů je nepřátelská obnově KS Španělska a opustila jakýkoli odkaz na komunistickou autonomii. V Itálii dvě strany, které se symbolicky odvolávají na komunismus (PRC a PdCI), by se měly sjednotit v jedné straně a předložit projekt komunistické autonomie a jednoty na pokrokových programových základech a ne podřízenosti subalterní logice účasti ve vládě a alternování. Ještě dnes by pravděpodobně mohly počítat s volebním potenciálem kolem 7-8 % (tedy v bezpečí před případnými volebními limity), což by nevylučovalo širší dohody v rámci levice, při zachování vzájemné autonomie, i se silami socialistické levice nebo jiné povahy. Pokud by naopak měly rozpustit vlastní autonomii v cosa rosa federativního typu, při programových a identifikačních sociálnědemokratických rysech, první krok směrem k větší integraci-rozpuštění (jak to otevřeně předkládá Demokratická levice Mussiho a významní exponenti Rifondazione a Zelených), nejenže by odstranil jakoukoli komunistickou autonomii, ale není vůbec řečeno, že by saldo bylo pozitivní i v úzce volebním rámci. Což nemůže být v žádném případě jediný metr pro hodnocení strategického projektu na dlouhé období.

Říkám to bez nějakého požadavku na absolutní pravdu, že zásadní vysvětlení je třeba hledat v odlišném politickém, strategickém a identifikačním profilu a odlišných kapacitách a odhodlanosti vedoucích funkcionářů, které v těchto desetiletích charakterizovalo komunistické strany v těchto různých zemích.

Fausto Sorini, Strana komunistické obrody Itálie

• < Předchozí
• Další >