"Společnost trestá víc..."

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 2. 2008

Twitter

Leonard Weinglass je po čtyřicet let obhájcem v některých z nejsledovanějších soudních procesů Ameriky, zastupoval Chicagskou osmu, únosce Patty Hearstové a muže, který pomohl sesadit presidenta Nixona. Duncanu Campbellovi vypráví o tom, proč současný případ Miamské pětice ukazuje, jak politika narušuje systém soudnictví USA. Tento měsíc se v amerických městech začaly objevovat série plakátů, informujících kolemjdoucí o pěti vězních, odpykávajících si doživotní tresty ve věznicích USA. Zatímco Miamská (Kubánská) pětice - jak jsou známi - je ve své vlasti a v části Latinské Ameriky považována za hrdiny, v zemi, kde jsou vězněni, jsou vlastně neznámí. Brzy mají být opět předvedeni před soud a Leonard Weinglass, jejich obhájce, věří, že případ bude stejně proslulý jako jakýkoli politický proces v USA za poslední čtyři desetiletí.

Weinglass by to vědět měl. Ve skutečnosti pokud jste chtěli pochopit americkou politiku posledních čtyř desetiletí, šlo to hůř než studovat knihu klientů tohoto klidně hovořícího v New Yorku žijícího právníka, jenž má za úkol snažit se je osvobodit. Od Chicagské osmy k Jane Fondové, od Angely Davisové k únoscům Patty Hearstové, od Daniela Ellsberga k Amy Carterové, Weinglass zastupoval obžalované v mnoha nejsledovanějších životních dramat soudních síní.
Je v Londýně, aby se setkal se členy britského parlamentu a zvýšil povědomí o Miamské pětici, o příběhu, který se dostal v USA pod drobnohled. Pět mladých kubánských mužů, kteří infiltrovali proticastrovské skupiny v Miami, plánující sabotáže na Kubě, bylo odsouzeno v roce 2001 za zločin špionáže. Weinglass věří, že jsou oběťmi závažného pomýlení justice a že soudní dvůr koná jako barometr politického zdraví země.
Poprvé vynesl Weinglasse na právnické výsluní proces s Chicagskou osmou, protestující proti vietnamské válce a uvězněné po povyku shromáždění Demokratické strany v roce 1968. Mezi obžalovanými byli Abbie „Steal This Book“ Hoffman; Tom Hayden, politický aktivista, pozdější demokratický senátor; a také Bobby Sede, který se v soudní síni objevil spoutaný a s ústy přelepenými páskou. Tento proces je tématem příštího filmu Stevena Spielberga. O pár let později se Weinglass nacházel jako obhájce Daniela Ellsberga, muže, který v roce 1971 vynesl dokumenty Pentagonu, které se staly nástrojem k pádu presidenta Nixona. Udržuje styky s mnoha svými starými klienty.
„Loni v létě jsme Dan Ellsberg, Tom Hayden a já promluvili v komunitě na východě Vancouveru, která byla založena skupinou Rusů, kterým zaplatil cestu Tolstoj v době carské vlády, protiože zahodili zbraně a obřadně je spálili“, říká Weinglass. „Během vietnamské války vítali odpůrce americké vlády a stále pomáhají těm (vojákům odmítajícím bojovat ve válce v Iráku), kteří přicházejí teď“.
Weinglasse uvádí do rozpaků, že jeho současnému případu není v předních amerických médiích věnována dostatečná pozornost. „Je velmi málo sledován, vyjma levicového nebo latinskoamerického tisku. Před šesti měsíci jsem byl v CNN u Wolfa Blitzera a potom mi telefonovalo hodně lidí, kteří byli šokováni, když se o něm poprvé dověděli. To je nevysvětlitelné. Máte tady případ, nejdelší proces v USA v době, kdy jste o něm slyšeli, s admirálem USA, poradcem presidenta, kubánskými generály, všemi vypovídajícími v kriminálním procesu, který zahrnul čtyřicetiletou historii americko-kubánských vztahů, a nedostal se vůbec do tisku!“
Rýsuje paralely mezi případem Kubánců a případem Dana Ellsberga. „V Danově případě soudní proces musel prozkoumat čtyřicetiletou historii mezi USA a Vietnamem, takže oba případy jsou produktem selhání zahraniční politiky a reakcí na toto selhání, což je v soudních procesech vzácné. Většina případů má dva rozměry - co se stalo, kdo to udělal? V těchto případech jste se dostali do třetího rozměru - PROČ? To mu dává politický obsah.“
Proces začal v patách případu Eliana Gonzáleze, chlapce ze ztroskotavšího člunu, který byl nakonec vrácen svému otci na Kubu. „Na ulici bylo 100 000 lidí, kteří protestovali proti Elianově vrácení přibližně tři měsíce předtím, než začal soud. V Miami jsou velké obavy a zastrašování. Někteří z nich volali, aby posloužili porotě, říkali, že si mysleli, že budou spravedliví, ale báli se o své rodiny, pokud by dosáhli verdiktu nepřijatelného pro kubánskou exilovou komunitu. Jeden bankéř řekl, že cítil, že by přišel o kšeft. Předseda poroty byl tázán na Kubu a řekl, že to je »komunistická diktatura a budu mít radost, až bude odstraněna«“.
Weinglass vypracoval procesní zprávu pro Angelu Davisovou, černou radikálku, když byla v roce 1972 souzena za vraždu. Na rozdíl od Kubánců byla zproštěna viny. „Angelin případ se týkal černošky, členky komunistické strany, souzené za vraždu soudce ve venkovské kalifornské komunitě, před zcela bílou porotou. Obhajovali ji vynikající afro-američtí právníci a bylo učiněno korektní rozhodnutí, aby její tým právníků byl celý barevný, ale procesní zprávu jsem psal já. Problém byl: může být zproštěna viny, aniž by vypovídala? Báli se, že když bude vypovídat, obžaloba bude muset zajít do jejích místních politických spolků, které by nemohla odhalit na veřejnosti. Takže musela riskovat odsouzení na doživotí, aby si udržela své politické vazby v soukromí. Věřím, že zvítězila především proto, že ji sledoval celý svět.
V případě Miamské pětice probíhaly demonstrace před budovou soudu, lidé mávali oprátkami, volali po oběšení Pětice, redakční komentáře v místním tisku říkaly, že to je první krok k odstranění Fidela Castra a zdůrazňovali obvinění, že Castro útočil na Kubu jako Noriegovým stylem. Prostředí bylo v případě Pětice více nepřátelské. Věřím, že Angelu chránila síť mezinárodní i domácí podpory, jaké se Pětici nedostalo.“
Takže co se změnilo během desetiletí od doby, kdy byli Chicagská osma, Ellsberg a Davisová zproštěni viny? „Společnost se stává káravější a systém to odráží. Valné shromáždění OSN zvažovalo zrušení doživotních trestů pro mladistvé - lidi do 18 let - a hlasování dopadlo 185 pro zrušení s jediným hlasem USA proti. To proto, že máme 2 300 mladistvých s doživotím, včetně třináctiletých. To nevyvolává v USA žádnou diskusi. V šedesátých letech doživotní trest znamenal, že po 24 rocích jste byli způsobilí pro podmínečné propuštění, a po 34 rocích jste mohli být propuštěni. Za Clintonovy administrativy bylo podmínečné propuštění zrušeno. Když dostanete doživotí, jste ve vězení nadosmrti.
Když jsem sestavoval obhajobu Chicagské osmy, soud ponechal na rozpravu dva dny; když jsem obhajoval Pětici, všech pět dostalo celkem 15 minut, takže jsem měl na obhajobu proti doživotí mého klienta tři minuty. To je přičítáno efektivnosti justice, což samozřejmě omezuje práva obžalovaných. Takže systém operuje rychleji a více trestá, a není žádné vlny popularity, která by takto promluvila k oběma stranám. Teď máme významné liberální profesory, jako je Alan Dershowitz z Harvardu, kteří vyzývají, aby soudy měly oprávnění k mučení, a generálního prokurátora, který odmítá vzít na vědomí, že ponořování do vody je mučení. Dokonce o tak zásadní m problému, jako je mučení, ani nemůže být vedena rozsáhlá diskuse.“
Proč ta změna klimatu? „Myslím, že je to reakce na šedesátá léta, která většina lidí pokládala za příliš benevolentní období, následované ostrým nárůstem zločinnosti, načež přišla pomstychtivá reakce, kterou stále ještě proděláváme. V 60. létech bylo ve věznicích 700 000 lidí a 600 v cele smrti. Teď jsou dva milióny ve vazbě a v cele smrti je jich 3 200.“ Také věří tomu, že verdikty odrážejí nálady veřejnosti. „Chicagská osma byla právě o problémech války a rasismu. Angela byla jasně nevinná a byla souzena na vrcholu boje za svobodu černochů v USA.“
Jedním z nejznámějších Weinglassových případů byli Emily a Bill Harrisovi, souzení za únos Patty Hearstové v roce 1974. Byli odsouzeni, ale Weinglass věří, že měli spravedlivý proces. „Byl to senzační únos. Bylo v něm nejvyšší výkupné, jaké kdy bylo zaplaceno, a její otec musel přijít s několika milióny dolarů na jídlo pro chudé.“ Je pozoruhodné, že Harrisovi byli během deseti let na svobodě. Jak to? „Řekněme že profitovali na vlivu rodiny Hearstových, kteří nechtěli, aby jejich dcera vypovídala.“
Weinglassova biografie v internetové encyklopedii Wikipedia byla zjevně napsána zákeřnám pravičákem. Nepravdivě naznačuje, že byl poradcem hanojské vlády. „Myslím, že to je legrační,“ říká. „Neumím si představit, že by tomu někdo věřil jako důvěryhodnému zdroji.“ Obhajoval Jane Fondovou poté, co jela do Hanoje a vysílala reportáže s piloty, kteří bombardovali město, a ptala se jich, zda si uvědomují důsledky toho, co udělali. Byla výzva obvinit ji z velezrady a Výbor pro neamerickou činnost ji předvolal k výslechu. Strategie byla správná. Výbor se sešel a žalobu stáhl. Báli se ji tam mít. Nikdy ji neobvinili.“
Dalším klientem byla Amy Carterová, dcera bývalého presidenta, která byla uvězněna v roce 1987 s 15 dalšími za okupování univerzitní budovy, kterou používala CIA k náboru během války vedené Contras proti Sandinovcům v Nicaragui. Studenti byli obviněni z nezákonného vstupu na cizí pozemek. „Použili jsme obhajobu ospravedlnění a nezbytnosti, která říká: »Ano, spáchal jsem zločin, ale mělo by to být omluveno, neboť jsem tak učinil, abych zabránil většímu zlu.« Konzervativní porota v Massachusetts vydala osvobozující rozsudek, což bylo nádherné vítězství.“
Weinglass se také v současnosti zabývá případem Kurta Standa a jeho ženy Theresa Squillacoteové, kteří byli uvězněni před deseti lety za snahu o špionáž (pro bývalou NDR) a ze získání informací národní obrany, „které mohly být využity k napadení Spojených států“. FBI dala odposlech do všech místností domova Standových a to, co slyšeli, využili k vyškolení psychologa, aby se jako tajný agent vetřel do rodiny. „Je to docela senzační,“ říká Weinglass. „Mnoho Američanů by nevěřilo, že FBI zaznamenává ložnicovou konverzaci a pak ji dodá psychologovi, aby z něho udělali agenta, který zradí rodinu.“
Každý případ, říká, je „hoře i uspokojení“. Ve věku 74 let nevidí důvod přestat. „Typický telefonát u mě začíná rčením »jste pátý, komu voláme«. To u mě vyvolá zájem“.
Historie Miamské (Cubánské) pětice
Tři z Pětice si odpykávají doživotí, ostatní 19 a 15 let, poté, co byli 8. června 2001 odsouzeni federálním soudem v Miami. Jmenují se Gerardo Hernández, Ramón Labañino, Antonio Guerrero, Fernando González and René González. Všichni byli obviněni z toho, že se dopustili špionáže. Jejich obhajobou bylo, že infiltrovali a monitorovali v Miami sídlící proticastrovské skupiny, aby tak zabránili teroristickým útokům na Kubu. Tyto organizace připravovaly v průběhu let různé útoky na ostrov; Pětice tvrdila, že v důsledku těchto útoků zahynuly 3000 lidí.
Sedm měsíců trvající proces začal v listopadu 2000 v nepřátelské atmosféře, ale návrhy obhájců ke změně místa konání procesu byly zamítnuty. V roce 2005 tříčlenná porota odvolacího soudu rozsudky zrušila a nařídila nový proces mimo Miami. Toto rozhodnutí zvrátila dvanáctičlenná porota. Devět zbývajících případů odvolání je před tříčlennou porotou a rozhodnutí je očekáváno zakrátko.

středa 9. ledna 2008
The Guardian (U.K.)
Překlad Vladimír Sedláček

• < Předchozí
• Další >