Od Stalingradu k Osetii

Podrobnosti

Vytvořeno 30. 8. 2008

Twitter

Zdálo se že sud porážky nemá dno, ale v Osetii se stalo to, co jen málokdo očekával. Gruzínský stroj namazaný Izraelci a Severoameričany na likvidaci lidu Jižní Osetie a k nástupu na Kavkaze nalezl svůj krizový bod a svou porážku. Putinovi Rusové se opřeli nohama a gruzínská armáda se rozložila. Jistěže neexistuje úměra mezi tím, co se stalo u Stalingradu a vojenskou konfrontací v Gruzii. V prvém případě se porážka týkala mohutných vojenských sil nacistů, v případě Gruzie nebylo možné srovnávat ruskou armádu s gruzínskou. A přece ruská odpověď na gruzínskou provokaci dostává strategickou hodnotu, která bude mít dopady na mezinárodní poměr sil, stejně jako tomu bylo po německé porážce u Stalingradu.

Zhodnoťme si v krátkosti skutečnosti. Před gruzínským útokem a ruskou odpovědí oblast, ve které se to odehrálo, byla připravena vstoupit do projektu NATO a EU, který předpokládal pro Gruzii, ale především pro Ukrajinu vstup podobný těm, které byly uskutečněny ve Východní Evropě s úplným obklíčením Ruska. Nyní se tento projekt „Západu“ stává velmi problematickým.
Není dále pochyb, že Západ a zejména USA musely utrpět diplomatický šach, který nebyl zcela jistě kryt dobrou evropskou vůlí dosáhnout zastavení palby a opožděnými a neužitečnými americkými prohlášeními. Když se hraje poker a soupeř se rozhodne dát karty na stůl, musí si být jist vítězstvím. Evropané ukázali, že střet s Ruskem není užitečný a uskutečnitelný, bez ohledu na povyk vazalských zemí z Východní Evropy. Zejména Američané ukázali, že nemohou improvizovat globální válku.
Tohle všechno, jak jsme uvedli, bude modifikovat světové klima, ale ne ve smyslu resuscitace nové studené války. Co lze předpokládat je to, že „globální“ vláda, na kterou aspiruje klub G7, musí začít počítat s partnery kalibru Číny a Ruska (a nejen jich).
Jsme v bodu obratu, který uzavře cyklus zahájený rokem 1989? Řekněme, že lze tušit krizi Západu, která blokuje postup „hvězd a pruhů“ a že se začíná uvažovat o jiné a příznivější mezinárodní perspektivě pro antiimperialistické síly. Tyto síly, v Itálii stejně jako na celém imperialistickém Západě, si musí vyrovnat účty s tím, co definujeme LEVICOVÝM IMPERIALISMEM a co reprezentuje pátou kolonu v protiválečném hnutí. Tento typ imperialismu, který se maskuje za obecným pacifismem a někdy za ultrarevolučními tendencemi, vytváří styčnou plochu s antiruskými, antičínskými a antiarabskými kampaněmi, které jsou vedeny informačními centry ve službách NATO. Naše příklady v Itálii jsou deníky Liberazione a il Manifesto.
Antiimperialistické síly se stanou silnějšími, pokud budou umět vést nemilosrdný boj proti levicovému imperialismu.

Roberto Gabriele

• < Předchozí
• Další >