Od volební urny ke blogosféře

Podrobnosti

Vytvořeno 15. 9. 2008

Twitter

Prostor pro ženu: jsme jím povinovány vůči těm, které bojovaly za volební právo žen, abychom jej vytvořily co nejvíc na internetu - největším veřejném prostoru, jaký jsme kdy měly. V roce 1928 bylo ženám (ve Velké Británii, pozn.překl.) zaručeno stejné volební právo jako mužům: plných deset let od uvedení Lidového zákona ( The People Act ), který jim poprvé umožnil přijít k volebním urnám, ale během těchto deseti let, zatímco muži mohli volit jakmile překročili 21 let věku, musely ženy čekat, až dovrší třicítku, neboť v nižším věku jim nemohlo být svěřeno něco tak vzácného. 2. července 1928 se vše změnilo, když byl dán královský souhlas pro Zákon o udělení rovnoprávného volebního práva ( Equal Franchise Act ) a došlo konečně k uskutečnění snu sufražetek. K připomenutí tohoto významného výročí, a k oslavě 80 let všeobecného hnutí sufražetek, přinesla rubrika (deníku the Guardian, pozn.překl.)

Comment is Free sérii článků připomínajících dopad volebního práva na život žen, a porozhlédl se, jak se ženy, všemi možnými způsoby a po celém světě, zapojily do veřejné sféry, oblasti, jež byla kdysi doménou striktně mužskou.
Když jsem se v impozantním věku 14 let poprvé zapojila do politiky, i mnoho let poté, politická aktivita pro ženy znamenala nekonečné mítinky v zakouřených místnostech, sexuální narážky na stávkových hlídkách a být vázána ke kolébce, když byly na programu důležité problémy. Mezi účastníky diskusí stále převažovali muži, zatímco od žen se očekávalo, že budou připravovat občerstvení. Pokud se ženy chtěly vmísit do diskuse, musely jsme tak učinit v mužských termínech: musely jsme se naučit být stejně hlasité jako oni, ozývat se a nečekat, až se nás někdo zeptá na názor, a musely jsme tenkrát být připraveny bojovat s nejlepšími z nich. Pro trochu oddechu od toho všeho testosteronu, a abychom pomohly zajistit, že problémy žen zůstanou na programu, organizovaly jsme se do ženských skupin - bezpečných, výhradně ženských prostor, kde jsme mohly plánovat strategii ke většímu zapojení žen do politického života i diskutovat o našich vlastních zkušenostech, a kde ty z nás, které se ještě nevyrovnaly s řečněním na veřejných shromážděních, mohly ventilovat své mínění.
Tato základní průprava v onom muži ovládaném prostředí mi dobře posloužila při mém pozdějším zapojení do odborového hnutí, kde je dokonce i dnes dost mužů, kteří stále ještě zacházejí s aktivistkami na úrovni tokenismu (v podstatě nedůvěřivý či odmítavý pohled na odlišného jedince v určitém jinak homogenním společenství, pozn.překl.), který tak pobuřoval naše pramáti sufražetky. Ženy jsou samozřejmě v odborech vítány, ale to, aby naše problémy byly brány vážně, nebo aby rovnoprávnosti žen bylo věnováno více pozornosti než péči o rty, pro nás znamenalo vyčerpávající boj. A stejným způsobem, jakým ženské skupiny pomáhaly ženám nalézat místo ve stranické politice, ukázaly se i v odborových svazech vlastní ženské organizace jako klíčové ke zvýšení naší účasti v širším dělnickém hnutí.
Internet s touto změnou pomáhá také. Tam, kde jsme kdysi vedly skutečný boj, aby naše hlasy byly slyšet nad mužským kolbištěm, si teď ženy vytvořily prostor, kde jsou nejen slyšet, ale, pokud se tak rozhodneme, můžeme do něho nepouštět povyk, jenž přichází od některých „značně nepředělaných“ mužů na netu. Jak objevili v nedávné diskusi účastníci Blog Nation, feministická blogosféra nejen že se těší až hříšnému zdraví, ale ženy-blogařky a pisatelky jsou na webu silou, jež roste. Jsou tam takové jako já, které si vybraly zapojení do některých více či méně muži ovládaných zákoutí blogosféry, a jsou tam jiné, které si vybraly vytváření prostor vůči ženám přátelštějších - skutečných útočišť, kde ženy svobodně probírají své problémy, aniž by se musely bát, že je muži „odstřelí“, a kde se promptně vypořádají se všemožnými šotky a otrapy.
Australská feministka Dale Spenderová píše v knize Řádění na netu (Tattering on the Net): „V reálném světě ovládají komunikaci muži. Muži mluví častěji, hovoří déle, přijímají „sebesoustředné pozice“ (nutí ženy, aby je obletovaly); muži zadávají témata, předpokládají, že jejich vlastní názor je odůvodněný, a dávají přednost ženám, které nevidí svět svým pohledem. Mnohé z tohoto dominantního postavení je dosaženo přerušováním a opravováním“. A pokračuje: „Ženy jsou drženy mimo kybernetickou komunikaci elektronickou verzí interrupce a zastrašování... ženy jsou na netu umlčovány“.
To se mohlo dobře stávat v roce 1995, kdy byla kniha napsána, ale já mohu s potěšením říci, že teď už to není tak jednoznačné. Navzdory největší snaze některých mužů nedávné studie ukázaly, že ženy tráví na síti víc času než muži; a zatímco naše využití internetu může být odlišné, s muži, kteří tíhnou spíše ke hromadění informací, zprávám a sportu, a s ženami preferujícími jeho využití ke komunikaci s přítelkyněmi skrze výměny e-mailů a stránek společenských kontaktů, se stále více prokazuje, že teď bloguje více žen než mužů. Což mě konec konců nepřekvapuje.
V Blog Nation i v dřívější diskusi o budoucnosti novinařiny probíhal tady v Guardianu mohutný spor, zda se vůbec mají ženy na netu zapojovat. Některé pisatelky to tak cítí kvůli sexuálním narážkám vrhaným na mnohé blogařky, neměly bychom se trápit tím, že jsme spojovány s některými politickými blogy a místo toho bychom se měly omezit na zapojování se do ženám příznivějších prostor netu. Já ale nesouhlasím. Stejně jako musely ženy skočit do jiných oblastí ovládaných muži, aby šířily naše poselství, a aby zajistily naše zapojení do veřejného a politického života, nemůžeme si dovolit ignorovat rozsáhlý potenciál blogosféry, jenž je nám poskytnut k šíření našich zkušeností a k dosažení toho, aby se s našimi hlasy počítalo. A zatímco online bude vždycky místo pro výhradně ženské prostory, ty, které opatruji, když se poté, co jsou mé nitě přestřiženy a třepeny, potřebuji nadechnout, nemůžeme si dovolit zcela se izolovat a uzavřít se stranou ve virtuálním světě, kde vše, co děláme, je, že přesvědčujeme přesvědčené.
Blogosféra je ten největší prostor, jaký jsme kdy měly, dlužíme jej těm ženám, které tvrdě bojovaly, aby nám před osmdesáti lety zajistily volební právo, abychom co nejvíc využily příležitosti, jaké nám takové fórum dává, a abychom se ujistily, že ženy hrají a vždy budou hrát v politickém i veřejném životě této země (a nejen této - míněna V. Británie, pozn.překl.) ve všech jeho projevech roli rovnocennou s muži.

Cath Elliotová, The Guardian (překlad Vladimír Sedláček)

• < Předchozí
• Další >