Současná všeobecná krize kapitalismu nese krycí název globální finančně-ekonomická krize. Do popředí však vystupuje velmi důležitý a tiskem obcházený princip lability kapitalismu: USA a jejich spojenci jsou trvale méně schopni vnucovat svou vůli zbytku světa vojenskou silou. Ještě nedávno se zdálo, že vojenská moc USA a NATO je nepřekonatelná. Rozbití Jugoslávie, svržení vlády v Afghánistánu, invaze do Iráku, hrozba intervence do Sýrie a později do Íránu dávaly tušit, že zastavit obrněnou, leteckou a kosmickou pěst bude zhola nemožné. Po krátké době si začínáme uvědomovat, že mýtus neporazitelnosti armád USA a jejich spojenců se začal vytrácet. Mohutný levicový trend států Latinské Ameriky, který v minulosti vždy řešily americké dělové čluny, nabral takovou moc, že americká armáda již není schopna zasáhnout bez toho, aby riskovala podobný osud jako v Iráku nebo Afghánistánu.
Diskuse o obnově činnosti námořní flotily v jižním Atlantiku a výsadcích námořní pěchoty, o kterých Bushovo vedení začalo jednat v souvislosti s revolučními změnami ve Venezuele, postupně utichly.
Bez úspěchu v Iráku i Afghánistánu
Mnohem výrazněji se nemohoucnost amerických a spojeneckých vojsk projevuje v Asii. Americká administrativa se po mnoha letech otevřených hrozeb a tajných příprav na intervenci neodhodlala zaútočit na Írán. V Iráku utrpěli Američané a jejich spojenci úplnou porážku, kterou se snaží kamuflovat smlouvou o dalším setrvání a postupném stahování vojsk s loutkovou Málikiho vládou. Dohoda o odchodu vojsk je směšná a Spojené státy se ji ani nepokusí plnit. Jejich odchod by znamenal okamžité smetení kolaborantské vlády a ztrátu vlivu v Perském zálivu - konec levné ropy, plynu a dalších surovin.
Neméně zdrcující porážka se rýsuje v Afghánistánu. Plán, se kterým souhlasí i nový prezident - zvyšovat počty okupačních sil v závislosti na tom, jak se bude dařit stahovat vojska z Iráku - je příliš naivní. Sedm let trvající válka, značné množství padlých a zejména nedostatečná péče o raněné veterány, odrazují i ty nejchudší Američany od vstupu do ozbrojených sil. Důležitý je i motiv. Žold neodpovídá riziku. Propagandě o šíření svobody a demokracie nevěří ani Bush. Stavy okupačních vojsk mají být zvýšeny o 30 000 mužů a dosáhnout 90 000. Spojenci, kromě Kanaďanů, Holanďanů, Britů a Poláků, bojovat nechtějí. Všem je jasné, že situace pro NATO je beznadějná a je potřeba odejít. Nikdo to však ve velení NATO nechce přiznat. Odsud vyplývá i snaha loutkových vládců vstoupit v jednání s vůdci afghánských sil odboje. Tajná jednání již probíhají a nejsou to představitelé NATO, kdo stanoví podmínky.
Problém Pákistán
Američané musejí pospíchat, protože nejsou daleko od další porážky. Pákistán, donedávna spolehlivý přítel USA v boji proti progresivnímu režimu prezidenta Nadžibulláha, se počal měnit v další válčiště. Rozzuření, z počátku tajnou a nyní otevřenou podporou afghánského odboje tajnými pákistánskými službami a armádou, přenesli Američané válku na teritorium pákistánské Severozápadní provincie . Zatím nasadili pouze bezpilotní letouny a námořní pěchotu. Pákistán jim však nezůstává nic dlužen. Nedávno v pákistánském Péšávaru, bývalém centru odporu proti sovětské armádě, byla zlikvidována celá kolona nákladních vozidel, přepravujících zboží pro zásobování okupačních vojsk z přístavu Karáčí. Bylo zničeno 96 vozidel. Šlo o největší úder proti silám NATO. Z Karáčí je přepravováno do Afghánistánu 75 % zásob. Trasa se však stává stále nebezpečnější. Úplnou blokádu vojsk nelze vyloučit. Kromě vzdušného zásobování zbývá pouze přeprava přes Rusko a Uzbekistán. Za současných vztahů NATO s Ruskem jistě nepříjemné.
Ponižující údery pirátů
Porážky v pozemních válkách v Asii nejsou tím nejhorším pro donedávna zdánlivě neporazitelné Spojené státy. Ponižujícími údery zasahují flotilu vojenského námořnictva NATO v Rudém moři piráti. Po prvních úderech pirátů převzalo NATO dobrovolně odpovědnost za bezpečnost námořní dopravy u somálského pobřeží při vstupu do Adenského zálivu. Od té doby zajali piráti desítky obchodních plavidel, za které požadují výkupné. Za posledních šest týdnů přepadli a obsadili přes třicet lodí, mezi nimi i obrovskou výletní americkou loď s tisícem cestujících na palubě. Více než dvacet let bojují USA a jejich spojenci s mezinárodním terorismem . Nejen odboj v Iráku, ale i Afghánistánu a nyní Somálsku má stále dostatek zbraní a bojové techniky, aby mohl čelit moderním armádám. Jak by si mohli nejchudší obyvatelé planety opatřit drahé zbraně? Stále více se potvrzuje, že odboj je nekoordinovaně financován z prostředků výrobců zbraní, kteří potřebují vytvářet ohniska napětí a ta se pak prostřednictvím vlastních vlád snaží pacifikovat.
Uzavřený kruh
Kruh je uzavřen. Permanentní globální válka s terorismem funguje, vojáčci umírají, ranění veteráni dožívají v hospicích, ale zisky vojenského průmyslu rostou. Všimněte si, že krizí procházejí banky, zastavují se podniky produkující spotřební zboží. Slyšeli jste, že by se zastavily americké a vůbec západní zbrojovky? Vládám Spojených států a NATO se až dosud dařilo bránit tomu, aby odboj získal takovou sílu, která by mohla vážně ohrozit jejich armády a aby počty vlastních ztrát vyvolaly protiválečné nálady doma.
Zdá se však, že se jim kontrola situace vymyká z rukou. Žoldnéři se sice nechávají naverbovat, na válečném poli se ale nechovají příliš hrdinsky a v podstatě se diví, že protivník, kterého chtějí likvidovat v zájmu šíření svobody a demokracie, po nich střílí. Bylo by předčasné považovat současnou neschopnost vojsk USA a jejich spojenců dosáhnout splnění cílů stanovených jejich buržoazními vládami, ovládnout teritoria oplývající především energetickými surovinami, za důvod k uspokojení. V těchto válkách nemohou použít zbraně hromadného ničení. Radioaktivitou zamořená území, kam chtějí vyslat k rozvoji těžby surovin vlastní lidi, nepotřebují. Pokud se však bude současná krize prohlubovat stále se zvyšujícím tempem, mohou nasadit k vyhlazování nepotřebného obyvatelstva konvenční zbraně, jejichž účinnost se od jaderných neliší.
5. ledna 2009, HaNo, Karel KLUZ
