Projev Raúla Castra k 50. výročí vítězství kubánské revoluce

Podrobnosti

Vytvořeno 24. 1. 2009

Twitter

Občanky a občané Santiaga a východních provincií, Bojovníci povstalecké armády, odboje a každé bitvy svedené na obranu revoluce v těchto 50 letech, Spoluobčané, v den, jako je dnešní, patří první myšlenka padlým  tohoto dlouhého boje. Oni jsou vzorem a symbolem úsilí a obětavosti milionů Kubánců. Semknuti v jednotě, pevně třímajíce mocné zbraně, jimiž bylo Fidelovo vedení,  poučení a příklad, jsme se přímo v boji učili přetvářet sny ve skutečnost, neztrácet klid a důvěru tváří v tvář nebezpečím a hrozbám, pozvednout ducha po velkých protivenstvích, proměnit každou výzvu ve vítězství a překonat překážky bez ohledu na to, jak nepřekonatelné se mohly zdát.

My, kterým se dostalo privilegia prožít s veškerou intenzitou tuto etapu naší historie, dobře víme, jak oprávněné bylo varování, jež (Fidel) vyslovil onoho 8. ledna 1959 ve svém prvním projevu při vstupu do hlavního města:

?Tyranie byla poražena. Radost je obrovská. A přesto, zbývá ještě udělat mnohé. Neklamejme sami sebe a nevěřme, že od nynějška bude všechno snadné. Od nynějška bude možná všechno těžší", řekl.

Kubánský lid poprvé získal politickou moc. Tentokrát mambísové skutečně vstoupili spolu s Fidelem do Santiaga de Cuba. Za námi zůstalo přesně 60 let absolutní nadvlády rodícího se amerického imperialismu, který brzy ukázal své skutečné záměry, když  osvobozenecké armádě zabránil do tohoto města vstoupit.

Za námi zůstal i velký zmatek a především obrovské zklamání z americké intervence.  Ve vzduchu se však přes formální rozpuštění mambíské armády dál vznášela vůle bojovat a myšlenky, jež vedly zbraně Céspedese, Agramonteho, Macea a mnohých dalších předáků a bojovníků za nezávislost.

Zažili jsme něco přes pět desetiletí zkorumpovaných vlád, dalších amerických intervencí, machadovské tyranie a zmařené revoluce, která ji svrhla. Později, v roce 1952, státní převrat, který za podpory americké vlády znovu nastolil diktaturu podle receptu používaného v těch letech k zajištění její nadvlády v Latinské Americe.

Bylo nám jasné, že jedinou cestou je ozbrojený boj. Před námi, revolucionáři, stejně jako kdysi před Martím stálo dilema nezbytnosti války za nezávislost, jež zůstala v roce 1898 nedokončená.

Povstalecká armáda znovu pozvedla mambíské zbraně a po vítězství se navždy transformovala v neporažené Revoluční ozbrojené síly.

(Tzv.) ?Generace stého výročí", která v roce 1953 zaútočila na kasárna Moncada a Carlos Manuel de Céspedes, se opírala o významný odkaz Martího, o jeho globální humanistickou vizi, přesahující rámec národního osvobození.

V historických měřítkách byl čas od zmaření mambíského snu do vítězství v osvobozenecké válce krátký. Na začátku tohoto období se jeden ze zakladatelů naší první komunistické strany a tvůrce Federace vysokoškolských studentů (FEU), Mella, stal jedním z legitimních dědiců a mostů spojujících martíovské myšlení s nejavantgardnějšími myšlenkami.

Byla to léta zrajícího uvědomění a akceschopnosti dělníků a rolníků a formování naší vlastní, odvážné a vlastenecké inteligence, která s nimi jde ruku v ruce až do současnosti.

Kubánští pedagogové, věrní strážci bojových tradic svých předchůdců je v tom nejlepším slova smyslu zasévali do nových generací.

Od samotného okamžiku vítězství bylo každému prostému muži i ženě zřejmé, že revoluce je spravedlivým sociálním živlem, jenž zaklepal na všechny dveře, od paláců na Páté avenidě metropole, po nejubožejší a nejodlehlejší chatrč našich rovin a hor.

Revoluční zákony nejen naplnily program Moncady, ale v souladu s logickým vývojem celého procesu ho bohatě překonaly. Navíc vytvořily precedens pro národy naší Ameriky, které před 200 lety zahájily emancipační hnutí na kolonialismu.

Na Kubě se americká historie ubírala různými směry. Smršti, která již před prvním lednem 1959 začala odstraňovat zlořády a nerovnosti a současně otevřela cestu gigantickému úsilí všeho lidu, odhodlaného dát sobě samému vše, co si zaslouží a co se mu podařilo vybudovat svou krví a potem, nebylo cizí nic morálně cenného.

Kdykoli to okolnosti vyžadovaly, staly se miliony Kubánek a Kubánců dělníky, studenty, vojáky nebo všemi těmito věcmi současně.

V mistrovské syntéze shrnul význam lednového vítězství 1959 pro (náš) lid Nicolás Guillén. ?Mám, co jsem musel mít", říká v jednom ze svých veršů a myslí tím nikoli materiální bohatství, nýbrž to, že jsme pány svého osudu.

Je to dvojnásob záslužné vítězství, neboť bylo vydobyto navzdory chorobné a pomstychtivé nenávisti mocného souseda.

Spolupráce a podpora sabotáží a banditismu, invaze na pláži Girón, blokáda a ostatní ekonomické, politické a diplomatické útoky, neutuchající kampaň lží sloužících k očerňování revoluce a jejích představitelů, Karibská krize, únosy a útoky na civilní plavidla a letadla, státní terorismus s jeho hrůzným saldem 3478 mrtvých a 2099 invalidních obětí, plány atentátů na Fidela a další vedoucí představitele, vraždy kubánských dělníků, rolníků, rybářů, studentů, diplomatů a bojovníků. Tyto a mnohé další zločiny svědčí o úporné snaze zhasit za každou cenu světlo spravedlnosti a důstojnosti zažehnuté úsvitem prvního ledna.

Žádná z amerických administrativ neustala v pokusech vynutit více či méně agresivně, tou či onou cestou změnu režimu na Kubě.

?Vytrvat" - byl výraz dne a klíč každého z našich vítězství po celé půlstoletí nepřetržitého boje, v němž - ač jsme si vždy vážili široké a rozhodné solidarity - jsme neměnně vycházeli ze zásady, že musíme nasadit svou vlastní kůži.

Již dlouhá léta se my, kubánští revolucionáři držíme martíovského výroku: ?Za svobodu se platí draze a je nutné se buď spokojit se životem bez ní, nebo se rozhodnout za ni tuto cenu zaplatit."

Při příležitosti 30. výročí vítězství nám Fidel na tomto  náměstí řekl:  ?Jsme zde proto, že jsme dokázali vytrvat." O deset let později, v roce 1999, řekl ze stejného balkónu, že speciální období představuje ?nejpodivuhodnější stránku slávy a vlastenecké a revoluční pevnosti, (...) kdy jsme zůstali absolutně sami uprostřed Západu, 90 mil od Spojených států, ale rozhodli jsme se jít dál svou cestou". Konec citátu. A dnes to říkáme znova.

Byla to pevná vytrvalost bez fanatismu, vycházející z pevného přesvědčení a odhodlání celého národa bránit ho za jakoukoli cenu. Živým příkladem je v těchto chvílích nezlomná pevnost našich velkých Pěti hrdinů (Potlesk a výkřiky ?Ať žijí!")

Dnes nečelíme impériu na této straně oceánu sami, jako tomu bylo v šedesátých letech, kdy v lednu 1962 Spojené státy absurdně prosadily vyloučení Kuby - země, která se krátce předtím stala obětí invaze organizované americkou vládou a eskortované až k našim břehům jejími válečnými plavidly - z Organizace amerických států. Přesně se ukázalo že, toto vyloučení bylo předehrou přímé vojenské intervence, jíž zabránilo jen rozmístění sovětských nukleárních raket, které vedlo ke Karibske krizi ve světě známé jako krize raketová.

Dnes je revoluce silnější než kdy předtím a nikdy neslevila ani o milimetr ze svých zásad. Ani v nejtěžších chvílích. A nic na této pravdě nemění fakt, že se pár jedinců unaví a dokonce odřekne své historie a zapomene, že život je nekonečný boj.

Znamená to, že nebezpečí se zmenšilo? Ne, nedělejme si iluze. Při oslavách tohoto půl století vítězství, je namístě zamyšlení nad budoucností, nad příštími padesáti lety, která budou také permanentním bojem.

Sledujeme-li aktuální turbulence současného světa, nemůžeme očekávat, že to budou snadné roky. To neříkám, abych někoho strašil. Je to čirá realita.

Stejně tak musíme mít na paměti, co řekl Fidel 17. listopadu 2005 všem, ale zejména mládeži na Havanské univerzitě: ?Tato země může zničit sama sebe. Tato revoluce se může zničit. Kdo ji dnes zničit nemůže, jsou oni. My ano, mi ji zničit můžeme a byla by to naše vina", uvedl

Za této situace se ptám sám sebe: jaká je záruka, že se něco pro náš národ tak strašného nepřihodí?

Jak máme zabránit takové drtivé ráně, z níž bychom se dlouho zotavovali, než bychom dobyli nového vítězství?

Hovořím zde jménem nás všech, kdo jsme před 55 lety bojovali od prvních výstřelů u zdí Moncady až po ty, kteří plnili hrdinné internacionální mise?

Hovořím samozřejmě i jménem těch, kteří padli ve válkách za nezávislost a později ve válce (národně) osvobozenecké, jménem jich všech, hovořím jménem Abela a Josého Antonia, Camila a Che (Guevary), když říkám, že to od vedoucích představitelů zítřka v první řadě vyžaduje, aby nikdy nezapomínali, že toto je revoluce prostých lidí, uskutečněná prostými lidmi a pro prosté lidi (Potlesk). Aby se nedali obměkčit zpěvem  sirén nepřítele a byli si vědomi, že už ze své podstaty nikdy nepřestane být agresivní, dominantní a zrádný. Aby se nikdy nevzdálili našim dělníkům, rolníkům a zbytku lidu. Aby členové strany nepřipustili zničení strany. Poučme se z historie.

Budou-li takto jednat, budou mít v lidu vždy oporu, dokonce i tehdy, když se - nikoli v zásadních principiálních otázkách - zmýlí. Kdyby však jejich činy nebyly v souladu s takovým způsobem jednání, nedostane se jim ani potřebné síly, ani příležitosti k nápravě. Bude jim totiž chybět morální autorita, kterou masy vkládají jen do těch, kdo v boji neustupují. Mohli by se ocitnout bezmocní vůči vnějším i vnitřním nebezpečím a neschopní uchovat dílo, jež vzešlo z krve a obětí mnoha generací Kubánců.

Nechť se nikdo nemýlí:  kdyby k tomu došlo, náš lid se bude umět postavit k boji a v první linii půjdou dnešní mambísové, kteří nesloží ideologické zbraně a nenechají meč klesnout.

Historickému vedení revoluce přísluší úkol připravit nové generace, které převezmou obrovskou zodpovědnost - vést dál revoluční proces.

Toto hrdinné město Santiago a celá Kuba byli svědky obětí tisíců spluobčanů, hněvu  nad tolika životy zmařenými zločinem, nekonečné bolesti našich matek a ušlechtilé statečnosti jejich dcer a synů.

Zde se narodil mladý revolucionář, který padl, zavražděn, ve věku pouhých 22 let,  symbol oné obětavosti, čistoty, statečnosti, důstojnosti a lásky našeho lidu k vlasti - Frank País García.

Zde, na půdě Oriente se zrodila revoluce. Zde zněla výzva polnice v La Demajagua a odehrál se 26. červenec, zde jsme se vylodili z Granmy a zahájili boj v horách i rovinách, jenž se rozšířil po celém ostrově. Jak řekl Fidel ve (své obhajobě nazvané)  ?Dějiny mi dají zapravdu", zde se ?každý den zdá, že bude další Yarou nebo Bairem".

Do naší země se nikdy více nevrátí bída, potupa, zlořády a nespravedlnost!

Nikdy se nevrátí bolest do srdcí matek a hanba do duše každého poctivého Kubánce!

Takové je pevné odhodlání bojujícího národa, vědomého si své povinnosti a hrdého na svou historii.

Náš lid zná každou nedokonalost díla, které vlastníma rukama buduje a s nasazením života brání. My, revolucionáři jsme sami sobě největšími kritiky. Bez váhání veřejně odhalujeme nedostatky a chyby. Příkladů  z minulosti i současnosti je více než dost.

Od 10. října 1868 byla hlavní příčinou našich porážek nejednotnost. Od 1. ledna 1959 je zárukou našich vítězství  jednota formovaná Fidelem. Náš lid si ji přese všechny změny a rozkolnické pokusy dokázal uchovat,  nadřadit společné tužby sporům, porazit mrzkost silou kolektivu a velkorysostí.

Revoluce vítězí a přežívají jen pokud jdou lidé dále s nimi. Pochopení této pravdy a neochvějně důsledný postup v souladu s ní byly rozhodujícím faktorem vítězství kubánské revoluce nad zdánlivě nepřemožitelnými nepřáteli, těžkostmi a úkoly.

Nyní, kdy završujeme první půlstoletí vítězství revoluce, náleží hlavní pocta našemu skvělému  lidu, jeho příkladnému odhodlání, statečnosti, věrnosti, solidárnosti a internacionalismu. Důkazům jeho mimořádné vůle, obětavosti a důvěry ve vítězství, ve stranu, ve svého nejvyššího představitele a především v sebe sama.

Vím, že vyjadřuji názor svých spoluobčanů a mnohých revolucionářů světa, když v této chvíli vzdávám poctu nejvyššímu představiteli kubánské revoluce, Comandantovi en Jefe,  Fidelu Catrovi Ruz.

Jednotlivec historii netvoří, to víme, avšak existují nezbytní lidé, schopní ovlivnit rozhodujícím způsobem její chod. Nikdo nepochybuje, že Fidel je jedním z nich. Dokonce ani jeho nejzatvrzelejší nepřátelé.

Již jako velice mladý přijal matíovskou myšlenku:  ?Všechna sláva světa se vejde do jediného kukuřičného zrna".  Udělal z ní štít proti vší nadutosti a pomíjivosti, svou hlavní zbraň k přeměňování lichotek a poct, bez ohledu na to, jak zasloužené by byly, ve větší skromnost, poctivost, bojovnost a lásku k pravdě, které jednoznačně nadřadil čemukoli jinému.

O těchto myšlenkách hovořil před 50 lety na tomto náměstí. Jeho slova z onoho večera zůstávají nadále plně v platnosti.

V této mimořádné chvíli, jež nás vede k zamyšlení nad cestou, kterou jsme prošli, a především nad tou mnohem delší, kterou máme před sebou, (ve chvíli) kdy znovu stvrzujeme svůj závazek vůči lidu a našim padlým hrdinům, mi dovolte zakončit připomenutím prorockého varování a bojové výzvy, kterou na tomto  historickém místě vyslovil Fidel Castro 1. ledna 1959:

?Nemyslíme si, že by se všechny problémy vyřešily snadno, víme, že cesta je lemována překážkami, avšak jsme lidé s přesvědčením, kteří se k velkým obtížím vždy staví čelem. Náš lid si může být jist jedním: že se můžeme mýlit jednou a mnohokrát, avšak nikdo o nás nebude moci nikdy říci, že jsme kradli, že jsme zradili".

A dodal:

?Nikdy se nenecháme vláčet marnivostí ani ambicemi, (...) není většího zadostiučinění ani odměny, než splnit svou povinnost", uzavřel.

V den tak významný a plný symbolického významu uvažujme nad těmito myšlenkami, které jsou pro opravdového revolucionáře vodítkem. Učiňme tak s uspokojením, že jsme až dosud svou povinnost plnili, s jistotou, že jsme prožili poctivě nejintenzívnější a nejplodnější půlstoletí historie naší vlasti, a s pevným závazkem, že na této půdě budeme moci vždy s hrdostí zvolat:

Sláva našim hrdinům a mučedníkům!

Ať žije Fidel!     Ať žije revoluce!     Ať žije svobodná Kuba!

• < Předchozí
• Další >