Kam kráčí italská pravice?

Podrobnosti

Vytvořeno 13. 5. 2009

Twitter

Koncem března došlo v Římě k fúzi pravicové strany premiéra Silvia Berlusconiho Forza Italia (Kupředu Itálie) s neofašistickou stranou Alleanza Nazionale (Národní jednota) vedenou předsedou Poslanecké sněmovny Gianfrankem Finim. Strana nese název Popolo della Liberta (Lid svobody). Spoluzakladatelkami se staly i malé neofašistické strany, zejména Azione sociale (Sociální akce), vedená Mussoliniho vnučkou Alessandrou Mussoliniovou.

Obě pravicové strany spolupracují 15 let. Jejich volební koalice fungovala pod stejným názvem jako nová strana. Jediným kandidátem na funkci vůdce byl Berlusconi - 6000 delegáty zakládajícího sjezdu byl jednohlasně zvolen prezidentem strany. (Prezident je Berlusconiho nejoblíbenější titul.) Sjezd - spíš masová pravicová demonstrace, byl dokonale pokryt masmédii. Zúčastnilo se ho 750 žurnalistů a přímý přenos zajišťovaly tři celonárodní televizní stanice.

Vnitřní struktura strany je kompletně podřízena prezidentovi a nemá žádnou demokratickou strukturu. Prezident jmenuje všechny členy prezidia, výkonného výboru i tři koordinátory strany. Má poslední rozhodující slovo při výběru kandidátů do Evropského, národního, i regionálních parlamentů. V inauguračním projevu Berlusconi žádal liberální, občanskou a lidovou revoluci a vysvětlil, že tím míní nejlepší italskou vládu a víc kompetencí pro předsedu vlády . Premiér by měl v budoucnosti mít právo jmenovat a odvolávat ministry a rozpouštět parlament, což je nyní v kompetenci prezidenta republiky.

Již před sjezdem bylo patrné Berlusconiho pohrdání parlamentními konvenčními normami a pravidly, když požadoval, aby v parlamentu hlasovali, jako reprezentanti všech poslanců, pouze předsedové klubů jednotlivých politických stran. Berlusconiho kritizoval na sjezdu jen neofašista Gianfranco Fini. Připomněl, že je povinností vlády respektovat opozici a práva imigrantů. Šlo o pouhou formalitu. Finiho komentář nebyl motivován obavami o demokratickou budoucnost Itálie, ale vyjádřením boje o moc, jenž probíhá ve vedení nové strany. Fini není jen tradičním spojencem Berlusconiho, ale i jeho hlavním rivalem. Považuje se za politického dědice nynějšího o 15 let staršího lídra. Bojí se, že Berlusconiho autokratické tendence by mohly ukončit jeho naděje.

Finiho Alleanza Nazionale vznikla v roce 1994 jako dědička Italského sociálního hnutí, které mělo kořeny přímo v Mussoliniho Národní fašistické straně. Dlouhý konsolidační proces, který vyvrcholil v roce 2003 omluvou Židům při návštěvě izraelského památníku holocaustu Jad Vašem, měl poskytnout neofašistům novou kamufláž.

Fini se po celou dobu svou činností snažil odvrátit pozornost od extrémních aktivit některých fašistů ve své straně a učinit ji tak přitažlivější pro maloburžoazní voliče. Charakter strany se však nezměnil, což koneckonců potvrdil i současný příznivý postoj ke straně Mussoliniové. Na římském sjezdu vystupovali i další neofašisté: primátor Říma Gianni Alemano a ministr obrany Benito La Russa. Primátor se chvástal, že po 50 letech levicových samospráv převzala moc pravice. La Russa oznámil zdvojnásobení počtu vojenských jednotek v operacích pro zajištění vnitřní bezpečnosti v příštích měsících. Byl jmenován i koordinátorem činnosti výkonného výboru strany. Nedávno vydal Berlusconi s La Russou dekret, zmocňující občany vytvářet hlídky k udržování pořádku ve městech a na vesnicích v nočních hodinách. Tím byly fakticky legalizovány násilné aktivity rasistických band proti imigrantům. Vláda záměrně využívá běženců bez povolení k pobytu jako obětních beránků k odvedení pozornosti od sociální krize, do které se Itálie noří stále hlouběji. Současně s tím si připravila i mandát pro zásah armády proti případným stávkám a sociálním bouřím.

Vytvoření nové strany, enormně zvyšující osobní moc Berlusconiho, otevřeně narušuje elementární demokratické normy a vyjadřuje jeho bonapartistické tendence. Berlusconi je jedním z nejbohatších mužů v Itálii. Vlastní mediální impérium zahrnující šest největších televizních stanic. Jako premiér řídí nejsilnější politickou stranu. Koncentrace politické moci v rukou jediného oligarchy demonstruje hloubku sociální a politické krize v Itálii. Na likvidaci demokratických mechanismů, které až dosud sloužily ke zmírnění třídních rozporů a posílení politické moci Berlusconiho, se největším dílem podílí bývalý předseda Demokratické strany (DS, vzniklé na bázi Strany demokratické levice) Walter Veltroni, jenž v kampani před loňskými dubnovými parlamentními volbami odmítl vytvoření koalice levicových stran. DS volby prohrála a k moci se dostala současná fašizující pravice. Po demisi exkomunisty Veltroniho převzal funkci předsedy DS Dario Franceschini. Poprvé se tak dostal do čela strany, přímé následovnice Italské komunistické strany, křesťanský demokrat.

Berlusconi nyní dovedně využívá k upevňování své moci a otupování vyostřujících se třídních rozporů kombinace ohlušující propagandy, rasistických kampaní a policejní moci. Z dlouhodobé perspektivy taková politika nemůže mít úspěch. Itálie se zmítá v nejhlubší ekonomické krizi od roku 1945. OECD předpovídá letošní pokles ekonomiky o 4,3 %. Už před krizí měla Itálie jeden z nejvyšších deficitů státního rozpočtu v Evropě. Krizí se sociální situace lidových mas dramaticky zhoršila. V nejchudších jižních oblastech žije čtvrtina obyvatel v nepředstavitelné bídě. Došlo k obnovení migrace na sever země, i když i tam je situace jen o málo lepší.

Dělnická třída odpověděla na výzvy ekonomické krize velmi bojovně - 4. dubna, týden po založení strany, demonstrovalo 2,7 milionu občanů proti ekonomické politice vlády. Výzva odborového předáka levicové centrály CGIL, významného funkcionáře DS Guglielma Epifaniho Berlusconimu k jednání u kulatého stolu o opatřeních proti krizi, ale byla s pohrdáním odmítnuta. Třídní konflikty dosáhly nebývalé síly. Italský kompromisní parlamentarismus, jemuž se dosud dařilo otupovat třídní rozpory, se vyčerpal. Země je na pokraji velkých třídních střetů.

Nová Berlusconiho strana je charakteristická chvástavou, spektakulární nadutostí, kterou se snaží maskovat hluboké sociální problémy. Oslabování a zrada starých politických stran a odborových centrál umožnily růst vlivu neofašistů. V posledních volbách získali přes 12 % hlasů a v nejbližší době, jako následovníci Berlusconiho, by chtěli ovládnout celé pravicové politické spektrum. Italským pracujícím chybí politický subjekt, který by jasně a z marxistického hlediska formuloval jejich požadavky a cesty jejich dosažení.

Karel KLUZ

• < Předchozí
• Další >