Jaká je Haiti?

Podrobnosti

Vytvořeno 24. 2. 2010

Twitter

Po zemětřesení, které poničilo Haiti, přišel list The New York Times i důležité agentury se stejným vysvětlením katastrofální destrukce: zemětřesení 7. stupně bylo proto tak zničující, že postihlo silně obydlenou a chudou městskou zónu. Domy, nastavěné jeden na druhý a vybudované samotným chudým lidem, udělaly z města křehké místo.

Mnoho let zaostalosti a politického chaosu sice nejen podle brazilské agentury Vermelho způsobilo, že vláda nebyla připravena reagovat na pohromu odpovídajícím způsobem - což je to pravda, ale ne celá. Schází ještě vysvětlení důvodu, proč tolik Haiťanů žije v Port-au-Prince a okolí a proč tak mnoho z nich přežívalo s tak nízkými příjmy.

Schází, dokud nepadne vysvětlení, byť často skandálně falešné, jako tvrzení exdiplomata z USA, který pro CNN prohlásil, že vysoký počet obyvatel se předpokládal, protože Haiťané, jako většina z tzv. třetího světa, neznají nic o kontrole porodnosti. Možná Severoameričany poleká dozvědět se, že tyto podmínky, připisované médii konkrétně zvýšení dopadu této strašné katastrofy, byly z velké části dány výsledkem politiky Washingtonu a jeho rozvojového modelu.

Mezi lety 1957-71 žili Haiťané v temnotě režimu Duvaliera, krutého diktátora, který se těšil podpoře USA, protože byl Washingtonem považován za důvěryhodného antikomunistu. Po jeho smrti se stal jeho 19letý syn doživotním prezidentem a vládl až do roku 1986, kdy byl svržen. V 70. a 80. letech se snažil, spolu s vládou USA a místními podnikatelskými kruhy, dostat Haiti a jeho hlavní město na tzv. správnou cestu. Po jeho nástupu do funkce zahájili severoameričtí plánovači uvnitř i mimo vládu uskutečňovat své plány na přeměnu Haiti v Tchaj-wan Karibiku. Tato malá a chudá země, ležící ve výhodné blízkosti USA, byla nasměrovávána k opuštění své zemědělské minulosti a zaměřena k rozvoji silného průmyslového sektoru s orientací na vývoz. Prezidentovi a jeho spojencům bylo vysvětleno, že to je cesta k modernizaci a ekonomickému rozvoji.

Z hlediska Světové banky a Severoamerické agentury pro mezinárodní rozvoj (USAID) bylo Haiti skvělým kandidátem pro neoliberální reformu. Zakořeněná chudoba haitského lidu mohla být využívána snadno k donucení pracovat za nízké mzdy při výrobě basebollových míčků či montáži jiných výrobků. Nebyla to ale jen města, která se stala vývozní základnou, nýbrž i venkov s haitským zemědělstvím napojeným na vývoz a produkcí zaměřenou na trh. Aby to mohlo být realizováno, pracovala USAID spolu s velkými vlastníky vedle městského průmyslu na vytvoření zemědělského zpracovatelského průmyslu, i když toto odvětví naráželo na cenový dumping zemědělských přebytků USA v neprospěch venkovského lidu Haiti. Tato pomoc Severoameričanů spolu se strukturálními změnami předvídatelnou formou na venkově nutila haitské rolníky ke stěhování do měst, zejména do Port-au Prince, protože na venkově ztráceli podmínky k přežití. Ve městě se daly předpokládat nové pracovní příležitosti.

Nicméně po příchodu do města nenacházeli dostatek zaměstnání v průmyslu pro všechny. Města byla čím dál tím víc zahlcována chudými obyvateli. Rozrůstaly se chudinské čtvrti (slumy), v nichž se v zájmu zajištění nějakého bydlení stavěly pro přicházející vesničany příbytky za co nejnižší cenu, často jeden na druhý. Později po určité době severoameričtí plánovači a haitské elity došli však k závěru, že tento rozvojový model nefunguje a opustili ho. Nicméně následky zůstávají. Odpoledne a v noci 12. ledna, když Haiti prožilo tu hroznou katastrofu, po otřesu nebylo pochyb, že destrukce byla hluboce zesílena skutečným přelidněním a bídou v Port-au-Prince a okolí.

Ale Severoameričané nemohou dělat víc, než pokývat hlavou a ze smilování něco darovat. Mohou konfrontovat odpovědnost své vlastní země se situací v Port-au-Prince, která má svůj podíl na vysokých důsledcích přírodní katastrofy a v podstatě na zbrždění rozvoje této země. Pojmout nekompletně historii Haiti tak, jak to líčí CNN či NYT, znamená obviňovat Haiťany, že jsou oběťmi systému, který nebyl jimi vytvořen. Platí slova Johna Miltona: Ti, kdož odvracejí oči od lidí, jsou oni, kteří je odsuzují pro svou slepotu.

Vladimír HORÁK

A pomoc Kuby?

Nemocniční zařízení jako Dalma 33 (paradoxně nesoucí jméno Mír) a La Renaissance (Znovuzrození) by mohla vyprávět o mnoha hororech, ale kubánští lékaři v nich usilují o napsání slova ŽIVOT velkými písmeny, třebaže zpravodajské agentury se snaží jejich práci minimalizovat, až zcela popírat, jako například severoamerická televizní síť Fox News.

Budeme snad muset umístit tlampače na Měsíc, aby se lidé dozvěděli, že už mnoho let před zemětřesením vědělo Haiti o kubánských lékařích, napsala v úterý v listu Granma Internacional Letícia Martínezová Hernándezová.

Nalézt slova MÍR a ZNOVUZROZENÍ na fasádách těch nejponurejších nemocnic, jaké jsem za celý svůj život viděla, překonalo jakoukoliv nepřiměřenost. Pustila jsem se tedy do nalézání odpovědí. Nad jejich vchody plápolala vlajka mé země, zdálo se, že Haiťané vyhledávají nemocnice, kde jsou Kubánci, aby našli utišení bolestí a klid. Stále přicházejí, všichni chtějí být ihned ošetřeni, nesnesitelná bolest jejich těl se mísí se zakořeněným nedostatkem něhy, zdá se však, že už jen něžné pohlazení některým z našich lékařů hned začíná léčit.

Prostory nemocnic jsou plné celých rodin. Zřizují si tam své obydlí , nemocného uloží uprostřed, snesou to málo, co jim zbylo, a rodina, pokud ještě zůstala, se snaží obstarat pomoc. Jiné dopravují na kartonech, tabulích, matracích, až prakticky obkličují lékaře. Tak jsem, mezi mnohými, nalezla dr. Madelaine v nemocnici La Renaissance. Dostat se až k ní se podobalo eskamotérství. Nejdříve jednu nohu, pak druhou, oddech k obnovení rovnováhy, pode mnou prožívalo v bolestech agonii několik Haiťanů. Jen se jich dotknout by bylo neodpustitelné. Má odysea tím ale nekončila. Teď bylo třeba 32letou zkušenou lékařku přesvědčit, aby mně vylíčila své zážitky.

*+ Nezoufáte si, když vás neustále volají ze všech stran, abyste jim pomohla?

Oni jsou zoufalí, nelze se tomu divit poté, co prožili. My jsme se ale naučili zachovávat klid a jednat s nimi delikátně, i když jsme stresováni. Když si zoufáš, nepomůžeš nikomu a nakonec nejsi užitečná.

Se stejným klidem přichází chiruržka Abrahana del Pilar Cisneros Depestre z improvizovaného chirurgického sálu, rozděleného a zakrytého prostěradly. Je odtud slyšet děsivý zvuk. Amputujeme nohu, říká a zve mne dál. Ale na to nemám síly, raději na ni počkám venku. Jen o ní vím, že zkrátila svou dovolenou a vrátila se na Haiti, aby mohla pomáhat. Vše je velmi smutné a zarmucující. Zranění jsou extrémně vážná. Nejčastěji jde o zranění končetin, mnoho lidí se sem dostává už po autoamputacích, s téměř rozdrcenými končetinami, popáleninami neslučitelnými se životem, jako má třeba dívka, o niž se stará sousedka, protože její maminka zahynula a nenašel se jiný příbuzný.

Uběhlo už několik dní, možnost záchrany se pro ty, kteří jsou nalezeni teprve teď, zmenšuje, říká doktorka, která už přestala počítat, kolik lidí prošlo jejíma rukama. V pátek jsme operovali 15 lidí, dnes v sobotu už jich bylo 17 a den ještě neskončil, je to jeden případ za druhým. Vážnost zranění je veliká, případy to jsou extrémně septické.

*+ A rodinní příslušníci, doktorko, co vám říkají?

Mnozí zranění přicházejí sami, ale když je přivážejí rodiny, bolesti a smutek jsou tak velké, že se na nás jen dívají, myslím si, že pohledem říkají vše, není třeba ani slov díků.

*+ Jste unavena?

Pracujeme hodně, dny se načítají, ale přání pomoci je tak veliké, že nám ani únavu nedovolí. Naopak, kéž bychom mohli dát víc.

Tolik energie a přání udělat víc není jev typický jen pro La Renaissance. Na opačné straně města se historie opakuje. V univerzitní nemocnici Delma 33 potvrzují další lékaři slova Madelainy a Abrahany. Tady dochází k otřesnějším scénám. Téměř všichni zranění jsou umístěni mimo budovu na volných prostranstvích. Nářek vyvolává bolest srdce, strašná zranění nutí k odvrácení obličeje, bezútěšnost vyvolává rozrušení, pohledy hledající soucit pronikají až do kosti. Jako by se všichni ptali: Skončí někdy toto neštěstí? Opakování otřesů v předchozí noci je, vyděšené, vyhnalo z nemocnice. Toho využili lékaři k lepší organizaci péče a odhadnutí odolnosti budovy. Byly upraveny nové prostory, umístěny informace o odděleních, provedena dezinfekce, roztřídění pacientů a umístění nejvážnějších případů dovnitř budovy. To vše probíhalo při našem příchodu. Pomáhalo hodně lidí.

Bok po boku spolupracují odborníci chilští, kubánští, španělští, kanadští, mexičtí. Všichni mluví stejnou řečí - jazykem záchrany. Všichni opakují stejnou frázi - týmová práce. Kubánský lékař Carlos Guillen, ředitel střediska, říká: Je to perfektní spolupráce, přišli k nám, obracejí se na nás před přijetím jakéhokoliv rozhodnutí, máme poradu ráno a odpoledne se zástupci každé národnosti, kde určíme, co potřebujeme, jaké jsou priority a vše si rozdělíme. Chilského lékaře Heriberta Péreze nejvíc znepokojoval počáteční nepořádek, proto obhajuje soudržnost mezi všemi. Co opravdu platí, je zachraňovat životy.

Jeptiška Rosalía, jež přišla ze Španělska, utěšovala malou dívenku, která měla nožičku ohroženou gangrenou. Přidala se k velkému týmu, k němuž patří i Haiťan Asmyrreke Dolin. Promoval na Kubě a to, že teď může pomáhat svým potřebným krajanům, je ten největší dar, co mu život mohl poskytnout. Je proto Kubě vděčný za možnost odborného vzdělání.

Opět se stmívá, snad zítra budou nářky menší. Bude to požehnání, až začnou mizet nápisy Potřebujeme pomoc , které jako stín zatím visí na všech místech.

(Přeložil Vladimír HORÁK)

• < Předchozí
• Další >