Výzvy "Socialismu 21. století" ve Venezuele

Podrobnosti

Vytvořeno 19. 5. 2010

Twitter

Levicová světová veřejnost napjatě sleduje progresivní změny ve Venezuele paralelně s hrozbami americké administrativy, zvláště po upevnění jejího vojenského spojenectví s reakční Kolumbií, kde si pronajala sedm vojenských základen. Venezuelská vláda musí počítat s možností americké invaze.

Vzhledem k americké angažovanosti ve dvou válkách a všech světových konfliktech je pravděpodobnější, že administrativa zvolí sofistikovanější intervenční strategii, bude se snažit rozvrátit venezuelskou ekonomiku, vytvořit sociální napětí a vyvolat politický převrat. Podobný postup zvolily USA v roce 1973 v Chile a 1980 v Nikaragui. Tato kontrarevoluční strategie je kombinací vojenských hrozeb, zvyšování napětí, psychologických operací, dezinformačních kampaní, pomlouvačné, lživé propagandy, ekonomických sabotáží, diplomatických nátlaků, mobilizace vnitřní opozice, vyvolávání provokací a násilných konfrontací ve městech, manipulace s nespokojenými vrstvami obyvatelstva a využíváním přirozené nespokojenosti občanů. Strategie využívá chyb revolučního vedení, projevujících se v korupci, klientelismu a oportunismu, problémech v materiálním zabezpečení, zvláště nedostatku potravin, zvyšování cen a inflaci.

Cílem je omezení účinnosti revolučního hnutí, oslabení vůle lidu pokračovat v boji za vytváření nové společnosti a ztráta masové sociální základny revoluce. Podle této americké strategie se má revoluce zhroutit pod vnitřním zvnějšku podporovaným tlakem a zničit všechno, čeho Chávezovo vedení dosáhlo za poslední desetiletí v oblasti sociálních vymožeností a zejména ve změnách společenského myšlení a vědomí. Stratégové CIA doufají, že se jim podaří dotlačit prezidenta Cháveze do situace, ve které se jím vedený demokratický socialistický proces začne měnit na autoritativní. Předpokládají, že v tomto boji oslabený Chávez bude zbaven moci buď zmanipulovanými volbami, vojenským pučem, masovým vystupováním členstva z revoluční ?Jednotné socialistické strany Venezuely (PSUV)?, anebo kombinací všech těchto faktorů.

Základny mají hlavní úlohu

V tomto kontextu sehrávají významnou, ne-li rozhodující úlohu nové americké vojenské základny v Kolumbii, ve kterých probíhá příprava agentů k rozvědným operacím proti Venezuele, infiltracím do ozbrojených sil a policie, sabotážním akcím v ekonomice a k vytváření teroristických skupin. Chtějí donutit revoluční vládu k reakci, její postupy označit ve světových médiích za potlačování lidových protestů. Ozbrojené provokace hodlají synchronizovat s vnější politickou, diplomatickou, ekonomickou a ideologickou agresí.

Navíc USA předpokládají, že již jen hrozba americké vojenské agrese, jako součást psychologické operace, rozjitři vnitropolitické problémy, dotlačí vládu k přijímání extrémních opatření a dodá odvahu kontrarevolučním silám. Vojenské základny jsou součástí strategie určené k zastrašení levicových vlád a politických sil v celé Latinské Americe. Mají zastavit nebo alespoň přibrzdit revoluční vlnu. Převrat v Hondurasu se stal impulsem pro protiofenzivu pravice a kontrarevolučních sil. Kolumbie se přeměnila v epicentrum kontrarevoluce v regionu a skutečnou pevností ?fašismu pro 21.století?.

Problémy a rozpory revolučního procesu

Rozhodující význam Huga Cháveze v čele Bolívarské revoluce spočívá v tom, že učinil demokratický socialismus akčním a zařadil ho mezi cíle světové levice. Bolívarská revoluce dala poprvé od ukončení koloniální nadvlády hlas zoufalému původnímu a afro-karibskému obyvatelstvu. Chávezová vláda přeorientovala své priority na utlačovanou chudou menšinu. Využila příjmů z exportu ropy k rozvoji zdravotnictví, školství a sociálních programů. Výsledkem - potvrzeným mezinárodními organizacemi typu UNESCO - je  omezení chudoby, vymýcení masové negramotnosti a zkvalitnění zdraví občanů. Rozhodující však nejsou pouze sociální indikátory, ale politické a ideologické obrození většiny ? rozsáhlý proces mobilizace lidových mas, jejich zapojení do politického života a kulturní renesance. Staré elity představující buržoazní státní a správní aparát byly částečně nahrazeny a odstraněny od politické moci. Skutečný strach těchto elit a důvod jejich nenávisti k Chávezovi spočívá v tom, že cítí postupnou ztrátu své tak zvané ?kulturní? a sociálně psychologické nadvlády nad prostými většinou negramotnými občany. Nelze však zapomenout na to, že buržoazie má stále na společnost vliv prostřednictvím svých masmédií. Proto také války o média stojí v popředí revolučního procesu.

Významným a jedním z rozhodujících faktorů procesu je ekonomika. Fakt, že se podařilo překonat odpor oligarchické byrokracie ve vedení státní společnosti ?Petroleo de Venezuela? kontrolující veškerou těžbu, zpracování a export ropy, umožnil využívat větší části zisků k financování sociálních programů. To převyšuje úspěchy mnoha zemí, ve kterých probíhaly podobné progresivní procesy. Přes znárodnění části klíčových odvětví jako ocelářského průmyslu a rozvoje družstevnictví nelze zapomínat, že ekonomická moc je stále v rukou buržoazie, která nebyla odstraněna, jako v jiných revolucích.

Komplikovaná cesta kupředu

Záměrem strategie Bolívarské revoluce je vybudování nových paralelních institucí a ovládnutí starého státu. Jeho splnění je o to složitější, že transformační projekt musí politické vedení často realizovat s lidmi, kteří s ním bytostně nesouhlasí. Zdá se, že největší hrozbou revoluci není politická opozice, ale pravice v PSUV, koalicích revolučních stran a odpor státních elit a stranické byrokracie, která podléhá představám o převaze globálního kapitalismu nad socialistickou transformací.

Zřejmě nejúčinnější metodou obrany revoluce bude radikalizace a prohloubení revolučního procesu, včetně rozsáhlých zásahů do vlastnických vztahů, likvidace dominantní moci místního a omezení vlivu globálního kapitálu i jeho domácích agentů. Cesta kupředu bude velmi komplikována a každý krok vyvolá komplex nových rozporů.

Dřívější porážka nikaragujské i podobných revolucí ve světě vyzývají k zamyšlení. V politických aliancích vytvořených bez ohledu na třídní složení vznikají, po přechodu fáze počátečního revolučního nadšení vyvolaného poměrně snadným prosazením zákonů umožňujících realizaci sociálních reforem a opatření k přerozdělování zisků, antagonistické rozpory mezi třídními projekty a osobními zájmy materiálně postižených účastníků revolučního procesu. V tomto okamžiku musí revoluce jasně definovat své třídní záměry.

Rozpory vyvolané neúspěšnými pokusy o zlomení nadvlády globálního kapitálu, nejsou chybou revoluce. Venezuela je i nadále kapitalistickým státem, jehož základním zákonem je akumulace kapitálu. Úsilí o prosazení opačné logiky vývoje, založené na prosazování zásad socialistického rozvoje v kapitalistické společnosti, vyvolává všeobecný zmatek a paniku, generuje mnoho problémů, které je kontrarevoluce schopna využít ve svůj prospěch. Není to jen problém Cháveze, ale všech socialisticky orientovaných revolucí v systému globálního kapitalismu.

Podle Williama Robinsona, profesora sociologie na Kalifornské universitě v Santa Barbaře, zpracoval Karel KLUZ

• < Předchozí
• Další >